„Tigrid byl ředitelem československé sekce. Svobodná Evropa začala vysílat v roce 1951. On už určitý okamžik před tím sháněl lidi pro tu redakci. Přišel také na tu Skutečnost, kterou jsme tenkrát vydávali. Jelikož jsem předtím byl rok v té Evropské koleji, tak mě skoro automaticky, ne hned od začátku, ale za dva za tři měsíce mě pověřil přípravou programu, který nějak souvisel s evropskou spoluprácí. Ty programy se jmenovaly: ‚Evropa bez železné opony‘ nebo něco takového. To byla moje práce. A v rámci těch programů jsem jezdil na různé evropské konference, hlavně do Štrasburku. To byly hlavně konference pořádané Radou Evropy, protože žádné jiné organizace tehdy neexistovaly.“
„Proč jsme odešli? Prostě jsme fundamentálně byli proti režimu. Nebyli jsme zatím oběťmi. Nebyli jsme nuceni k odchodu. Ačkoliv by k tomu určitě došlo. Moje rodina byla spíš z těch vyšších kapitalistických vrstev a všichni, kteří byli z těchto vrstev, na to dřív nebo později doplatili.“
„Už na jaře 1968 mohli lidé z Československa snadněji přijet. Mohli přijet i moji známí, moji bývalí spolužáci nebo příbuzní mojí manželky. Tak přijeli do Paříže a najednou zjistili, že tam ti studenti stavějí barikády, bojují proti… Ten protiklad nastal, že ti lidé, kteří přijížděli z Prahy, chtěli oslavovat demokracii a svobodu v tom tradičním slova smyslu. A tady se najednou setkávali s barikádami, na kterých se hovořilo o maoismu a podobně… To byl ten protiklad. Ty studentské demonstrace, aspoň tenkrát se mi to tak jevilo, já jsem byl pod dojmem toho pražského jara a současně i v protimluvném vývoji mezi těmi západními studenty. To jsem prožíval i během těch následujících dvou let.“
„Moje dva hlavní zájmy a také moje dvě hlavní zaměstnání se do určité míry často překrývaly, ale někdy také ne. Na jedné straně to byla problematika evropské integrace a na druhé straně problémy vysokého školství. Nebyly to problémy pedagogie vysokého školství, ani ne zvláštních sektorů vysokého školství, jako je studium medicíny nebo práva, ale spíše všeobecnější otázky, jako je financování vysokého školství, struktura vysokého školství a tak podobně.“
„Na rozdíl od mnoha jiných lidí já jsem si vůbec nekladl otázku, pro mě nebylo problémem rozhodování zda zůstat, nebo nezůstat. Mně bylo jasné, že musím odejít. Když jsem potom odcházel v srpnu 1948, tak jsem odcházel, aniž bych doufal nebo předpokládal, že se někdy vrátím. Pokud se vrátím, tak to bude za mnoho a mnoho let, rozhodně jsem nepočítal s tím, že by během několika let mohlo dojít k obratu a tím pádem k mému návratu. Ten návrat přišel až v roce 1989. Ani tenkrát jsem si já stoprocentně neuvědomoval, že se nějakým způsobem definitivně vrátím.“
„To bylo už po únoru. Ten komunistický převrat nebyl ještě proveden do detailů. Na různých ministerstvech, pokud jste nebyl nějak politicky známý, jako byli předsedové stran či předsedové nekomunistických studentských spolků, což nebyl můj případ, tak se na to nikdo nedíval. Žádnou protekci jsem neměl, nikoho jsem nemusel uplácet. Horší to měli o rok později moji rodiče. Ti už museli odcházet, jak se říkalo, přes kopečky. To znamená přes Šumavu, měli nějakého paséra (převaděče), který je převáděl.“
Vila Čerych v České Skalici, která je dnes známá jako školící středisko pro neziskový sektor, má svoje jméno po místním průmyslníkovi. Jeho dědicové, synové Jiří a Ladislav Čerychové, ji roku 2001 darovali Nadaci NROS. Ladislav Čerych, starší z bratrů, se narodil v zámožné rodině místního průmyslníka. Jeho otec byl společníkem v relativně velké textilní továrně, která byla znárodněna již v říjnu 1945. Do obecné školy chodil Ladislav Čerych v České Skalici, na reálné gymnázium šel do okresního města Náchoda. Mezi jeho spolužáky tak patřil i o rok starší Josef Škvorecký. V roce 1948 dostal Ladislav Čerych štěstím povolení k výjezdu na studijní stáž, v srpnu tak legálně odjel do západního Německa. Dostudoval ve švýcarské Ženevě a na Evropské koleji v Bruggách, kde později i pracoval. Na začátku padesátých let pracoval dva roky v české redakci Rádia Svobodná Evropa v Mnichově. Od šedesátých let žil v Paříži, pracoval jako konzultant a výzkumný pracovník pro UNESCO a OECD a také jako ředitel malého výzkumného institutu. V devadesátých letech se vrátil do českých zemí, nikdy se však do Prahy plně nepřestěhoval, vždy si nechával svou druhou rezidenci v Paříži. Podle intenzity závazků v Praze tak žije od devadesátých let střídavě v Praze i Paříži. Začal spolupracovat především s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy. V roce 1994 stál při založení Střediska vzdělávací politiky PedF UK. Asi pět let byl jeho ředitelem. Byl také zástupcem České republiky ve vzdělávacím výboru OECD. Ladislav Čerych se též účastnil jednání o Středoevropské univerzitě v Praze mezi českou vládou a finančníkem Georgem Sorosem. Zemřel v Praze v srpnu 2012.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
