Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Česák (* 1930)

• narodil se 20. května 1930 v Hradci Králové

• pochází ze starého sedláckého rodu

• v roce 1951 povolán k vojenské službě do Pomocných technických praporů

• sloužil v Karviné na šachtě Ludvík

• krátce vyšetřován za řečnění proti režimu

• v roce 1953 propuštěn do civilu, návrat domů

• pracoval v Jednotném zemědělském družstvu

Ze starého sedláckého rodu

Jaroslav Česák se narodil 20. května 1930 na Pražském předměstí v Hradci Králové do sedlácké rodiny se sedmnácti hektary půdy. Prý se jedná o jednu z nejstarších hradeckých rodin, pamětník říká, že zmínku o svých předcích vypátral v městských knihách už v roce 1570.

Docházel sice do obecné a měšťanské školy, ale rodiče s ním počítali jako s budoucím hospodářem. Od mládí se tedy plně věnoval zemědělství: „Tak jsem pásl husy, ovečky, pak krávy a ve čtrnácti letech, ve čtyřiačtyřicátém roce, když jsem vyšel měšťanku, jsem musel jezdit s koňmi a pracovat. Otec byl starý a nemocný, takže v sedmnácti letech jsem o našem hospodářství prakticky rozhodoval sám.“

Rodina však nemá jen zemědělskou historii, její členové se zúčastnili také významných evropských událostí a hodně cestovali. Pradědeček bojoval v bitvě u Solferina v roce 1859 a dědeček v roce 1914 v Bosně a Hercegovině. Tatínek také bydlel určitou dobu v Tanzanii a rodina měla příbuzné v San Francisku, na Volyni (na současné Ukrajině), a dokonce i na Sibiři.

Ke konci druhé světové války se rodinné pozemky ocitly v područí nacistické Třetí říše – byl dosazen německý správce a půl roku v domě bydlely Rusky z Charkova, za kterými dojížděli němečtí důstojníci.

Vyšponované dodávky

Rodina Česákových nebyla politicky činná, nebyla ani u národních socialistů, ani u lidovců, protože měla spoustu práce: „Ale zapálení sousedi mi vždycky říkali, když jsme spolu mluvili: ‚To bude ráj, to půjdete do obchodu a bude všechno zadarmo.‘ Byli naivní. My jsme byli o všem informovaní, věděli jsme, protože můj bratr byl za první republiky navštívit Sovětský svaz. Ovšem nedostal se mezi lidi, vodili je, a když se k nim někdo přiblížil, tak ho odháněli.“

Po komunistickém převratu v únoru 1948 byly na zemědělce uvaleny nucené dodávky, které rodina Česákových prozatím zvládala plnit. Komunisté se tím však nenechali uspokojit a neustále zvyšovali tlak, až nakonec byli „zlikvidováni“: „My jsme byli zničení jako úpadková hospodářství. Takový dekret byl na nás vystavený. V roce 1956 jsme nestačili platit vysoké daně a pokuty, tak jednoho rána prostě přišli, všechno nám sebrali a ještě chtěli vystěhovat rodiče. Jedině, když půjdu do JZD,[1] tak je zachovají. Protože už byli staří, tak si na ně žádný netroufl. Tak jsem šel do JZD.“

Do Pomocných technických praporů na Dole Ludvík

Likvidací hospodářství rodiny Česákových však časově předbíháme, neboť jí v roce 1951 předcházel pamětníkův nástup k Pomocným technickým praporům: „Odpoledne jsem ještě nakrmil dobytek, večer jsem usedl do vlaku v Hradci Králové a na vagonu bylo napsáno: ‚Všechny koně jedou do Mimoně.‘ Měl jsem povolání do Mimoně.“

V tamních kasárnách probíhal od rána do večera výcvik. Poté se najednou začalo mluvit o tom, že vojáci pojedou do dolů: „Předpokládal jsem, že doly jsou něco jako podjezd tamhle a že si vydělám nějaké peníze, protože jako kluci ze zemědělství jsme pracovali u rodičů a rodiče nám žádné peníze nedávali. Budeš dědicem statku, tak budeš na svém. Tak jsme se dokonce těšili, že si vyděláme.“

Vojáky naložili do vagonu a odvezli do Karviné na náměstí. Ještě se nevědělo, do kterých dolů mají jít pracovat, a tak na náměstí stáli do večera. Nakonec byli odvezeni na šachtu Ludvík, kde měl Jaroslav Česák jako zemědělec určitou prioritu: „Havíři křičeli: ‚Kdo je ze zemědělství?‘ My ve své naivitě, protože jsme si mysleli, že to bude něco [dobře] vedeného, jsme zdvihli ruce, a tak po nás hned chňapli. O studenty, úředníky, holiče a pokrývače už neměli zájem. Už měli zjištěno, že kluci ze zemědělství umí máknout.“

Pamětník byl odvezen do šachty ke skupině 733, která prý neměla dobré výsledky. V celém fárání byl totiž hlavní takzvaný „cyklus“, kdy se mělo postoupit o metr a půl ke stěně, ale to v případě skupiny 733 nebylo možné kvůli adventistovi sedmého dne. Mezitím měli rodiče těžké období, Jaroslav Česák od nich dostával dopisy, že musí plnit dodávky a že jim už lidé nechtějí půjčovat peníze. Musel tak nějaké peníze vydělat, a proto přestoupil do úderné směny 3731, kde prý byli lidé jen kvůli vysokým výdělkům a pracovali až na sto třicet procent. Díky vysokému nasazení však získal poměrně velké peníze, které mohl posílat rodičům.

