Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Češka (* 1932)

• narozen 29. května 1932 v Lišově u Českých Budějovic

• roku 1949 zabavena truhlářská dílna jeho otce

• v roce 1951 nastoupil na stavbu v rámci 77 tisíc lidí do výroby

• roku 1951 narukoval k PTP

• službu u PTP skončil roku 1954

• v roce 1967 neúspěšně plánoval emigraci přes tehdejší Jugoslávii

• v roce 1985 přes Jugoslávii emigrovala pamětníkova dcera

Tátovi zůstaly jenom dluhy

Stanislav Češka se narodil 29. května 1932 do, jak sám říká, „spokojené rodiny“. Měl tři sourozence, ale když bylo Stanislavovi šestnáct let, tak se jeho mladší bratr utopil. Češkovi žili v Lišově nedaleko Českých Budějovic, kde Stanislavův otec provozoval truhlářskou dílnu. „Otec měl truhlářskou živnost, která byla v naší rodině po několik generací. Tím, že měl živnost, tak byl v nemilosti u těch lidí, co se po roce 1948 dostali k moci.“ Otec byl zároveň starostou místního Sokola, což mělo po roce 1948 další negativní dopad na jeho kádrový profil. „Moje životní motto mě naučil táta a to je, že s poctivostí nejdál dojdeš.“

V roce 1949 byla otcova dílna znárodněna komunistickým režimem. „Otcova dílna neměla být podle těch pravidel vůbec znárodněna. Měly být znárodněny jen ty továrny, co měly přes 50 zaměstnanců. Otec měl maximálně 10,“ vysvětluje pamětník. Komunisté však měli metody, jak zavřít co nejvíc soukromých živností, které měly nyní sloužit novému plánovanému hospodářství. „V Lišově to udělaly stranické orgány tak, že sloučily sedm truhlářských firem. Tím pádem se dostaly na těch 50 osob a znárodnily jedním znárodňovacím dekretem všech těch sedm firem.“ Rodina se ocitla v zoufalé situaci, protože dílna byla jediné živobytí, které měli. „Přišli jsme o všechen majetek, akorát tátovi zůstaly dluhy, který splácel až do penze, protože měl úvěry na pořízení strojního zařízení.“

Negativní kádrový posudek měl i Stanislav. Po absolvování českobudějovického gymnázia se přihlásil do Brna na veterinární školu. „Byl jsem předvolán před nějaký studijní soud, tři svazáci a jeden předseda, zeptali se mě, co je táta, a já jsem řekl, že truhlář. A oni, že nebyl truhlář, ale živnostník.“ Následně bylo Stanislavovi zamítnuto studium na jeho vysněné vysoké škole. „Nesl jsem s sebou zlobu lidí z Lišova. Ze školy jsem byl vyloučen přímo na žádost lidí z Lišova, aby mě nenechali dál studovat, protože nesplňuji podmínky kladené na studenta v socialistickým státě.“

Stanislav Češka musel jít tedy místo studia na pracovní úřad. „Tak jednoduchým procesem dokázali člověku zničit život v tom smyslu, v jakém jsem chtěl pokračovat.“ Byl přidělen na práci v jihočeských mlékárnách, kde pracoval ale jen dvě měsíce. V roce 1951 pak musel v rámci agitační akce 77 tisíc lidí do výroby odejít pracovat na stavbu. Brzy byl však Stanislav povolán na vojnu, to ještě netušil, že i zde doplatí na svůj kádrový posudek.

Chtěli nás převychovat

Stanislav narukoval nejprve do Mimoně, kde bylo výcvikové středisko. „My jsme se tam dostali, aniž jsme věděli, kam rukujeme. Mysleli jsme, že jdeme normálně na vojnu.“ Velmi rychle ovšem zjistil, že nebyl přidělen k vojenskému oddílu, ale k takzvanému pomocnému technickému praporu. „Dali nám nějaký hadry, ale zbraně nám nedali, protože jsme byli nespolehlivý… Hned na začátku nám řekli, že jsme v táboře, kde se nás pokusí převychovat, abychom mohli sloužit režimu.“ Výcvik v Mimoni se zaměřoval jen na nácvik nástupů a pozdravů.

