Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Charvátová (* 1926)

• narozena 2. dubna 1926 v Trnavě na Slovensku

• za Slovenského štátu diskriminována pro svůj židovský původ, vyloučena ze školy

• od září do listopadu 1944 se s rodinou skrývala v lesním bunkru u obce Kálnice

• v listopadu 1944 odhaleni, zatčeni

• vězněna v koncentračních táborech Sereď, Ravensbrück, Burgau, Türkheim

• její bratr Osvald zemřel v koncentračním táboře Sachsenhausen, rodiče holocaust přežili

• v roce 1949 se provdala za Jaroslava Charváta, vojáka z povolání a protifašistického bojovníka, za války vězněného v Drážďanech a Míšni

• žije v Plzni

Když přijdete na návštěvu k Martě Charvátové, uvidíte na jejím stole vedle brýlí na čtení a misky na léky také drobný svícínek se třinácti oblázky. Každý z nich symbolizuje jeden život zničený za holocaustu, třináct Martiných blízkých, kteří zahynuli v koncentračních táborech. Jeden kamínek za bratra, jeden za dědečka, jeden za babičku, další za tetu a její malé dětičky…

Křičeli na mne „smradlavá Židovka“

Marta Charvátová, za svobodna Dušinská, se narodila 2. dubna 1926 ve slovenské Trnavě. Pocházela ze středostavovské židovské rodiny. Rodiče se ale nehlásili k judaismu a Martu i jejího staršího bratra Osvalda vychovávali velmi moderně a v ateistickém duchu. Rodina žila v Bohunicích (dnes Jaslovské Bohunice) u Trnavy, kde otec Michael Dušinský působil jako správce lihovaru. Matka Olga Dušinská, rozená Ehrenwertová, nechodila do zaměstnání, ale starala se o domácnost. Oba rodiče pocházeli z početných rodin, maminka Olga měla čtyři sourozence a otec Michael také čtyři. Návštěvy prarodičů, tet a strýců v nedaleké Dolné Krupé tak tvořily důležitou součást Martina dětského světa. Krásné chvíle prožívala hlavně v zimě: „Nahoře v Bohunicích byl statek a my jsme bydleli na řece, tam stál lihovar. Stačilo nám, aby zapřáhli kočár, a mohli jsme kočárem jet do Dolné Krupé. A v zimě se jelo na saních, zapřažené koně, sněhu plno, koně měli zvonečky a my jsme se s bráchou oba zachumlali do fusaku.“

S Martiným raným věkem se pojí i méně šťastné vzpomínky. Již jako malá holka se setkala s antisemitismem. Děti na vsi na ni křičely: „Smradlavá Židovka!“

Přitom navštěvovala římskokatolickou obecnou školu. Po jejím vychození pokračovala ve školní docházce na měšťanské škole v Trnavě.

Dětství mi skončilo ve 12 letech

Bezstarostné období pro dívku skončilo s rozpadem Československa a vznikem Slovenského štátu. Židé přestali být plnohodnotnými občany, jejich život nově určovala řada zákazů, omezení a nařízení. Nesměli vykonávat některá povolání, postupně v takzvané arizaci ztráceli majetek, nesměli studovat.¹ Pamětnice popisuje postupující diskriminaci: „Jednoho dne mi řekla kantorka: ‚Marta, je mi líto, ale už k nám nemůžeš chodit do školy.‘ Tak my jsme nesměli chodit do školy, do parku, do kina, na koupaliště, na žádná veřejná místa. Protože jsme byli špinaví, smradlaví Židé.“ Dušinští se přesto snažili svým potomkům zajistit vzdělání. V Trnavě se domluvili s inženýrkou ekonomie, která dávala vyloučeným židovským dětem soukromé hodiny, a Marta s bratrem k ní začali docházet na vyučování.

Na statku, kde rodina bydlela, vládl nacista – správce Schmidt. „Dost na nás útočil, žili jsme v neustálém strachu.“ Martin otec se snažil svou rodinu uchránit před stupňujícími se perzekucemi. V roce 1941 usiloval o vystěhování do jihoamerickéhho Ekvádoru, ale marně. Poté se Dušinští pokusili uprchnout do Maďarska, kde ještě nebyli Židé tolik pronásledováni. „Všeho jsme nechali, vzali jsme si pár věcí a šli jsme v noci na vlak. Nepovedlo se nám to. Tehdy chodili převaděči přes hranice, jak fungují i nyní a převádějí chudáky. Tak jsme naletěli.“ Převaděč je zavedl do pasti, kde už čekali četníci.

