Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Chadima (* 1923)

• 6. června 1923 narozen v Bartolomějské ulici v Praze

• první světová válka – otec vstoupil do čs. legií

• 1938 – otec reaktivován, ale zůstal v důchodu

• 1939 – Protektorát Čechy a Morava

• 1943–1944 – Státní grafická škola v Praze

• 1945 – členem Zpravodajské brigády, od konce roku 1944

• 1945 – krátká výpomoc ve Svazu mládeže

• 1945–1955 – studium na VŠUP (prof. Kaplický, Fišárek)

• 1949–1956 – nedobrovolně prodloužená služba v armádě

• byl předsedou jedné ze čtyř organizací KSČ ve Svazu výtvarníků

• 1968 – delegátem na pražské konferenci, chtěli okamžitý stranický sjezd

• po roce 1968 vyloučen ze Svazu i z Fondu výtvarných umění

• 1969 – vyškrtnut z KSČ

• život na volné noze, prosadil se v zahraničí

Chodit pěšky do ateliéru v nejvyšším patře mezaninového domu je dlouholetá rutina, ale přece jen už to jde o trochu hůře, než když mu bylo devadesát. Je to tak, Jiří Chadima se narodil 6. června 1923 a ve svém ateliéru strávil podstatnou část svého života. To však neznamená, že by si tam tvořil jakýsi paralelní svět jako únik před realitou. Nervní až cholerický člověk snad bez gramu tuku na těle se živě podílel na dění okolo sebe, přičemž byl veden duchem sociálního idealismu, získaným v rodině.

Narozen naproti proslavené „čtyřce“

Pražská adresa Bartolomějská 4 neblaze proslula jako sídlo StB v dobách komunistického režimu. Když v oné ulici malý Jiří prožíval dětství, připomínalo to místo spíše seriál Hříšní lidé města pražského. Naproti domu s kinem Konvikt, kde se narodil, stála trafika pana Stuchlého a mezi její zákazníky patřili kromě běžných lidí i pánové ze slavného policejního komisařství z čísla čtyři, tak obávaní pražskou „galerkou“.

Otec malíře Jiřího Chadimy měl krušné dětství – léta strávená v katolickém sirotčinci v něm zanechala silnou nedůvěru k církvi. Po návratu z Tirol, kde absolvoval vojenskou službu, založil rodinu. Ovšem v srpnu 1914, právě v den narození svého prvního syna, musel narukovat do války, o které ještě netušil, že se jí bude říkat první světová. Jako mnozí Češi odmítl bojovat za císaře pána a stal se příslušníkem československých legií. S nimi se pak probojoval až do Vladivostoku, odkud se vrátil v poslední repatriační skupině. Svého prvorozeného syna uviděl až po pěti letech.

Matčin příběh byl velmi neradostný. V sedmi letech osiřela a starala se o ni teta, která měla šestnáct dětí. Nedostalo se jí vzdělání, ale přes to všechno dokázala být laskavou a pečlivou matkou.

Otec našel po návratu z legií opět uplatnění v armádě. Nezůstal tam však dlouho: při výcviku utrpěl jako instruktor vážné zranění a byl ve svých čtyřiceti letech penzionován. V roce 1937, když se začala situace v sousedním Německu vyostřovat, byl opět reaktivován. Po okupaci vlasti odmítl sloužit v jakékoli protektorátní instituci a odešel do důchodu, kde zůstal až do konce války. Po osvobození se vrátil do služby, ve které vytrval až do svých sedmdesáti let.

Studia – rozhodující předěl

Otcova vojenská kariéra měla na oba jeho syny velký vliv. Asi příchuť dobrodružného života způsobila, že mladší z bratrů, Jiří, zatoužil po vojenské kariéře. Vhodným nástupištěm se mu proto zdálo studium na Vojenské akademii v Hranicích, kam se však mohli hlásit pouze uchazeči s maturitou. Po základní škole nastoupil na školu měšťanskou, po níž se mu naskytla možnost studia na experimentální škole Atheneum, která končila maturitou stejně jako řádná gymnázia.

