Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Chnápko (* 1956)

• narodil se 10. března 1956 v Mostě

• v roce 1973 dokončil učiliště chemických závodů v Litvínově

• v roce 1977 podepsal Chartu 77

• v letech 1977 až 1980 žil v undergroundové komunitě v Nové Vísce

• podílel se na tisku a distribuci ilegálního samizdatového časopisu Vokno

• od konce roku 1977 byl pod dozorem StB

• v roce 1981 jim stát „barák“ v Nové Vísce vyvlastnil

• se svou budoucí ženou Silvou Lupertovou koupili hospodářství v Osvračíně

• to jim stát koncem 80. let znovu vyvlastnil

• jejich vystěhování zabránila sametová revoluce

• v Osvračíně provozují kulturní centrum a Galerii Vokno

Chtěl nosit dlouhé vlasy, džíny, poslouchat zahraniční hudbu, žít na venkově ve vlastní usedlosti a samostatně hospodařit. Jenže přesně to bylo za socialismu považováno za nepřípustné vybočování z davu. Kvůli těmto snům a tomu, že podepsal Chartu 77, byl pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti. Ta nakonec dosáhla toho, že mu stát ještě koncem 80. let násilně, bez jeho souhlasu, vyvlastnil zahradu, pozemky a dům.

Ponuré město Most tvořené především doly, továrnami a deprimujícími shluky panelových domů. To bylo prostředí, ve kterém vyrůstal. Narodil se zde v roce 1956 a jeho rodiče, stejně jako tisíce jiných obyvatel tohoto města pracovali ve fabrice, která se jmenovala Chemické závody československo-sovětského přátelství. Vzpomíná na ni takto: „Byla to obrovská fabrika, po které zaměstnance rozvážely autobusy. Každou chvíli tam byl výron plynu. Rozezněly se houkačky a autobusy odvážely přiotrávené lidi, kterým se udělalo špatně. Šel jsem s kamarádem, nad námi letělo hejno vrabců a ti pak padali dolů mrtví. Kamarád říkal, že to je tam tak každou chvíli.“ Na drsné pracovní podmínky v chemičce doplatila v roce 1979 i Jaroslavova matka. Pracovala na benzinovém tankovišti. Po konci směny hledala kolegyni a našla ji ležet otrávenou benzinovými výpary. Snažila se ji vytáhnout, ale přitom se také udusila.

První střety s režimem

Jaroslav se vyučil v učilišti, které spadalo pod chemičku, a stal se zámečníkem. Prostředí, v němž vyrůstal, ho deprimovalo. Chtěl nosit džíny, dlouhé vlasy, poslouchat zahraniční muziku, jezdit na motorce. Právě sen o motorce se stal jedním ze zásadních mezníků v jeho životě. Když mu bylo kolem třinácti let, koupil si motorku za sto korun. Za tu částku se tehdy daly sehnat staré stroje, v podstatě šlo jen o rám s motorem. Na tom se s kamarády proháněl v opuštěných místech kolem Mostu. Chytili ho při tom policisté. „Pět policajtů pak do mě bušilo celou noc a snažili se ze mě vymlátit, kde jsem tu motorku ukradl. To jsem vůbec nechápal. Já jim říkal, že jsem ji koupil za sto korun,“ vypráví. Jeho otec si pak šel na policejní služebnu stěžovat, že jeho syna policisté zmlátili, a vynadal jim, že se chovali hůř než gestapo.

Z té noci si Jaroslav odnesl jasný poznatek: „Policajta, který mě nejvíce tloukl, jsem pak potkával na ulici. Pokaždé se mi udělalo zle. Byl to první velký odpor k policii, který ve mně vypěstovali.“ Ten v něm sílil. Nosil totiž dlouhé vlasy, což znamenalo, že patřil mezi mladé lidi, kterým se tehdy hanlivě říkalo máničky. Dlouhé vlasy byly považovány za vyjádření odporu k režimu a stejně tak byly hodnoceny i obyčejné džíny. Když v nich přišel na učiliště, jeden vyučující jej chytil za nohu a bolestivě mu kroutil kůží se slovy, že ho v těch kalhotách ve škole už nechce nikdy vidět. „Měl jsem pak modřinu na stehně. Oni brali džíny jako kapitalistické kalhoty, které nepatří na socialistické učiliště,“ vzpomíná.

