Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdislav Chalupa (* 1922)

• narozen 24. ledna 1922 v Opavě

• jeho otec Rudolf Chalupa byl náměstkem státního zástupce v Opavě a následně v Brně

• za protektorátu pracoval v textilním průmyslu

• byl svědkem osvobozování Brna Rudou armádou

• po válce se stal národním správcem zkonfiskované textilní továrny v Krnově

• v roce 1947 začal provozovat soukromou pletařskou dílnu

• po komunistickém převratu v roce 1948 mu bylo podnikání zakázáno

• dostával se do sporů s komunistickými funkcionáři v Krnově

• bratr Vlastislav Chalupa po únoru 1948 emigroval, stal se spolupracovníkem StB

• od roku 1957 až do penze pracoval jako horník v Ostravě

Vedl textilní továrnu, ve které pracovalo přes sto lidí. Poté si otevřel soukromou pletařskou dílnu. Měl velké plány, dařilo se mu. Je přesvědčen, že kdyby v roce 1948 nezačali vládnout komunisté, byl by z něho úspěšný podnikatel. Místo toho bojoval s úřady a nakonec strávil život těžkou dřinou v ostravských dolech.

Zdislav Chalupa se narodil 24. ledna 1922 v Opavě. Jeho matka Jana a otec Rudolf Chalupovi kromě něj měli ještě o tři roky staršího syna Vlastislava. Rudolf Chalupa byl uznávaný muž, pracoval jako náměstek opavského státního zástupce. Zdislav si z dětství vybavuje, že v Opavě byly silně cítit rozpory mezi německým a českým obyvatelstvem. „Tři učitelé z naší školy měli za sebou frontu. Bylo to znát, to byli chlapi. Vyprávěli nám o legionářském tažení. Škola v Opavě se nazývala Matiční, to znamená, že nebyla státní, ale Češi si ji vybudovali a platili,“ vzpomíná a podotýká, že v Opavě bylo v době jeho dětství rovněž hodně vlasteneckých spolků. „Chodili jsme do Sokola, máma zpívala v pěveckém sboru. Strýc zakládal hasičský sbor v Kylešovicích, říkali mu Slovan Staňka,“ vybavuje si.

V roce 1936 byl Zdislavův otec přeložen do Brna a začal tam pracovat jako prokurátor. Zdislav studoval na gymnáziu. „Tam jsme také měli profesory, kteří byli bývalí legionáři. Jeden z nich, chemik, nás cvičil jako protiplynové pátrače. Chystali jsme se na válku. My jsme měli spojenectví s Francií, s Ruskem, cítili jsme se silní. Přidělili mě k civilní protiletecké obraně. Bratr hlídal mosty. Jenže pak nás Němci zabrali. Zavřeli nám školu, do její budovy se nastěhovala vojenská policie. Chodili jsme se učit na směny jinam. Ale ještě jsem stihl udělat maturitu. Maturoval jsem v den, kdy Němci obsadili Paříž,“ vzpomíná.

 

Vykopali jsme kryt a tam jsme čekali, až přejde fronta

Rudolf Chalupa sice dál pracoval jako prokurátor, ale Zdislavův starší bratr Vlastislav se dostal do potíží. Studoval vysokou školu. Když ji nacisté nařídili uzavřít, připletl se s kolegy do potyčky s německými studenty. „Vlastík vyprávěl, že studenti šli do města a tam na ně čekali s klacky kolegové z německé vysoké školy technické. Říkal, že nikdy dříve neviděl, aby někdo někoho kopal ze stoje do obličeje. Po čase přišlo pozvání Vlastíka na gestapo. Táta ho tam zavedl. Bratra si tam nechali,“ vypráví Zdislav.

Vlastislav Chalupa byl držen ve vězení a poté byl převezen do koncentračního tábora. Z něj byl po čase propuštěn a vrátil se domů. Zdislav neví, jak přesně k neobvyklé události došlo, ale vysvětluje si to tím, že rodiče měli díky vysokému postavení jeho otce styky s vlivnými lidmi. „Vím, že máma znala jednu německou advokátku, která patřila k hlavním Němcům v Brně. Ta asi pomohla,“ míní. Zdislav strávil život v protektorátu prací v textilních továrnách, čistírnách a barvírnách. Zároveň absolvoval tkalcovský kurz. Byl svědkem amerických náletů na Brno, při jednom z nich zemřela jeho teta.

