Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Chadima (* 1940)

• narozen 17. října 1940 v Praze

• z politických důvodů nemohl studovat na gymnáziu

• díky otcovým kontaktům byl přijat na odbornou školu pro společné stravování v Podskalské ulici

• na začátku třetího ročníku přestoupil na hotelovou školu v Mariánských Lázních

• po maturitě a základní vojenské službě pracoval deset let v pražském hotelu Alcron

• od září 1967 do srpna 1968 byl posluchačem Hotelového institutu

• krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy emigroval do západního Německa

• v polovině ledna 1969 pak odletěl do Kanady

• v Château Champlain v Montrealu se rychle vypracoval z číšníka na beverage managera,

• postupně zastával vrcholné funkce v předních hotelech společností Ramada Inn, Four Seasons a Ritz Carlton v Kanadě i USA

• v letech 1983 až 1990 zastával post ředitele newyorského hotelu United Nations Plaza

• po sametové revoluci spoluorganizoval první oficiální cesty Václava Havla a československé vlády do USA a Kanady

• roku 1992 se přestěhoval do Prahy a začal zde podnikat

• dnes působí ve funkci jednatele Four Seasons hotelu v Praze

• v Praze též realizuje projekt cenově dostupného bydlení a působí jako konzultant

Stačí letmý pohled do rodokmenu a člověk se přestává divit, že se Ivan Chadima (narozen 17. října 1940 v Praze) stal jedním z největších hoteliérů své doby: zatímco matčin rod sloužil na Hluboké a Orlíku Schwarzenbergům, rodina babičky z otcovy strany spravovala majetek společnosti zchudlých šlechtičen zvané Damenstift na Ledečsku a Karlštejnsku, pradědeček z otcovy strany provozoval hospodu v Košířích a dědeček zase za první republiky pracoval na pozemkovém úřadu pražského magistrátu, postupem času se osamostatnil a začal podnikat v realitách.

Právě prarodiče Chadimovi měli na Ivana v dětství zásadní vliv – babička ho vychovávala a dědeček mu imponoval svými schopnostmi, podnikavostí a životním optimismem. I když dědeček zemřel již v roce 1951, vnukovi se zapsal do paměti tak silně, že některé z jeho rad si i po dobrých sedmdesáti letech pamatuje slovo od slova. „‚Musíš si každý den vymyslet něco, na co se budeš těšit,‘ vštěpoval mi. ‚Třeba dnes se těšíme na to, že budeme mít první libušskou husičku k večeři. A když je hůř, musíš se těšit na něco menšího; třeba že potkáš kamaráda. Tak prožiješ relativně šťastný život.‘“ Ivana Chadimu ovšem inspirovala také dědečkova chuť do života. „‚Je nás jen pár,‘ říkával, ‚kteří umíme vydělat peníze relativně lehce, ale hlavně je umíme utratit.‘ Tohle jeho motto jsem si jako dospělý často připomínal,“ usmívá se pamětník.

Jako příslušníci prvorepublikové elity udržovali Chadimovi styky s přáteli ze stejných kruhů i v dobách okupace – v Sibeliově ulici č. p. 21 se u dědečka Chadimy po celou dobu války scházeli bývalí předsedové politických stran, ve sklepě hrávali karty, babička celé společnosti podstrojovala a pamětník nosil pivo. A přes veškeré zklamání z mnichovské dohody si prarodiče nikdy nedělali iluze o komunistické ideologii, diktatuře proletariátu a Sovětském svazu, což si Ivan Chadima začal uvědomovat už ve čtyřech pěti letech. „Ještě dnes vidím, jak můj dědeček seděl během Pražského povstání ve dřevem obložené hale, pil nějaký drahý alkohol a kolem běhali rudoarmějci, kteří si z domu udělali štáb. Do toho přišel můj strýc Vladimír v uniformě československého podporučíka. ,Tatínku, tatínku,‘ radoval se, ,jsme osvobozeni, naši bratři jsou tady!‘ Dědeček se na něj podíval a odvětil: ,Jen se neposer, tady sto let tráva neporoste.‘“

