Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Raisa Choadonova (* 1962)

• narodila se v horské vesničce Faraskatta v roce 1962

• v roce 1972 se s rodiči a sourozenci přestěhovali do Beslanu

• 1. září 2004 přišla v beslanské škole o dceru

Jak se jmenujete, kdy a kde jste se narodila?

Mám říct dívčí jméno?

Lekujeva Raisa Jurjevna, vdaná Choadonova. Narodila jsem se v horské vesničce Faraskatta 12. září 1962, je to už dávno... vyrostla jsem tam a v roce 1972 jsme se přestěhovali sem, do Beslanu, spolu s rodiči, bratry a sestrami.

Proč se rodiče rozhodli přestěhovat z hor do Beslanu?

V horách skoro nikdo nezůstal, zůstali tam lidi tak ve dvou třech domech, ale nevím, proč se rozhodli se přestěhovat sem... nejspíš chtěli do údolí...

Jezdíte občas do rodné vesnice?

Chtěla bych, každý rok chci, ale nějak se mi to nedaří, ale zdají se mi o tom sny, o té dálce, kde jsem se narodila...

Žijí tam ještě lidé?

Zůstaly tam ještě dva domy, žije tam bratranec z matčiny strany a jedni sousedi, to je všechno, skoro nikdo tam nezůstal, odstěhovali se do měst, jiných vesnic, no a především do údolí.

Kolik tam tehdy žilo lidí?

Tehdy tam bylo hodně lidí, tak dvacet třicet usedlostí...

Čím byli vaši rodiče?

Máma byla v domácnosti, nepracovala tam, dřív by pracovala v kolchozu, sovchozu, a otec pásl ovce, berany z kolchozu, taky krávy, co bylo...

Čím se ta jeho profese v kolchozu lišila od toho, jak to bylo do doby SSSR?

Do SSSR byly kolchozy i sovchozy a všichni tam pracovali... pamatuju si, že přijížděl domů jednou týdně, pamatuji si, že jsme měli vždycky takovou radost, no a pak zase odjel na pastvu, hnali stáda většinou do hor na pastviny, tam bylo hodně trávy, vždycky na tři měsíce a potom se s nimi vraceli do kolchozu, kterému patřilo to stádo...

A v zimě?

V zimě byly na farmě a v létě je vyháněli na pastviny, které tam v horách byly...

Oba rodiče jsou Osetinci?

Ano, oba jsou Digorci. To bylo do tatarsko-mongolské války, do té doby žili v Rostově na Donu, to já si nemůžu pamatovat, naši předci tam žili a potom, když byla válka a oni je odtamtud vyhnali a každý se přestěhoval na jiné místo, proto se Osetinci dělí na Digorce, Osetince a Kudarce. Ti, kteří se odstěhovali tehdy do hor, tak si už svoji řeč neuchovali a začali mluvit jinak, to je dnešní Darjalská úžina, Kudarská a Digorská úžina, a podle toho, kdo se kam odstěhoval, tak se stal buď Osetincem, Digorcem, nebo Kudarcem, podle toho kam se odstěhoval, takovým nářečím pak mluvil...

Jakým jazykem jste mluvili doma?

Digorsky, ale děti už mluví rusky, taky jim za to občas vynadám... my jsme mluvili hlavně digorsky.

Kdy jste se začala učit rusky?

Když jsme se tehdy přestěhovali sem, v roce 1972, víte, pro mě to tehdy byl šok, děti se tady spolu bavily a já jsem se ptala, jakým jazykem to spolu mluví, a starší sestra mi říká, že mluví osetinsky nebo rusky, víte, jazyk byl podobný, ale některá slova se lišila, Osetinci na rozdíl od Digorců některá slova neříkají celá, jen pár prvních písmen, ale Digorci je vyslovují celá, proto se jim říká Osetinci. No pak, když jsem šla do školy, tam už jsem pomalu začala taky mluvit osetinsky, kudarsky, rusky, všelijak.

Když jste nastoupila do školy, tak jste rusky neuměla a bylo to pro vás těžké?