A právě Atheneum znamenalo rozhodující předěl v jeho životě. Kreslení tam vyučoval profesor Sembdner, čerstvý absolvent krajinomalby u profesora Otakara Nejedlého. Tento pedagogický rebel se rozhodl prosadit vlastní cestu výuky. Zcela proti konzervativním osnovám konfrontoval žáky s kreslením hlav podle živých modelů. Jeho novátorský přístup udělal na studenta Jiřího Chadimu takový dojem, že se rozhodl v kreslení zdokonalit.

Atheneum mu však nebylo dopřáno dokončit. Někdy v roce 1941 bylo zrušeno a profesoři nesměli dále vyučovat. Jeden z nich, profesor Kamenický, byl v roce 1942 popraven. Studenti mohli přejít na standardní gymnázia, Jiří Chadima se dostal na dejvické gymnázium, v jehož původní budově sídlilo SS, takže výuka byla přesunuta do Dušní ulice v Praze 1.

V té době se již dostávalo hitlerovské Německo do svízelné situace a pro svou záchranu využívalo i obyvatelstva okupovaných zemí. Po neúspěšném ukončení studia na gymnáziu pamětníkovi akutně hrozilo, že bude, stejně jako další mladí lidé z ročníků 1921 až 1924, nasazen na práce do zbrojní výroby v říši. Východiskem mohl být nástup k dalšímu studiu. Přestože Jiří Chadima nesložil maturitu, pokusil se o studium na Státní grafické škole v Praze. Ta měla tehdy status odborné střední školy, takže se jí netýkalo uzavření vysokých škol 17. listopadu 1939. Pro přijetí bylo rozhodující prospět u talentové zkoušky. Tu pamětník složil úspěšně a dostalo se mu další podpory v jeho směřování díky řadě vynikajících pedagogů, především profesora Zdeňka Balaše.

V té době byl, stejně jako několik dalších kolegů, již pevně rozhodnut pokračovat v této dráze a po prvním roku grafické školy složil přijímací zkoušky na Uměleckoprůmyslovou školu, která jakožto střední škola směla fungovat i nadále. Pracovní úřad mu však další studium nepovolil, ovšem přijetí zůstalo platné.

Soumrak Třetí říše

Blížící se konec války znamenal zesílený tlak na zapojení obyvatelstva do záchrany říše, čemuž čelili vynalézaví Češi nejrůznějšími způsoby. Jakýsi důmyslný podnikavec vymyslel Dorku. Oficiální název zněl Družstvo pro organizaci domácího průmyslu.

„Bylo to něco jako pozdější Drutěva. Ten podnik se staral o domácí řemeslníky, jako třeba truhláře, ale i o umělce. Pomáhali jim s obstaráváním materiálu, s odbytem, ale byla to jen kancelář bez dílen. Jen organizovali ty domácí pracovníky.“

Vyráběly se všelijaké předměty, na jejichž funkčnosti nezáleželo, jejich hlavním posláním bylo legitimizovat celý tento vpravdě švejkovský projekt. Přísné německé organizátory nenapadlo v tom vidět skutečný účel – únik před totálním nasazením. Mladý Jiří Chadima se ochotně zúčastnil tohoto podniku, jehož švejkovský duch mu zcela vyhovoval. Dokonce s chutí vykonával práci, kterou nikdo nedělal dobrovolně: rozvážel materiál a všelijaké zásilky na ručním vozíku. Spolu s kamarádem pracovali s přehledem a hlavně spolehlivě, což jim vyneslo uznání vedení a vděk podniku. V roce 1944 se celá organizace zmohla: ve školních prostorách grafické školy, Uměleckoprůmyslové školy, konzervatoře a Divadla na Fidlovačce si zřídila dílny.

Ale tahle „zašívárna“ nemohla „vojenskému klukovi“ vycepovanému od starého vojáka a legionáře dlouho vyhovovat. S velkou radostí proto přijal zvěst o možnosti vstupu do Zpravodajské brigády. ZB vznikla ze skautských oddílů, jejichž činnost byla během protektorátu zakázána. Mládež se zabývala zprvu drobnou sabotážní činností a později přešla na sběr a předávání zpravodajských informací zahraničnímu odboji. Stejně jako ostatní členové, i Jiří Chadima měl přidělen svůj úsek, který sledoval a všechny závažné informace předával svému nadřízenému. Dozvěděl se, pravděpodobně dodatečně, dokonce i jména radiostanic, které posílaly jejich zprávy do éteru: Milada, Věra, Anna a Jermak.

