Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

rotný v. v. Pavel Chmelík (* 1942)

• narozen 24. dubna 1942 ve Dvoře Králové nad Labem

• dětství prožil v Huntířově na Trutnovsku

• 1. září 1961 nastoupil základní vojenskou službu u 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově

• roku 1963 nastoupil do Československé lidové armády

• v hodnosti rotného jako velitel skupiny hloubkového průzkumu setrval v armádě do roku 1969

• ve dnech srpnové okupace roku 1968 byl přítomen v holešovských kasárnách

• od roku 1970 studoval dálkově právo a poté působil jako okresní vojenský prokurátor

• z justice odešel roku 1993 a věnoval se podnikání

Vzpomínky Pavla Chmelíka na osmašedesátý rok a okupaci Československa doplňují mozaiku jiných příběhů vojáků sloužících u holešovské elitní jednotky. Velení 7. výsadkového pluku zvláštního určení se tehdy vzepřelo oficiálnímu rozkazu generála Martina Dzúra. Sovětské okupační jednotce byl odepřen přístup do kasáren a jejich přítomnost monitorovala speciální rota C, o jejímž poslání se dodnes spekuluje. Jako jeden z klíčů k pochopení mimořádné situace v Holešově pamětník nabízí úvahu nad skutečnou rolí tehdy již bývalého velitele pluku Miroslava Šediny.

„Tatínek přišel do Československa v roce 1933. Domnívám se, že to bylo v době nástupu nacismu v Rakousku. Otec nacisty nesnášel. Později získal i občanství, ale roku 1942 jsem se musel narodit, protože jinak by narukoval jako bývalý rakouský příslušník na frontu. Když měl českou manželku, tak zřejmě nemusel...“ uvádí své vzpomínky Pavel Chmelík, který přišel na svět 24. dubna 1942 ve Dvoře Králové nad Labem, ale s rodiči a bratrem žili v nedalekém Huntířově. Vesnici, která spadala ještě do Sudet a žilo v ní nemálo německých obyvatel, po nichž po poválečném odsunu zůstaly prázdné domy.

Pavla odmala zajímaly vojenské věci – především pozůstatky zbraní a nábojů po německém vojsku, které nosil z lesů v okolí domů. Pro službu v armádě se rozhodl v době dospívání. Zásadní se pro něj stala zkušenost, jak s humorem líčí, že ač menší postavy, ale trénovaný jízdou na koni nebo dojížděním v zimě do školy na lyžích neobstál v chlapeckém souboji se sokem v lásce o dívku. Pro službu v armádě ho také získal příběh hrdiny filmu Váhavý střelec z roku 1956, kde nesmělého parašutistu ztvárnil ve své první filmové roli Jan Tříska.

Z kovboje výsadkářem

„Velmi mě zajímala práce u koní a chtěl jsem jezdit. Takže jsem nastoupil do jezdecké školy ve Fořtu u Vrchlabí, kde se chovali koně. Tu práci jsem si  zamiloval. Samozřejmě jsem se rád předváděl s ostatními kamarády. Když šla děvčata ze školy, tak jsme na koních honili krávy. Za odměnu jsme totiž směli pást jalovice na svazích u Vrchlabí,“ vzpomíná Pavel na své „kovbojské“ období.

S rozhodnutím stát se výsadkářem nastoupil v době druhé berlínské krize do ročního braneckého výcviku organizovaného Svazarmem. „Poprvé jsme skákali v Hořicích s pozdějším mistrem světa Zdeňkem Kaplanem. Ten ve mně zanechal velmi dobrou stopu. Nad Hořicemi jsme seděli v kabině letadla, pan Kaplan u dveří. Najednou se otočil a vyskočil ven,“ vzpomíná Pavel na svůj první výsadek.
 