Neuměla, samozřejmě, že to pro mě bylo těžké...

Jak se k vám chovali spolužáci?

Různě, někdo dobře, někdo špatně, ale když se ke mně chovali špatně, bránila jsem se, no to bylo hlavně ten první rok, časem se to všechno urovnalo... jak se říká, děti se rychle učí jazyky, takže jsem taky docela rychle začala mluvit osetinsky i rusky...

V místě, kde jste se narodila, nebyla škola?

Byla, ale víte, na ruštinu jsme tam neměli slabikář, tehdy nebyly slabikáře jako dneska, učili jsme se, ale ne moc, hlavně jsme se učili náš jazyk...

Kolik vás bylo dětí?

Hodně, bylo nás sedm, já jsem nejmladší a nejhorší...

Proč?

No tak si to myslím... ale všichni sourozenci jsou zatím živi a zdrávi, otec ještě žije, máma už nežije, byla dlouho nemocná, umřela před dvěma lety.

Všichni žijí v Beslanu?

Ne, já tu žiju sama... tedy ze sester, dvě sestry žijí ve Vladikavkazu a dvě sestry v Digoře. Tady žijí dva bratři.

Jakou víru vyznáváte vy a vaše rodina?

Víra... ani nevím, za našich dob se chodilo modlit na jedno svaté místo, tam chodili všichni, bylo to něco jako kostel, ale nebyli tam kněží... to místo je něco, jako je Svjatoj kust, všichni tam chodili, dávaly se tam tehdy odpustky, tehdy se dávalo tři pět kopejek, no, nejčastěji tak patnáct kopejek, dávali to především muži...

Byl to dům?

No, ano taková místnost, a uvnitř měli kotel, a tak se každý rok scházeli a podle možností, jak kdo měl, tam obětovali býčka nebo berana, to se tam pak vařilo, připravovalo na tom kotli, tak je to každý rok, jednou ročně tam lidé z naší vesnice jezdí, obětuje se...

Základem je křesťanství?

Ano, křesťanství, ale za doby mého dětství jsem ani nevěděla, co to je křesťan nebo muslim, až když jsem se přestěhovala sem, tak jsem poznala, že jsou jiní, křesťané, muslimové, vysvětlovali mi, čím se liší muslimové... jsou úplně jiní, no já je neodsuzuji. No a teď chodím do pravoslavného kostela, jsem pokřtěná, moje děti jsou taky pokřtěné, pravoslavné...

Takže už za doby SSSR jste si všímala rozdílů mezi muslimy a pravoslavnými?

Byla jsem v té době malá, to nemůžu říct, ale později jsem se nechala pokřtít, ještě před teroristickým útokem, děti jsem taky nechala pokřtít, no a potom jsem začala chodit do kostela...

Do jaké školy jste chodila?

Když jsme se přestěhovali, tak jsem chodila do školy č. 109, ta je po cestě za mostem, dřív to byla škola č. 109, dnes je to škola č. 7, tak tam jsem chodila, moje děti chodily všechny do školy č. 1, sem...

Šla jste po základní škole dál studovat? Na univerzitu?

Na univerzitu ne, po deváté třídě jsem šla na techniku, na učiliště, chtěla jsem jít studovat na zdravotní školu, ale to se mi nepodařilo.

Proč?

Nevím, no víte, v tu dobu, kdy jsem se chtěla stát zdravotní sestrou, umíralo v nemocnicích hodně lidí na slepé střevo a já jsem se začala bát, aby kvůli mně taky náhodou někdo neumřel, no a tak jsem šla na to učiliště č. 16, v Michajlovském, na obor kuchař. Pracovala jsem dlouho jako kuchařka.

Kde jste pracovala?

Ve Vladikavkazu, v továrně Krystal, v továrně Elekrokontakt, potom ještě v jídelně Neftěgazu, no tam byly tři jídelny, a kam mě poslali, tam jsem pracovala... zkrátka, za sovětské doby jsem docela dost pracovala.

Kdy jste založila rodinu?

V roce 1982, vdala jsem se za Choadonova.

Kolik vám bylo let?

