Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Albína Charvátová (* 1937)

• narozena 23. dubna 1937 v Českých Budějovicích

• zažila nálety na České Budějovice na sklonku války

• otci komunisté znárodnili obuvnickou dílnu

• pracovala v jehlárně Igla

• celý život prožila v Českých Budějovicích

• v roce 1969 sestra emigrovala do USA

Albína Charvátová, rozená Slípková, se narodila v únoru 1937 v Českých Budějovicích. Její tatínek, také rodák z Budějovic, se u Bati ve Zlíně vyučil obuvnickému řemeslu a měl ve městě svou vlastní obuvnickou dílnu. Maminka pocházela z Doudleb. Slípkovi měli celkem tři děti – kromě Albíny ještě syna, který naneštěstí už v mládí utrpěl smrtelný úraz elektrickým proudem, a dceru (o osm let starší než pamětnice), která po roce 1968 emigrovala a dodnes (2018) žije ve Spojených státech. Se sestrou se pamětnice shledala až po sametové revoluci, po více než 20 letech.

Z auta vylezl chlap a přímo u mě se zastřelil

Albína si z dětství vybavuje zážitky ovlivněné válkou. Vzpomíná na heydrichiádu, kdy panoval zákaz nočního vycházení. Její babička, která bydlela jen přes ulici, se ale jednoho večera zapomněla u nich na návštěvě, přesto k domovu vyrazila: „Před každým barákem byli dva vojáci se samopaly. Teď ona vyšla a my se dívali, za oknem, a ona hůlčičkou, protože jí bylo 83. A teď ji zastavili a ona tou hůlkou: ‚Zuhause!‘ Takhle ukazovala, tak ji pustili.“

Druhá vzpomínka už rozhodně tak úsměvná není. Albína totiž prožila bombardování Českých Budějovic v březnu 1945. Celá rodina i sousedé se ukrývali v dílně u pana domácího, malá Albínka patřičně vybavená: „Já si vzala kufřík s pannou a hadříky.“ Všichni ostatní ale plakali a modlili se, čemuž tehdy nerozuměla.

Její tatínek patřil k tzv. Technische Nothilfe, takže hned po bombardování šel s páskou na rukávu pomáhat s odklízením trosek. Nejhorší situace byla v Havlíčkově kolonii. „Bydlel tam i můj strejda (…), tak říkal, že tam seděl pán na záchodě, a půlka ho byla na chodbě.“ Jinak ale mívaly školní děti poplach kvůli bombardování rády: „Tak my byli docela rádi, že se ulijeme.“ Do krytu, kam se měly ukrýt, často ani nedošly a sledovaly bombardéry na nebi.

Na samém konci války také Albína viděla prvního mrtvého. Dne 5. května, když už se všichni radovali, že je válečným hrůzám konec, chodila i ona s ostatními lidmi po městě. V jednu chvíli kousek od ní zastavilo auto a ona se stala svědkem hrůzné události: „A takhle vylezl chlap a přímo u mě se zastřelil. Do hlavy. Padnul, takhle to s ním škubalo, teď mu tekla ta krev... A že to byl David, starosta Budějovic.“

Několik dní potom Slípkovi strávili na venkově, aby se dramatickým událostem vyhnuli, do města se vrátili až 9. května. Albína si vzpomíná na družbu s ruskými vojáky: „Jak tady v Nádražní stojí ty paneláky, tak tam byla taková ohrada a tam ti Rusové byli taky ubytovaní. A my jako děti jsme jim tancovali a zpívali naše písničky, učili jsme se jejich, oni nám dávali bonbony.“ Jeden z ruských vojáků jí dokonce nabízel roli v cirkusu, Albínina sestra se zase zamilovala do amerického vojáka a přála si s ním utéct. Sestry Slípkovy tak svou pozornost rozdělily poctivě mezi obě osvoboditelské armády.

Utratit našetřené peníze před měnovou reformou

Převrat v únoru 1948 vnímala Albína jasně: „Kdyby tohle nebylo, tak jsem se měla dobře.“ Tatínkova obuvnická dílna byla znárodněna a veškeré úspory rodičů znehodnoceny měnovou reformou v roce 1953. Paní Slípková si přála koupit v Budějovicích dům, na který svědomitě šetřila, ale při reformě v červnu 1953 dostali za každých starých 50 ušetřených korun jedinou novou, a její sen se tak nenaplnil.

Albína si vzpomíná, že den před reformou chodily s maminkou po nákupech a snažily se ušetřené peníze co nejlépe utratit, protože měly z měnové reformy strach, byť prezident Zápotocký sliboval, že neproběhne. Koupila si tak krásný drahý norský svetr – a dobře udělala. Druhý den, 1. června 1953, reforma skutečně přišla.

V Budějovicích prožila Albína i okupaci v srpnu 1968. „Byl to šok.“ Vzpomíná si hlavně na strach, který cítila při pozorování projíždějících tanků. O rok později, v roce 1969, se účastnila spolu s kamarádkou demonstrací na výročí okupace. Měla v té době už dvě děti, ale ty byly právě na chalupě, tak mohla vyrazit. Setkala se tam s policisty, psy i slzným plynem. Obě se pak před vlastními lidmi, kteří proti demonstrantům zakročili, schovaly v kostele: „Já si pak říkala: ‚Ty jsi pitomá, máš dvě děti, co jsi sem šla?‘ Jenže když je člověk mladý…“

Albína se vdávala hned po škole, svatbu měla 30. prosince 1956. Hned následující rok se jí narodil syn Ladislav, o dva roky později potom dcera Zdena. Manželství ale nebylo šťastné, když chodil syn do čtvrté třídy, Albína se se svým mužem rozvedla a znovu se už neprovdala. Přesto má velkou rodinu – dvě děti, čtyři vnoučata a (zatím) čtyři pravnoučata. Celý život pracovala v jediném podniku, jehlárně Igla, a vzhledem k rodinné historii nikdy nevstoupila do KSČ. Naštěstí i přesto mohly obě její děti vystudovat vysokou školu.

Příbuznou emigrantku před úřady tajila

Sestra pamětnice emigrovala v roce 1969, nevrátila se z dovolené v Rakousku. Nikdo z rodiny o jejím plánu tehdy neměl ani tušení. Se svým manželem potom pokračovala do Ameriky a usadili se v New Jersey, kde žije dodnes (2018). Albínu ani nikoho z rodiny naštěstí nečekala žádná perzekuce, příbuznou žijící v zahraničí totiž celkem úspěšně tajili. Celou dobu si jen psali dopisy, a i to velmi opatrně, kdyby je náhodou četly nějaké nepovolané oči.

Sestry Slípkovy se pak znova setkaly až po sametové revoluci, po více než 20 letech. V roce 1999 dokonce Albína sestru navštívila ve Spojených státech, kde strávila celý měsíc a společný čas si sestry skutečně užívaly. „Dokonce v Atlantic City jsme byly, jsem gamblovala.“ A hrála úspěšně, za výhru pak nakoupila dárky celé rodině.

Navštívila také New York a Pensylvánii a seznámila se s dalšími emigranty z Československa. Cesta byla plná zážitků – Albína přece jen odjela z postkomunistické země a spoustě věcí, které k nám teprve měly dorazit, se tak nestačila divit. Moc ráda na tento výlet vzpomíná.