Dne 1. září 1961 pamětníka přivítaly holešovské kasárny. Překonal prvotní nesnáze, kterými si musel projít každý odvedenec. Výcvik jednotek hloubkového průzkumu 7. výsadkového pluku zvláštního určení byl velmi intenzivní. Na vojáky se kladly vysoké fyzické i psychické nároky. Kromě trénování seskoků cvičili i přežití v týle nepřítele.[1] Pro ilustraci vztahů, které v jednotce panovaly a na nichž stál zdar plnění úkolů během výcviku, říká: „V armádě se navazují zvláštní vztahy. Vojáci si musí absolutně věřit. Prověřovalo se to i tak, že snad v celé armádě nebyl povel takový jako u nás, a to: ‚K padákům!‘ V té době jsme si balili a museli jsme umět padák zabalit sami. A velitel tehdy neřekl, ty budeš balit s tím nebo tím. Prostě na povel k padákům se sešli dva lidé, kteří si absolutně věřili. Padák měřil nějakých 17 metrů, typ PD-47. A vevnitř nevidíte, co dělá ten druhý, takže mu musíte absolutně věřit, že to udělal správně.“

Postupně povýšil až do hodnosti četaře a stal se velitelem skupiny hloubkového průzkumu s ženijní specializací. Druhou část jeho vojenské služby poznamenal nový světový konflikt. Tentokrát Karibská krize, kdy se proti sobě v říjnu roku 1962 přímo postavily tehdejší Sovětský svaz a Spojené státy americké. Konflikt nevyústil v otevřený střet, ale stal se jen jednou z epizod studené války. Pluk v Holešově ale čekal v bojové pohotovosti a utvořily se i skupiny pro výsadek do zahraničí.

Poslední seskok pamětník absolvoval roku 1963. Nikdy na něj nezapomene. Také proto, že tehdy se poprvé setkal se smrtí kamaráda, jemuž se padák neotevřel.

Po svatbě honem do kasáren

„Začaly změny ve společenském životě jako takovém. Jaro šedesát osm se připravovalo. Vliv Svobodné Evropy byl znát i v útvaru. Ti lidé už nebyli tak slepě oddaní tomu, co říkali politruci. Na světnicích bylo možné zaslechnout i kritické hlasy,“ glosuje Pavel společenskou změnu na sklonku šedesátých let a tzv. polednový vývoj Československa a pokračuje: „Přišel rok 1968 a v podstatě začal tím, že se najednou, asi někdy v květnu, u našeho pluku objevila řada sovětských důstojníků. Někteří byli i v civilu, procházeli kasárny a chtěli vědět, jakou úroveň ten pluk má a jak je vycvičen. A tady to všechno začíná. Já to cítím tak, že je to 13. komnata 7. výsadkového pluku. Ti lidé k nám přijeli v rámci celostátního cvičení a zajímali se o úroveň našeho výcviku, nebo tak to alespoň vypadalo. Dokonce ten jeden, kterého jsme pak viděli před branami ve dnech okupace, byl tehdy v civilu. Byl velice žoviální, nechal si tykat, probíhala mezi námi taková bodrá družba. Přišel na rotu, chtěl vidět naše výsledky, jací jsme gerojové, a nás to v té době nijak nevarovalo. Říkali jsme si: ‚Rusáci, no co. Tak jsou to naši spojenci...‘“

Krátce předtím, než došlo k okupaci Československa, se Pavel 17. srpna oženil. Vzpomíná, že už v té době zvažoval posunout svou službu u Československé lidové armády na jinou úroveň. Uvědomoval si totiž, že je stále těžší udržet si vrcholovou kondici a krok s dvacetiletými, kteří procházeli výcvikem pod jeho vedením. Podal si proto přihlášku ke studiu medicíny do Hradce Králové a doufal v kariéru vojenského chirurga.

„Jedenadvacátého jsem byl v noci probuzen. Vyděšený pošťák mi nesl telegram, abych se ihned dostavil do kasáren. Rodiče s novomanželkou mě doprovázeli na první ranní vlak,“ vypráví o nečekaném obratu. Vlakem docestoval do tehdejšího Gottwaldova, kde zatím nebylo ani známky po blížících se okupačních jednotkách, a pokračoval do holešovských kasáren. Z rozhodnutí velitele roty byl přidělen jako stráž na bránu a mohl si vybrat dva pomocníky: Zdeňka Tuzara a Jana Glajcha.