Tehdy mi bylo devatenáct let... porodila jsem pět dětí. Manžel tehdy pracoval v Krystalu, já tam taky dostala práci v jídelně a pracovala jsem tam od roku 1982 do roku 1989... pak byla perestrojka a všechno zrušili, něco si vzal někdo do nájmu... něco zavřeli...

Po roce 1989 jste ještě pracovala?

Ne, byla jsem na mateřské s dcerou, která pak zemřela v té škole, do práce už jsem nešla... pak jsem byla jen na mateřské, v domácnosti.

Kdy se vám narodily děti?

První syn Suslan se narodil v roce 1982, 12. listopadu, přesně když zemřel Brežněv, na toho si asi pamatujete... pak dcera Elvira. Prostřední syn Ruslan se narodil v roce 1986, v březnu. Dcera, která zemřela ve škole, se narodila 4. listopadu 1989, a nejmladší syn v roce 1997, to už jsem byla stará, ten se jmenuje Zaurbek... a dcera, která zemřela, Regina...

Takže v době před útokem už jste byla v domácnosti?

No, ano, byla, víte, mladší syn měl zdravotní problémy, nesestoupilo mu jedno varle a musel jít na operaci, a tak jsme šli 26. srpna do nemocnice, no a stalo se to, co se stalo...

Jak se do těch událostí žilo v Beslanu?

Víte, já jsem moc ráda, že jsem neviděla to, co se tady stalo, kdybych to viděla, už bych nikdy nevyšla z domu... protože manžela jsem pochovala brzy, pak zemřela tchyně, pak tady ta tragédie, pak taky žila u mě švagrová, která měla cukrovku, už jsem prožila tolik těžkého, že mě asi Bůh ochránil od toho, abych to viděla... myslím si to...

Měly události v Čečensku nějaký vliv na život v Osetii, v Beslanu?

No v Beslanu... tam to bylo taky strašné... tady bylo dokonce slyšet, když se tehdy v příměstských oblastech střílelo, taky to tam bylo strašné, třeba ve vesnici Čermen, když je tam přepadli Inguši nebo kdo, všechno to bylo slyšet až sem. Já jsem se tehdy bála, nevím, jak to prožívali ostatní, mně tehdy z těch zvuků bylo špatně. Dokonce i tehdy, když v Moskvě obsadili to divadlo, moje dcera to tehdy tak moc prožívala, když zveřejnili v televizi seznamy všech, kdo tam zemřel, četla každé jméno a pořád opakovala: „Tolik lidí tam zemřelo, tolik lidí, tam zemřelo.“ Víte, je to asi tím mateřským srdcem, ona se na ty seznamy tak dívala... a to bylo jak dlouho předtím, rok, dva? Nepamatuju si v jakém roce...

V roce 2002.

No vidíte, a já bych si nikdy nepomyslela, že se něco takového může stát i tady.

Ani když byla válka vedle v Čečensku, a při těch událostech v Čermenu?

No já jsem říkala, že ty výstřely, když ostřelovali Čermen, byly slyšet až sem...

Nebáli jste se, že se boje dostanou až do Beslanu?

Báli, na hranicích už tehdy byly zesílené hlídky, ale tehdy jsem byla ještě mladá a nechápala jsem, o co jde, dokud to člověk nezažije, ale bylo mi těch lidí líto, ale jak jsem jim mohla pomoci?

Jaké byly a jsou vztahy s Inguši?

Nevím, asi špatné, říká se leccos, víte, po těch událostech ve škole tam mnozí chtěli jet, ale starší generace jim to nedovolila, protože to bylo takové krveprolití, takže...

Co jste dělala ty dny do útoku na školu?

Co jsem dělala, no nevím... pracovala jsem doma, uklízela, starala se o děti, byla jsem v domácnosti... A ještě do toho útoku, dcera, která tam zemřela, ležela v nemocnici, píchla ji vosa do nohy a noha jí celá otekla, tak s tím byla v nemocnici, syn byl taky v nemocnici a já jsem běhala mezi nemocnicí ve Vladikavkazu a v Beslanu... no, starala jsem se o děti... neměla jsem jiné starosti.