Poslední dny války Chalupovi strávili v bunkru, který Zdislav s bratrem vybudovali za Brnem, na pozemcích, jež rodina vlastnila. Zdislav vzpomíná: „Vykopali jsme kryt, zákop. Nahoru jsme dali stromky. Pak jsme tam seděli a čekali, až přejde fronta. Máma, táta, já, bratr, jeho děvče a ještě nějací lidé. Když začalo Brno hořet, táta se tam vrátil. Jako prokurátor šel propustit vězně. Říkal, že jich tam bylo devadesát sedm. Všem jim podepsal propuštění, protože se tam už bombardovalo,“ vzpomíná pamětník.

 

Národním správcem v pohraničí

Po válce Zdislav přemítal, co bude dělat. Jeho bratr se chystal dokončit vysokou školu. Jenže Zdislavovi bylo dvacet tři let a připadal si na zahájení studia starý. Navíc ho čekaly dva roky povinné vojenské služby. S kamarádem se rozhodli, že si vezmou do správy textilní továrnu v Krnově. Šlo o jeden z podniků, které byly po válce zabaveny německým majitelům. Továrna byla ve velmi špatném stavu. Zdislav ji se svým společníkem udělali znovu provozuschopnou. Pod jejich vedením tam brzy pracovalo přes sto lidí. Vyráběli svetry, šály, dětské punčochy. Po válce byl po veškerém zboží velký hlad, proto prosperovali. Měli však nevděčnou roli. Jako národní správci měli velkou zodpovědnost, ale zároveň jim podnik nepatřil a museli počítat s tím, že stát může na jejich místo kdykoli dosadit někoho jiného.

„Říkalo se, že jsme zlatokopové. Ale když tam člověk přišel, pozamykal všechny rozbité dveře, opravil střechy, okna a vše, co se dalo, a uvedl vše do provozu, udělal víc než celé hospodářské družstvo a všichni, kteří tehdy seděli v Praze na zadku,“ podotýká Zdislav.

 

Cíleně nás ubíjeli

Vzhledem k nejisté pozici národního správce se Zdislav rozhodl, že bude podnikat. Věděl, o co je zájem, v textilním průmyslu se dobře orientoval, sám měl tkalcovský kurz, uměl obsluhovat pletařské stroje. V září 1947 dostal živnostenský list. Zaměstnal pět žen. Pracoval tam i on spolu s manželkou. Spokojenost trvala krátce. V únoru 1948 převzali vládu v zemi komunisté a začali likvidovat soukromé podnikání. „Zpočátku to šlo, oni to šroubovali pomalu. Například přišli, že musíme jít na brigádu sklízet obilí v Albrechticích. No tak jsme šli. Byli jsme tam tři dny. Prý nám to okres zaplatí. Neviděl jsem ani korunu. Pak se šly kopat brambory do Úvalna. Zase nic za to. Přitom své lidi jsem musel platit pořád. Zaměstnavatel musí platit týdenní výplatu zaměstnancům. Pak obchody dostaly příkaz, že musí reklamovat zboží. Já přinesl naše výrobky a oni, že je reklamují. Pořád něco bylo, cíleně nás ubíjeli. Pak už se to nedalo,“ vzpomíná Zdislav.

Měl dvě děti, ženu, spolu s nimi bydlela i její matka a sestra. Zdislav pracoval v podniku Strojosvit, poté v další pletárně jako řadový zaměstnanec. Z výplaty nebyl schopen rodinu uživit. A tak s manželkou občas nějaké oblečení vyráběli takzvaně načerno. Vyšlo to najevo. Navíc se Zdislavova žena dostala do sporu s okresním tajemníkem komunistické strany. „Pak jsem se dozvěděl důvěrnou informaci, že nařídil, že Chalupa si nesmí vydělat víc než tisíc korun měsíčně, a že když bude chtít manželka pracovat, tak může jedině zametat ulice,“ vypráví.

Zdislav přitom paradoxně vstoupil do komunistické strany. Tvrdí, že tak učinil na nátlak manželky, která ho přesvědčila, že se jim povede lépe, že takzvaně budou mít klid. „Říkali mi, že když nebudu ve straně, nedostanu materiál do pletárny. Žena říkala, že mám zodpovědnost, že lidé jsou na mě závislí. Bylo to k ničemu,“ shrnuje s tím, že na tento krok nerad vzpomíná.