V následujícím líčení pamětník pokládá pro něho nesmírně důležitou otázku: Proč byl v době okupace u pluku přítomen bývalý velitel pplk. Miroslav Šedina (v té době působil ve Zpravodajské službě Generálního štábu) a proč se ujal funkce prostředníka v kontaktu se Sověty a v podstatě přebral i vedení pluku namísto skutečného velitele pplk. Vladimíra Košana? O blízkém vztahu sovětského velitele okupační jednotky a Miroslava Šediny se dozvídáme i z jiných zdrojů.[2] Seznámili se během studia na vojenské akademii v Moskvě a takto o jejich prvním setkání na bráně holešovských kasáren vypráví pamětník: „Tykali si. Byl jsem blízko nich. Podplukovník Šedina mluvil velice rozvážnou ruštinou a ten Sovět se vztekal. Dorážel na něj, ať ho pustí do kasáren. (...) Košan skoro nemluvil a ve chvíli, když Šedina řekl: ‚Ne!‘, tak se ten sovětský velitel rozčílil, sedl do gazíku a odcouval. Šedina s Košanem se vraceli. Se Sovětem byl samopalník. My žádné zbraně kromě nože neměli. Ten samopalník byl nějaký vyšší velitel, poručík, který velel obrněnci, který tam stál jako taková hrozba. Seskočil dolů. Měl vyčištěné holínky. Přišel, pozdravili jsme se, podívali jsme se do očí a on mi podával ruku. A to byl ten okamžik zrady. Řekl jsem mu: ‚Nět, něvozmožno.‘“

Dne 22. srpna bylo rozhodnuto o dalším smělém činu. Aktivizaci tzv. roty C, někdy také nazývané jako „ostré roty“, a jejím vyvezení mimo kasárny. Tuto akci už nelze považovat za jiný výklad oficiálního znění rozkazu, aby se československé jednotky ani civilisté nestavěli Sovětům na odpor. František Sovadina k tomu ve své publikaci uvádí citaci z knihy Milana Macáka Tváří v tvář okupaci, ve které se tvrdí, že příkaz k vyvezení šedesáti elitních výsadkářů pod vedením kpt. Jaroslava Strosse přišel přímo ze zpravodajské správy Generálního štábu, od náčelníka vojenské rozvědky generálmajora Oldřicha Burdy. O skutečném poslání roty se oficiálně nemluví. Existuje řada spekulací. Jednou z nich je i snaha o zajištění internovaných vedoucích představitelů republiky.

Ve svých vzpomínkách k tomu člen ostré roty, voják základní služby František Gult, říká: „Velitelé rozhodli, že část vybraných vojáků byla v civilním vozidle vyvezena mimo kasárny, které už byly obklíčeny. Dostali jsme se do oblasti Dobrotic, kde byl i muniční sklad. Tam jsme vybudovali úkryty, které měly sloužit k ukrytí osob, po nichž Sověti pátrali, a samozřejmě jsme byli připraveni i na případný útok vojska, které nás v kasárnách obklíčilo. Měli jsme za úkol chránit naše vojáky v kasárnách. (...) Měli jsme ještě snad další úkol, kdy jsme měli být nápomocni osvobození našich tehdejších velitelů, kteří byli v Sovětském svazu. Měli jsme je za úkol osvobodit, ale myslím si, že to bylo nereálné, protože Rusové o nás věděli, že se pohybujeme mimo kasárny, a neměli jsme možnost dostat se na letiště. Byl to možná plán, ale v dokumentaci o tom nikde nebyla zmínka.“

Tehdejší velitel roty C Jaroslav Stross se k věci vyjadřuje následovně: „Naším úkolem bylo bránit Holešov a nepozorovaně se dostat z kasáren ven. Vybudovat základnu a dozbrojit se. Měli jsme být připraveni na plnění zvláštního úkolu, který ale nikdy nebyl konkretizován.“

Když vojska odtáhla

Sovětská armáda se po neúspěšném pokusu obsadit kasárny stáhla k obci Přílepy, kde setrvala do 28. října 1968. Jak postupně opadalo napětí, přicházelo vystřízlivění a ukazovalo se, že protiokupační postoj vedení útvaru neobhájí. Takto zhodnotila vyšetřovací komise Generálního štábu Československé lidové armády činnost 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově v letech 1968 a 1969: „U pluku se projevily v průběhu roku 1968/1969 značné oportunistické tendence, které vedly k netřídnímu a nacionalistickému posuzování situace a k antisovětismu. Tyto názory se plně projevily po 21. srpnu 1968, ale i později v přístupu k plnění usnesení listopadového a květnového pléna ÚV KSČ. V rozporu s rozkazem ministra národní obrany z 21. srpna byla použita radiostanice, vytvořena pohotovostní jednotka, organizován průzkum sovětských jednotek.“[3]

