Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Marie Chaloupská, roz. Kašparová (* 1933  †︎ 2020)

• geoložka, přezdívaná první dáma české geologie

• narodila se 12. listopadu 1933 v Horní Věžnici u Polné

• otec Bohumír Kašpar byl učitelem, před důchodem vyhozen z práce z náboženských důvodů

• poté žila ve Slavětíně u Nového Města nad Metují a v Náchodě

• vystudovala hydrologii a inženýrskou geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze

• v roce 1956 se provdala za RNDr. Josefa Chaloupského a měli dva syny: Jana a Petra

• žila dva roky v Iráku, kde zažila šestidenní izraelsko-arabskou válku, rok na Kubě a čtyři měsíce v Norsku

• pracovala ve stavební geologii a poté v Geofondu, kde kvůli veřejnému odsouzení okupace Československa v roce 1968 nesměla pokračovat

• nemohla najít práci, měla nastoupit jako prodavačka do mlékárny, nakonec pracovala pětadvacet let jako geoložka při výstavbě pražského metra

• zemřela v květnu 2020

První roky života

Marie Chaloupská, rozená Kašparová, se narodila 12. listopadu 1933 v Horní Věžnici u Polné. Zde pracoval její tatínek Bohumír Kašpar jako řídící učitel ve škole, kam docházely děti z chudých rodin. Když byl pamětnici jeden rok, Kašparovi se přestěhovali do vesnice Slavětín poblíž Nového Města nad Metují, kde její tatínek učil a kde prožili celou válku.

Válečné dětství

Během války nastěhovali do školy, kde tatínek učil, uprchlíky z Německa a mezi nimi byla i paní, která vlastnila v Německu statek. „Vzpomínám si, že měla dceru a i ty ostatní farmářky měly své dcery a ty povinně jezdily do Nového Města nad Metují, kde byla kasárna a tam byli němečtí vojáci, a že musela být zachovaná čistá rasa, tak jezdily za těmi chlapci německými, aby přišly do jiného stavu a porodily čistou rasu, německé dítě. To vím, že moji rodiče o tom diskutovali a já jsem jako malá holka to s napětím poslouchala, ještě jsem přesně nevěděla, co se děje, ale celý život si na to vzpomínám, že oni vlastně taky byli velicí chudáci i za tý války.“

Školačka

Marie Chaloupská se ve škole učila německy a denně dojížděla do Nového Města nad Metují, což znamenalo pěšky tři kilometry na dráhu, vlakem do Nového Města nad Metují a odtamtud ještě dva kilometry do školy. „Chodilo nás tam velmi málo, vlastně ze vsi jsem chodila já jediná, z vedlejší vsi dvě děvčata, která také jezdila stejným vlakem, a když se blížil konec války, rok 1945, tak leden, březen, velice často tam bývaly nálety. Takže vždycky celou školu vyklidili a odcházeli jsme houfně na začátek Pekelského údolí, kde se čekalo, že tam se bombardovat nebude, protože v Novém Městě nad Metují byly takové strojní závody a tajně se říkalo, že se tam vyrábí zbraně pro Německo. Proto tam byly velice často ne přímo nálety, ale vždycky poplach a vždycky škola skončila, vlaky nejezdily a my jsme chodívaly s těmi dvěma děvčaty pěšky.“

Setkání s obry

„Do školy to bylo hrozně daleko a zkracovaly jsme si vždycky cestu přes lesy. A když už potom to bylo tak někdy kolem toho března, dubna, tak jsme šly přes ty lesy a najednou proti nám velicí zarostlí obři. Takoví, mně tehdy připadali jako obři. A říkali, kam jdeme. Nerozuměly jsme jim. Byli to ruští partyzáni. Ale jenom si vzpomínám, že první slovo, které já jsem v ruštině znala, bylo ‚kušať‘, oni měli hlad. Tak my jsme tedy vyndaly, co jsme měly svačiny, a oni se na to vrhli a snědli to. A potom naznačili, že to nikde nesmíme říkat. Pro nás pro holky to bylo veliké dobrodružství, tak jsme tam pak chodily pravidelně a vždycky už jsme jim nosily nějaké svačiny. Doma jsme nikdy neřekly, proč máme tak veliký hlad, že musíme mít veliké svačiny.“