Začátkem května 1945 se začaly chystat závažnější akce: lidem z ulice došla trpělivost a chtěli si to s okupanty vyřídit sami. V noci z 5. na 6. května vyrostlo v Praze množství barikád obsazených odhodlanými, ale slabě ozbrojenými obránci. K dispozici měli na barikádách jen lehké ruční zbraně, proti mocným německým tankům naprosto bezcenné. Když tu náhle k „vojenským klukům“ přišla zpráva o tučném úlovku. V jakémsi nakvap opuštěném skladu zůstalo několik beden pancerfaustů. Vědělo se, že je to zbraň velmi účinná i proti těm nejsilnějším tankům, ale při chybném použití smrtelně nebezpečná pro bojovníky vlastní strany. Co teď? Přítomní vojáci krčili rameny. V bedně byl dokonce přiložen návod – ale v němčině. A tu dostal někdo nápad: Vy študáci to přece musíte umět přeložit! Do studentů sice němčinu hustili silou, ale máloco jim z jazyka okupantů utkvělo. Nedalo se však nic dělat, celý text nakonec jakžtakž přeložili. Dlouho je děsila představa, že by vinou chybného překladu někdo z povstalců mohl být zraněn nebo, nedej bože, přijít o život. Ale do konce bojů se nedozvěděli o něčem, co by naznačovalo takové neštěstí. Překlad se tedy zřejmě podařil.

Osvobození

Válka skončila a studenti, kteří za války úspěšně složili přijímací zkoušku na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, mohli nyní nastoupit ke studiu. U toho však pamětník nezůstal a rychle se začal angažovat politicky. Několik dní po skončení války vznikl na pražském Senovážném náměstí Svaz mládeže, do jehož řad zval rozhlas všechny mladé lidi. Zpočátku nebyl ještě orientován komunisticky, ale většina členů byla levicového smýšlení. Jiří Chadima výzvu uposlechl a na krátký čas se zapojil, spíše brigádnicky.

„Pamatuju jednu holku, fotografku, která mluvila o ‚kompartaji‘ jako členka, vím, že se tam objevil i Arnošt Lustig, ale s tím jsem se tam do styku nedostal. Jen jsem přišel, tak mě totiž zařadili do propagačního oddělení.“

Činnost tohoto oddělení spočívala mimo jiné v pořádání výstav. Brigádník Jiří Chadima stihl jen jednu. Jmenovala se Mládež v boji a konala se ve Špálově galerii. Většina fotografií pro tuto výstavu pocházela od Jaroslava Štochla, který v květnu 1945 dokumentoval Pražské povstání. Po válce se věnoval fotografování přírody, zejména ryb, a myslivecké tematiky.

Poté pamětník vytvořil ještě několik letáků a z brigádníka se stal studentem Uměleckoprůmyslové školy.

Po škole ho však čekala povinná vojenská služba. V té době byla armáda mocnou institucí a s branci zacházela leckdy nepředvídatelně. Vojáka Jiřího Chadimu podržela ve svých službách od roku 1949 až do roku 1956. Zpočátku sloužil v Karlových Varech a potom v Praze.  

Doba poúnorová

Znárodňování podniků, včetně těch nejmenších, mělo svou obdobu i v uměleckém světě. Zajímavé bylo, že u zrodu uměleckých svazů stáli lidé avantgardy dvacátých let a z předmnichovského období lidové fronty proti fašismu, tedy umělci levicového zaměření. Přesto byli vládnoucí třídě trnem v oku a byla tendence dostat umělce pod kontrolu.

Akční výbory likvidovaly stávající umělecké spolky. Spolky výtvarníků byly postupně „transformovány“ ve Svaz československých výtvarných umělců. Proces byl završen v roce 1956.

„Svaz výtvarných umělců a s ním i ostatní umělecké svazy byly v mocenském systému podřízeny jak straně (ÚV KSČ, Národní frontě), tak státu (ministerstvu kultury). Ministerstvo kultury vydávalo pro svaz závazné vyhlášky, například v podobě umělecké daně, upravovalo formu dotací atd. V dualismu politické moci však měla rozhodující slovo strana, jejímž orgánům pak musel také Svaz výtvarných umělců předkládat ke schválení své návrhy a plány. Na nižší úrovni přináleželo dohlížecí právo místním národním výborům.“

Takto popisuje situaci v oblasti výtvarného umění Mgr. Alena Binarová ve své disertační práci Svaz výtvarných umělců v českých zemích v letech 1956–1972: oficiální výtvarná tvorba v proměnách komunistického režimu.

