Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Čevelová (* 1935)

• narozena 6. června 1935 v Halenkovicích

• v roce 1943 zatčen její otec František Juřena za odboj

• 9. prosince 1943 otec popraven v Breslau (dnešní polské město Wrocław)

• 2. května 1945 byla svědkem přechodu rumunské fronty přes Halenkovice

• v letech 1945–1950 studovala na měšťanské škole v Napajedlích

• v roce 1950 začala pracovat v továrně na textil v Otrokovicích

• v roce 1957 se provdala za Josefa Čevelu

• v době natáčení rozhovoru (2023) žila v Halenkovicích

Tatínka jí popravili setnutím v Breslau za odbojovou činnost pár dnů před Vánocemi. Bratr byl nuceně nasazen. V Halenkovicích se našlo jen pár lidí, kteří jim někdy v noci přinesli kousek jídla. Zůstala v osmi letech s maminkou úplně sama.

Jmenuji se po Přemyslovně

Libuše Čevelová se narodila v domě číslo 268 v Halenkovicích Františku a Miloslavě Juřenovým. Maminka, rozená Machová, pracovala doma a pomáhala sedlákům na polích. Tatínek pocházel také původem z Halenkovic. Narodil se roku 1907. Maminka se ho vzdala hned po narození, a tak si jej do péče vzal významný český malíř Josef Beran, který v Halenkovicích žil. V dospělosti pracoval v Napajedlích v továrně Oldřicha a Jaroslava Paříka, dodnes známé pod názvem Slaviamotor, kde vyráběl různé součástky do motorů. Za války se zde mimo jiné opravovala křídla letadel německých bombardérů Junkers 88. František Juřena byl aktivní v různých spolcích, zapojoval se jak v místním divadle, tak třeba i v politice. Zastával funkci obecního radního. Když se Libuška 6. června roku 1935 narodila, pokřtil ji farář Církve československé husitské u pumpy kousek pod jejich domkem. „Tatínek byl na nás hodný. Ale byl určitě přísnější než maminka. V první třídě jsem cosi psala a nevěděla a tatínek vzal sešit a roztrhal ho. Ale byl rád, že jsem byla. Byla jsem vysněná. Proto jsem Libuše, zřejmě po Přemyslovně.“

Pošlete mi žiletky značky Blabla

Žili skromným životem, měli jen kozu, slepice a kousek pole. Malá Libuška si hrávala s chlapci, protože děvčat tam moc nebylo. Po začátku války se otec zapojil do odboje. Chodil pro letáky do Napajedel nebo do Zlína a ty dále distribuoval svým kolegům. „Za války se u nás večer scházeli chlapi z odboje potajmu. Jeden vždy dával pozor. Z toho domu se dá dobře utéct do pasek, tak možná proto. Otec tady ten odboj organizoval,“ vypráví pamětnice. „V roce 1943 je musel někdo udat a vtrhlo gestapo přímo do Paříkovy továrny a tam je pozatýkali. Bratr Laďa se v tu dobu učil v Napajedlích a viděl, jak tatínka gestapo odvedlo.“

Z továrny odvedli kromě Františka Juřeny ještě Vincence Jiruška (50), Josefa Lapčíka (35), Josefa Máška (42), všichni popraveni stětím, a Jana Nováka (34), který byl umučen. Otce odvezli do Zlína a po krátké době pak do Uherského Hradiště, kam jej jely jednou s maminkou navštívit. Chodily kolem věznice, dívaly se do oken, jestli ho zahlídnou, ale Libuška už svého tatínka nikdy neviděla. Maminka se s tatínkem potkala už jen jednou, a to ve věznici v Breslau (dnes polské město Wrocław), kam jej převezli z Hradiště. „Do Breslau za tatínkem jela maminka s panem Janečkou. Uviděli se, byl úplně zubožený, nevěděli, co si mají říct, tak mlčeli. Pak bachař zařval ‚konec‘ a bylo.“ Každý měsíc psal dopisy domů. Libuše Čevelová popisuje, jak některé informace šifroval. „Mohlo se tam jezdit asi jednou za měsíc a dovézt čisté prádlo. Kdysi chtěl žiletky značky Blabla. Na Halenkovicích byl pekař Blabla – a myslel tím tedy, že chce chleba poslat. Někdy se stalo, že to vyhodili, ale někdy to prošlo.“

Stranila se nám i rodina

Po zatčení přišla v životě osmileté Libušky ta nejtěžší doba. Bratra Ladislava, který byl o osm let starší, odvedli na nucené práce. Zůstala s maminkou doma sama. Naprosto bez prostředků. K jídlu měly vždy jen lipový čaj a kousek chleba. Lidé z okolí se začali stranit, včetně rodiny. „Nikdo k nám nechodil. Všichni se nás báli. Kdyby zjistili, že někdo drží při nás, tak za to byl trest smrti. My jsme byly černé ovce. A samy dvě. Laďa musel na nucené práce. Někdo nám třeba něco chtěl dát, ale v noci, aby to nikdo neviděl. Pár lidí nám pomohlo.“ Přišly domovní prohlídky. Přes den, v noci, kdykoliv. „A tak jak to znáš z filmů – vletěli na hůru, vyházeli prádlo, všechno vyházeli a hledali asi ty letáky. Chodili přes den i v noci, jak se jim zamanulo. Chodili třeba o půlnoci, že chcou spát. Nebo se jim spát nechtělo a začli dělat bordel. Bylo mi osm, ještě jsem z toho neměla takový rozum. Maminka mě vždycky chytla a řekla: ‚Pojď, my si lehnem tady na zem.‘ Důstojníci si polehali do postelí a my musely na zem. Maminka, když večer líhávala, tak vždycky říkala, že si něco udělá. Ale pak vždycky řekla: ‚Jo, ty ráno vstaneš – a co bude s tebou...‘ Muselo to pro ni být hrozné. Bylo jí 34 let, dovedeš si to představit?“

V Halenkovicích bylo zatčeno několik odbojářů, ale i celá rodina Romů. Žili kousek od domu Juřenových se spoustou dětí. „Do jednoho je postupně posbírali a nikdo už je nikdy neviděl,“ vzpomíná Libuše Čevelová.