Zkratka, která ji málem stála život

Vlaky stále nejezdily a denně hrozil nálet, ovšem otec-učitel svou dceru i nadále posílal do školy. Jednou se ovšem Marie Chaloupská rozhodla, že si cestu zkrátí. „Děvčata zůstala v Bohuslavicích a já sama jsem kráčela úvozovou cestou. Už to bylo v polovině dubna 1945 a najednou se proti mně objeví německý vojáček, mladý kluk. Pamatuju si, že to bylo strašný mládě. A křikl: ‚Halt! Wohin gehst du?‘ Jako kam jdu, no a já jsem říkala, že jdu ze školy a že jdu domů. No a teď se rozhlídl, nikde nikoho neviděl a dal mně strašně velikou facku a řekl mně německy: ‚Tak jestli někde řekneš, že jsi mě tady viděla, tak tě zastřelím a všecky vás!‘ A poslal mě pryč. Já jsem brečela, došla jsem domů a skutečně jsem to nikdy v životě nikomu neřekla, vlastně jsem to vyprávěla až svým vnoučatům.“ Až po letech se pamětnice dozvěděla, že jí tento německý voják vlastně zachránil život. Hlídal totiž tajnou kótu, která byla obsazena příslušníky SS, a nějakého pána, který tamtudy procházel, zastřelili. Ona vyvázla jen s fackou.

Na gymnáziu v Náchodě a volba vysoké školy

Po válce se Marie Chaloupská s rodinou přestěhovala do Náchoda, kde její tatínek vyučoval a kam chodila na gymnázium. Odmaturovala v roce 1952 a chtěla studovat filozofii nebo literaturu. Ovšem kvůli špatnému kádrovému profilu na žádný humanitní obor nastoupit nesměla, a tak se rozhodla pro geologii. Od tatínka se naučila lásce k přírodním vědám. Na přírodovědecké fakultě se seznámila se svým budoucím mužem Josefem Chaloupským, jelikož nastoupili do stejného ročníku. Josef byl sice o rok starší a původně chtěl studovat medicínu, ale protože měl v kádrovém posudku, že pochází z buržoazní rodiny, tak nemohl. Jeho otec vlastnil v Běcharech u Jičína malý obchod. Tak šel na rok pracovat do dolů v Kutné Hoře. Tam se mu zalíbila geologie, a tak se jejich osudy spojily.

Státnice a svatba v roce 1956

Marie s Josefem se učili na státnice a do toho chystali svatbu, jelikož pamětnice měla být poslána do Žiliny, ale díky sňatku směla zůstat v Praze. Každý se zaměřoval na jiný geologický obor, Marie Chaloupská studovala hydrologii a inženýrskou geologii, zatímco Josef dělal základní výzkum a věnoval se především vědecké práci. Ze státnicových předmětů tedy měli společný pouze marxismus-leninismus. „Ten jsme se teda učili společně, a to tak, že jsme vždycky každý z nás chvilku četl prostě to, co jsme měli znát, a můj manžel, tehdy už manžel, vždycky četl a říkal: ‚Je ti to jasný?‘ Já jsem prohlásila, že mně to je jasný. A on mi řekl: ‚Tak to mi teda neříkej, protože já vynechávám, čtu každej patnáctej řádek a tobě je to všecko jasný.‘ Pak jsme se vzali, neměli jsme peníze, nic, koupili jsme si prstýnky v nějakým bazaru, měděný, za tři koruny jeden. Takže to byla veliká sláva, hrdě jsme si je vyměnili, no a s tím, že teda ale moji rodiče řekli: ‚Pak ale bude svatba v kostele, řádně, on přijde požádat o tvoji ruku.‘ Všecko se stalo, pak jsme se vzali v září podruhé jako už opravdu v kostele a slavnostně.“

Stavební geologie a rodina

Po svatbě pamětnice dostala místo ve stavební geologii, kde pracovala do doby, než se narodil první syn Jan, který je stavebním inženýrem, statikem, a žije v Trutnově. Za osm let se narodil druhý syn Petr, rovněž inženýr a také varhaník a regenschori u sv. Jiljí v Praze. Po narození druhého syna již Marie Chaloupská nemohla jezdit do terénu, a tak začala pracovat v Geofondu, geologickém centrálním archivu, a k tomu se starala o děti a o domácnost. Její muž se věnoval vědecké práci. „On chtěl udělat kandidaturu, ale nesměl, protože dostal papír, že nesouhlasí tehdejší ředitel, jmenoval se doktor Vacek, už teda taky nežije, tak prohlásil, napsal dopis, že nepovoluje se, on neodpovídá svým profilem na titul vědecký kandidát, politickým profilem neodpovídá socialistické věci, takže nesmí tu kandidaturu dělat. Další věc byla, že ho nepustili na světový kongres, mimo jiné můj manžel znal pět řečí, takže vždycky byl dobrej tam, kde někdo neuměl řeči, takže mohl, jinak nesměl nic.“

