„(Nejvíc si pamatuju tu noc, jak jsme utíkali do Jugoslávie. V noci jasná obloha, hvězdy svítily.) Já jsem seděl na oslu. Maminka měla na rameni ještě mého mladšího bráchu. Ona šla pěšky, starší bratr taky pěšky. To byly kolony, co jsme zdrhali. Nikdo nesměl křičet. Ale jako děcko vždycky někdo zakašlal, zabrečel. Tu noc si pamatuju dobře. Pak jsme se dostali k nějaké řece. A tam stáli partyzáni. A nás děti přes řeku přenášeli. Vždycky nás brali do náruče a předali druhýmu. Jako když se hází cihly. Tak jsme přešli na druhou stranu do Jugoslávie. Tam jsme teda zkusili. Byli jsme tam měsíc nebo dva v takovém... My jsme tomu říkali hladový monastýr. Tam nebylo co jíst. Chodili jsme krást vajíčka někde z těch stavení. To byla hrůza. Já na to mám strašně špatné vzpomínky. Můj nejstarší bratr, ten, co už nežije, tam vždycky někde chodil krást. Já nevím, i slepici nám donesl. Tam byla naše maminka s náma. Ale pak nás naložili do vlaku a maminka se vrátila zpátky. Předtím jsme se z toho tábora dostali do nějaké obce v Jugoslávii. Jmenuje se to Bulkes. To bylo nějaký velký město. Tam jsme byli taky nějakou dobu. Táta za náma přišel. Byl s náma. On dělal v pekárně a ráno vždycky navozil takovej bílej chleba. Ježišmarjá, to byla vzpomínka. Už nás bylo víc, protože pořád přicházely další děcka. Z toho Bulkesu nás naložili do vlaku a jeli jsme. Někteří jeli do Československa, někteří do Ruska, do Polska, do Maďarska, do Bulharska, i v Albánii byli Řekové.“
„V pětapadesátém, nebo čtyřiapadesátem, teď si přesně nevzpomenu, jsem z toho domova ve Velkých Heralticích s jedním kamarádem utekl. Po půlnoci jsme přelezli plot, už jsme se na to připravovali dlouho. Ve Velkých Heralticích měl zámek vysokou kamennou zeď, přes tu, a potom přes nějaké křoví. Šli jsme několik kilometrů v noci pěšky po tvrdé prašné cestě, vedle rostly kukuřice. To já měl strach. Byl klid a tma. Došli jsme až do nějaké vesničky, kde bylo nádraží, načerno nalezli do vlaku a dostali se až do Albrechtic. V Albrechticích bylo plno Řeků, tak jsme se ptali: ‚Charalambidisovi, kde bydlí?‘ ‚Tam na statku.‘ Byl tam starý barák, králíci všude kolem v kotcích a my uviděli ženský. ‚Jo, vaše maminka pracuje támhle na poli.‘ Stojíme na kraji pole, jedna starší paní se chytla za záda, narovnala se a otočila. Říká: ‚Maria, máš tady syna!‘ A to byla moje babička.“
„Já jsem tady nemohl pochopit rádio. To vždycky budu vyprávět. Ve Frýdlantu, kde jsme seděli v jídelně, byla zásuvka, šňůra a hrálo rádio. Chodil jsem se tam koukat, díval jsem na zásuvku a snažil se zahlédnout lidi, kteří tam jsou a mluví. Jestli sedí za zdí, a jak se do ní vlezou. Tak jsme byli zaostalí. Fakticky. Vůbec jsem nevěděl, že existuje rádio. Dnes se za to stydím, ale bylo to tak.“
„Strýc tam měl byt, jenom jeden pokoj, kuchyň a záchod. A tam jsme bydleli: Já, Nikos, maminka, tatínek, babička, strejda se svou sestrou. No, a potom se ještě oženil a tak nás tam bydlelo osm. To bylo strašné. Žádné soukromí nebylo. Koupat jsme se chodili do městských lázní na Lidické, jak je ta kopule. Pravidelně, na půl hodiny za tři koruny. Maminka nás vždycky hnala: ‚Tam se půjdete koupat!‘ Tatínek jednou napsal do prezidentské kanceláře. Že byl partyzán, a že bojoval za svobodu. A že bydlíme v takových podmínkách a potřebovali bychom byt. Do tří měsíců nám výbor opravdu přidělil byt!“
