Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Charvátová (* 1919)

• narozena 31. května 1919 v Krumvíři

• v roce 1924 se zúčastnila shromáždění při setkání s prezidentem T. G. Masarykem

• v roce 1938 pracovala ve Vyšných Hágách na Slovensku

• v roce 1939 se provdala za Josefa Charváta

• v roce 1948 se zúčastnila XI. Všesokolského sletu v Praze

• v roce 1955 pod tlakem vstoupili s manželem do JZD, kde pracovala až do důchodového věku

• v roce 1973 se začala věnoval lidové umělecké tvorbě, malování ornamentů a zdobení kraslic

• v roce 2000 získala titul Mistr lidové umělecké tvorby

Ludmila Charvátová se narodila 31. května 1919 manželům Konečným v Krumvíři na Břeclavsku. Mezi své nejstarší vzpomínky řadí stavbu sokolovny v Krumvíři. „Chodila jsem cvičit se starší sestrou, celý život jsem cvičila. Pamatuju si, jak nebyla elektřina. Na zemi jsme měli jakési karbidky od havířů.“ 

Rodiče se živili zemědělstvím. Ludmila byla ze čtyř sourozenců, všichni doma od mala pomáhali. „Dodnes si pamatuju zařízení kuchyně, velká bledě modrá kachlová kamna.“ Rodiče měli na spaní jedno lůžko. Děti spávaly na posteli, na kterou se přes den dala velká deska, a byl z ní stůl. „Nejvíc vzpomínám na to, jak jsem byla děcko, když jsme měli všecko doma – slepice, krávy, husy, kačeny, kuřata. Nakupoval se jen petrolej nebo kvasnice.“ Maminka jezdívala do Hodonína na trhy prodávat vajíčka, kachny, husy nebo máslo. „Zemědělství záleží na počasí. Byly roky, kdy bylo sucho a málo se utržilo. A byly dobré roky, a pak se pořizoval třeba kroj.“

„Mně nejvíc pasovala doba za prezidenta Masaryka. Měli jsme všecko doma. My jsme si pole obdělávali, všecko jsme dělali rukama a všecko se zvládlo.“

Dětství v sokolovně nebo na hřišti

Ludmila přišla na svět na prahu nově vzniklé republiky. „My jsme si Masaryka vážili. V Sokole a ve škole se o něm mluvilo.“ Prezident pocházel od Hodonína. Když se učil kovářem, seznámil se s chlapcem z Krumvíře. „Jako prezident Krumvíř navštívil v roce 1924, zastavil se tady za svým kamarádem z učení. Pamatuju si, jak moc lidí tam bylo. Když pak Masaryk umřel, bylo smutno v dědině. Ve škole jsme se učili básničky: ‚Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš. Pokud ty jsi mezi námi, dotud je nám dobře s vámi. Dokud žije tvoje hlava, dotud ještě dobrá zpráva.‘ A vidíte, v roce 1937 zemřel, a pak se začali už roztahovat Němci.“

V šesti letech nastoupila Liduška do obecní školy. Po pěti letech v obecní škole se chodilo pěšky do měšťanské školy do nedalekých Klobouk. Dívku bavilo šití, na učení chodila ke švadleně v Krumvíři, přes zimu pak do Klobouk. „Chodila jsem nějaký čas do pokračovací školy. Byla velká zima, ze školy z Klobouk jsme chodili pěšky a mně omrzly prsty na nohách. Museli mě nechat doma. Na jaře začala práce na poli a už jsem se tam nevrátila.“

V roce narození pamětnice se v Krumvíři rozjela činnost tělovýchovného spolku Sokol. „Chodila jsem jako žačka, později jako dorostenka, jako cvičitelka a byla jsem i náčelnicí.“ Dětí chodilo hodně, děvčata a chlapci cvičili zvlášť. „Byli jsme furt v sokolovně nebo na hřišti.“ Později Ludmila cvičila děvčata. „Hodinky tehdy nebyly. Ale jezdil vlak, a když jsem byla na poli, zatroubil vlak před přejezdem a já jsem věděla, že je půl páté a musím jít za děvčaty. Děcka už u naší branky čekala, než se umyju a obleču.“ Když měla Ludmila osmnáct let, poslala ji jednota do Tyršova domu v Praze udělat cvičitelské zkoušky.

