Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Igor Chaun (* 1963)

• narodil se 22. srpna 1963 v Praze

• roku 1981 získal maturitu jako důlní elektromechanik na dole Klementa Gottwalda v Kladně

• roku 1987 byl přijat Filmovou fakultu Akademie múzických umění v Praze

• po 17. listopadu 1989 byl zvolen tiskovým mluvčím studentského stávkového výboru a účastnil se všech klíčových událostí sametové revoluce

• v roce 1999 byl jedním z iniciátorů výzvy „Děkujeme, odejděte“

• je autorem řady dokumentů, v mnohých z nich mapoval i politickou situaci

• v roce 2012 založil spolek Gosha a internetovou televizi GoschaTV1

Příběhy studentských vůdců, tedy těch, kteří se postavili do čela stávkujících studentů po 17. listopadu 1989, jsou nejrůznější. Někteří vstoupili na politickou scénu, někteří se začali věnovat charitě, jiní se stáhli do ústraní. Igor Chaun pokračoval jako student FAMU v umělecké dráze, která ho nakonec přivedla až k otázkám duchovního hledání. Tam dnes spatřuje smysl svého života i naději do budoucna. Říká, že k době sametové revoluce se už nevrací. Na druhou stranu ji považuje za nejkrásnější období i zásadní mezník svého života a otázka svobody pro něj stále stojí na prvním místě.

 

Z umělecké rodiny na hornické učiliště

Igor Chaun se narodil 22. srpna 1963 v Praze. Své dětství dnes popisuje jako intelektuálně i duchovně bohaté, ale zároveň obtížné. Jeho uměnímilovní rodiče byli v běžném životě nevyrovnaní a nepraktičtí, brzy po jeho narození se rozvedli. Igor vyrůstal s chaotickou maminkou a mladší sestrou Helgou v panelákovém bytě na pražském sídlišti, otec žil ve velkém bytě na Vinohradech. Maminka Eva, za svobodna Farenzena, měla italské kořeny, její dědeček pocházel z Itálie. Její otec byl sociální demokrat, a přestože byl strojmistr, četl ruské klasiky. Igorův otec František Chaun vystudoval farmacii, ale většinu života se věnoval umění. K tomu také vedl svého syna, který dostal jméno Igor po ruském hudebním skladateli Stravinském. Rodiče nevyznávali žádné tradiční náboženství, ale spiritualita byla samozřejmou součástí života. Otec se zajímal o mystiku, byl členem Unitarie a matka kvůli tomu byla dokonce vyslýchána na StB: „Maminka mi vyprávěla, že když byla se mnou těhotná, tak si ji pozvali na Bartolomějskou a říkali: ,Paní Chaunová, řekněte nám, co tam ti unitáři dělají, o co usilují.‘ A maminka s bříškem jim říkala: ,Nebojte se, soudruzi, oni jsou úplně blbí, neškodní, oni chtějí poznat Pána Boha a ten váš komunistický systém oni nebudou rozkládat.‘ Byli na ni hodní, protože byla krásná, a ona je uklidnila, že od unitářů nic nehrozí, protože jsou nepraktičtí.“