Poválečný vývoj dal dědečkovi za pravdu, naopak strýc Vladimír byl na přelomu čtyřicátých a padesátých let zatčen a odsouzen za velezradu; provinil se údajně tím, že po německé kapitulaci neodevzdal samopal, se kterým v květnu 1945 bojoval, a Františka Schwarzenberga s Ferdinandem Peroutkou odvezl roku 1948 na letiště a takto jim pomohl legálně opustit Československo. Ve stejných letech se kvůli machinacím s kradenými kuřaty ocitl ve vězení rovněž otcův druhý bratr a přibližně tehdy si také Ivan Chadima uvědomil, že se narodil, jak sám říká, na špatné straně kolejí. Na konci základní školy snil o dráze lékaře, což ale vzhledem k jeho kádrovému profilu nepřipadalo v úvahu. Komunistická ředitelka, manželka prvního popřevratového primátora Prahy, mu nabídla pouze tři profese: mohl se vyučit kominíkem, zedníkem nebo holičem.

Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být lépe

Jenže vtom zasáhl otec a zařídil pro něj lékařskou diagnózu, díky níž nemusel ani na jedno z těchto „lukrativních“ míst nastoupit. Po prázdninách přišla nabídka studia na odborné škole pro společné stravování v Podskalské ulici a na konci druhého ročníku mohl Ivan Chadima díky rodinným konexím přestoupit na kvalitní hotelovou školu v Mariánských Lázních. Konečně se na něj usmálo štěstí a on neváhal a chytil je za pačesy: praxi si plnil v grandhotelu Pupp či na desátém ročníku karlovarského filmového festivalu, kde jako číšník obsluhoval prominentní hosty včetně komunistického politbyra.

Po maturitě a dvou letech u protileteckého pluku v Mladé u Milovic, kde měl na starost zásobování proviantem a vedení baru s doplňkovým prodejem, získal Ivan Chadima první zaměstnání v pražském hotelu Alcron, zaměřeném na zahraniční klientelu. „Byla to pro mě úžasná škola! Pracovalo tam mnoho číšníků a kuchařů s mezinárodní pověstí, od nich jsem se naučil možná i víc než na střední. Část z nich sice podepsala spolupráci StB, ale co se profesní úrovně týče, byli všichni neskutečně dobří. A také přísní...“ dodává po malé odmlce. „První rok mě vůbec nepustili k hostovi. A jestli jsem za celých deset let v Alcronu několik málo věcí rozbil, každou jednotlivě si pamatuju, po takové příhodě se mnou totiž nikdo týden nepromluvil.“

Ačkoli téměř všechny hotely, restaurace a jídelny musely za minulého režimu respektovat jednotné stravovací normy, na několik málo vybraných podniků se podobné zhůvěřilosti nevztahovaly a stejná výjimka platila i pro zásobování; díky tomu se v Alcronu udržel jakýsi skanzen prvorepublikové gastronomie i za tuhého stalinismu. Kuchaři neměli nouzi o svíčkovou, telecí ani americký pomerančový džus a cukrářské výrobky či studená kuchyně Alcronu se těšily mimořádné pověsti.

Zajímavé je, že tento standard si značka Alcron držela i při výjezdech osazenstva do ciziny. Třeba v Lipsku se z téhož důvodu stala nejnavštěvovanější restaurací ve městě ta, kterou provozoval český kontingent; ve srovnání s domácí konkurencí totiž mohla poskytnout nepoměrně lepší nabídku jídel i nápojů. Kromě Německé demokratické republiky zavítal Ivan Chadima s národní reprezentací kuchařů a číšníků také na světovou výstavu do Montréalu, kde roku 1967 československý pavilon hojně navštěvovala smetánka z Kanady i Spojených států amerických.

Kdo se bojí, nesmí do světa

Ve stejném roce se Česká dopravní kancelář rozhodla vychovat novou generaci ředitelů mezinárodních hotelů, vznikl Hotelový institut a ke zkouškám se přihlásilo na šest set zájemců. Ředitel školy Vladimír Tlustý, absolvent Harvardu a někdejší sekretář Jana Masaryka, jich osobně vybral jen devatenáct; a díky tomu, že při přijímacím řízení se nebral zřetel na třídní původ či politické otázky, mohl se v prvním ročníku s dalšími osmnácti uchazeči ocitnout také náš pamětník.

