Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Chloupek (* 1944)

• narozen 6. března 1944 v Mladoňovicích

• roku 1951 kolektivizace rodinného hospodářství

• 23. dubna 1952 otec zatčen kvůli příbuzenskému vztahu s Antonínem Chloupkem

• v letech 1962–1965 absolvoval vojenskou službu v Hradčanech u Mimoně

• v letech 1990–2020 starostou Mladoňovic

Když jsem chtěl být s rodiči, tak jsem musel pomáhat

Jan Chloupek se narodil 6. března 1944 v Mladoňovicích. Vyrůstal v domě, kde se v roce 1390 narodil i Petr Mladoň, spisovatel a kazatel, který doprovázel Jana Husa na kostnický koncil, kde byl Hus upálen. Po Petru Mladoňovi je pojmenována i celá obec Mladoňovice nedaleko Třebíče.

Jan Chloupek vyrůstal s dvěma sestrami – starší Marii a mladší Annou. Narodil se rok před koncem války, takže na druhou světovou válku si nevzpomíná. „Rodiče říkali, že to pro ně bylo velice těžké.“ V roce 1938 během mobilizace po Mnichovské dohodě odjel otec bojovat a strávil šest týdnů ve Vratěníně, než byla mobilizace odvolaná.

Rodina provozovala velké hospodářství a rodiče museli zvládat péči o dobytek, práci na poli i výchovu dětí. Jan Chloupek vzpomíná, že je v dětství hodně hlídala babička Františka. Děti se musely zapojovat do práce na statku, v létě například pomáhaly chystat snopy a stavět je do takzvaných panáků. „Už odmala jsme měli svoje povinnosti, já jsem se staral o králíčky.“ Králíkárnu má dodnes  (2024) a stará se o ně se svým vnukem. „Rodiče měli moc práce, a když jsme chtěli být s nimi, tak jsme jim museli pomáhat.“

To bylo pláče, když nám odváželi dobytek

Jan Chloupek vyrůstal v katolické rodině a každou neděli chodili do kostela. „Když jsme byli už starší a chodili jsme v sobotu na zábavy, tak se vždycky muselo ráno vstát a jít do kostela.“ Během komunistického režimu byla katolická církev různě perzekuovaná a na lidi, kteří se k ní hlásili, bylo nahlíženo s podezřením. „Chodit do kostela nám v 50. letech přinášelo problémy.“ Rodiny se velmi dotkla měnová reforma v roce 1953. „Maminka dostala od rodičů věno, které si šetřili na celý život, a o všechno přišli. Od té doby už si raději nikdy nespořila, protože se bála, že o vše přijde.“

V 50. letech probíhala kolektivizace zemědělství. „Moji rodiče měli grunt, dostali ho od rodičů a chtěli ho předat nám dětem… To ale komunisti překazili.“ Když v roce 1951 přišel Chloupkovým příkaz ke vstupu do jednotného zemědělského družstva (JZD), tak už věděli, že lidé, co neuposlechnou, čelí riziku vystěhování. Báli se a do JZD vstoupili, dát do družstva jejich milovaná zvířata pro ně bylo však obrovsky náročné. „Pamatuju si, co to bylo pláče, když krávy i ostatní dobytek odváželi z našeho domu.“

Vedle jeho rodiny měli hospodářství Nekulovi, kteří měli stejně starého kluka, se kterým se Jan Chloupek kamarádil. Ti do JZD odmítli vstoupit a ze vsi byli vystěhováni. Nějakou dobu to vypadalo, že Chloupkovým se nebude žít tak špatně, tatínek dostal práci u koňů, které miloval. „Koně byli jeho láska, tak byl moc rád, že u nich mohl zůstat.“ Maminka pracovala v kravíně, kde se tehdy ještě ručně dojilo, což bylo velmi náročné.

My děti jsme plakaly a maminka taky

Chloupkovi pracovali v JZD a snažili se, aby nedopadli jako jejich sousedé, proto pro ně bylo obrovským šokem, když je v noci na 23. dubna 1952 vzbudilo několik mužů.  „Spali jsme s rodiči v jedné posteli. V noci strašný hluk, rozbili okno a přišli chlapi a tatínka odvlekli… My děti jsme plakaly, maminka taky.“ Oknem do ložnice skočilo několik příslušníků StB a odvlekli tatínka do vyšetřovací věznice v Jihlavě. Ve stejnou dobu byl zatčen i jeho bratr a bratranec.