Rodinným prostředím se Igor odlišoval od svých spolužáků a na základní školu nevzpomíná rád. Přiznává, že aby nebyl šikanován, sám šikanoval. Navíc mu učební látka nepřišla zajímavá, chyběla mu kreativita. Oba rodiče ho naopak vedli k tomu, že musí nad ostatními vyniknout, což mu někdy v běžném životě působilo problémy: „Typické pro moji naprosto nesocialistickou výchovu bylo, že v době, kdy lidi byli vychováváni, aby na sebe neupozorňovali, aby byli ušlápnutí, maminka razila ,per ardura ad astra‘, přes překážky ke hvězdám. Pak jsem ale neměl vyprané ponožky. Bylo to těžké.“ Maminka ho také brala na konkurzy a Igor nakonec získal roli ve filmu Tři od moře. Bylo to právě na konci základní školy, a tak mu připadalo samozřejmé, že půjde studovat herectví na konzervatoř. Tam ale neudělal talentové zkoušky, což časem přijal jako správné: „Později jsem pochopil, že nejsem dobrý herec, že mám být na druhé straně kamery.“ Protože jeho největším přáním bylo dotočit film, hledal školu, kde mu na začátku školního roku povolí měsíční absenci. Na hornickém učilišti s tím nebyl problém, a tak se dostal do kladenských dolů na obor důlní elektromechanik s maturitou. Učiliště se pro něj stalo lekcí praktického života, učni v dolech pracovali i s vězni: „Poprvé jsem na šachtě uviděl, že to je tvrdý, že to je hustý, že se to dá přežít, ale že musím mít obrovský tah na branku. Pořád jsem ale miloval film, věděl jsem, že jsem tam omylem.“ A protože měl podle smlouvy po maturitě a vojně odpracovat ještě další tři roky na šachtě, pokusil se požádat o prominutí. Narazil ale na tvrdý odpor, proto se uchýlil k předstírání psychiatrické diagnózy, což mu zároveň pomohlo získat modrou knížku: „Zabil jsem dvě mouchy jednou ranou. Po čtyřech letech na šachtě už jsem nebyl ochoten tomu degenerujícímu režimu dát další roky svého mladého života.“ Jedním dechem ale dodává: „Ještě bych chtěl říct, že já miluji tuhle zemi a šel bych ji bránit, ženy, děti, i se zbraní v ruce. To nebyla zbabělost, to byla vzpoura systému.“

 

Nejpozoruhodnější etapa života

Na FAMU, obor scénáristika a dramaturgie, byl Igor Chaun přijat až v roce 1986. Předtím pracoval jako asistent režie na Barrandově, což pro něj byla velmi cenná zkušenost. Po nástupu na vysokou školu se atmosféra ve společnosti začínala pomalu uvolňovat a mezi spolužáky bylo jasné protikomunistické smýšlení. Již tehdy se sblížili se studenty DAMU a společně vydávali časopis: „Byla to velmi zvláštní doba, pořád tady byl ten systém, ale zároveň jsme měli relativní svobodu. Vydávali jsme časopis Kavárna, účastnili jsme se demonstrací.“ Již tehdy se studenti pokusili uspořádat konferenci v Městské knihovně s představiteli města a KSČ, ti ale nepřišli: „Chtěli jsme jednat, protože už se rozběhla perestrojka, ve východním bloku se to hýbalo a tady se pořád nic moc nedělo.“

Nakonec ale přišel 17. listopad. Igor byl již v Obecním domě na přípravné schůzce studentského shromáždění: „Nepamatuji si všechny organizační podrobnosti, ale podstatné bylo, že to bylo povolené a že se ti lidé sešli. Já jsem na Albertově byl a vzpomínám si na ten neuvěřitelný pocit svobody. Poprvé ve svém životě jsem uviděl svobodu, naději, pozitivitu.“ I on pokračoval s ostatními na Národní třídu a postupně se dostal až do čela průvodu: „Viděli jsme hradbu policistů. Bílé přilby, štíty. Sedli jsme si a začali zpívat.“ Situace se ale proměnila: „Najednou jsem uviděl, jak tam jako v nějakém kung-fu filmu slaňují rudé barety. Okamžitě jsem poznal, že to je jiná bojová kategorie. A oni se do nás pustili hlava nehlava. Začal křik, začal strašný zmatek a do toho se vytvořila ta ulička hrůzy, kde extrémně bili procházející.“ Igor ale má štěstí, jak říká. Podařilo se mu dostat díky jednomu policistovi ven, i když přitom musel utržit pár ran. 