Ukryli jsme se v lesním bunkru

Nakonec se přestěhovali do Nového Města nad Váhom, kde otec získal práci jako správce lihovaru. Unikli tak Schmidtovu vlivu. Protože úřady uznaly Michaela Dušinského za odborníka potřebného pro slovenské hospodářství (vymyslel několik zlepšováků a vynálezů v lihovarnictví, na které držel patent), rodina se v roce 1942 vyhnula první vlně deportací slovenských Židů.

Martin otec si však dobře uvědomoval přetrvávající hrozbu a podnikal patřičná opatření. V Novém Městě se seznámil s jedním členem Hlinkovy gardy, který mu poskytoval cenné informace. Michael se spřátelil také s majitelem lihovaru a přesvědčil ho, aby v lesích u vesnice Kálnice vybudoval bunkr, kam by se v případě ohrožení mohl uchýlit on s rodinou i Dušinští.

Tato chvíle nastala, když Němci začali potlačovat Slovenské národní povstání. Ve své propagandě prezentovali Židy jako strůjce povstání a podnikali na ně razie v obsazených slovenských městech a také na venkově. Michaela Dušinského včas varoval jeho kamarád gardista. Na nic proto nečekal a s ženou a dětmi opustil svůj městský byt. Celá rodina se přesunula do lesního úkrytu, kde nalezla útočiště i Martina teta s manželem.

V maskovaném zahloubeném bunkru strávila rodina asi dva měsíce. Živili se konzervami a zásobování obstarávala také Marta, která chodila do Nového Města do bytu pro věci i na nákup. Tyto její výpravy vyžadovaly notnou dávku odvahy, protože ve městě ji mohl snadno někdo poznat a udat. To se však nestalo, zrada přišla z nečekané strany: „Někdy v listopadu (1944 – pozn. ed.) byl krásný den. Já s tetou, maminčinou sestrou, jsme vyšly ven trošku se nadýchat vzduchu. Potkaly jsme nějakého kluka, měl oblečené jen vojenské sako a říkal, že je partyzán. Nemyslím si to. Ale zřejmě nás udal. Asi druhý nebo třetí den tam přišla německá armáda na koních a prohledávali lesy. Pochopitelně, že nás našli, protože měli přesný popis. Tak nás všechny – maminku, tatínka, bráchu, tetu, strejdu, mne – každého zvlášť připoutali ke koním. A shromáždili nás ve vesnici Beckov v hospodě.“

Štědrý večer v Ravensbrücku

Odtud Martu a její příbuzné převezli do sběrného tábora Sereď, kde Němci věznili zajaté partyzány a Židy. Pamětnice pobyt v lágru částečně vytěsnila ze svých vzpomínek, vybavuje si hlavně neustálý dohled. V Seredi ji vybrali jako pomocnici do kuchyně, což představovalo velkou výhodu, získala přístup k potravinám a také mohla pracovat, a tak se alespoň trochu vyhnout trýznivým myšlenkám na budoucnost. Ve sběrném táboře naposledy žila s rodiči a bratrem.

V prosinci 1944 Němci rodinu rozdělili. Marta s matkou nastoupily do transportu, muži zůstali v Seredi. Otec tábor opustil až v březnu 1945, kdy se s transportem XXVI/3 dostal do Terezína.²

Esesáci naložili ženy do dobytčích vagonů. Nikdo nevěděl, kam směřují. Mezi vězeňkyněmi kolovala zvěst: „Když pojede vlak rovně, jedeme do Polska do Osvětimi. Když zabočí doleva, jedeme do Německa.“ Po pár dnech uviděly skrz zamřížovaná okénka dobytčáku německé nápisy, a tak poznaly, že se nachází na území Říše. „Potom vlak zastavil, z vagonu vyhnali ženy do třístupů. Šly jsme z nádraží, až jsme uviděly nápis, který byl nad všemi koncentračními tábory - ‚Arbeit macht frei‘ - ‚Práce osvobozuje‘. Tak to byl Ravensbrück. Přijely jsme tam na Štědrý večer. Stál tam velký ozdobený stromeček. V duchu jsem si říkala: ‚To nemůže být tak špatné, když tady mají ozdobený stromeček.‘ Potom jsem se přesvědčovala, jaké to je ve skutečnosti.“