Jiří Chadima se časem stal předsedou jedné ze čtyř organizací KSČ ve Svazu výtvarníků.

Spolupráce s rozvědkou

V archivu bezpečnostních složek se nacházejí záznamy, k nimž se dochovaly archiválie poukazující na spolupráci Jiřího Chadimy s Hlavní správou rozvědky SNB. Ta byla započata v roce 1962 založením operativního svazku krycí adresy Malíř s následujícím odůvodněním: „Pro praktické potřeby výuky agenturně operativního spojení techniků je třeba vybudovat krycí adresu, na kterou by mohli technici zařazení do výuky prakticky agenturně operativní spojení odesílat cvičné výsledky své práce.“ Za tímto účelem oslovil major Josef Ročenský Jiřího Chadimu, jehož ateliér v Krymské ulici se mu jevila jako vhodná krycí adresa. Jiří Chadima měl telefonicky hlásit Ročenskému příjem korespondence do schránky.

„Ročenský byl spolužák ze střední školy. Chodili jsme spolu na ryby a protloukali se k maturitě. Po maturitě byl v nasazený v Říši, kde hasil požáry po bombardování. Po válce se dostal k StB, ale byl rozvědčík. Chtěl po mně jen to, aby na adresu mého ateliéru mohla chodit nějaká pošta. Když pak přišel svazek nějakých tiskovin, zavolal jsem Josefovi a vyzvedl si to. Nevím, co tam bylo. Nějaké tiskoviny. O Vánocích mi vždycky přinesl dárkový koš, jako poděkování,“ vysvětluje Jiří.

Dále měl dle spisu provádět prověrky nominovaných kandidátů na spolupráci. „To bylo jen jednou. Volali mi, že ke mně někdo přijde a bude se tvářit jako zákazník a já ho mám mezi řečí okouknout, jestli je schopný, nebo ne. Celý ten rozhovor proběhl tím způsobem, že jsem potom ohlásil, že je mdlé inteligence a k ničenu se nehodí,“ vzpomíná Jiří.

Dle jeho vzpomínek spolupráce s rozvědkou trvala krátce, skončila kolem roku 1968. Dle údajů z archivních záznamů byl osloven v roce 1962 a jeho spis byl uložen do archivu v roce 1969, kdy spolupráce skončila.

Naděje roku 1968

Myšlenky Pražského jara nemohly neoslovit umělce všech oborů. Mediálně nejznámějšími se stali hlavně herci a literáti, ale ani výtvarníci nezůstali pozadu.

„Dnes se stalo jakousi módou tvrdit, že to tehdy byl mocenský boj mezi dvěma křídly v komunistické partaji, ale podle mé zkušenosti, podle toho, co jsem viděl po ulicích, tak to byla opravdu celonárodní záležitost. Ulice diskutovaly, lidé k sobě najednou měli blízko, nikdo nesnášel fráze, kterými jsme byli krmeni. Jedním z hesel osmašedesátého roku bylo: ‚Necituj, mluv za sebe!‘ A pochopitelně největší sympatie měli ti lidé ze špičky, kteří se nebáli jít diskutovat, i třeba Goldstücker chodil na právnickou fakultu, což byla vždy horká půda pro levicově založené lidi a levicové myšlenky.“

Svobodomyslným světem umělců byli zasaženi i aparátčíci okresního výboru KSČ.

„V šedesátém osmém roce byl určitým střediskem nového myšlení okresní sekretariát KSČ v Praze 1. Bylo to trochu dáno tím, že Praha 1 neměla ve své péči pouze uliční organizace z Prahy 1, ale z nějakých neznámých důvodů byly Praze 1 přiděleny stranické organizace uměleckých svazů a celostátních institucí, jako byla Akademie věd, jednotlivá ministerstva a tak dále...“

Podle Jiřího Chadimy sovětští soudruzi tuto organizaci vnímali jako sídlo kontrarevoluce.