Druhý den odpoledne, když se s ostatními studenty sešli na FAMU, se dozvídal další detaily o zásahu na Národní třídě i o údajné smrti studenta Martina Šmída: „A tehdy Pavel Lagner vymyslel stávku.“ Igor byl vyslán na DAMU a vzápětí bylo rozhodnuto, že se stane jedním z tiskových mluvčích: „V následujících dnech a týdnech se odehrála jedna z nejpozoruhodnějších etap mého života. Tehdy se rodilo politické myšlení v člověku.“ Tehdy mluvil před mnoha lidmi i zahraničními štáby. Jako tiskový mluvčí koordinačního stávkového výboru studentů byl delegován na jednání OF, kde byli studenti respektováni jako hybná síla. Tehdy se také poprvé potkal s Václavem Havlem: „Byl jsem překvapen jeho tichostí a tím, jak se držel zpátky. Většinou nechal lidi hovořit a pak to takovým smysluplným způsobem shrnul. Byl to charismatický člověk, cítil jsem k němu přirozenou náklonnost. Ta jeho touha po pravdě, ta jeho v něčem naivní, ale fascinující touha po pozitivním uspořádání světa, byla opravdová.“ Ze studentů mu byl tehdy nejbližší Martin Mejstřík. Vzpomíná ale i na první setkání s Václavem Klausem, kdy pochopil, že Prognostický ústav byl na změnu připravený. Momenty, které se později staly symboly revoluce, považuje za nejlepší okamžiky svého života: „Byl jsem na balkoně Melantrichu, za studenty jsem četl prohlášení k tomu davu, plnému Václaváku, když tam přišli dělníci z ČKD, to byl nezapomenutelný pocit. Do té doby to pořád byla revoluce studentů, intelektuálů, disidentů, a najednou se přidali ti dělníci.“ Stejně vzpomíná i na chvíle na Letné: „Dvakrát jsem mluvil na Letné k téměř milionu lidí. To je síla. To se povede jen pár lidem na světě.“ A jak zpětně hodnotí sametovou revoluci? „Byla to cunami událostí, změn, naděje, dobrodružství, intelektu, poznávání lidí, otevírání vnitřních komnat v lidech. Studenti projevili úžasné organizační schopnosti, vůdcovství. Tam se probudilo to nejlepší ve společnosti, včetně víry, morálky, včetně ideálů.“ V době, kdy se slavilo na Václavském náměstí první výročí revoluce, byl Igor vybrán, aby uváděl tehdejšího prezidenta USA George Bushe s manželkou Barbarou. S úsměvem vzpomíná, jak mezi štábem amerického a českého prezidenta byl propastný rozdíl, ale i to patřilo ke kouzlu tehdejší doby.

 

Zrození režiséra

Na počátku devadesátých let se Igor Chaun naplno pustil do umělecké tvorby. Ještě na FAMU natočil krátký film Nejkrásnější portrét, který byl ve studentské soutěži oceněn hlavní cenou, i když šlo původně o náhodně natočenou scénu z jeho života. Několik ocenění získal i filmový esej Otec, matka a já, který vznikl na podnět francouzské televize La Sept, která vyzvala mladé tvůrce z evropských zemí, aby zachytili své místo v rodině. Politickému tématu se tehdy věnoval ve čtyřdílné Léčbě Klausem z roku 1991. Do povědomí diváků vstoupil i jako spoluautor satirického televizního cyklu Česká soda. Sám si cení i dokumentu Nesmrtelný život a smrt Mikiho Volka, rokenrolového krále. Své zkušenosti z 90. let zachycuje i v kontroverzní knize Deník aneb Smrt režiséra.

Již v této době se začínal Igor přiklánět také k duchovním tématům, cestoval a zabýval se východními filozofiemi. V roce 1999 vznikla třídílná Cesta do Indie, v rámci které se mu podařilo natočit rozhovor s Dalajlámou. Prožitek té chvíle si ale mohl uvědomit až zpětně: „Vtip je v tom, že když režisér točí důležité, pro něj až životní interview, tak si tu krásu moc neužije, protože stále sledujete technické věci. Vychutnal jsem si to vlastně až ve střižně na střihovém stole.“ A možná už tehdy začala i jeho cesta od buddhismu ke křesťanství. Silně na něj zapůsobilo, když Dalajláma říkal: „Proč vy, Evropané, chcete být buddhisté? Buddhismus je krásná cesta, ale vy přece máte křesťanství, cestu lásky, cestu Ježíše Krista.“ Toto období devadesátých let ale nakonec shrnuje slovy: „Myslím, že jsem tu tvůrčí dobu nevyužil naplno, když jsem nenatočil celovečerní film.“

 

I po dvaceti letech zaznívala deziluze studentských vůdců

Deset let od sametové revoluce, v období tzv. opoziční smlouvy, se bývalí studentští vůdci opět spojili a výsledkem byla výzva Děkujeme, odejděte. Text prohlášení kritizoval atmosféru v zemi a požadoval rezignaci vedoucích představitelů dvou hlavních politických stran, tedy Václava Klause za ODS a Miloše Zemana za ČSSD. Výzva měla mezi lidmi velký ohlas, Václavské náměstí se opět zaplnilo nespokojenými lidmi. Na toto období ale Igor Chaun vzpomíná už jen velmi krátce: „Mám jeden záznam, kde je Miloš Zeman na nedělní besedě s Václavem Klausem v roce 1999 a kde říká: ,Asi ten Igor Chaun politický génius nebude, nejprve natočí Léčku Klausem a teď ho, pane redaktore, vyzývá k demisi.“