A co jste dělala 1. září?

Byla jsem v nemocnici, říkala jsem vám, že jsem nevěděla, co se tady děje...

Můžete si vzpomenout, co jste ten dělala od rána do večera, jak jste se o tom dozvěděla a jak jste dál získávala informace?

Byla jsem v nemocnici se synem, ve Vladikavkazu, na urologickém oddělení. Na pokoj k nám přišla žena, ležely tam její dvě děti, a ta nám říkala, že prý v Beslanu zaútočili na školu č. 2 nebo č. 3. Ptala jsem se jí, o jakém útoku to mluví, a ona se diví, že jsem o tom nic neslyšela, a já říkám, že ne. V sousedním pokoji leželi zrovna Inguši a ti měli v pokoji televizi, tak jsem tam šla, jestli se můžu podívat na zprávy, a zrovna tam říkali, že v Beslanu obsadili školu č. 1,  začala jsem se strachy klepat a doufala, že tam dej bůh dcera nešla, pár dní předtím ji pustili z nemocnice, ale byla jsem si jistá, že nepůjde, protože 30. srpna přijela za námi do nemocnice na návštěvu, objevila se tady v pokoji a já se jí ptala: „Jak ses sem dostala?“ Ona, že se zeptala na cestu, zjistila si to a přijela za námi, sedly jsme si každá na kraj postele a já jsem se na ni dívala a říkala si, jak už je velká, krásná, a hlavou mi proběhlo, že se mi ztratí, a protože měla mateřské znaménko, tak jsem si, jen pro sebe, pomyslela, že ji pak podle toho mateřského znaménka budu hledat. Uběhly pouhé dva dny, prvního šla do školy a...

Do jaké třídy?

Do deváté. Co jsem to ještě chtěla říct... když říkali v televizi, že někdo zaútočil na školu č. 1 a že je tam 350 rukojmích, já jsem si říkala, jak to, že 350, když se tam učí na dvě směny, jen učitelů tam bylo aspoň 50, dětí tam nemohlo být méně než 700... protože se učilo na dvě směny... bylo tam hodně dětí, ale říkali, že jen 350, tak 350... A jak ji mohli obsadit, kdo, kdy, to jsem nevěděla. Stále se mluvilo o 350 rukojmích a potom, když třetí den začali přivážet raněné do nemocnic, to byla noční můra, tolik krve...

Jak jste se dozvídala informace během těch tří dnů o tom, co se děje ve škole?

Jen z toho, co říkali v televizi.

Snažila jste se dovolat domů?

Ano, snažila jsem se dovolat dětem, ale nešlo to, všechny telefony byly odpojené, všechno bylo vypnuté, jen jsem z města volala sestře a ta jela za mými dětmi sem, byla tam dva tři dny, a když začaly ty výbuchy a vozili raněné do nemocnic a mrtvé do márnic, tak moji dceru hledala, ale protože nevěděla, co měla na sobě, nemohla ji najít...

A manžel?

Manžela už jsem neměla, umřel v roce 1998.

Kdy vás pustili z nemocnice?

Někdy 4. nebo 5. září mě měli pustit, ale nepustili mě, moje švagrové přijely do města a říkaly doktorům, ať mě nepouští, že moje dcera je v té škole, a protože jsem tehdy ještě nic nevěděla, chtěly, abych tam zůstala, samy nevěděly, jestli to přežije nebo co s ní bude, a pustili mě až 8. září, když jsem dala vzorky na DNA, a když mě pustili, šla jsem rovnou do márnice. Hledala jsem ji. Všude byla těla... bylo to hrozné... hledala jsem ji celý měsíc. V noci jsem nemohla spát, stále jsem před očima viděla to, co jsem viděla přes den v márnicích, a ještě jsem stále slyšela dceru, jak mě volá: „Mami, mami.“ V noci jsem vůbec nemohla spát. Když ji pak přivezli z Rostova... no, já jsem ji nakonec našla, ale nevydali mi tělo, neměla jednu ruku a jednu nohu, tělo bylo celé roztrhané, asi jak začal padat strop... evidentně jí ještě nebylo dobře, potom co byla v nemocnici, a asi ležela, a jak tak ležela, shořely jí vlasy, shořela zaživa, oči zůstaly otevřené, měla ještě jeden chomáč vlasů... no... shořela.