 

Jeden koncentrák přežil, další už nepřežije

K jeho těžkostem v době vlády komunistů přispěl i příběh jeho bratra Vlastislava Chalupy, který se stal pracovníkem ústředního sekretariátu Československé strany národně socialistické a poradcem předsedy Petra Zenkla. V roce 1948 byl zatčen Státní bezpečností a poté s ní navázal spolupráci. Jako agent provokatér organizoval fiktivní protikomunistický odboj. V roce 1949 emigroval do Spojených států a podle řady zdrojů dál působil jako agent. Jeho činnost je například popsána v knize Volavčí sítě – Po stopách třetího odboje. Byl o něm rovněž natočen televizní dokument Akce Maison, který vznikl v rámci cyklu Tajné akce StB.

Zdislav Chalupa o svém bratrovi říká následující: „Přišel za mámou a říkal, že jeden koncentrák přežil, ale ten druhý už nepřežije. Máma byla šikovná, táta měl známosti u policie. Někoho našli a ten bratrovi pomohl dostat se ven. Ale ten člověk se musel krýt, tak bratra napsal do seznamu spolupracovníků StB. Já jsem přesvědčen, že bratr pracoval proti komunistům. Jenže po roce 1989 z něho najednou udělali strašného komunistu a tvrdili, že udával lidi. Objevilo se to i v televizi. Tak už se z té Ameriky natrvalo nevrátil, přijel sem jen jednou nebo dvakrát. V Americe zemřel.“

 

Těžká práce v dole

Zdislav v roce 1957 nastoupil jako horník do dolu v Ostravě. Chtěl se vymanit z potíží, které v Krnově měl, potřeboval uživit rodinu. Po roce dřiny se dostal do nejvyšší platové třídy. Pracoval jako razič. „Zpočátku to bylo těžké, ale zvykl jsem si. Dělali jsme tři vpředu. Havíř, pomocník a vozač. Vysbíjel se pásek na tři metry dopředu. Pak se to odvrtalo, střelilo, nabíralo. K tomu se kladly koleje, větrání. Ve třech jsme nabírali i padesát vozů uhlí. Dva házeli vpředu, třetí jezdil s vozíkem, pak jsme se vyměnili. Byla to robota. Pět roků jsem při ní bydlel v Ostravě na barákách a do Krnova jsem dojížděl za rodinou jen o sobotách a nedělích. Když byla přikopávka, tak jsem se domů dostal jen jednou za čtrnáct dnů,“ vypráví.

Zdislav večerně vystudoval hornickou průmyslovou školu, a tak se dostal k práci revírníka. V dole pracoval až do penze. Následně ještě manuálně pracoval ve stripovací hale ve Vítkovických železárnách. „To byla práce, kterou nezvládali ani mnohem mladší chlapi,“ podotýká. Při těžké práci ještě vlastními silami opravil starý zdevastovaný dům, který koupil v Ostravě.

 

Svatba v osmašedesáti letech

O jeho obdivuhodné kondici svědčí i fakt, že se ve svých šedesáti osmi letech podruhé oženil. Byl vdovec a seznámil se s o čtyřicet let mladší ženou. „Z toho manželství mám ještě dvě děti. Z prvního jsem měl dvě. Nejstarší syn už zemřel, ten druhý je už v důchodu,“ shrnuje Zdislav.

Často dostává otázky, jak je možné, že se po těžkém životě plném dřiny dožil devadesáti osmi let v dobré kondici. „Byl jsem zvyklý těžce pracovat už od mládí. Dřeli jsme na naší zahradě u Brna. S tělesnou prací jsem nikdy neměl problémy. Ale už je to horší a horší. Oči mám zničené, čtu jen se zvětšovací lupou. Téměř neslyším. Na podzim jsem ještě sekal trávu. Teď už bych to nedokázal,“ odpovídá.

Silně vnímá, jak hodně se změnil svět od doby, kdy byl mladý. Vadí mu, že mizí příroda, volně žijící zvěř. Vzpomíná, jak často jako kluk viděl srny, zajíce. „Všude jich bylo hodně, to už dnes nevidíte. Svět byl úplně jiný. Jen jedno se nemění. Politici pořád hrozí vojnou. Pracují na tom, aby ve světě stále bylo napětí. Vydělávají na tom jen oni a zbrojaři. To mi vadí. Neříkám ale, že bylo lépe a že dnes je hůř. To podstatné je taky pořád stejné. To, že člověk si musí plnit své povinnosti. To znamená povinnosti k ženě, k dětem, k rodičům. Táta mě od dětství vedl k tomu, že povinnosti se plnit musí a já se tím celý život řídím,“ shrnuje.