„Když jsem přišel ze šichty, šel jsem v deset hodin spát, měl jsem jít na ranní směnu. Ale přišla odpolední směna, která rozsvítila, začala se bavit a popíjet, to vás tak vyrušili, že jste o půlnoci neusnuli, a ráno jste ve čtyři nebo v pět hodin musel vstávat. Na ranní šichtu jsme šli vždycky nevyspalí. To bylo něco zoufalého.“

Zoufalí – v jiném smyslu – však byli i slovenští dozorci, kteří byli negramotní. Jaroslav Česák při vzpomínce na své kolegy hovoří také o sudetských Němcích, Maďarech i o „prosťáčkovi“ z východního Slovenska: „Jeho bratr emigroval do Ameriky. To byl přímý kluk a papaláši uznali, že by mohl být zbaven téhle kvalifikace a mohl by být u normálního útvaru. Tak ho zavolali na pohovor, položili mu všelijaké otázky a dali mu poslední, zásadní otázku, kdyby stál na stráži na hranicích a viděl svého bratra jako diverzanta, jestli by ho zastřelil. Nebo zatknul. Naši kluci by samozřejmě řekli, že ano. Tenhle prosťáček jim řekl: ‚To ne, to je bratr, to bych nedokázal.‘ Načež ho vyhnali. To jsme se dozvěděli od důstojníků, jaký to je blbec. On by se dostal z dolů, ale řekl takovou hloupost.“

Měnová reforma

Jaroslav Česák také vzpomíná, že se štěstím neztratil úspory při devalvaci měny v roce 1953. Dostal varování od svého známého, a tak si vybral peníze v hodnotě 40 000 nebo 50 000 korun. Při výběru peněz argumentoval tím, že by rodiče vstoupili do Jednotného zemědělského družstva (JZD), ale to je nechce vzít kvůli jejich dluhům.

„Překulila se neděle, v pondělí jsem dal peníze kamarádovi, který dělal písaře. (...) V úterý jsme měli politické školení a tomu se nedalo vyhnout. Tam se evidovala docházka. To bylo odpoledne. (...) Skončilo školení, tak jsem urychleně přelezl plot, uháněl do Radvanic na poštu, protože jsme měli peníze na Poštovní spořitelně, vybral peníze a ještě peníze, co jsem měl po kapsách, jsem poslal rodičům domů s naléhavým dopisem, ať poplatí všechny dluhy, že bude v nejbližší době měnová reforma.“

Několik dní nato vystoupil major Dostál: „Začal hovořit o tom, že měnová reforma nebude, a kdo to šíří po kasárnách, tak je zaprodanec a tak dále. Mezitím, co takhle hulákal, vyběhl z kanceláře posel od čtvrté roty a pošeptal mu něco, načež major Dostál něco řekl oficírům. Oni seskočili z tribuny a uháněli. To bylo vidět, že už měli peníze s sebou. To byla přetvářka.“ Nastala prý panika. Oproti ostatním vojákům však už neměl Jaroslav Česák ani tři sta korun.

Vyšetřován kontrarozvědkou

Pamětník byl během pobytu u Pomocných technických praporů také na krátkou dobu zatčen. Se studentem filozofie Emilem Murgašem vedl diskuse ohledně politiky, a tak byla na něj přivolána kontrarozvědka.

„Zavezli nás do sídla kontrarozvědky, která sídlila ve Vítkovicích. (...) Tam byli kontráši a z nich šel strach. Já jsem všechno popřel, Murgaš také a kontráš nás najednou naložil do auta a odvezl nás zpět do Radvanic. Tam nás vysadili a normálně jsem šel na cimru.“

Jak se poté Jaroslav Česák dozvěděl, příslušník kontrarozvědky byl bývalý voják slovenské brigády, která měla být nápomocná 1. československému armádnímu sboru při přechodu během Karpatsko-dukelské operace, a tehdy byl Murgašův podřízený. Tím pádem jim příslušník kontrarozvědky pomohl a zavezl je zpět na šachtu.

Po propuštění v Jednotném zemědělském družstvu

Za celou dobu své služby se Jaroslav Česák nedostal domů a navíc i po vojně zůstal na šachtě na krátkodobý pracovní úvazek. Hned poté však odjel do Hradce Králové: „Doma jsme hospodařili asi rok a pak nás zlikvidovali. Pak jsme museli do JZD, a tak jsem vstoupil do JZD.“

Pamětník však neprožil celý život v zemědělství, hodně také cestoval a viděl celý Sovětský svaz. Dokonce mu bylo umožněno i cestování do západních zemí. Po sametové revoluci mu byly vráceny pozemky, o které se v současnosti stále stará. Jako důchodce žije se svou manželkou v Hradci Králové.

„Nás nechápete, my se prostě díváme na pole jinak. My jsme pole milovali. Já tady mám mezi tratěmi nejstarší pole od naší chalupy z poloviny osmnáctého století, a když tam ořu, tak musím vzpomínat na svoje předky.“

[1] Jednotné zemědělské družstvo.