Kde jste ji našla?

Přivezli ji z Rostova.

Proč to trvalo tak dlouho?

Co? Hledání? No dávali jsme přece krev na DNA a vzorky zpracovávali v Rostově, a než to všechno udělali, no nevím, a tu dívku, kterou jsem našla, tak tu mi poslali, věřila jsem tomu, že je naživu, ale bohužel se ukázalo, že ne...

Pochovala jste ji tady v Beslanu?

Ano, tam, kde jsou všichni pochovaní...

Když jste tehdy byla v nemocnici, jak jste se dozvídala o tom, co dělají vaše děti, a to, že dceru nenašli?

V nemocnici byl telefon a já jsem volala sestře a ta mi stále opakovala, že Regina je doma, všechno jsem věděla od sestry. A pak, když už přiváželi raněné a všichni hledali své blízké, dívala jsem se na tu spoustu lidí, na rodiče, sourozence, spolužáky a já se ještě dívala z okna, co tam všichni dělají, koho hledají, a jedna žena se mě ptala, jestli jsem neviděla její dceru, říkala jsem, že ne, stále mi to ještě nedocházelo... když jsem se dozvěděla, že zemřela, tak mi v hlavě, nevím... něco se tam stalo, nervového původu, a já jsem dlouho nemohla přijít k sobě, hodně dlouho, měla jsem dokonce obrovský strach, no jistě z takového otřesu...

Kdy jste se dozvěděla, co se ve skutečnosti stalo ve škole?

No když začali přivážet raněné.

Jak to vypadalo v nemocnici?

No to byla hrůza, lidi běhali sem a tam, hledali, křičeli, plakali, sténali, bylo to tak hrozné, no když mě pak pustili z nemocnice a šli jsme do márnice, stálo tam tolik lidí a tak plakali, tak moc, a já jsem pořád nechápala, co se to děje, nedocházelo mi to... a když jsem pak vešla do márnice a viděla jsem to všude kolem, to bylo něco děsivého... ale tehdy jsem pochopila, proč ti lidi pláčou. Někdo přišel o příbuzné, někdo o děti...

Utrpěl tím ještě někdo z vaší rodiny?

Ne, do školy chodila jen ona, syn tehdy ještě do školy nechodil, a starší děti už chodily na střední... jen dcera tam chodila...

Kdo vám pomáhal v těch dnech, kdy vás pustili z nemocnice a vy jste hledala dceru?

Všichni příbuzní, všichni jsme chodili po nemocnicích, v Mozdoku, všechny nemocnice až na Ukrajině, v Rostově, v Leningradu... kam vozili raněné, všude jsme to zjišťovali, všechny nemocnice ve Vladikavkazu, všechny penziony, všechny místa, kam je odváželi, všechno jsme objížděli, ale nikde nebyla.

Jak tehdy pomáhala vláda?

Jak by pomáhala, já sama jsem ji hledala, proč by ji hledali oni? Možná, že někomu pomáhali hledat, ale mně ne...

Dostalo se vám potom nějaké pomoci?

To ano, o tom nemůžu říct nic špatného, do čtyřiceti dnů jsme dostali humanitární pomoc, pomohli nám, ano, to nám pomohlo.

A kompenzace?

Ano, tu jednorázovou, tu jsem dostala, to ano, všem za to moc děkuji.

Jaká konkrétně byla ta kompenzace?

Každý dal, co mohl, někdo tři tisíce, někdo pět tisíc, i na účet posílali, z Rostova... no z celého Ruska... ani nevím, jak se dozvěděli naši adresu, ale peníze jsme dostávali...

A oficiální pomoc?

Oficiálně nám stát zaplatil milion.

Vy jste ty peníze dostala?

Ano, dostala.

A co další pomoc, lékařská, psychologická?