Otec vyhozen z práce

Rok před důchodem otce pamětnice vyhodili z práce kvůli tomu, že odpověděl na otázku jednoho z žáků, co znamenal nápis Santa Maria na lodi Kryštofa Kolumba, a že prý „nábožensky kazí mládež“. „Můj otec byl velmi vzdělaný, ale manuálně naprosto nešikovný a byl nasazen do takzvaných Tajchmanových závodů, kde se vyráběly žárovičky, a on měl za úkol montovat žárovičky do nějakých elektrospotřebičů. Měl to v úkolu, takže on si vydělal jenom šest set korun. Jako učitel si už nevzpomínám, kolik měl, ale prostě absolutně to nestačilo na život, tak moje maminka, která byla velmi hudebně nadaná, už jako malé dítě, jako tříletá, vystupovala jako zpěvačka a měla jít studovat konzervatoř, protože skutečně byl to jedinečný soprán. Ale ona zůstala v domácnosti, můj tatínek, když se vzali, prohlásil, že nechce, aby byla zpěvačkou, aby studovala konzervatoř, že on chce manželku. Takže se tak i stalo, ona pečovala o nás o děti a vlastně nemohla nic jiného dělat, tak šla do nemocnice spravovat prádlo, aby si vůbec vydělali na živobytí.“

Dva roky v Iráku

Pamětnice s manželem hodně cestovali. RNDr. Josef Chaloupský přednášel v letech 1966–1968 na Bagdádské univerzitě, pobočka Mosul, v Iráku. Zde žili i s oběma syny celé dva roky. „Tam vládli sunniti, tvrdý režim. Takže neexistovalo, aby žena někam chodila sama téměř, když tak mně třeba poradili jenom s chlapci, protože byli dva chlapci, tak s nimi, protože to je, jak mi řekl asistent mého muže, lepší než zbraň, mít s sebou dítě.“ Marie Chaloupská všechno máchala v hypermanganu a dětem denně prohlížela botičky, jestli tam není škorpion nebo had. Také se potýkali s nedostatkem vody. Jako žena si nesměla ani vyzvednout poštu. „Někdy, když ženu muž vyhodil, to bylo velmi jednoduchý, že jí třikrát řekl skazargat, skazargat a vyhodil ji. A ona to, co měla na rukách, na nohách, to zlato, tak prostě s tím musela odejít. Já jsem potom nechtěla, když jsme jezdili z toho Zhuru přes Tigrid, chtěla jsem jezdit přes nový most, nikoliv přes ten starý, což byla příjemnější cesta, protože pod tím starým mostem byla spousta žen s malejma holčičkama, kde je muž vyhodil a ony nic neměly a vždycky žebraly. No tak jsme jim něco dávali, ale ono jich bylo třeba dvacet, ležely tam na zemi, žily takhle a zabalený v těch abájách černejch.“

Šestidenní arabsko-izraelská válka v roce 1967

„No jinak jsme tam prožili toho dost, protože v roce 1967 byla šestidenní válka mezi Izraelem a Araby. Takže to udělali tak, že deportovali ženy a děti pryč, muži tam zůstali. Takže já jsem s těmi dětmi odjela a o muži jsem vůbec nevěděla. Já jsem odletěla s dětmi, vlastně s dvouapůlletým Petrem a jedenáctiletým Honzou, v Sýrii jsme byli na letišti. Malý Petr dostal nějakou úplavici, takže to bylo hrozný. V té Sýrii jsme přestupovali do jiného letadla a už nebylo co dát na něj, měl neustále průjem... Já jsem se s dětmi vrátila a dvě hodiny nato to letiště vybombardovali... Můj starší syn prohlásil, že to museli vybombardovat, protože jeho mladší bratříček to tam všecko podělal. O muži jsme nevěděli, až potom někdy, to bylo začátkem června, a teprve v srpnu se sem dostal. Jeho cesta byla složitá, auty nějak jeli, bylo to nebezpečný a také dostal těžký zápal plic z těch cest.“