Srpnová invaze

Rodina byla v srpnu na dovolené u švagra, který byl dělnickým ředitelem Dolu Marie Majerové v Královském Poříčí u Sokolova. Jiří Chadima cestu za ní ještě odkládal. 
„Měl jsem za sebou vrchol své partajní kariéry – byl jsem delegátem na pražské konferenci, která byla velmi bojovná. Zúčastnil se jí i Dubček a celá konference naléhala, aby byl okamžitě svolán stranický sjezd. Tehdy ještě byla trošičku jiná situace, než když byl později ten tzv. Vysočanský sjezd, svolaný už jaksi pod ‚patronátem‘ okupačního vojska, a který byl prohlášen za neplatný pod záminkou, že se ho nezúčastnili soudruzi ze Slovenska. Oni se prostě nedostali, v těch prvních dnech nebylo spojení. Usnesení toho sjezdu bylo takové, že by si to nikdo za hranicemi a hlavně v Sovětském svazu nedal za rámeček. To bylo velmi bojovné, nemluvilo se o žádné internacionální pomoci, ale na plnou hubu o okupaci a o činu, který vlastně způsobil, že poslední šance socialismu v těchto zemích skončila.“

Ta „patronace“ okupantů nad zmíněným sjezdem byla samozřejmě míněna ironicky, jako odreagování ze stále živé potupy. Ve skutečnosti se jednalo o ilegální sjezd, který se konal v areálu ČKD Sokolovo v utajení zejména před okupačními vojsky. V dobách normalizace se o něm mluvilo pouze jako o „vysočanském“, mimo posloupnost řádných sjezdů. Mezi jeho nejzávažnější přestupky patřilo to, že potvrdil v nejvyšších funkcích reformní vedení strany, jehož členové byli v té době vězněni v Sovětském svazu bez spojení s domovem.

Nakonec se Jiří Chadima za rodinou rozjel, zřejmě na poslední chvíli. Ráno se dozvěděl z rozhlasu, že zásah přišel dříve, než čekal. Na cestu do Prahy nebylo pomyšlení, takže zůstal v místě. Zaznamenal s určitým překvapením, že duch osazenstva Okresního výboru KSČ v Sokolově, v oblasti převážně hornické, byl velmi podobný tomu na okresním výboru Prahy 1.

„Myslím, že ten takzvaný socialismus s lidskou tváří byl pokus, který nedostal možnost buď se osvědčit, nebo zklamat. Ale i kdyby se nepovedl, tak by to bylo důležité, protože lidský pokrok jde cestou pokusu a omylu. Tak kráčejí celé dějiny.“

Normalizace

Upevňování pozic „zdravého jádra KSČ“ probíhalo relativně klidně, čistky se konaly hlavně na těch nejcitlivějších pozicích: v armádě, na vnitru či v diplomatickém sboru. Ale dokonce i na umělce se dostalo: umělecké svazy byly zrušeny a s nimi zmizelo mnohé z toho, co se za poslední uvolněná léta podařilo. Byly zpřetrhány toky informací z uměleckého světa za hranicemi, osobní kontakty... Mnoha výtvarníkům bylo znemožněno vystavovat, a to buď pro jejich tvorbu, nebo pro jejich osobnost.

„Tehdy byla tendence přimět zvláště známější lidi k doznání, že se zmýlili, s příslibem naděje, že se třeba budou moci do nového svazu vrátit. A ti, kteří se nezařadili mezi ‚pomýlené‘, tak ti byli jaksi na stejné úrovni jako Medek, Koblasa a jiní, kteří nemohli u nás vystavovat svoje práce. Ale zase je znali v cizině. Mne si našli Japonci, ti mne živili, takže po pár letech se ti normalizátoři unavili a zjistili, že stát potřebuje valuty – ‚vem, kde vem‘. A valuty za umění, to není sice jako z velké fabriky, třeba jako ze Škodovky, ale je to zadarmo, takže bylo zřízeno Artcentrum, které mělo vyvážet umělecká díla za valuty do nepřátelské, leč bohaté ciziny. Zpočátku byli někteří lidé z účasti na tomto vývozu vyloučeni, ale když se zjistilo, že ti zahraniční zákazníci chtějí to, co si vyberou, a ne to, co jim doporučí vrchnost, tak došlo i na ty další. Vím, že třeba Adriena Šimotová prodávala po několika letech svoje věci prostřednictvím Artcentra hlavně do Francie.“

Ke „zlobivým“ výtvarníkům se dostal Jiří Chadima na samém začátku normalizace.