Byla jsem u lékaře kvůli tomu strachu, co jsem měla, kvůli tomu, že jsem nemohla v noci spát, ale že by někdo přišel přímo ke mně domů, to ne... chodila jsem sama na místní polikliniku.

Jak dlouho jste chodila k lékaři?

Asi tak měsíc. Pak mě ten strach... asi jak jsem si sama řekla, že už se ničeho bát nechci, tak mě ten strach pustil...

To se stalo kdy?

To bylo někdy v roce 2005.

Co se podle vás stalo v té škole? Co jste se o těch událostech později dozvěděla?

Já nevím, co se tam dělo, říkalo se, že tam stříleli z nějakých granátometů nebo co, a to asi zavinilo i ten výbuch, nevím...

Proč se to všechno stalo?

To taky nemůžu říct, to nevím.

Viníte někoho?

Viním? No jedině můžu vinit ředitelku, říká se, že o všem věděla... ale všechno jsem to jen slyšela, od někoho, že tam rozvěšovali bomby a zbraně že vyndávali odněkud z podlahy, že to musela vědět, ale někoho konkrétního... jen to, co jsem slyšela...

Myslíte si z dnešního pohledu, že se tehdy mohlo postupovat jinak?

Možná, že je mohli první den osvobodit, vláda, policie, ale proč je drželi tři dny, to nevím, byli slabí, byli tam bez vody, bez jídla...

Mluvila jste s někým, kdo tam vaši dceru viděl?

Ano, naše sousedka Tamara Kubatijeva tam byla se svým vnukem nebo vnučkou a říkala, mi, že jí dcera ležela na nohou a říkala jí, že je moje dcera, a sousedka říkala, že mě zná... a potom ještě dcera Mansurové, byly tam všechny spolu, nevím, jak se její dcera jmenuje. Moje dcera pak prý vstala, někdy druhý den, a už ji víc neviděli... říkali mi, že měla vlasy úplně rozcuchané, měla dlouhé vlasy a většinou spletené do copu, a tehdy ne. Později v nemocnici jsem potkala jednu známou, říkala mi, že ji viděla, seděly od sebe tak tři čtyři metry, ale po výbuchu už ji neviděla...

Jak jste žila po těch událostech? Potom, co jste pohřbila svoji dceru?

Víte, ona pro mě byla oporou, víte, v každé rodině je černá ovce, jak se říká, a ona na rozdíl od mých čtyř dětí... uměla plést, pekla pirohy, prala, uklízela, všechno dělala, pomáhala mi sama od sebe, dokonce okřikovala starší děti, že jsem jim řekla, že mají něco udělat, a ta je hnala... snad se s ní uvidím na onom světě. Chybí mi, dodneška mi chybí, protože to, co teď děti...

Jak proběhlo těch deset let?

Co jsem dělala? No hlavně, protože nemám muže, dělám mužskou i ženskou práci v domě, měla jsem jednopodlažní dům, kamenný, polovina zdí byla z kamene, z nepálených cihel, celý dům jsem srovnala se zemí, protože když jsem dostala ty peníze, neutratila jsem je, ale postavila jsem za ně dům. Najala jsem si dělníky a začala se stavbou. Postavila jsem ten dům na paměť mojí dcery.

Kdy jste ten dům postavila?

Stavba začala v roce 2005, dokončili jsme ji někdy v roce 2008, postupně, podle toho, na co mi stačily peníze.

Vaše čtyři děti žijí s vámi?

Starší syn se oženil, žijí sami, dcera se vdala, porodila dvě děti, ale manžel nebyl zrovna věrný... takže se rozvedla, prostřední a dva nejmladší synové jsou svobodní, nejmladšímu bude v srpnu sedmnáct.

Bavíte se někdy v rodině o tom, co se stalo?

