Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Chládek (* 1949)

• narozen 30. června 1949 v Ústí nad Labem

• v říjnu roku 1968 emigroval do Vídně

• 17. prosince 1968 přicestoval do Chile

• od ledna roku 1969 pracoval v tamním bakteriologickém ústavu

• v Chile se oženil a založil rodinu

• 11. září 1973 v Chile došlo ke státnímu převratu pod vedením generála Pinocheta

• v prosinci 1973 se s rodinou vrátil do Československa

„Rád bych povyprávěl takový životní příběh, který není zrovna tuctový,“ uvádí své vzpomínky Antonín Chládek, který se narodil 30. června 1949 v Ústí nad Labem. Jeho otec byl drogista, nejprve soukromník, po válce chvíli správce německé drogerie a posléze vedoucí národního podniku Chemodroga. Drogerie, která nesla německý název, jenž lze přeložit jako ‚U červeného orla‘, sídlila v samém centru města v Revoluční ulici číslo 1. Rodina bydlela v poschodí nahoře. Tehdy byl sortiment drogerie jiný, než ho známe dnes: prodavač musel zákazníkům zboží vážit, balit, a pokud si některý přišel třeba pro barvu na podlahu, Antonínův otec mu ji musel i namíchat.

Ústí byla špinavá díra. Ale já to město mám rád

Na základní škole vstoupil Antonín do pionýra. Jak vzpomíná, nevybavuje si, že by ho někdo nutil nosit pionýrský kroj. „Nevím, jestli to bylo tím Ústím nad Labem, kde se vyměnilo obyvatelstvo – Němci byli odsunuti a přišlo mnoho českého obyvatelstva. Takže když použiju jedno vulgární slovo, tam se to tak nežralo. Prostě si nepamatuju, že by nás někdo nutil chodit v pionýrské košili se šátkem do školy, to vůbec. Možná při nějaké slavnosti, ale normálně asi ne,“ říká Antonín.

Jednu vzpomínku přesto jmenuje: v listopadu 1957, když zemřel prezident Antonín Zápotocký, v pionýrské uniformě plnil roli čestné stráže u vyvěšené fotografie zemřelého prezidenta na Krajském výboru komunistické strany. „Stáli jsme tam asi půl hodiny,“ vzpomíná.

Jako nejmladšímu ze čtyř dětí – měl ještě staršího bratra a dvě sestry – mu rodiče podle jeho slov tolerovali nepravosti, které prováděl. O svém rodném městě se navíc kvůli tamnímu poměrně bohatému průmyslu nebojí říct, že v padesátých letech to byla spíše špinavá díra, kdy továrny město obtěžovaly obrovským zápachem. „Nicméně já to město mám rád, protože jsem se tam narodil a prožil dětství, takže mě to tak nějak nevadilo.“

Místo koníčků jako třeba sbírání známek naopak tíhnul – díky zaměstnání otce – k chemii. Po základní škole se proto rozhodl, že půjde na Střední průmyslovou školu chemickou. „Což asi byl omyl, protože až později jsem přišel na to, že mě to vlastně vůbec nebaví. Ale to už se tak v těch patnácti letech stává,“ hodnotí dnes s odstupem.

Kavárenský povaleč se zájmem o botaniku

Antonín po škole nastoupil do poměrně známého ústeckého podniku Chemopharma, kde se vyráběly náplasti a mimo jiné také léky pro domácí zvířata. Jak sám říká, mládí prožil v radostech a z kavárenského povaleče se dostal k botanice. „Měl jsem jednoho kamaráda, který mě tahal po všech kopcích Českého středohoří, které jsou poměrně bohaté na různé květeny,“ vzpomíná. Zajímal se také o divadlo, rád měl třeba ústecký soubor Kladivadlo, kde působila například Uršula Kluková či Josef Dvořák.

Procesy v padesátých letech nevnímal, byl totiž ještě moc malý. Vybavuje si nicméně, jak si jeho babička jednou posteskla, že sousedce sebrali manžela, který dostal několik let ve vězení. Vzpomíná i na uvolnění poměrů po nástupu Alexandra Dubčeka do funkce generálního tajemníka komunistické strany v lednu roku 1968. Cenzura povolila, pomalu se obnovovaly různé spolky a Antonínovi se do rukou se dostaly knihy do té doby zapovězených autorů.