Když slyším němčinu, vybaví se mi ten jejich řev

Ve škole začali poněmčení učitelé Libušce dávat najevo nesympatii špatnými známkami. Vzpomíná, jak hrozné pro ni bylo, když musela zpívat německou hymnu. „Učila jsem se dobře, ale od té chvíle, co sebrali tatínka, jsem se nebyla schopna učit německy. Nechtěla jsem ji chápat. Dodnes nemám k Němcům dobrý vztah. Pro mě je Němec Němcem. Vím, že už je to jiná generace, že lidé se mění, ale já to cítím pořád stejně. Oni za to nemůžou, já to chápu, ale pro mě jsou to pořád oni,“ vypráví pamětnice. „Někteří Němci za války byli i hodní. Říkal mi jeden německý důstojník, že má doma dvě děti, že toto nechtějí, že za to nemůžou. Ale hodně z nich byli prasata, došli ožralí v noci a dělali binec. Dodnes mám tu německou řeč spojenou s tím jejich řvaním v noci.“

První Vánoce se modlily za tatínka. Na stromečku visely kostky cukru a byly to ty nejhorší Vánoce. Pak dostaly dopis na rozloučenou. Když otce odsoudili k smrti, napsal mamince, aby zažádala o milost. Zamítnuto. „Pro mě to byla hrůza. Pamatuju si, že u dveří byl ručník a plechový lavor. Maminka tam pořád jen plakala. Já ji viděla plakat, tak jsem plakala taky, ale myslím, že rozum jsem z toho úplně neměla. Řekla mi, že je odsouzený k smrti. Dala mi i číst ten dopis.“ Po nějaké době poslali rodině úmrtní list. Františka Juřenu popravili 9. prosince 1943. Dodnes nikdo netuší, kde jsou jeho pozůstatky. Finanční odškodnění dostala Libuše Čevelová až po pádu komunismu.

Rumuni měli mundúry a z nich ty vši jenom létaly

Když se blížila fronta, schovali se ve sklepě sousední stodoly. Okna zatemnili – na základě stanného práva se večer nesmělo svítit – a do sklepa nanosili všechny cenné věci. Pamětnice popisuje, jak maminka táhla na ramenou koberec. I ten byl tehdy vzácný. Kolem uší jim lítaly kulky a ony šly. Ve sklepě se schovávaly hlavně děti, muži utekli jinam. „Halenkovice osvobodili Rumuni, divně mluvili a byli strašně zavšivení. Měli mundúry a z toho ty vši jenom létaly. Oni šli poměrně rychle. Sem tam někde vzali vodu nebo štamprlu, ale jinak běželi.“ Když fronta přešla, běhala Libuška po pasekách za letadly s klukama a sbírala patrony nebo čokoládu, kterou shazovali Američani.

Doba byla pro Libuši Čevelovou a její maminku tak těžká, že konec války vůbec nijak nevnímala. Bylo jí to jedno. „Všude nás zvali, ale mě to nezajímalo. Mně chyběl táta, to nejde nahradit. A tu hrůzu, co jsme s maminkou prožily. Nejhorší bylo, že od nás dali všichni ruce pryč. Včetně rodiny. Nejvíc nám pomáhal obchodník Daněk. Tam nám dali i oběd. Nebo třeba pan Skopal, ten mi dělal poručníka po válce.“

Dlouho po válce pak ještě čekaly na tatínka. Lidé vykládali, že se jde z Polska pěšky, tak ještě pár měsíců čekaly, že třeba tatínek přijde. Maminka dceru přihlásila k církvi katolické, protože nebylo možné, aby jako příslušnice husitské církve dál samy jezdily až do Kvasic, kde působil nejbližší husitský sbor. V září 1945 nastoupila na měšťanskou školu v Napajedlích a pak se přihlásila do práce, aby mamince pomohla finančně. V textilní továrně Svit v Otrokovicích pracovala, než se jí narodil první syn Libor. Vdala se v roce 1957 a s Josefem Čevelou společně vychovávali ještě syny Jiřího, Josefa a dceru Magdalénu. Pak nastoupila opět do Svitu, tentokrát do laboratoře.

Když někdo dneska řekne, že je bída, tak mu řeknu: Já vyrůstala na lipovém čaji a chlebu

V roce 1989 měla radost, že snad se doba zlepší. Budou moct s rodinou cestovat, všeho bude dostatek. „Protože ani za komunistů ten život nebyl jednoduchý. Hrozné třeba bylo, že jsem šla na pomeranče, dostala jsem dva – a měla jsem čtyři děcka. Nebo stojíš ve frontě na banány a dostaneš dva. Na maso jsem chodila ve dvě ráno, aby v sedm, když se otevře, na mě vůbec něco zbylo. Dostalas tehdy půl kila vepřového a hotovo.“ Na druhou stranu hodnotí paní Čevelová období komunismu jako časy, kdy měl člověk větší jistotu v zaměstnání nebo třeba ve zdravotnictví.

I když jsou ty nejsilnější vzpomínky Libuše Čevelové spojeny zejména s událostmi během druhé světové války, jak sama říká, díky tomu, co si prožila, pak byla vděčná i za ty dva pomeranče.