„Nikdy to není z důvodu náboženství... Vždycky to je tak, že se někdo chce mít líp na úkor jiných.“

Srpen 1968, návrat z Iráku do Prahy a tank v parku

V Praze v srpnu 1968 probíhal mezinárodní geologický kongres, kde měl Josef přednášet. Z Iráku se celá rodina vrátila 20. srpna. „Vrátili jsme se do toho bytu po dvou letech, kde v noci bylo všechno slyšet, ta letadla přistávala. Oni hlásili, že nás obsadili, a já jsem si myslela, že snad špatně slyším, že to bude nějaká hra... Ne, i před námi tady stály tanky sovětské. Nemohla jsem to pochopit, vzala jsem děti, Petr byl malý, Honza byl jedenáctiletý, Petr byl tříletý, a šla jsem jim vykládat, co to teda je. Oni na mě překvapeně koukali, potom ten jejich šéf říkal, prosím vás, protože jsem měla ruštinu, tak jsem samozřejmě uměla mluvit rusky, tak říká: ‚Já nemůžu nic, já musím jenom kvůli vaší bezpečnosti, prosím, odejděte.‘ A oni nevěděli, co se děje, vůbec, oni nevěděli, kde jsou. Oni jenom měli namířený samopaly a tank tady stál naproti nám v parku.“

Manžel v Libyi

Po okupaci v srpnu 1968 manžel pomáhal deportovat cizince – účastníky kongresu – na hranice. „Protože to jim bylo jasný, všecko obsazený, tak aby se dostali, pokud mohli, tak jim pomáhal, odvážel je na hranice, aby mohli odletět domů. Takže mnozí z nich něco i nafilmovali, takže to potom mohli ukázat, jak to tady bylo. Protože to bylo hrozný překvapení udělat toto, obsadit nás vojenskou silou.“ Manžela chtěli vyhodit z práce, protože prohlásil, že to byla okupace, což nebylo slučitelné. „Ale tehdejší ředitel, bohužel už také nežije, jmenoval se Šibrava, řekl: ‚Ne, já ho teď nemohu pustit, protože máme mezinárodní projekt do Libye a on jediný je schopný to obhájit v řečech,‘ protože uměl anglicky, španělsky, francouzsky, ‚tak já ho nemohu pustit.‘ Tak tehdy řekli: ‚Dobře, tak až to obhájí, tak potom.‘“ Předtím měl jet Josef ještě přednášet do Švýcarska, ale komunisté mu to nedovolili a chtěli vyslat někoho jiného. Ze Švýcarska ovšem odpověděli, že nikoho jiného než doktora Chaloupského nechtějí, ale ani tak jej nepustili. Zatímco byl rok v Libyi, Marie Chaloupská se v Praze starala o syny, pracovala a po večerech si dodělávala doktorát. Když se manžel vrátil, přivezl synům tehdy v Československu zakázané gramofonové desky, například od Joan Baez.

Život v Norsku

Josef strávil rok 1970 na roční pracovně-stipendijní stáži v Norsku, kam za ním Marie Chaloupská i s dětmi přijela. Staršího syna vzala ze školy v červnu a až do září byla celá rodina pohromadě. „Na to vzpomínáme všichni jako na nejkrásnější údobí našeho života. Protože Norové byli opravdu úžasně milí a hodní. A teď oni věděli, že nás okupovali, všichni si o tom s námi chtěli povídat, jak je to hrozný.“ Bydleli v různých horských chatách v hlubokých lesích a na opuštěných farmách a také u horských ledovcových jezírek. Všude bylo plno hub, ale Norové je nejedli, tak je pamětnice s manželem naučili, že houby jíst mohou. „Takže jsme tam působili jako Cyril a Metoděj, ale v otázce hub.“ Manžel měl spoustu práce s mapováním terénu, a tak pamětnice brala syny na procházky. Viděli medvěda, vlky, lišky, soby i polární záři.

Emigrace?