Po výcviku byl Stanislav odvelen na stavbu nových kasáren do Janovic nad Úhlavou. „Tam měla být kasárna pro vojáky, kteří nás budou bránit proti agresorům ze Západu.“ Pétépáky ubytovali v lágru, kde byli po válce internováni němečtí vojáci. „Pořád nás přesvědčovali, že pokud budeme plnit normy, tak se po dvou letech můžeme dostat domů. Služba u PTP byla na dobu neurčitou.“ Tím, že mohli být muži u PTP drženi libovolně dlouho, je režim měl v šachu a k otevřené vzpouře se mnoho z nich neodvážilo. „Sabotovali jsme školení, které bylo povinně po zaměstnání, a sabotovali jsme všechno mimo ty směny.“

Práce u PTP byla velmi náročná. „Já jsem třeba vykládal v Janovicích vagony a tam jsme byli třeba 24 hodin v kuse. Ani nám nedali jídlo, tak jsme byli rádi, když nás nakrmil nádražák nebo lidi z Janovic.“ Kromě samotné práce však museli vojáci chodit i na přednášky a školení, aby postupně prošli převýchovou k socialistickému občanovi. „Byla tam spousta vzdělaných lidí. Školili nás tam takový lidi, co ani neuměli přečíst zadání toho školení.“

Doma měl Stanislav dívku, svou první lásku. Za celou vojnu se dostal domů jen jedinkrát a jeho dívka na něj tak dlouho nepočkala. Dokonce kvůli ní jednou utekl, ale chytili ho dřív, než se k ní stihl dostat. Třetí rok, kdy byl na vojně, byli vojáci posláni domů, aby si přivezli civilní oblečení. Všichni tedy doufali, že už budou konečně propuštěni „Udělali to naschvál, pak jsme přijeli zpět a oni řekli, že nejdeme domů, ale že jsme převelení na Slovensko.“ U jednotky PTP strávil Stanislav celkem 27 měsíců. Propuštěn byl v roce 1954. „Dostal jsem se ven díky tomu, že na nátlak světových velmocí se po smrti Stalina a Gottwalda začaly ty podmínky trochu měnit.“

Zůstal jsem tu sám

Po návratu z náročné vojny nastoupil Stanislav zpět ke stavebním závodům. Podílel se na stavbách po celých jižních Čechách. Jeho největším zájmem byl už od dětství sport. Závodně hrál hokej i volejbal a v obou sportech se dostal do druhé ligy. Tréninky měl třikrát týdně a bylo pro něj náročné skloubit je s prací, za kterou musel hodně cestovat. Na přímluvu kamarádů se mu povedlo získat zaměstnání v podniku Fruta, kde už nemusel pracovat ve výrobě, ale v kanceláři, i když zpočátku na nejnižší možné pozici. Díky tomu mohl stíhat všechny tréninky. Věděl moc dobře, že se svým kádrovým posudkem nemá šanci získat jinde takové místo, a tak ve Frutě zůstal až do důchodu.

Od otce věděl, jak důležité je znát cizí jazyky. Jeho tatínek totiž jezdil v mládí na výměnné pobyty do Vídně, aby od rakouských kolegů odkoukal, jak vyrábí nábytek. Díky otci se tedy Stanislav naučil německy, anglicky a rusky, což se mu hodilo v zaměstnání. Ve Frutě tedy postupně získával lepší práci, od roku 1968 už byl technickým zaměstnancem a později dokonce vedl technické oddělení investičního útvaru.

Po roce 1989 byl z podniku propuštěn komunistický ředitel a hledal se jeho nástupce. Novým ředitelem Fruty, která v té době měla okolo tisíce zaměstnanců, byl zvolen právě Stanislav Češka. Ve funkci ředitele působil tři roky, ale pak raději odešel kvůli zdravotním problémům se srdcem.