Chodil na koncerty, na kterých často zasahovala policie. „Tam vznikaly střety s režimem. Člověk si uvědomil, že jde na koncert, ale před ním stojí policajt, který ti dá ránu obuškem jen kvůli tomu, že máš džíny, džínovou bundu nebo vlasy. Nepochopitelné,“ vysvětluje. Z obyčejné snahy patnáctiletého kluka přiblížit se dlouhými vlasy a oblečením muzikantům ze zahraničních kapel, jež obdivoval a jejichž plakáty a nahrávky se do socialistického Československa tajně pašovaly, se postupně stával odpor k systému, ve kterém žil. „Člověk se utvrzoval, že nikde nemá dovolání. Nejhorší byla ta bezmoc, se kterou jsme se naučili žít. Tehdy ještě nešlo o nějaký ideový odpor. Ideově se to tvarovalo až před vojnou, na vojně a po ní,“ říká.

Vojna a odpor k policii 

V roce 1975 nastoupil na tehdy povinnou základní vojenskou službu. Spolu s řadou dalších vyučených kluků z dělnických rodin z Mostu narukoval k pluku v Pacově. Ten byl do té doby hodnocen jako vzorný, po jejich příchodu se stal jedním z nejhorších v republice. Proto byli rozděleni do různých jiných míst, on se dostal do Přáslavic na střední Moravě. I tam měl časté kázeňské problémy, byl mnohokrát trestán a posílán na samotku.

Vojna v něm utvrdila přesvědčení, že nechce být poslušným občanem socialistické země, který mlčí a dělá jen to, co je oficiálně povoleno. Po návratu z vojny pracoval v chemičce a poté v podniku, který prováděl údržbu bytových domů. Stýkal se s muzikanty, chodil na koncerty, na akce, kde se scházeli lidé, kteří dávali najevo odpor ke komunistům. Říká, že zpočátku v těchto setkáních nehrála roli politika, ale spíše společný odpor k policii. „Následně si ale lidi uvědomili, že policajt je ten poslední, na koho by měli být naštvaní, že nad ním je někdo, kdo to celé řídí,“ vysvětluje.

Charta 77: text, se kterým souhlasil

V tomto prostředí se setkal s textem Charty 77. Ta byla zveřejněna 1. ledna 1977, Jaroslav ji podepsal krátce poté. Vedlo ho k tomu prý především naštvání, že mu stále někdo nařizoval, jak se má oblékat, jaký má mít účes, a to, že ho může policista beztrestně udeřit obuškem. Nad podpisem a důsledky, jaké to přinese, příliš nepřemýšlel. Chartu bral jako text, s jehož zněním souhlasil. Nebylo to pro něj nic jiného než výzva, aby představitelé tehdejšího režimu dodržovali zákony. Tvrdí, že v té době nebyl součástí žádného hnutí. Neznal lidi z Prahy, kteří Chartu sepsali. K textu se dostal díky kamarádům muzikantům jako obyčejný dělník z Mostu.

Státní bezpečnost v roce 1977 pečlivě sledovala, kdo Chartu podepsal. Většinu signatářů příšlušníci StB ihned převezli k výslechu a snažili se z nich dostat informaci o tom, kdo jim dokument poskytl, aby zmapovali celou síť signatářů. Přijeli také pro Jaroslava. Vzpomíná na to takto: „Přijeli brzy ráno. Asi to byl účel, aby člověk vylezl rozespalý a dezorientovaný z postele. Gestapo používalo tyhle metody taky. Ale táta mě zklidnil. Udělal mi snídani, řekl, že počkají. Pak mě odvezli. Na co se mě zeptali, na to jsem řekl, že se s nimi o tom přece bavit nebudu. Sem tam se zeptali, co jsem měl k obědu. Tak jsem jim řekl, co jsem měl k obědu. Pak když třeba vyslýchali někoho jiného, tak neřekli, že jsem nic neřekl, ale řekli: ‚Vždyť my víme, i co měl k obědu.‘ A dotyčný se z toho měl sesypat strachy a všechno vyžvanit.“