„Jak jsme byli u toho faráře, to je vlastně náš nepřímý bratranec, tak ten nám říkal, že naši se stěhovali, když je vyhnali z toho Turecka. To bylo kdysi dávno. Tak přijeli tam a zabrali cosi na jihu. Ne tam, kde bydleli potom, ale kdesi níže. A tam začali lidi umírat. Jeden za druhým. Každý rok umírali lidi, nevědělo se proč. To klima jim tam nepasovalo. Potom šli někde na výzvědy jako objevitelé, nebo nevím, jak to mám říct, a tam našli to místo a tam postavili vesnici.“
„My jsme se ptali, kam jedeme. Tak nám někdo říkal, že jedeme do Československa. Ale my jsme nevěděli, co to Československo je. Vystoupili jsme v Mariánských Lázních. Všecko z nás shodili, protože my jsme byli zavšivení. Protože žádná taková hygiena, to tam moc nebylo. Tak to oblečení nám všechno vzali, odvšivili nás, postříkali nás nějakýma jedama, vykoupali, dostali jsme nový oblečení a dali nás do takového zámku. Byl to velkej zámek. Byly tam jeptišky, ty se o nás staraly. Mám takový dojem, že mluvily německy i česky, ty jeptišky, ale byly strašně hodný. To byly jak naše maminky. Ty se o nás perfektně staraly. V těch Mariánských Lázních jsme se začali pomalu učit česky. Jenomže už jsme měli zpoždění. Já jsem přijel jako sedmiletý kluk. Než jsem se naučil česky, to nějaký rok trvalo. A pak jsme šli do první třídy. Z první třídy jsme přeskočili hned do třetí, pak do páté. Abychom byli létama s těma českýma děckama. Jenže to moje hlava nebrala. Byl jsem opožděný s tím učivem. Ale nebyl jsem sám. To bylo víc děcek.“
„Z toho Frýdlantu jsem se dostal do dětského domova v Machníně u Chrastavy. Z toho Machnína do Velkých Heraltic u Opavy. A z Velkých Heraltic už to bylo kousek do Albrechtic. Tam jsem jednou, nikdo to neví, ale já to musím říct, normálně jsem v noci utekl z domova. O půlnoci. Protože jsem zjistil, že naši bydlí kousek. S jedním kamarádem jsme o půlnoci přelezli tu zeď. Pro nás to tehdy byla vysoká zeď, protože jsme byli caparti. Přelezli jsme to a šli jsme asi tři kilometry do nějaké vesnice, kde jel vlak. Sedli jsme si do vlaku a načerno jsme se dostali až do Albrechtic. Ptali jsme se, kde bydlí Charalambidisovi. Řekové se tam mezi sebou znali, tak nás tam zavedli a řekli: ,Toto je dům, kde bydlí vaši. Kde je tvůj táta, nevím, ale maminka je támhle na poli.' Tak jsme šli s tím klukem a tam byly ženský a všechny byly ohnutý. A my jsme viděli akorát jejich záda. A probíraly mrkev. Tak teď se taková stará paní narovnala a to byla moje babička. Ona uměla jenom turecky. Řecky neuměla ani slovo. Teď se podívala a turecky říkala: ,Maria, máš tady syna.' Tak nechaly práce a od té doby jsme byli s rodičema. To byl rok 1953.“
Ioannis Charalambidis se narodil v roce 1941 v malé obci Tiriopetra na severu Řecka. Jeho otec Kostas byl členem Demokratické armády Řecka (DSE). Kvůli občanské válce v Řecku, která probíhala v letech 1944 až 1949, byla rodina evakuována do Jugoslávie. Několik měsíců pobýval v obci Bulkes v autonomní oblasti Vojvodina, než byl s bratry Nikosem a Alekosem poslán vlakem do Československa. Během dalších čtyř let prošel několika dětskými domovy. Otec se k rodině vrátil až v roce 1954. Potom celá rodina bydlela v Městě Albrechtice a Šumperku. Jeho mladší sourozenci Jorgos a Stavros žijí dnes v Řecku. On sám se několikrát do Řecka vrátil, ale pouze na dovolenou. Dnes žije v Bohutíně u Šumperka.
Rodina v roce 1954 v Albrechticích (zleva-bratr Alekos, bratr Nikos, otec Kostas, matka Maria, Ioannis Charalambidis,dole babička Parfena a bratr Jorgos)
Rodina v roce 1954 v Albrechticích (zleva-bratr Alekos, bratr Nikos, otec Kostas, matka Maria, Ioannis Charalambidis,dole babička Parfena a bratr Jorgos)
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