Dvacáté výročí sametové revoluce reflektoval především ve své tvorbě. Tehdy byl spoluautorem dvoudílného dokumentu Po stopách listopadu 89: „Vznikla myšlenka, že by se natočily portréty studentských vůdců, ale i těch regionálních. Všichni dokumentaristé si to zjednodušovali tím, že zůstali v Praze, objeli ty nejznámější a měli natočeno. A my jsme opravdu našli a zkontaktovali množství regionálních skvělých lidí a vznikla zajímavá sociální sonda. A bohužel tam po těch dvaceti letech zaznívala silná deziluze.“ V této době vznikl i zajímavý dokument Mrtvý student, který se nikdy nenarodil, kde se objevila i původkyně zprávy o údajně mrtvém studentovi po zásahu na Národní třídě. Dnes, s odstupem času, už se Igor Chaun nemá potřebu k těmto událostem vracet s tím, že si mnoho věcí ani nepamatuje a jeho život je dnes úplně o něčem jiném: „Posuzování situace je jako mnohoposchoďový dům a já se pohybuji v různých patrech a snažím se to dnes vidět v souvislostech. Při pohledu ze střechy mám možnost se tím buď užírat a vracet se do suterénu, nebo raději hledat, co je pozitivní. Pořád je tady svoboda, i když... Lidé se mi zdají nepoučitelní a někdy můžete pomoci jen sám sobě.“ Pracovat na sobě a předávat své poznání dál je také to, o co se poslední roky snaží.

 

Největší mistrovství je ustát obyčejný život

Zásadní obrat v tomto jeho životním směřování znamenala cesta do Amazonie na prahu čtyřicítky. Zde se v brazilském pralese poprvé účastnil rituálů křesťanské církve Santo Daime a zažil transcendentní zážitky vyvolané společným zpěvem, tancem a popíjením nápojů vyrobených z psychotropních rostlin. Během osmnácti let absolvoval na 150 rituálů na různých místech a tato životní zkušenost jakoby překryla vše, co bylo dříve, a přinesla mu nové poznání: „Lidský život je mnohem víc než to, co běžně chápeme. Je to geniální výtvor, který je součástí života celého kosmu. Postupně se mi skládaly střípky duchovních informací. Přicházela mi i zcela konkrétní vysvětlení z mého života. Ověřil jsem si, že Pán Bůh existuje, že existuje propojenost hmotných a duchovních světů a že duchovní světy jsou primární.“ Toto poznání by se mohlo jevit jako úplné odtržení od reality, ale Igor zdůrazňuje, že by to mělo být právě naopak: „Na duchovní cestě je největší mistrovství ustát obyčejný život. Dostal jsem nástroj, jak se smířit sám se sebou, jak se smířit s bolestí člověka. Mám chvíle, kdy jsem bezmocný, někdy klopýtám, ale pokaždé vstanu a to světlo na horizontu mi svítí.“

A právě toto poselství se snaží předávat dál. Klíčovým se pro něj stalo založení spolku Gosha v roce 2012. Původně šlo jen o kanál na YouTube, kam začal natáčet zajímavá videa, rozhovory s lidmi. Bylo to ještě v době před rozvojem sociálních sítí, a tak lidé vedli diskuze o tématech, která nabízel, právě tam. To vedlo k myšlence uspořádat i osobní setkání, která se začala konat několikrát ročně. Tato tradice byla přerušena pouze v období pandemických omezení a dnes zase pokračuje. Pandemie přinesla i nepříjemnou zkušenost, kdy byl Igorovi jeho kanál na YouTube vymazán ve chvíli, kdy zveřejněná videa šla proti některým oficiálním názorům. V dnešní době tak vidí řadu paralel s dobou před listopadem a důraznou připomínku toho, že za svobodu je nutné bojovat neustále: „Listopad 1989 považuji za úžasnou změnu, i když se dnes relativizuje. Svobodu si ale musíme vybojovávat pořád, venku i uvnitř.“