Stanislav Češka se oženil s baletkou a herečkou z Jihočeského divadla. „Můžu vám říct, že jsem s ní šťastnej. Už jsme oslavili stříbrnou svatbu, jsme spolu přes šedesát let. Každýmu bych přál, aby měl tak krásné manželství, jako jsem měl já.“ Manželům se narodily dvě děti. Ještě před tím než Stanislav založil rodinu, tak v roce 1967 usiloval o emigraci ze země. Chtěl utéct spolu se sestrou, jí se útěk zdařil, jemu bohužel ne. Zůstal v Jugoslávii, odkud už se nedostal dál na Západ, a musel se vrátit do Československa. V roce 1985 mu emigrovala do zahraničí i dcera. „Vyloženě v ohrožení života přes hory z Jugoslávie.“

Sametovou revoluci Stanislav vítal s nadšením. „Já jsem samozřejmě jásal jako všichni lidi, kteří tou nesvobodou tady trpěli… Byl jsem šťastnej, že se znovu setkám se sestrou a s dcerou.“ Stanislavova dcera v Kanadě už zůstala, založila tam rodinu a dělá malířku ve službách britské královny.

Dal si to alespoň do krycího jména

Kvůli emigraci dcery musel Stanislav chodit k výslechům a byla na něj tedy vedena složka u StB. „Já jsem se ke svým spisům dostal v Pardubicích. Na mě bylo vedeno sedm svazků Statní bezpečnosti. Zachovaly se jen tři, zbytek skartovali.“ Po sametové revoluci se tak Stanislav dozvěděl pro něj šokující informace o tom, kdo všechno na něj donášel příslušníkům StB. „Třeba na mě vypovídal v Budějovicích někdo s krycím jménem Petr. Když jsem šel pro ty spisy, tak se mě ptali, jestli chci vědět, kdo ten udavač byl. Ukázalo se, že to byl kolega, co dělal ve Frutě energetika. Seděli jsme vedle sebe v kanceláři.“

Z Fruty proti němu vypovídalo poměrně hodně lidí, ale nejbolestivější byl pro Stanislava jiný udavač. „Pak proti mně třeba vypovídal jeden se jménem Milan. Ukázalo se, že to je můj nejlepší kamarád od dětství. Byli jsme si vzájemně svědky na svatbě. Měli jsme vedle sebe chaty. Nikdy jsem nepředpokládal, že by tohle mohl udělat.“ Stanislavovi bylo hned jasné, proč si jeho nejlepší kamarád zvolil právě toto krycí jméno. „Jmenoval se Miloslav a chtěl, abychom mu říkali Milan, ale všichni mu vždycky říkali Milda, tak si to Milan dal alespoň do krycího jména. Vypovídal o mně strašný lži.“

Stanislavův kamarád Miloslav prý neudával jen drobnosti, ale měl údajně přímo ohrožovat Stanislava a lidi okolo něj. „Tvrdil třeba, že jsme jako volejbalisti založili protistátní skupinu.“ Ze spisů se Stanislav dozvěděl, že na základě tohoto lživého obvinění bylo jejich volejbalové družstvo stíháno, a vysvětilo to, proč museli jeho kamarádi z týmu náhle k výslechům. „On pak udával i na mého syna, mou ženu, na moji matku. Říkal úplný nesmysly, některý si úplně vylhal.“

Stanislav Češka dodnes neví, proč ho jeho nejlepší kamarád takto zradil. Myslí si, že měl možná nějaké finanční problémy v podniku a StB ho kvůli tomu donutila ke spolupráci. „Když jsem to zjistil, tak jsem se s tím dlouho nemohl srovnat. Nespal jsem vůbec. On se mi vyhýbal jako čert kříži a já jsem mu napsal dopis, že to nedokážu pochopit. Napsal jsem mu, že s ním končím veškeré styky, ale že jsem křesťan, tak mu přeju, aby dožil v dobrém život.“ O svém bývalém kamarádovi slyšel pak už jen jedinkrát. Stanislav Češka byl totiž pozván do jihočeského rozhlasu a tam zmínil tohoto Milana. „On se ozval té reportérce, že ji dá k soudu, že mu pošpinila jméno.“

Stanislav Češka dnes žije v Dobré Vodě u Českých Budějovic. Studentům z projektu Příběhy našich sousedů radí: „Mladým lidem bych doporučil, aby užívali svého mladého a zdravého rozumu… Buďte charakterní, snažte se vždycky naslouchat tomu druhému. Když s vámi někdo nesouhlasí, tak se to pokoušejte nahlédnout i z jeho strany. Ta svoboda a demokracie má určitý hranice a pravidla.“