Josef Chaloupský spolupracoval v Norsku s doktorem Frederickem Wolfem a stali se z nich výborní přátelé. Milovali horolezectví, zabývali se tvrdou petrografií a prováděli základní výzkum. Pracovali i na norském ostrově, kde své přátelství-bratrství zpečetili krví jako ve westernech. Když měli manželé Chaloupští v září odjet, Josefa na norské univerzitě přemlouvali, aby zůstal, protože prováděl důležitý výzkum a kromě toho objevil zkamenělinu, kterou Norové pojmenovali po něm – Chaloupský. Velice se rozmýšleli, zda emigrovat, ale pamětnice nemohla nechat rodiče v Čechách, protože věděla, že by je už nikdy neviděla. Starší syn navíc miloval české hory a nechtěl žít bez nich, kdežto mladšímu synovi-světoběžníkovi se tam líbilo, miloval psy a norskou zmrzlinu. „Můj manžel tehdy řekl: ‚Já vím, ty bys tu žít nemohla, půl roku tma, ty miluješ slunce.‘“

Špatný kádrový posudek a těžké časy

Marie Chaloupská pracovala v Geofondu, ústředním geologickém archivu. Ale poté, co veřejně odsoudila okupaci, nastaly těžké časy a přišly velké změny. „Já jsem byla nebezpečný člověk a tam se šéfem, ředitelem, stal můj spolužák, který vystudoval takzvané ADK – to byly dělnické kádry, které se zrychlenou maturitou dostaly na vysokou školu. Byl to strašně přesvědčený komunista a já jsem byla veliký nepřítel této země, takže mně dělal takové naschvály, že třeba všem podepsal dovolenou, a mě nechal, že musím všecko dělat, i co nepříslušelo vůbec do mé pracovní náplně, a já jsem neměla kam dát děti, protože bylo léto, děti malý, školka zavřená, škola... Absolutně jsem nevěděla, co s nima. Teď jsem to nemohla vyřešit. Manžel taky neměl dovolenou... On mně posadil do kanceláře chlapíka, který opravoval autobusy. Celej den tam seděl a jenom hlídal moje telefonáty. Já jsem měla jenom služební, nic prostě, nic. A on vždycky odložil noviny nebo co si to četl a poslouchal, s kým já co... Vůbec nemohl rozumět tomu, co já odborně mluvím. Tam vyhodili paní, mě okamžitě zbavili, protože jsem měla přístup k tajným mapám, tak okamžitě jsem nesměla na tajný mapy.“ Marie Chaloupská si zašla k lékařce pro léky, aby tuto situaci vydržela, a ta ji poslala k neuroložce. Pamětnice nakonec zůstala s dětmi doma a bylo jí jasné, že na této pozici již zůstat nemůže.

První dáma české geologie a práce na metru

Marie Chaloupská nemohla sehnat jinou práci a už měla druhý den nastoupit do mlékárny jako prodavačka, když dostala nabídku pracovat jako geoložka na výstavbě pražského metra. Zde pracovala u investora inženýrských staveb, kde zadávali projekty a kontrolovali realizaci stavby. Denně fárala do tunelu a vše dokumentovala a posuzovala. Zde jí kolegové začali z legrace říkat první dáma české geologie. Na tomto místě pracovala pětadvacet let. Za tu dobu potkala mnoho zajímavých osobností, například biskupa Václava Malého, který zde umýval záchody a sprchy, nebo Jiřího Dienstbiera, který pracoval v kotelně.

Setkání s ruskými inženýry v tunelu

„No když se sem měl nasazovat ten mechanizovaný štít, který se sem absolutně nehodil, tak prostě ten jeden inženýr, který sem byl vyslaný, tak si se mnou přál mluvit, ale jenom mezi čtyřma očima. Mě požádal, abych si nic nepsala, a ještě mi řekl, že to, co si tady teď řekneme, že veřejně popře. A řekl mně: ‚Nemyslete si, že já nevím, že se ten štít sem nehodí. Já to vím, ale když ho sem nenasadím, půjdu na Sibiř.‘ Takže jsme si krásně povídali a druhý den bylo veliký jednání. On se vždycky na mě podíval, protože já jsem skoro omdlívala, no, nemohla jsem nic říct.“