Ze začátku jsme o tom mluvili, později, když jsem se vrátila z nemocnice, viděla jsem, že i děti mají strach, dívaly se tak divně, jako by je zrovna pustili z blázince... byl to pro ně taky hrozný zážitek, vůbec nemluvily, starší syn... tehdy u nás na zahradě rostla kukuřice, a jak tehdy vybíhaly z domu, tu kukuřici pošlapaly, děti když běžely ke škole a syn tehdy vyšel na zahradu a kolem něj proletěla kulka, říkal, že kdyby neudělal ten krok zpátky, trefila by ho rovnou do srdce. Když jsem se vrátila z nemocnice, viděla jsem ho, jak se pořád drbe a přešlapuje a je takový celý divný, a ptala jsem se ho, co mu je, a on mi říkal, že ho tam málem zastřelili, kdyby neuhnul... dokonce na sousední dům létaly střely, kdyby tam seděli na té lavičce před domem, ještě že vstali a šli se projít, ušli pár metrů a na místo, kde seděli, dopadla velká střela, na čtyřech nohách, na podstavci, nevím, co to bylo zač...

Účastníte se posledních akcí?

Vzpomínky jsou, ale snažím se na to nemyslet, protože potom mám taky nervové záchvaty... no, ale v duši vzpomínám.

Chodíte do školy?

Víte, snažím se tam nechodit, když jdu dovnitř, je mi velmi špatně, vyjdu vždy úplně mrtvá, snažím se tam nechodit, byla jsem tam párkrát, ale pokaždé mi bylo vždycky špatně, raději jdu na hřbitov než tam...

Říkala jste, že jste o tom ze začátku s dětmi doma mluvila, kdy jste se o tom přestali bavit?

Časem, jak jde život, mladší syn si ještě občas vzpomene, ale ostatní ne... vzpomínají, ale taky je z toho bolí duše, a tak radši nevzpomínají... děvčata občas říkají, že jim chybí sestra, ale ta už není, chápete...

Jak se změnil Beslan po těch událostech?

K lepšímu ne, myslím si, to je můj dojem, víte, lidé byli do útoku jiní, změnili se, nevím proč...

Čím se lidé liší?

Víte, dřív se člověk rád s někým pobavil, ale teď to už není ono...

Nechtěla jste někdy odsud odjet?

Ano, přála jsem si to, ale pak už jsem se uklidnila, prožila jsem tu celý život a odjet někam na jiné místo a začínat znovu, už jsem si zvykla, co bude, to bude...

Setkáváte se s ostatními oběťmi?

Určitě, potkáváme se, bavíme se o normálních věcech, co koho trápí, co zdraví, ale na to vzpomínáme málokdy...

Účastníte se nějak příprav na štrasburský soud?

Dokumenty jsem poslala, ale že bych se přímo toho účastnila, to ne.

Co od toho očekáváte?

Očekáváme... no doufáme, ale co víme, Bůh ví, co bude...

A v co doufáte?

Nic dobrého už nečekám, ale naděje je, možná se ještě něco změní k lepšímu.

V jakém smyslu?

No třeba jen lidé se k sobě začnou chovat lépe, národy, třeba to, co se děje teď na Ukrajině, jeden národ, a oni bojují mezi sebou. Třeba se to přece jen urovná, nevím.

Konkrétně od té žaloby k Evropskému soudu? Co osobně od toho očekáváte?

Co osobně očekávám? Nic, nic dobrého z toho nebude. Naděje ještě zůstává, že se ještě něco změní.

Kdybyste teď mohla cokoliv vzkázat ostatním lidem, co byste jim řekla? Aby pochopili, co se tady stalo...

No aby se už nikdy nic takového nestalo, nikde, ztratit dítě, to je, osobně pro mě, já jsem to prožívala velmi, velmi zle, protože ztratit dítě... to se ani nedá slovy... dokud to ti lidé, kteří to udělali, nepochopí, já jim samozřejmě nepřeju, aby se jim stalo totéž, ale dokud neztratí sami dítě, nepochopí žal druhého člověka, to je můj názor, ale nedej bůh, aby se jim to stalo...

Těm lidem, kteří to spáchali?

Kdo to spáchal? Já nevím, kdo to spáchal... kdo...

Tak to je všechno, děkujeme vám.

Dobře, všechno. Děkuji vám moc, dej vám bůh zdraví, úspěch...