Když Ivan Chadima líčí, jak v institutu probíhala výuka, zní jeho svědectví téměř jako pohádka: celá škola rotovala v šestitýdenních intervalech po různých domácích interhotelech, přednášelo se výhradně v angličtině a v němčině, což umožňovalo častou účast přednášejících ze západních zemí, studenti pobírali plat, učili se tancovat nebo hrát karty a vzdělávali se v jinde zapovězených disciplínách, jako byl marketing. Třebaže pamětník podle vlastních slov nebyl zrovna studijní typ, mezi spolužáky vynikal a na letní praxi jej Vladimír Tlustý vyslal do hotelu Savoy ve Špindlerově Mlýně.

Na jednu stranu se tak může zdát, že ohledně školy, práce ani příjmů se Ivanu Chadimovi nevedlo vůbec špatně; na druhou stranu nicméně dobře věděl, že jakýkoli pracovní postup by z politických důvodů ztroskotal. Pak ale přišla jako blesk z čistého nebe invaze. „Vstávej, jsou tu Rusové! A rozhodni se, jestli vstoupíš do strany, nebo odjedeš,“ vzbudil ho otec během srpnové návštěvy v Praze. Ten dlouho neváhal, vyřídil si doklady, a dokud byly hranice otevřené, vydal se za matkou a sestrou do západoněmeckého Erlangenu.

Zatímco Karla, v té době pětadvacetiletá herečka, se nakonec vrátila do Prahy a vdala se za Jana Třísku, Ivan Chadima si v Německu sehnal práci, vydělal si na letenku, na konzulátu zajistil víza a zanedlouho pokračoval do Kanady. Ta se k emigrantům z Československa zachovala štědře: těm, kteří se zaregistrovali, bylo automaticky poskytnuto ubytování, a nejen to. „Po příletu jsem krátký čas pobyl v klášteře,“ dosvědčuje Ivan Chadima. „Každý jsme tam měli vlastní pokoj, dávali nám jídlo, učili nás francouzsky a anglicky. Vydržel jsem tam přibližně týden, protože jsem si hned našel práci, někteří ale v klášteře zůstali i rok a půl; pobírali totiž padesát dolarů na osobu jako týdenní kapesné, navíc jim bylo zdarma poskytováno veškeré zaopatření, takže si našetřili na spartaka a jeli zpátky. A takových nebylo málo... S tímhle přístupem se mi pojí jedna historka. Mniši, kteří se o nás starali, se na jedné schůzi zeptali, jestli je všechno v pořádku. Přihlásil se jeden doktor, který byl v klášteře už od září 1968, ne od ledna 1969 jako já, nechal si tlumočit a slovensky pronesl: ,Když jsme přijeli, měly pomeranče oproti těm, co dostáváme teď, méně peciček.‘ Já jsem myslel, že mě raní mrtvice! Styděl jsem se, že si to neumíš představit.“

Cesta vede dál

Aby si zlepšil angličtinu, přihlásil se Ivan Chadima na jazykový kurz na McGillovu univerzitu, v každodenní komunikaci se učil francouzsky a v hotelu Château Champlain mezitím rozjel strmou kariéru. V krátkém čase se vypracoval z číšníka na beverage managera, a když si při přípravě banketu pro íránskou císařovnu dovolil upozornit šéfkuchaře a ředitele, že kaviár se nemá servírovat ve stříbře, nýbrž ve skle, a že vodka se pije chlazená, jeho kredit výrazně stoupl. Od toho dne už jeho hvězda jen stoupala a náš pamětník v krátkých intervalech střídal vrcholné funkce v předních kanadských a amerických hotelech.

„Château Champlain patřil společnosti Canadian Pacific. V metropolích podél dopravních tepen měl tenhle dopravní gigant nádherné hotely, jenže ve výroční zprávě jsem se dočetl, že hotelový byznys tvoří jen 0,4 procenta celkových příjmů, a usoudil jsem, že mi u nich pšenka nepokvete. Využil jsem toho, že do Kanady vstoupila hotelová společnost Ramada Inn, tehdy po Holiday Inn druhá největší na světě, a stal se v ní asistentem syna slavného pražského hoteliéra Šroubka. Za pět let u Ramady jsme v Kanadě otevřeli dvanáct hotelů a já ve všech nějakým způsobem figuroval. Pak ale starý pan Šroubek zemřel, mně nabídli místo viceprezidenta Ramady a chtěli, abych se přestěhoval do Arizony do Phoenixu. Moc se mi tam nelíbilo a navíc jsem řešil komplikovanou rodinnou situaci. Z Československa zrovna utíkala moje sestra s Honzou Třískou a jejich dvěma dětmi, já se je snažil dostat do Kanady, kde jsem měl dobré kontakty, a sám jsem potřeboval být v Kanadě, kde jsem se za ně mohl zaručit. Proto jsem z Ramady přestoupil do Four Seasons,“ shrnuje svá úspěšná léta Ivan Chadima.¹

