Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V životě nejde o nic méně než o čisté svědomí
narodil se 24. května 1939 ve Zlíně
jeho strýc František Diviš za války vězněn v Terezíně
pamětník v roce 1957 maturoval na Jedenáctileté střední škole v Gottwaldově
v roce 1964 promoval na Římskokatolické cyrilometodějské fakultě v Litoměřicích
odmítl vstoupit do Pacem in terris
po sametové revoluci vyučoval dějiny na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži
v roce 1997 jmenován kanovníkem Kolegiátní kapituly u svatého Mořice v Kroměříži
autor publikace Dějiny zlínské farnosti a farností okolních
„Já ani moje generace nevyčítáme Edvardu Benešovi to, že v roce 1938 odvolal mobilizaci. Kdyby naši otcové byli padli při obraně hranic, my bychom se nenarodili,“ říká Arnošt Červinka, který přišel na svět v květnu roku 1939.
Narodil se ve Zlíně, ale jeho rodina v tu dobu žila ve Slušovicích: „Oba mí rodiče, Anna a Arnošt Červinkovi, sem přišli za prací a potkali se tu jako dva zcela neznámí lidé. Tatínek pracoval jako řidič a údržbář pro obvodního lékaře Srnu a maminka se starala o domácnost svému staršímu bratrovi, jak to bylo tehdy zvykem, když mužský člen rodiny získal dobré pracovní místo a šel za ním mimo své bydliště.“
Druhá světová válka se nejvíce dotkla části rodiny z maminčiny strany. Její bratr František byl pro podezření ze spolupráce s partyzánským odbojem zatčen a deportován do věznice gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Měl štěstí. Byl vyučeným tesařem a nacisté jej využívali pro práci. František se po osvobození v květnu roku 1945 vrátil domů – rovnou na pohřeb svého otce Jana, který byl postřelen německými vojáky na ústupu a na následky těžkého zranění zemřel.
Arnoštovi se během války narodili další dva sourozenci, Anna a Jan. „Maminka tehdy měla co dělat, aby všechno zvládala, navíc bratr byl od mala hodně nemocný. Tak se domluvila s tatínkovými rodiči, že jí trochu ulehčí, a já jsem měl na poslední dva roky války jiné bydliště, v Rašovicích,“ vzpomíná Arnošt Červinka, který měl v tu dobu čtyři roky. Během svého pobytu u prarodičů matku ani sourozence nevídal. Otec za ním dvakrát přijel na kole. „Tatínek mi vyprávěl, že to byly dobrodružné cesty. Jezdil přes lesy, které byly plné vojáků, a vždy tam kolo raději vedl mimo cesty, aby mu ho nezabavili. Kolo byla tehdy vzácná věc, umožňovala rychlý přesun z místa na místo,“ dodává pamětník.
Konec války prožil Arnošt v krytu vykopaném za dědečkovým domem. Rašovice leží asi třicet kilometrů od Brna, kde se v roce 1945 odehrály dramatické osvobozující boje. Vesnici tak jednou zasáhly bomby amerického svazu. „Nejvíce byla postižena rodina Vsetínkova, která přišla o dům a byly tam i ztráty na životech. Být to o sto metrů vedle, nebyl bych pamětníkem konce války,“ říká Arnošt Červinka, který si z dnů osvobození Rudou armádou vybavuje řadu sovětských tanků stojících ve vsi a pak i vojáky s harmonikami sedící na lavičkách a oslavující vítězství. „Když jsem se pak vrátil domů do Slušovic, nemohl jsem maminku poznat. Vím, že to těžce nesla,“ dodává pamětník.
Rodina se brzy po válce přestěhovala do Zlína. Arnoštův otec zde získal práci v Baťových závodech a s ní i půldomek ve čtvrti Podvesná. „Seděl jsem na korbě náklaďáku, který nám vezl věci, a vyhlížel Zlín. Těšil jsem se, že místo improvizovaného bydlení budeme mít vlastní dům. Byla to pro mne důležitá cesta,“ říká Arnošt Červinka, který ve Zlíně nastoupil do školy. Brzy začal také chodit do Skautu. Uběhly tři roky relativního klidu, než v tehdejším Československu nastoupila další totalita – po únoru 1948 se moci chopila komunistická strana. Začala doba politických procesů, útlaku a nesvobody.
„My jsme jako malí ten nástup komunismu vnímali velmi postupně. Třeba naše skautská klubovna se najednou změnila v pionýrskou, ale jinak se nic nedělo. Pořád jsme chodili na výpravy a hráli dobrodružné hry. Režim asi tehdy nechtěl ještě v těchto organizacích zavádět přílišnou ideologii, aby se lidé nepolekali,“ vypravuje pamětník. Jeho otec byl však jiného názoru. V práci patřil k nejlepším dělníkům a jako k takovému za ním přišli s nabídkou, ať vstoupí do komunistické strany. Arnošt Červinka starší však nabídku razantně odmítl: „Nic se mu za to nestalo. Ale oni si počkali, až budu já a sestra končit základní školu, a pak jsme měli problém dostat se na střední.“
Arnošt se chtěl hlásit na jedenáctiletku (obdoba dnešních gymnázií), ale režim kvůli otcovu špatnému kádrovému posudku zasáhl v jeho neprospěch. Nastoupil tedy na jednoletý učební kurz. Po takto absolvovaném roce jej nakonec na gymnázium přijali. „Dva roky nato chtěla jít moje sestra na zlínskou zdravotní školu, ale také jí to zamítli. Musela pak každý den dojíždět za studiem do Vsetína,“ upřesňuje Arnošt Červinka.