Protože transport dorazil zrovna na Vánoce, esesačky ženám neostříhaly vlasy dohola. Vězeňkyně se ale podrobovaly jiné ponižující proceduře očisty. Musely se hromadně vysvléci donaha a všechny své věci nechat ležet na zemi. Potom je dozorkyně nahnaly do sprch. Když ženy vyšly z koupelny, ostatní jim hodily nějaké oblečení, ne však jejich vlastní. Marta měla v této situaci velké štěstí, které ji provázelo i později, sama říká, že jen díky dobrým náhodám přežila pobyt v koncentračních táborech. Do lágru totiž přijela s velikou angínou, na které v dětství trpívala. Neléčená nemoc by ji pravděpodobně zabila. Ona však ve sprchách chytila svetřík, v jehož kapse našla několik tablet sulfonamidu. Antibiotika v té době znali jen Američané, lékaři v Československu ordinovali na angínu právě tento lék. Dívka ho užívala a teplota jí klesla, chorobu překonala. Zároveň se vyhnula táborové marodce, kde esesáci prováděli na nemocných lékařské pokusy.

Pamětnice s matkou chodily na práci, myly okna. „To jsme dělaly docela rády, protože okna se leštila novinami. Německy jsme obě uměly.“ Četly si články o vývoji války a získávaly cenné zprávy o dění za táborovým ostnatým drátem. Později dostaly za úkol sbírat brambory do krechtu. „Hlad jsme měly, ne malý. Tak jsme kradly i syrové brambory. Pamatuji, že jsme musely procházet branou pod dohledem esesaček a zpět taky. Měla jsem kalhotky na gumičku a v nich jsem měla nacpané brambory. A když jsem šla přes bránu, tak jsem se třásla, že to snad mohly poznat, aby mi ty brambory nevypadly.“

Sedmnáct dní nás vozili od koncentráku ke koncentráku

Jak postupovala východní fronta, Němci evakuovali Osvětim a další koncentrační tábory v Polsku a vězně přesouvali do Německa. Do Ravensbrücku tak přibylo mnoho lidí a lágr se přeplnil. Dozorkyně pak vybraly Martu a její maminku do dalšího transportu. Dostaly se do koncentračního tábora Burgau, který ležel v Bavorsku a náležel k Dachau. Pamětnici (a později i její matku) si zde vybrali jako pomocnice do kuchyně. Při škrábání zeleniny si mohly ženy uždibnout kousek jídla, což jim pomáhalo přežít.

Po krátkém čase však musely nastoupit do dalšího transportu: „Vagony s námi vězni napojili na vojenský transport. A na vojenské vlaky nalétávali američtí hloubkaři. Naše ženy z malých dobytčích zamřížovaných okének mávaly na letadla. Ani jedna bomba nepadla na naše vagony, nic. Putování po koncentrácích, než nás někam udali, trvalo sedmnáct dlouhých dní. Nikde nás nechtěli, až jsme skončily v Türkheimu. Za těch sedmnáct dní ve vagonu zemřelo mnoho žen, vytahali jejich těla, nevím, kam je dali.“

Türkheim v Bavorsku sloužil také jako pobočný tábor koncentračního tábora Dachau. Vězni v něm žili v barácích částečně zahloubených do země. Pamětnice tu opět našla práci v kuchyni a 27. dubna 1945 se dočkala osvobození americkou armádou.³ Po půl roce se z vězeňského čísla 143386 opět stala československou občankou Martou Dušinskou.