Mládí prožila Ludmila prací, cvičením v Sokole a účastí na kulturních akcích v obci. Mezi ně patřily krojované hody. Ve čtrnácti letech byla sklepnicí, což byla společenská funkce v rámci hodů. „Líbilo se mně to, byla jsem ráda, že možu jít k muzice. Orli chodili do orlovně, sokoli do sokolovně. Chodila jsem v kroji se sokolama.“ Na jedné z fotografií z hodů je zachycena s kamarádem-sokolem Tomášem Šalým, pozdějším československým atletem a běžcem. „Byl sprinter, mistr v lesním běhu, trénoval se Zátopkem.“

Zima na Slovensku

Ve 30. letech jeden z bratrů odešel na vojnu na Slovensko a následně jako číšník dostal místo v obci Vyšné Hágy, kde se právě stavělo Masarykovo sanatorium (dnes Národní ústav tuberkulózy, plicních chorob a hrudní chirurgie). Protože na vesnici nebyla v zimě práce, odjela Ludmila na sklonku roku 1938 za bratrem. „Pomáhala jsem obsluhovat v jídelně. Moc se mi tam líbilo, chodila jsem lyžovat. A chodila jsem se dívat na skokanské závody na Štrbské pleso. Stála jsem mezi lidmi a naráz vidím, jak letí lyžař. To byla hrůza,“ dodává s úsměvem. V březnu 1939 vyhlásil nezávislost Slovenský stát a všichni Češi se museli vystěhovat. „Bratr měl nakoupené různé věci, tak si pamatuju, jak je postupně posílal domů.“

Po návratu ze Slovenska se Ludmila vdala. „Bylo mně dvacet, když jsem se vdala. Vzala jsem si chlapce ze Sokola.“ Manžel Josef pracoval v cihelně v Krumvíři, kterou založili jeho otec s bratrem.

Naráz byli pryč

Když přišla válka, byla Ludmila krátce vdaná a bydlela v domě manžela. Začalo se hodně stavět a cihelně, ve které pracoval manžel a stařeček, se dařilo. „Manžel pracoval s koňama, rozvážel cihle, já jsem hospodařila. Žili jsme z toho, co jsme si vypěstovali.“ Pamětnice vzpomíná na kontroly, na seznamu musela být všechna domácí zvířata. „Vždycky se to nějak zašvindlovalo.“

Manželům Charvátovým se v roce 1942 narodila první dcera, běžné starosti překrývaly válečné těžkosti. V obecním rozhlase bývali hlášeni mrtví. „Slyšela jsem, že byli usmrceni můj třídní učitel a náčelník ze Sokola. Podezřívali je, že tady někoho skrývají. To jsem se naplakala.“

V Krumvíři žily židovské rodiny bratrů Steinerů. „Znali jsme se, chodívali k nám, děcka byla aj na naší svatbě. Měli dobrou pověst.“ I tady museli Židé nosit hvězdu a místní se s nimi nesměli potkávat. „Když se nám narodila v roce 1942 Liduška, tajně k nám chodila Lilinka Steinerová, aby se na ni mohla přijít podívat.“ Rodina se pak ztratila. „Na dědině jsme toho strašně málo věděli. Naráz byli pryč. Jednou v noci měli na dveřích obchodu napsáno: ‚Buďte sbohem dobří lidé, buď sbohem náš drahý domove.‘ Křídou to tam bylo ráno napsané, ale hned to někdo utřel.“ Židovské rodiny bratrů Steinerů zahynuly v koncentračním táboře.

Všecko vykradené

Na jaře 1945 se blížila do Krumvíře fronta. Lidé se připravovali na pobyt ve sklepeních, chystali si jídlo a přikrývky. Ludmila byla těhotná a blížil se termín porodu. „Došli k nám Němci a chtěli se u nás vyspat. V ložnici jsem spala já s dcerou. Lehli si na zem. Němec nám vysvětlil, že to máme doma nebezpečné, že je blízko podminovaný most, a že bychom měly jít jinam.“ Ludmila s dcerou odešly do domu stařečků a zřejmě si tím zachránily život. Oknem do kuchyně proletěla střela, která zcela rozbila podlahu. 

Když přešla fronta, šel Ludmilin manžel zkontrolovat dobytek a našel stáj prázdnou. „V životě jsem ho neviděla plakat, jak teď. Měli jsme koně a hříbě Barunku, akorát tak na zapřahání. Vojáci ju ukradli. Říkal mi, abych tam ani nechodila. Nakonec jsem tam šla, na dvoře byl nepořádek. Co jsem měla v kredenci, hrnce a hrnky, všecko bylo na dvoře, všecko vykradené.“ Ztratilo se oblečení, povlečení, hodinky, slepice a také flanel připravený na plenky pro miminko. „Všecko si pobrali. Rusi, když procházeli, si nachytali slípky a ty si u nás vařili. Bylo to hrozné.“ Koupit plenky nešlo, pomohla babička, která rozstříhala spodní bílé sukně. Rodině nezbylo, než se vrátit do poničeného, vykradeného domu. Druhá dcera se manželům Charvátovým narodila 14. května.