Rodiče vedli Arnošta od mala ke katolické víře. Přesto, že komunistický režim považoval náboženství za škodlivé a snažil se všemožně víru v Boha potírat, začal Arnošt během padesátých let ministrovat. V tu dobu ještě stále navštěvoval mládežnickou organizaci Pionýr. „Jakkoli se to zdá neuvěřitelné, bylo nás tehdy ve Zlíně [tehdy Gottwaldově] asi sto ministrantů. To je rozdíl mezi Moravou a Čechy, tady to bylo vždy více zaměřené na víru, lidé si to nenechali vzít. A ti starší kluci mi to vysvětlili. Pak jsem přišel na svoji poslední pionýrskou schůzku a řekl, že z organizace vystupuji. Byl to můj vlastní a vědomý krok,“ říká Arnošt Červinka, který již od útlého mládí věděl, že touží být knězem.
Logickým krokem tedy bylo, že se po maturitě v roce 1957 přihlásí na bohosloveckou fakultu v Litoměřicích: „Tato fakulta však neměla dobrou pověst v Římě, tehdy ve Vatikánu panovala všeobecně nedůvěra k podobným institucím v zemích východního bloku. Někteří gottwaldovští kaplani mi radili, ať studium teologie odložím. Domnívali se, že komunistický režim nemůže dlouho vydržet, že to je otázka jednoho či dvou let,“ líčí pamětník, který se proto rozhodl, že si coby zdatný houslista podá přihlášku do Brna na muzikologii. Přesto, že úspěšně složil přijímací zkoušky, ke studiu nenastoupil. Ve svém kádrovém posudku měl stále ještě vepsáno, že jeho otec odmítl vstoupit do komunistické strany. Navíc, když se jej ptali, jak je vypořádaný s náboženskou otázkou, odpověděl: „Jsem věřící a ministruji.“
Po neúspěchu s přijetím na vysokou školu pracoval Arnošt rok jako učitel houslí na hudební škole. Po roce se znovu hlásil na studia, ale neuspěl. Aby svého cíle dosáhl, nastoupil na další rok do dělnické profese. „Když jste nějakou dobu pracoval a byl součástí dělnické třídy, dostal jste posudek, ve kterém se režim již nezabýval vašimi rodiči. Začal jsem proto pracovat ve Svitu [před znárodněním Baťovy závody] jako manipulant a skladník,“ upřesňuje Arnošt Červinka, který se nakonec v roce 1959 dostal na Římskokatolickou cyrilometodějskou fakultu v Litoměřicích, kde o pět let později řádně promoval a přijal i kněžské svěcení. A také jej čekaly dva roky vojny, kterou coby katolický kněz prožil v týlové jednotce u tankistické jednotky v Žatci.
Když Arnošt v roce 1966 svlékl vojenský mundúr, oblékl sutanu a kolárek. Umístěnku dostal jako kaplan do Holešova. Stejně jako tisíce dalších lidí v tehdejším Československu radostně prožíval celospolečenské uvolnění druhé poloviny šedesátých let, které vyústilo v obrodný proces Pražského jara. Radost však trvala jen chvíli. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se mělo všechno změnit.
S nastupující normalizací počátkem sedmdesátých let se poměry ve společnosti znovu zhoršily. Komunistický režim znovu přitvrdil: „Můj první prohřešek byl, že jsem v prvních husákovských volbách [volby do zastupitelských orgánů se konaly v Československu 26. a 27. listopadu 1971] nešel volit. A můj druhý prohřešek byl, že když za mnou přišli, ať vstoupím do Pacem in terris, odmítl jsem.“ Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD-PIT) bylo komunistickými úřady iniciované a podporované sdružení katolických duchovních kolaborujících s komunistickým režimem v Československu (1971–1989). Bylo pokračovatelem Mírového hnutí katolického duchovenstva (1951–1968) a jméno přijalo po slavné encyklice papeže Jana XXIII.
Arnoštův jasný protikomunistický postoj měl za následek to, že jej během normalizačních let překládali do odlehlých vesnických farností, a celé to vyústilo v to, že mu církevní tajemník oznámil absolutní zákaz kněžské činnosti v okrese Gottwaldov. Arnošt Červinka potom působil jako kněz v Kozlově a Osvětimanech. V polovině osmdesátých let navíc emigroval na Západ jeho bratr Jan.
Listopadové události roku 1989 zastihly Arnošta Červinku v Hulíně, kde vykonával svoje kněžské povolání. „Třetího dne revoluce jsme s devadesátiletým kostelníkem vyvěsili prapor na kostele. Tak to začalo v Hulíně. Potom už se ty vlajky začaly objevovat všude,“ říká Arnošt Červinka.
S příchodem demokracie do Československa přišlo i zrušení zákazu kněžského působení v okrese Gottwaldov (dnešní Zlín). Arnošt Červinka měl v tu dobu již těžce nemocnou maminku a bylo potřeba se o ni postarat. Požádal tedy o přeložení a počátkem devadesátých let nastoupil jako farář ve Velkém Ořechově. Ve farnosti působil další čtyři roky a v roce 1994 začal učit historii na znovuobnoveném Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, kde působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2014. Svůj životní příběh uzavírá Arnošt Červinka slovy: „Jakkoli je doba těžká a zlá, je důležité uchovat si rovnou páteř a svědomí.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (František Vrba)