Roku 1969 rozhodlo vedení armády o převelení čtyř rot holešovských výsadkářů do Prostějova, kde jednotce chyběla technika a podle Jaroslava Strosse nebyla bojeschopná. Prostějovští velitelé získali holešovskou jednotku tzv. na převýchovu. Zánik holešovského pluku byl oficiálně označován za reorganizaci a redislokaci. Skutečnost však byla taková, že zbytek velení a vojáků z povolání se rozpustil v jiných útvarech po celé republice. Po prověrkách roku 1970 řady ČSLA opustil jak Vladimír Košan, tak Miroslav Šedina a Jiří Dufek, „svatá trojice“ holešovského pluku... Všichni tři pak s velkými problémy hledali další uplatnění v civilním životě. Nesměli vykonávat řídící funkce a Jiří Dufek s Vladimírem Košanem se ocitli i na seznamu nežádoucích osob.

Pamětník se k době, kdy se v armádě schylovalo k čistkám, vyslovuje toto: „Došlo mi, že jelikož jsem se svým odporem proti okupaci nijak netajil, tak že to v armádě neustojím a vyhází nás ven. (...) K 31. srpnu 1969 mi končil závazek v armádě. Nedostal jsem povolávací rozkaz na vojenskou akademii, zůstal jsem u útvaru, ale byl jsem vybrán jako velitel hloubkového průzkumu do Prostějova. Prošel jsem pohovorem, ale podvědomě jsem cítil, že to nedopadne dobře.“

Odešel do civilu a zařadil se jako dělník v národním podniku Rudý říjen. Z tehdejšího Gottwaldova začal dojíždět do Prahy a dálkově vystudoval práva. Až do roku 1993 působil jako prokurátor v Brně. „Věnoval jsem se trestnímu právu, nikdy jsem nedělal politické procesy. Byl jsem vybrán jako specialista na ochranu ekonomiky. (...) V roce 1990 bylo svoláno shromáždění vojáků z povolání do kasáren v Holešově, což mě nadchlo. Vrátily se mi všechny dobré vzpomínky na armádu, ale asi dva dny předtím jsem měl návštěvu. Kolegyně z podatelny mi volala, že tam je pan Šedina, který se mnou chce mluvit. Hned jsem si neuvědomil, že by to mohl být můj velitel pluku. Tak jsem si pro něj šel a ani jsem ho nemohl hned poznat. Těch x let na něm zanechalo své stopy. Vzal jsem ho do kanceláře. Říkal, že se na něm za rok šedesát osm někteří lidé podepsali, a ptal se, jaká je proti tomu ochrana. Bavili jsme se tak neurčitě. Popravdě řečeno jsem v té chvíli nevěděl, co s tím udělat. Mluvil jen v takových náznacích. Až později jsem pochopil, že nemůže, protože byl do sedmdesátého roku, než odešel z armády, významným příslušníkem zpravodajské služby. Mohl být vázán nějakým vojenským tajemstvím. Tenkrát jsme se dostali k otázkám, které už nikdy nebudou zodpovězeny. (...) Já jsem se ho v té chvíli na to nezeptal. Kdyby to bylo dnes, tak samozřejmě už mám jiné životní zkušenosti a jiný náhled na věc, tak bych se ho na to zeptal. A zeptal bych se přímo...“ lituje pamětník a uzavírá: „Je potřeba si i otevřeně říct, že řada členů pluku pak přehodnotila svůj postoj a vyjadřovala se ke svým velitelům a některým lidem negativně. Takže není úplně pravda, že celý výsadkový pluk od roku 1968 do roku 2019 odsuzoval sovětskou okupaci. Každý si to musíme se svým svědomím vypořádat sám.“

 

[1] Historie a způsob výcviku u 7. výsadkového pluku jsou podrobně zpracovány v příběhu pamětníka Františka Gulta.

[2] Např. Osmašedesátý, Fr. Sovadina: Knihovnička Holešovska, Holešov 2008 nebo Tváří v tvář okupaci, Milan Macák: Ministerstvo obrany České republiky – AVIS, Praha 2008.

[3] Osmašedesátý, Fr. Sovadina: Knihovnička Holešovska, Holešov 2008, s. 31.