Eva Červenková, roz. Šílová

„No a já jsem ráno šla na autobus, jezdila jsem už v šest hodin do té Prahy do Vysočan do ČKD, a v autobuse všichni mlčeli, nikdo nic neříkal, nikdo na to nijak nereagoval. No až v práci během dopoledne začínali pouštět rádio a všichni říkali: 'Ona je okupace!' A my jsme říkali: 'Jaká okupace, co to má být?' A teď začalo rádio hrát hymnu a my jsme začali brečet všichni, protože nám řekli, že nás přišli zabrat ruští vojáci. A to pro nás bylo nepochopitelné, protože my jsme okupaci... já jsem ji znala z vyprávění svých rodičů, když sem přijeli Němci. Tak to pro nás byla okupace, když nás v březnu 1939 zabírali, ale že sem přijedou s tanky Rusové, to jsme fakt nečekali. A jela jsem tím autobusem odpoledne domů a tady, co je dneska Řempo, tam stály tanky namířené hlavněmi na Líbeznice. Tak jsme pochopili, že to je asi pravda, že tedy opravdu je taková strašná situace. No a teď jsme nevěděli... všichni lidé o tom už druhý den diskutovali v autobuse, v ČKD se rozjela ohromná protiakce, že se půjde na Václavák, lidé nosili černé pásky. Dřív se chodilo, když byl pohřeb, tak na důkaz smutku lidi nosili přes rukáv pásky, tak začali lidi nosit černé pásky. No a spousta jich jelo právě na Václavák a začalo se prostě, házeli těm ruským… Nebo někteří si to s nimi chtěli vysvětlit, proč jsou tady, diskutovali s nimi. Začaly se otáčet cedule všude možně, abychom jim zkazili směr jízdy. Tak prostě Praha se udělala směrem na Mělník a tak. No prostě lidi z toho byli strašně překvapení, protože pro nás to byli osvoboditelé, kteří ve čtyřicátém pátém pomohli ukončit válku, a najednou oni se k nám zachovali takhle.“