„Byl jsem, odměnou za dvacet let členství ve straně, pouze vyškrtnut. To bylo zajímavé, to mi sem přišli nějací tři prověřovat, jako prověřovali všude. Jeden byl nějaký sochař Kolumek, od kterého jsem kromě veliké busty víceméně udělané podle toho Švabinského Fučíka a nějakého polovičního poprsí nějakého generála, teď nevím, možná Malinovského, žádné jiné dílo neviděl. Byl to takový celkem tichý, sympatický člověk a někdy v šedesátých letech se o něm vyprávělo, že chtěl emigrovat, ale do Sovětského svazu.“

Ani zbylí dva „inkvizitoři“ nevypadali nijak hrozivě.

„Když přišli, rovnou jsem jim říkal: ‚Už vás čekám, nenamáhejte se, nepomýlil jsem se, věřím, že ten reformní komunismus byl to pravé, tak spolu nemáme o čem mluvit.‘ Kolumek mne na začátku pozdravil: ‚Nazdar, Chadimo‘, jinak mluvil převážně ten, co si ho nepamatuju.“

Podle mínění této skupiny byl jasným případem na vyloučení ze strany, což znamenalo, že by již nikdy nemohl být přijat zpět. Ale prý odměnou za dlouholeté aktivní členství se rozhodli uložit trest mírnější – prosté vyškrtnutí. Dlužno říci, že Jiří Chadima této milosti až do dneška nevyužil a nic nenasvědčuje tomu, že by se takovou myšlenkou vůbec zabýval. Pak jej čekal podobný pohovor na vojenské správě, ovšem pouze s jedním činovníkem. Zakončení bylo brzké a stručné: „Pane Chadimo, běžte pryč, nebo nás oba zavřou.“ Dokonce mu ponechali vojenskou hodnost.

Větší dopad na pamětníka mělo s tím související vyloučení z Fondu výtvarných umění a nepřijetí do normalizačního Svazu československých výtvarných umělců, který byl zřízen v roce 1970 namísto zrušeného svazu, ve kterém Jiří Chadima byl. Do onoho normalizačního svazu měli přístup jen umělci, kteří byli uznáni jako politicky vhodní, výtvarné kvality nehrály roli. Než se mu podařilo prosadit v zahraničí, těžce se protloukal jen díky přátelům. Bez jejich pomoci by mu nezbylo než přijmout nějaké manuální zaměstnání.

Japonské oči pražského výtvarníka

Ještě za minulého režimu začali československé umění objevovat Japonci. Kupodivu přišli na to, že pamětníkovo vidění světa je blízké pohledu japonských umělců. A tak byl navázán vztah nejen obchodní. Český malíř nakonec mohl přímo podle originálu portrétovat posvátnou horu Fudži, ale také třeba zachytit tiché zaujetí místních rybářů s udicemi nad vodou. Zadumaná atmosféra obrázku připomíná nikoli náhodou i jeho obrazy inspirované milovanou řekou Vltavou, kterou maluje dodnes.

Chadima mladší

Na svět přišel v roce 1952 a po otci nezdědil ani křestní jméno, ani štětce. Jmenuje se Mikoláš a je znám mimo jiné v hudebním světě jako zakladatel skupiny MCH Band – nonkonformní hudebník, skladatel, textař, publicista a jeden z „otců“ české alternativní scény. 

Ale jeho politicky aktivní život ukazuje, že jablko přece jen nepadlo daleko od stromu. Hudební aktivity ho přivedly k Jazzové sekci, v níž působil v letech 1978–1989. Jednalo se o organizaci sice legální, avšak s poměrně velkou nelibostí režimem trpěnou. V roce 1979 podepsal Chartu 77.

Životní ohlédnutí

V roce 2017 vyšla knížka Obrazy ze vzpomínek v nakladatelství ProfiArt. Jiří Chadima vypráví nejen o setkání s mnoha výtvarnými umělci, ale také o dramatické době, ve které prožil více než devadesát let.