Martina bolestná anabáze však ještě neskončila: „Jednoho dne měla maminka teplotu. Zavolala jsem lékaře a přišel černý lékař z americké armády. Zjistil, že má maminka tyfus. Odvezli ji do nedalekého sanatoria. Ještě s jednou kamarádkou, jmenovala se Ica, jsem ji každý den jezdila navštěvovat stopem s americkými vojáky.“ Dívky se těšily znovunabyté svobodě, mohly se volně pohybovat, dále však bydlely v bývalém lágru, vyřizovala se jejich repatriace. U brány koncentráku hlídkovali američtí vojáci. Když se jednou chystala Marta s přítelkyní na výpravu do léčebny, došlo k tragické nehodě. Američan neobratně manipuloval se svou zbraní, vyšla rána a Ica padla na zem postřelená. V mžiku přijela sanitka, ale zdravotníci ji už nezachránili, cestou do nemocnice zemřela. Marta ztratila dalšího blízkého člověka…

Martina maminka se však uzdravila a v červnu 1945 se obě vydaly na cestu domů. Čechoslováci se shromáždili v Aušpurku, odkud je odvezla nákladní auta do Plzně. Po registraci na repatriačním odboru cestovala Marta s matkou vlakem do Bratislavy a domů do Nového Města nad Váhom. V bytě na ně už čekal otec, který prožil zbytek války v Terezíně. Kvůli nemoci ležel v tamní nemocnici. Využil svých odborných znalostí a vyráběl lékařům alkohol z marmelád apod. Němci si ho za to vážili a nezařadili ho do transportů na Východ. „Potom jsme čekali pouze na bratra. Čekali a čekali – do dnešního dne. Nepřišel.“ Martin bratr Osvald Dušinský se osvobození nedočkal, zemřel dne 4. května 1945 na pochodu smrti z koncentračního tábora Sachsenhausen. Svých dvaadvacátých narozenin se nedožil.⁴

Po boku československého důstojníka

V roce 1945 se v Bratislavě otevřela škola určená pro židovské děti, kterým bylo za války znemožněno studium. Marta ji absolvovala. Poté našla zaměstnání jako úřednice ve firmě Klimotex. V Novém Městě se seznámila s Jaroslavem Charvátem, za kterého se v prosinci 1949 provdala. Jaroslav působil jako důstojník v československé armádě. Za druhé světové války se zapojil do plzeňské odbojové organizace Druhá lehká tajná divize. Její činnost byla však prozrazena a Jaroslava a další odbojáře zatklo gestapo. Prošel německými věznicemi v Drážďanech a Míšni.

Marta následovala svého manžela na místa, kam jej nadřízení přeložili. Nejprve se stěhovali do Kolína a v roce 1958 do Plzně, kde žije pamětnice dodnes. V roce 1951 se manželům narodil syn, kterého na oslavu vytouženého míru pojmenovali Miroslav. „Je jedináček, protože byla 50. léta. Říkala jsem, že do tohoto světa po mých zkušenostech já druhé dítě nepřivedu. I když manžel chtěl. Ale já jsem cítila velkou odpovědnost za jeho budoucnost. My jsme skutečně mysleli, že je to na věčné časy.“

Pamětnice ani její manžel nikdy nevstoupili do komunistické strany, proto velmi uvítala sametovou revoluci v roce 1989. Lituje jen, že její manžel se politické změny nedožil. Jako své poselství by chtěla zvláště mladým lidem vzkázat, aby si vážili svobody, protože to je největší hodnota, která se nedá ničím zaplatit.

1. Viz NIŽŇANSKÝ, Eduard. Židovská komunita na Slovensku 1938–1945. In: Holocaust.cz [online]. Institut Terezínské iniciativy, 2015 [cit. 2016-12-09]. Dostupné z: http://www.holocaust.cz/zdroje/odborne-a-dalsi-texty/zidovska-komunita-na-slovensku-1938---1945/.
2. Duschinsky Michal. In: Databáze památníku Terezín [online]. Památník Terezín, 2010 [cit. 2016-12-28]. Dostupné z: http://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/ghetto/detail.php?table=ghetto&col=id&value=1192985.
3. Das Ende des KZ-Lagers bei Türkheim: 27. April 1945. In: Augsburger Allgemeine [online]. 2009 [cit. 2016-12-29]. Dostupné z: http://www.augsburger-allgemeine.de/mindelheim/Das-Ende-des-KZ-Lagers-bei-Tuerkheim-27-April-1945-id5462361.html.
4. Totenbuch KZ Sachsenhausen 1936–1945 [online]. Sachsenhausen Memorial and Museum, 2014 [cit. 2016-12-29]. Dostupné z: http://www.stiftung-bg.de/totenbuch/.