Jako hotelový ředitel sítě Four Seasons byl Ivan Chadima pověřován budováním nových projektů a renovacemi starších hotelů. Velké uznání si vydobyl zejména rekonstrukcí torontské pobočky, jejíž jádro spočívalo v nové koncepci lobby a ubytovacích kapacit. Pojetí vycházelo vstříc obchodním zástupcům (a zejména zástupkyním) na služebních cestách, když pokoje rozšířilo a prostorově i vizuálně oddělilo jednací část od ložnice. Za vyšší komfort si jednatelé firem byli ochotni připlatit a sázka na kvalitu se vyplatila.

Během pěti let u Four Seasons se Ivan Chadima vyšvihl mezi nejuznávanější hoteliéry světa, až mu Kanada začala být malá a přijal nabídku newyorského hotelu Ritz Carlton. „Společnost Four Seasons pro mě byla nejpříjemnější profesní štací; fungovala jako velká rodina a vždycky tam člověku někdo pomohl, když bylo třeba. Ritz Carlton pro mne naopak znamenal vstup do světa bez záchranných sítí. Najednou jsem byl na všechno sám a neustále před každým ve střehu. Ritz Carlton, to byla obrovská zkušenost, která mi kariérně velmi pomohla. Vydržel jsem tam dva a půl roku. Pak jsem využil příležitosti v United Nations Plaza hotelu, jejž spravuje město a stát New York.“

Ani angažmá v UN Plaza ale netrvalo věčně. Když po sedmi letech probíhalo pravidelné hodnocení předchozí sezony a pamětník probíral výsledky se svým nadřízeným, dostal záludnou otázku. „Tom Appleby mi už trochu pod vlivem alkoholu naznačil, že nemám kontrolu nad svým životem, že bydlím v hotelu, auto mám od hotelu, jím v hotelu, a kdybych ztratil místo ředitele, půjdu na ulici, budu shánět práci a takovou, jako mám v UN Plaza, těžko najdu. Trošku jsem se zalekl, přemýšlel jsem, co s tím udělám, a nakonec jsem využil toho, že ve stejné době začínala jednání s porevolučním Československem. Jeden můj kamarád dělal pro Bankers Trust, druhý pro White and Case a s těmito hochy jsem Václavu Havlovi i jeho ministrům zorganizoval schůzky s důležitými partnery při jejich první cestě do Ameriky v únoru 1990. Dobře jsem se znal s Karlem Schwarzenbergem, jenž rozhodl, že vládní delegace bude bydlet u mne. Zhruba o měsíc dva později jsem doprovázel Olgu Havlovou během jejího pobytu v New Yorku a spolu s Milošem Formanem a Ivanou Trumpovou jsem jí pomáhal vybrat prostředky pro její právě vznikající nadaci. Akci zaštiťoval Karel Schwarzenberg a vše se náramně vydařilo. To byl začátek další etapy mé kariéry. Uvědomil jsem si, že jestli chci někdy pracovat sám pro sebe, že je to možná poslední příležitost, začal jsem podnikat v Československu a v roce 1992 jsem se přestěhoval do Prahy.“

Při vzpomínce na toto období Ivan Chadima nezastírá, že reemigrace pro něj byla těžší než emigrace: do ciziny odcházel jako mladý, v Kanadě měl nadto pár otcových známých, a tak neváhal jít do nejistoty; vracel se naopak jako čerstvý padesátník, kterému Praha jednoduše nemohla nabídnout takové posty jako New York nebo Toronto. Ani doma se však nenudil a nenudí: v devadesátých letech třeba zorganizoval slavnostní předávání Pritzkerovy ceny na Pražském hradě, dnes působí ve funkci jednatele Four Seasons hotelu v Praze, v Praze též realizuje projekt cenově dostupného bydlení či stopatnáctipokojového ubytovacího zařízení, kromě toho zůstává velmi činný jako konzultant a na nějaký odpočinek nemá ani pomyšlení – vždyť práce ho stále baví!

1 Více viz: http://e-vsudybyl.cz/clanky/s-ivanem-chadimou-nejen-o-hotelu-yasmin-859.html.