Celá rodina byla naprosto vyděšená a neměli tušení, proč tatínka zatkli. Postupně se dozvěděli, že byl obviněn z protistátní činnosti a přípravy na rozvrácení družstva. Důvodem, proč byl otec obviněn ve vykonstruovaném procesu, byl bratr jeho dědečka Antonín Chloupek[1]. Ten byl poslancem za agrární stranu a před komunistickým režimem ředitelem velkostatku. Antonín Chloupek byl odsouzen v tzv. procesu se Zelenou internacionálou[2]. Tatínek  byl naštěstí po čtyřech měsících propuštěný, ale jeho prastrýc zůstal ve vězení až do roku 1959.

Byl úplně zlomený

Antonín Chloupek se narodil také v Mladoňovicích a každé léto tam jezdil. Ve vykonstruovaném procesu se pak rozhodlo, že chtěl v Mladoňovicích získávat spolupracovníky pro svou protistátní činnost a obviněn byl jeho příbuzný. „Musel se nazpaměť učit, co udělal. Nenechali ho ani vyspat, vůbec jim nevadilo, že je těžce nemocný. Když se vrátil, tak jsme ho vůbec nemohli poznat, byl strašně hubený. Na začátku s námi ani nechtěl mluvit, byl úplně zlomený.“

O podmínkách ve vazební věznici strýc vůbec nemluvil, na místě musel podepsat, že nikomu nesdělí, jak výslechy probíhaly. Rodina od tatínka z vazby dostávala dopisy, které ale procházely přísnou cenzurou. Dopisy z vězení jim psal i strýc Antonín Chloupek, tyto dopisy maminka velmi pečlivě schovávala, aby je nenašla tajná policie, protože to by zcela jistě odnesla celá rodina.

Když mi půjčil opratě, tak jsem byl nejšťastnější kluk

Po návratu z vězení se tatínek vrátil opět k práci u koní. Jan Chloupek za ním často chodil na pole. „Když mi tatínek půjčil opratě a já jsem mohl jezdit, tak jsem byl nejšťastnější kluk.“ K zemědělství měl Jan po rodičích přirozeně vztah a rozhodl se mu věnovat i pracovně. Po základní škole nastoupil na zemědělské učiliště v Moravských Budějovicích a poté absolvoval dvouletou mistrovskou školu v Jaroměřicích nad Rokytnou. Po škole nastoupil do práce jako traktorista.

V roce 1962 byl Jan Chloupek povolán na vojnu, kterou odsloužil jako řidič, musel absolvovat vojenskou autoškolu a pak působil jako řidič na letišti v Hradčanech u Mimoně. Postupně řídil i autobus a stal se instruktorem. „Vozil jsem vojáky do služby.“ Po návratu z vojny začal pracovat jako zootechnik.

Na zábavě se Jan Chloupek seznámil se svou budoucí manželkou a v roce 1967 se vzali. Zjistil, že její dědeček seděl ve vězení s jeho tatínkem. Dědeček byl vězněn za to, že neplnil povinné dodávky obilí. V květnu 1968 se manželům narodila dcera a pár měsíců na to začala okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Všichni jsme se báli, že bude válka. Začal jsem mít vztek a vzteky jsem otloukal doma omítku. Odpoledne jsem uslyšeli velký hluk, uviděli jsme všude tanky. Myslel jsem na rodiče, jak se báli za války.“

Jsem rád, že mohu předávat své zkušenosti

Na období normalizace nevzpomíná Jan Chloupek rád, ale radost mu dělalo narození syna a péče o Mladoňovice. Už od roku 1960 byl knihovníkem, v tom pokračoval i dál. Pro lidi z Mladoňovic organizoval akce a společné výlety.  „Hodně mě mrzelo, že Mladoňovice jako samostatná obec zanikly, a z toho důvodu jsem vítal politické změny po listopadu 1989.“

Po sametové revoluci se Mladoňovice staly znovu samostatnou obcí a Jan Chloupek byl zvolen prvním porevolučním starostou. Tuto práci vykonával dlouhých třicet let a za tu dobu se mu v úřadu povedla spousta věcí – mimo jiné oprava místní kaple, veřejné osvětlení, vybudování nového sportovního areálu a nové hasičské zbrojnice a spousta dalšího. Po Janovi  Chloupkovi se starostou obce stal jeho syn.  „Jsem rád, že mu mohu předávat svoje zkušenosti.“ Dnes (2024) už je v důchodu a užívá si rodiny, mimo jiné šesti vnoučat a dvou pravnoučat. Současné generaci by Jan rád vzkázal toto: „Važte si svých rodičů a nemyslete pořád na sebe.“

 

 

 

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Chloupek

[2] Jeden z vykonstruovaných monstrprocesů v 50. letech zaměřený především proti katolické inteligenci