Život v komuně v Nové Vísce

S kamarády z Mostu vytvořili partu, která toužila žít pohromadě v jednom domě. V 70. letech byla v okolí Mostu spousta opuštěných starých zdevastovaných domů, jež bylo možné koupit za velmi nízké ceny. „Ve vesnicích šly koupit baráky za pět tisíc. Tak jsme si řekli, že se složíme, koupíme barák, tam budeme v klidu zkoušet, co budeme chtít, a nebude tam běhat policie,“ říká. S odstupem to hodnotí jako naivní představu, protože Státní bezpečnost si případů, kdy parta mladých lidí koupila společně rozpadlý dům na odlehlém místě, velmi pozorně všímala. Podařilo se jim však dát dohromady osmdesát tisíc a koupit ve dvanácti lidech usedlost s názvem Nová Víska. Když dům převzali, byl tak zničený, že se v něm dalo bydlet jen ve dvou místnostech. Během tří let v něm vytvořili jedenáct obyvatelných pokojů.

Scházela se tam spousta mladých lidí, pořádali tam koncerty a výstavy. Každý, kdo chtěl na místě přespat, platil deset korun denně na chod domu a za tu částku dostal také jídlo. Pití si platil každý zvlášť. Provozovali kantýnu, ve které prodávali alkohol a cigarety. Na některé koncerty a akce se sjelo až tři sta lidí. Nová Víska se stala centrem pozornosti Státní bezpečnosti. Mimo jiné proto, že zřídit si takové společenské centrum a prodávat občerstvení bylo považováno za nedovolené podnikání. „Takový život v komuně bych doporučoval každému jako návod k naučení se tolerance. Celý den se pracovalo, večer se pilo, tančilo. Muzika byla každý večer. Hrálo se na kytaru nebo z magneťáku nebo živá. Ze stodoly jsme udělali koncertní sál, pořádali jsme tam festivaly. Hráli tam Plastici, proběhl tam první punkový festival v Čechách. Byly to nádherné roky,“ vzpomíná.

Jak vznikal časopis Vokno

Nová Víska byla pravidelně v obklíčení policie. Příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti i Státní bezpečnosti kontrolovali doklady každého, kdo tam mířil. Akce na ní zaměstnávaly policisty nejen z Mostecka, ale posílány tam byly také posily z jiných okresů. Několikrát v Nové Vísce proběhly domovní prohlídky. V jedné z místností totiž byla ukryta tiskárna, na které vznikal nelegální samizdatový časopis Vokno.

„Hledali cyklostyl, protože Víska byla výjimečná tím, že se tam vydával časopis Vokno. Bylo tam třeba sto lidí, jedna místnost byla utěsněná matracemi a ti návštěvníci vůbec nevěděli, že v ní probíhá tisk. Což bylo tehdy náročné, protože každá stránka bylo jedno otočení klikou. Když bylo sto výtisků Vokna a každý měl třicet stran, tak to bylo stokrát třicet otočení klikou,“ vysvětluje. Nakonec se na Nové Vísce tiskly až tři stovky kusů časopisu. Jaroslav Chnápko první číslo spolu se svou ženou Silvestrou a šéfredaktorem Vokna Františkem Stárkem rozvážel po známých po celé republice a hledali další kontakty na lidi, kteří měli zájem samizdat odebírat a rozšiřovat. 