Skvělá atmosféra na všesokolském sletu 

„Jestli byly oslavy konce války, ani nevím. Měla jsem jiné starosti.“ Krátce po porodu druhé dcerky onemocnělo starší děvče spalničkami. Rodina se také pustila do opravy domu. „Okno bylo rozbité, celou podlahu jsme dávali pryč a vyměňovali.“ Manžel jezdil opravovat cesty do Hodonína. Jednou je přivedli ke koňům a řekli, že ti, kteří přišli o zvířata při přechodu fronty, si mohou vybrat nová. Rodina dostala dva koně a Charvát se vrátil k práci v cihelně.

Třetí dítě Ludmila porodila na podzim 1948. Těhotná stihla absolvovat všesokolský slet v Praze v roce 1948. „Syn říkává, že cvičil na všesokolském sletu za ženy,“ usmívá se. Z Krumvíře do Prahy jely na týden skoro dvě desítky žen. „Atmosféra byla skvělá, byly jsme nadšené, bylo to na Strahově. Hrůza lidí tam bylo. Asi šedesát tisíc sokolů.“ Akce se konala v polovině června 1948 a stala se také protikomunistickou manifestací. „Na sletu jsme jim to dali najevo, šel průvod a před tribunou jsme dali hlavy pryč, nikdo nezamával. Aj existuje obrázek, jak se na to tvářili. Muselo jim být strašně.“

Po sletu následovala perzekuce členů Sokola. Ludmila přišla o své postavení náčelnice. Cvičenci zůstali, do vedení se ale dostali komunisté. Ludmila přesto nepřestala cvičit, do Sokola přivedla i své děti.

Znárodňování a kolektivizace

Cihelna, kterou vybudoval stařeček Charvát se svým bratrem, byla začátkem 50. let znárodněna. „Měli jsme tři děti, když manžel přišel o práci. Do družstva jsme nechtěli. Chodili jsme brzy spát, aby k nám nedošli. Ale neměli jsme z čeho hospodařit, tak šel manžel do družstva.“ Začátky v jednotném zemědělském družstvu nebyly jednoduché. „Manžel se nadřel, skoro nic nevydělal, tak vystoupil.“ Jezdil na brigády do cukrovaru do Hodonína. Nejstarší dcera vycházela základní školu a Ludmila s manželem se znovu dostali pod tlak. Podepsali proto vstup do JZD a oba tam začali pracovat. Ludmila byla v rostlinné výrobě.

V roce 1953 rodinu zasáhla měnová reforma. „Měli jsme sviňu plemenicu a malá prasátka. Poprvé po dlouhé době jsme utržili za prasátka. Já jsem šla vyměnit peníze a donesla pár korun. Po všeckej dřině jsme dostali pár korun. Nic jsme nemohli dělat.“ Rodina žila velice skromně. Vedle přiděleného pole – záhumenky, měla vinohrad. Prodejem hroznů získávala peníze na koupi potřebných věcí. Po roce 1965 rodina vysadila nový vinohrad. Starala se o něj pět let, než začal vinohrad rodit. „Pak to jednou přidělili těm, kteří vstoupili do družstva. Za odměnu. Náš vinohrad. Ti lidi mohli mít svůj, ale toto bylo zadarmo. Neuděláš nic.“

Všední život si Ludmila zpestřovala hraním divadla. „Aby se udržela sokolovna, tak jsme s kamarádkou dali dohromady ochotnické divadlo. Ráda jsem byla mezi lidmi.“ Kulisy zůstaly z divadla, které se hrálo za první republiky. Co chybělo, přineslo se od Charvátů.

Mistryní lidové umělecké výroby

Kreslení šlo Ludmile už ve škole. V roce 1973 odešla do důchodu a začala se malování věnovat intenzivněji. V té době nebyly žádané porcelánové talíře, hrnky a mísy zdobené květinovým vzorem nebo ornamentem. „Malovala jsem to, co jsem znala a podle ročních období. Maluju tak, aby kytičky měly smysl.“

Vedle toho pokračovala v rodinné tradici – výrobě velikonočních vajec vyškrabáváním. „Vajíčka se máčela do barev na dřevo rozpuštěných v lihu.“ V roce 2000 získala titul Mistr lidové umělecké tvorby od Asociace malířů a malířek kraslic České republiky. Její kraslice jsou součástí Galerie kraslic. Ludmila ovládá ještě jednu speciální dovednost. Váže šátky ke krojům na hlavách děvčat a žen. Šátky se váží pokaždé znovu před hody i dalšími akcemi. Ludmila je váže dodnes.

Sport je stále nedílnou součástí života pamětnice. Sama už sice nesportuje, ale zajímá se o dění v obci i ve sportovním světě. Radost pamětnici dělá široká rodina. Má šest vnoučat, čtrnáct pravnoučat a roční prapravnučku. „Pořád mě všecko zajímá a sleduju, co se kde děje. Největší radost je moje rodina. Všecky je mám tady před sebou.“