Když v srpnu 1968 přišla okupace, Antonín tomu, jak sám říká, nevěřil. Pamatuje si ale na zprávy ze sovětského tisku, které se snažily naznačit, že v Československu dojde ke kontrarevoluci. Dne 21. srpna, kdy vojska Varšavské smlouvy překročila hranice, byl zrovna na večírku u jednoho kamaráda, který bydlel naproti. „Přišel jsem domů, pustil si rádio a tam byla oficiální zpráva, že nás obsadili spřátelené, ale to se ještě tehdy nepoužívalo, tedy vojska Varšavské smlouvy v čele se sovětskou armádou. Že sem přišli udělat pořádek, zabránit kontrarevoluci,“ vzpomíná Antonín.

Z Vídně až do Chile

V říjnu byla podepsána dohoda o dočasném umístění sovětských vojsk. Tehdy už ale Antonín často rozprávěl s kamarády o tom, že by někam odešli. „Můžu upřímně říct, že to nebylo z nějakého politického naštvání. V mém případě to byla jakási touha po dobrodružství,“ vzpomíná dnes Antonín s tím, že mamince tehdy vysvětloval, že je to jako kdyby byl dva roky na vojně, na kterou ho ovšem nevzali.

K cestě se odhodlal. Koupil si lístek na vlak Vindobona do Vídně. Na rakouském velvyslanectví vystál frontu, vyřídil vízum a vyměnil asi 70 šilinků. Po příjezdu do města byl ale zatčen a umístěn do vyšetřovací vazby. Tam zůstal čtyři nebo pět dní. Úřední důvod zněl jasně: potulka. Nějaký čas strávil v utečeneckém táboře kousek za Vídní – nejprve na izolaci, později se režim uvolnil.

Při výletech do Vídně se seznámil se dvěma stejně starými kamarády, kteří, jak říká, měli obdobné dobrodružné choutky. „Hledali jsme něco mimořádného,“ vzpomíná Antonín. V tu dobu narazili na výzvu vlády státu Chile, která zvala české uprchlíky, aby se přestěhovali do Jižní Ameriky, kde mohou začít nový život. Rozhodli se jet.

Z Vídně přeletěli do Frankfurtu a odtud už do daleké země při pobřeží Tichého oceánu. Do Santiago de Chile dorazili 17. prosince 1968. Zázemí našli v institutu pro další vzdělávání učitelů, kde každý dostal svůj pokoj a do začátku také nějaké peníze. A protože nikdo z nich neuměl španělsky, institut jim na čtyři až pět hodin dopoledne každý den zajistil také učitelku španělštiny.

Poté se mu podařilo najít práci blízkou chemii a hned v lednu 1969 začal pracovat v bakteriologickém ústavu. Kvůli prověřování vládou byl několik prvních měsíců bez prostředků, teprve poté mohl dostat závaznou smlouvu.

Svatební fotky nemáme

„Seznámil jsem se s mojí současnou manželkou, která v ústavu pracovala, a ta mě celou dobu držela nad vodou. Sehnala mi podnájem, půjčovala peníze,“ vzpomíná Antonín na své začátky v daleké cizině. Pár se vzal v srpnu roku 1969, a to nejen úředně na radnici, ale absolvovali také církevní sňatek. Svatbu jim dokumentoval americký kamarád, který měl na tu dobu zcela nový fotoaparát Kodak. Pořízené snímky tak musel na vyvolání poslat do Ameriky. Papírové vzpomínky se už ale nikdy nevrátily. „Svatební fotky tak nemáme,“ říká Antonín.

Manželům se narodil první syn, kterému dali jméno Jan. Antonín vzpomíná, že rodina si žila poměrně dobře: měl slušný plat v bakteriologickém ústavu a jeho žena – kromě výuky v ústavu pro doškolování učitelů – učila kreslení na soukromé škole.

Strýc manželky zmizel a už ho nikdo neviděl

Antonín připouští, že s příjezdem do Chile se značně proměnily jeho politické názory. Do latinskoamerické země přijel s přesvědčením, že „co bylo rudé, to bylo špatné“. To už se ale v Chile začala chystat předvolební kampaň před prezidentskými volbami v roce 1970. Jak Antonín říká doslova – politické boje. Sice těsně, ale hlavou státu byl nakonec zvolen Salvador Allende, který měl podporu většiny levicových stran.