„Měli jsme průzkumnou šachtici na Staroměstském náměstí, kde ten geolog, to byl jiný geolog, že tam sleze dolů. Ale já jsem říkala: ‚To není potřeba, já vám vynesu i ty vzorky, ať tam nemusíte.‘ ‚Ne, ne, ne.‘ Protože to byla hluboká šachtice po žebříkách. Já jsem byla dost sportovně zdatná a on byl takovej obtloustlejší... No a on tam se mnou lezl, a když jsme byli na dně té šachty, tak mi říkal: ‚Já se vám a celému národu chci omluvit za rok 1968.‘ A já jsem mu říkala: ‚Počemu vy me eto neskazal na verchu?‘ No a on mi odpověděl, že by si to nikdy nedovolil, protože by šel na Sibiř.“

Rok na Kubě, Fidel Castro a Panna Maria se svíčkami

Manžela pamětnice si vyžádali na Kubu. Zatímco starší syn Jan maturoval v Praze, tak Marie Chaloupská s mladším synem Petrem odjela na Kubu, kde strávili rok. Zde byla Marie jako „ama de casa“, žena v domácnosti, a učila syna česky. „Kubánci byli hrozně hodní lidé, ale oni v té době neměli vzdělání, jen málokdo.“

„Byli to velicí chudáci, protože Castro pro ně znamenal hodně. A Che Guevara. Tak třeba když my jsme chodili a muži byli v terénu a muž je učil geologické mapování v terénu, v horách byli... tak jsme s mladším synem jezdili na pláž nebo někam, ale nebylo tam, všecko jenom na lístky, nebyla tam cibule, nic… Jinak jsme chodili do Tiendy, to byla prodejna, kde jsme měli všecko na lístky. Ale to bylo tak, že tam vozili Rusové třeba máslo a to máslo bylo prorostlý plísní až na dno. To máslo jsme roztavili, protože to nebylo nic. Prodávalo se tam mléko, banány-platanos, to také jsme mohli, ale to ne za peníze, to chtěli za něco vyměnit. No tak naštěstí jsme měli spoustu triček a kluk vyrůstal.“ Všechno bylo na příděl, ale rodina si užívala nádherného moře. Občas chodili tajně do kostela a pamětnici fascinovalo, že se při mši tančilo. „Večer jsem šla se synem, večery byly krásný, takový vlahý, a teď oni tam svítili, tam oni neuznávají soukromí... Takže všichni otevřený veliký takový francouzský okna a tam stála panenka Maria a Fidel Castro a u nich svítily svíčky.“

Listopad 1989 a setkání s Václavem Havlem

„Krátce předtím jsem byla na představení ve smíchovském divadle, jmenovalo se to Republika, a byl tam Havel. Ale to jsem netušila, že je to Havel. A ten den to bylo, kdy ‚masírovali‘ na Národní třídě studenty. A Havel seděl za mnou těsně, což já jsem nevěděla. A teďka ten, co to vedl, tak říká za námi, to jsem tam byla s manželem, říká, že se tohle právě stalo a že ty studenty... ale že mezi námi je také Václav Havel. On vstal, uklonil se a já jsem prvně viděla Havla. No a teď se k němu přihnali lidi, že jo, a prostě podepisovat a on říká: ‚Nemám čím.‘ A můj manžel říká: ‚Ano, na mých zádech.‘ A dal mu desky, půjčil mu pero a na zádech mého manžela podepisoval Václav Havel první podpisy.“

Každý mrak má stříbrnou obrubu

Marie Chaloupská měla blízký vztah k literatuře, a když v patnácti letech četla Vojnu a mír, utkvěla jí věta: „Na světě jsou dvě největší zla: nemoc a výčitka svědomí.“ A když na gymnáziu vytvářela fotomontáže, měla zde motto: „‚Každý mrak má stříbrnou obrubu.‘ Já už si ani nepamatuju, jak jsem to utvořila. Nikdy nikoho neodsoudit. Protože každý mrak má stříbrnou obrubu a každý člověk má něco dobrého. Ale záleží na tom. Každý člověk má dobré a špatné vlastnosti. A proto, jestli ti ten člověk… já prostě jsem nikdy neměla nepřátele mezi lidma, jen několika lidí jsem se radši stranila, protože tam jsem poznala, že ta stříbrná obruba je velmi tenká, takže těm jsem se vyhýbala. Ale těch je hrozně málo v životě. Protože jinak jsem se přesvědčila, že i ti, kteří se zachovali vůči mně velmi špatně, tak v podstatě jsem jim to nikdy neodvedla, naopak.“