Vyvlastnění Nové Vísky

V roce 1980 soud rozhodl, že objekt Nová Víska bude majitelům vyvlastněn. Zdůvodněno to bylo tím, že dům je potřebný za účelem obrany státu. Dostali však alespoň peníze, a tak začali pátrat po jiném. Mezitím řada přátel Jaroslava Chnápka emigrovala, protože nevydrželi neustálý tlak ze strany Státní bezpečnosti. Pamětník označuje nátlak StB na počátku 80. let za enormní. Mnoho jeho známých a spolubydlících z Nové Vísky bylo zadržováno a souzeno, například jeho kamarád dostal dva roky vězení za to, že zpíval na melodii písně Černý muž pod bičem otrokáře žil text: „Až bude Gustáv Husák viset na větvi, bude v české zemi ráj.“

Jaroslav a jeho žena se rozhodli koupit si dům sami pro sebe. Získali starý rozbořený mlýn v Osvračíně. Začali tam hospodařit, pořídili si koně a další hospodářská zvířata. Jejich snem bylo uživit sami sebe a přebytky prodávat, aby byli nezávislí a nemuseli chodit do práce. On v té době ještě pracoval na železnici jako dělník, žena Silvestra byla v domácnosti. „Měli jsme pár koní, těmi jsme orali a dělali vyjížďky. Policajti nám za to dávali kuriózní pokuty, třeba za rychlou jízdu nebo za neosvětlené vozidlo,“ vzpomíná. Zní to jako legrace, jenže oni v té době museli vyjít s málem, takže časté sto- a vícekorunové pokuty pro ně představovaly citelný zásah do rodinného rozpočtu. To estébáci velmi dobře věděli, a tak jim těmito drobnými ústrky neustále znepříjemňovali život. „Docílili tím toho, že jsme třeba týden neměli za co koupit si jídlo,“ říká.

Později si v jednom záznamu StB přečetl, že jejich situace byla hodnocena jako tíživá a že je pravděpodobné, že brzy docílí toho, aby se vystěhovali do některého kapitalistického státu. To mu bylo u mnoha výslechů nabízeno. Nechtěl. Stále měl svůj sen, že s rodinou budou samostatnými hospodáři a že mlýn v Osvračíně opraví tak, aby z něj bylo pěkné společenské centrum, kde se budou lidé scházet na koncertech a výstavách.

Druhé vyvlastnění a revoluce

Místo toho jim stát objekt opět vyvlastnil. Začalo to tím, že soud rozhodl ve prospěch jednotného zemědělského družstva, které požádalo o jejich zahradu a další pozemky. Souběžně probíhala i snaha vyvlastnit jejich dům. Soud o něm rozhodl – měsíc před listopadem 1989 dostali dvouměsíční lhůtu na vyklizení objektu. „Byli jsme poslední združstevněná zemědělská usedlost v republice na základě zákonů z 50. let, to jest bez náhrady. Zůstat nám měla jen malá obytná část,“ vysvětluje.

Zdá se to být neuvěřitelné, ale ještě koncem 80. let úřady spolupracovaly se Státní bezpečností tak úzce, že snaha o likvidaci nepohodlných osob mohla skončit až vyvlastněním jejich majetku, stejně jako se to dělo v době nejtvrdšího komunismu v 50. letech. Oficiální zdůvodnění znělo, že jejich dům a pozemky potřebuje družstvo pro své účely. Chnápkovi tehdy byli na konci svých sil. Mnoho věcí rozdali známým, některé stroje prodali, protože byli přesvědčeni, že o svou usedlost opravdu přijdou. Zůstali v poloprázdné budově, čekali, co bude dál, a uvažovali o tom, že se vystěhují do ciziny.

Období bezmoci proťaly události listopadu 1989. Jaroslav je prožíval v Praze, protože tam v té době jezdil prodávat keramiku, kterou se ženou v Osvračíně vyráběli. Revoluce vše změnila. O dům nakonec nepřišli. Zůstali v něm a jejich celoživotní sen se splnil. V mlýně v Osvračíně vyrábějí keramiku, provozují ubytovací zařízení, pořádají tam koncerty, výstavy. Sjíždí se tam spousta lidí. S manželkou jsou už v penzi a výdělky z akcí a keramiky jsou k ní přilepšením. Žijí přesně tak, jak si celý život přáli, ale v komunistickém režimu to bylo považováno za nepřípustné.