Po Allendeho výhře se v zemi začaly odehrávat změny: kromě znárodnění zahraničních koncernů došlo i na textilní průmysl či měď, důležitou surovinu, z jejíž těžby Chile v té době žila a dominuje jí stále. „Začalo být neklidno,“ popisuje Antonín dobu zhruba roku 1973, kdy se armáda vzbouřila proti zvolenému systému. On sám kvůli financím přešel z bakteriologického ústavu pracovat do soukromé restaurace, kterou vlastnil shodou okolností jeden Čech. Zaměstnaný byl jako vedoucí provozu. A když byl jednoho rána na cestě autobusem do práce, 11. září 1973, na první křižovatce už stál tank. „A že dál se nesmí. Šofér to obrátil a jeli jsme domů. Pustil jsem si rádio a zjistil, že došlo ke státnímu převratu,“ vzpomíná Antonín na den, kdy v Chile došlo k vojenskému puči. Připravován byl dlouho, bombardování neminulo ani prezidentský palác La Moneda, kde zůstával prezident Allende s hrstkou svých věrných. Ještě ten den chilská hlava státu spáchala sebevraždu.

I proto, že strýc Antonínovy manželky, který byl guvernérem tamní provincie Arauco, a odešel 11. září do práce a už ho nikdy nikdo neviděl, se rozhodli s manželkou nakonec ze země odjet. Na výběr měli přes jednoho známého i Finsko. Volba ale nakonec padla na Antonínovu rodnou zem.

Návrat domů

V  československu byl ale v mezičase Antonín odsouzen za nedovolené opuštění republiky a dostal dva a půl roku vězení. „Myslel jsem si, že jsem účasten prezidentské amnestie, ale to byl omyl. To jsem si myslel jenom já a ne Státní bezpečnost,“ říká. Se ženou a synem Janem přiletěli do Československa 31. prosince 1973 zhruba ve dvě hodiny odpoledne. A právě do toho dne amnestie platila. „Kdybychom přijeli později, amnestie by se už nekonala a já bych si šel pěkně hačnout na dva a půl roku,“ říká k tomu dnes Antonín.

Přesto ho začali prověřovat, jestli v cizině nepoškozoval zájmy země. Po několika schůzkách, respektive výsleších Státní bezpečností, mimo jiné i v propůjčeném bytě, nakonec Antonínovi přišlo dopisem, že se na něj prezidentská amnestie vztahuje a trestní stíhání tak končí. Uvažoval o tom, že by využil svou dobrou znalost španělštiny a studoval překladatelství, nakonec si ale naše práci ve stavebnictví.

„Když se vezmou dva lidé, kteří jsou z jiného prostředí, jiného státu, jeden vždycky o něco přijde. Když jsem byl v Chile, přišel jsem o kus českého. A moje žena o kus Chile, když je tady. To se nedá nic dělat,“ říká.  Zpočátku se stýkali s Chilany žijícími v Praze, jak ale sám hodnotí, „nebylo to ono“.

Po návratu do Československa se jim narodil druhý syn Alexander Diego. „O rodinu jsem se moc nestaral, protože jsem se snažil vydělávat hodně peněz. Což za minulého režimu, když nebyla politická podpora jako členství v organizacích, nebylo tak jednoduché,“ vysvětluje Antonín. Zhruba jednou za dva týdny pracoval i o sobotách a nedělích, sloužil coby dozor nad vykládkou železničních vagonů. Volné víkendy trávili se ženou a dětmi na venkově u Antonínových rodičů.

Manželce revoluce v roce 1989 pomohla nejvíc

Revoluce v roce 1989 se Antonín také účastnil – ostatně s kolegy udělali také drobnou revoluci ve firmě: to když řediteli řekli, že už ho tam nechtějí. Později začal podnikat, ale nedopadlo to dobře. Společníci ho, jak Antonín říká, nakonec okradli, což ho nejvíc mrzelo lidsky, protože s jedním z nich se znal už od mládí. Přes jiné známé se nakonec stal šéfem velké pískovny. „Nakonec to bylo lepší než s celým podnikáním. Jsou lidi zlí, ale jsou lidi dobrý,“ hodnotí to dnes.

V době sametové revoluce pracovala jeho žena v krajském domě pionýrů a mládeže. Ač měla dva vysokoškolské tituly – na katolické univerzitě totiž vystudovala sochařství a paralelně k tomu ještě pedagogiku, bylo to maximum, čeho mohla za režimu dosáhnout. „Revoluce v roce 1989 jí prospěla nejvíce. Získala nostrifikaci diplomů a mohla začít učit na univerzitě, což by předtím nebylo bývalo možné,“ uzavírá.