Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Čeřovský (* 1926  †︎ 2021)

• narodil se 29. srpna 1926 v Bernarticích na Trutnovsku

• člen skupiny Václavík, která působila na sklonku války ve východních Čechách

• roku 1947 odvelen na Slovensko, kde zasahoval proti banderovcům

• za velezradu odsouzen na sedm let na práce v uranových dolech na Jáchymovsku

• zemřel v březnu roku 2021

Ještě na studiích architektury dostal Václav Čeřovský vysoké státní vyznamenání, Československou Jánošíkovu medaili za svou činnost v partyzánských oddílech na konci nacistické okupace. Kvůli křesťanskému přesvědčení ale odmítl stranickou kariéru, kterou mu nabízeli komunisté. Následovalo vyhození ze školy a nakonec pět let v jáchymovských lágrech. Studia dokončil až koncem šedesátých let. Inženýr architekt Václav Čeřovský zemřel 7. března 2021. 

 

Znechuceni tou zbabělostí 

Václav Čeřovský se narodil 29. srpna 1926 jako jedináček v rodině četníka a velitele stanice v Bernarticích na Trutnovsku. Tatínek byl německého původu a maminka Češka. Malý Václav mluvil plynně oběma jazyky a to se mu v budoucnu velmi hodilo.

Za války chodil na stavitelskou školu v Hradci Králové a přitom se zapojil do odboje. Líčí, že spolupracoval s partyzány a sovětskými výsadkáři, účastnil se údajně Slovenského národního povstání v pohoří Vtáčnik a působil jako spojka pro partyzány na Brněnsku. Na konci války odzbrojoval německé vojáky na Královéhradecku. „Šlo to dobře. Jenže pak jsme se dozvěděli, že zbraně, které jsme zabavili, místní lidi německým vojákům zase vrátili. Proslýchalo se totiž, že od Hradce jedou příslušníci SS a že u koho najdou zbraně, ten bude zastřelen. Takže jsme museli znovu objet vesnice a znovu zabavovat. Byli jsme znechucení tou zbabělostí,“ vzpomínal pan Čeřovský.

Těsně po osvobození se Václav Čeřovský přidal k partyzánské divizi Václavík. Skupina pojmenovaná podle krycího jména jejího vůdce, továrníka Jana Ptáčníka z Kuklen u Hradce Králové, měla dle rozkazu tehdejšího ministra obrany Ludvíka Svobody a ministra vnitra Václava Noska „vyčistit města, obce a lesy od Liberce a Nového Města pod Smrkem až po Lanškroun a Moravský Karlov“. Tato skupina ale proslula také organizováním „lidových soudů“ a masakry sudetských Němců. Vrcholem byla poprava v Lanškrouně v polovině května 1945, kdy partyzáni popravili kolem dvou desítek místních lidí.

„Okamžitě jsme sedli na náklaďáky a jeli do Těchonína, kde se bouřili Němci, nechtěli kapitulovat. Druhý oddíl totéž řešil v Broumově. Vždy jsme dali na vědomí, že buď budou rozumní a nebudou se bouřit, nebo se budou bouřit a dostanou andělíčky,“ vzpomínal s tím, že takové řešení prý nakonec nebylo potřeba. Vojáci v Těchoníně nakonec prý nikoho nezastřelili a jednotka se v polovině června vrátila domů.

Z té doby taky pochází jeho jediná „válečná“ fotografie ve vojenské uniformě s připnutou trikolórou. Václav Čeřovský byl poté - podle jeho vzpomínek - převelen k bezpečnostnímu aparátu, aby pátral po nacistech a kolaborantech. „Osmnáctkrát jsem byl na dvoře královéhradecké věznice na popravě. Vzpomínám si, že popravčí vždy nosil cylindr. Musely se provést všechny předepsané procedury a pak se těla odvážela na pitvu,“ vzpomínal.

Maturitu složil v roce 1947 a pak odjel na tři měsíce na Slovensko bojovat proti banderovcům. „Jeden z banderovců byl volyňský Čech a vyprávěl o životě v Sovětském svazu. Říkal, že to není žádný ráj, ale tvrdá diktatura, kde se zavírá a střílí,“ vzpomínal Václav Čeřovský na epizodu s příslušníky Ukrajinské povstalecké armády, kteří se po druhé světové válce snažili přes československé území dostat na Západ. To byl jeden z dalších argumentů, díky kterým se měnil pohled Václava Čeřovského na Sovětský svaz. Hodně frontových vojáků neumělo číst a psát, a sovětská armáda nahlížela na své vojáky jako na materiál, nezáleželo na tom, kolik jich padne. „V Hradci Králové jste po osvobození vídali sovětské vojáky s několikerými hodinkami na ruce, válečnou kořistí. Byla tam spousta alkoholu, byli špinaví a zavšivení,“ vzpomínal na jaro 1945 Václav Čeřovský.

 

V padesátých letech dostal sedm let za velezradu

Po návratu ze Slovenska požádal o odchod z armády. Stále vzpomínal na válečné zážitky z let minulých. Chtěl se stát knězem, nakonec ale odešel studovat architekturu na pražské České vysoké učení technické (ČVUT).

Na den takzvaného Vítězného února, jak komunisté označovali státní převrat 25. února 1948, byl v průvodu studentů na Pražský hrad. Viděl, jak nákladní auta tlačila na studenty, padnul výstřel, jediný za celý převrat, který zranil jednoho ze studentů. V červnu 1948 byl i na XI. všesokolském sletu, kde sokolové provolávali slávu odstoupivšímu prezidentu Eduardu Benešovi, ale ignorovali komunistického vůdce Klementa Gottwalda, když procházeli kolem narychlo postavené tribuny. „Státní bezpečnost pak vytahovala z průvodu sokoly, kteří skončili na několik let ve vězení,“ vysvětloval pamětník. Takto komunistická policie zatkla ještě během sletu na 200 sokolů a akční výbory pak v průběhu podzimních personálních čistek vyloučily ze spolku na 11 000 nepohodlných členů.

O prázdninách pracoval Václav Čeřovský na brigádě jako odhadce majetku na Karlovarsku. V Horním Slavkově s ním jezdila i místní učitelka a ta mu ukazovala údolí, kde se stavěl vězeňský lágr. Nemohl tušit, že se už brzy stane jeho nuceným domovem.

Když byl ve třetím ročníku vysoké školy, dostal Československou Jánošíkovu medaili, vysoké státní vyznamenání udílené především za odvahu projevenou v partyzánském hnutí. Předali mu ji v Hradci Králové na Masarykově náměstí za přítomnosti občanů i politických činitelů, před nastoupenou vojenskou jednotkou. Na základě toho mu stranická organizace na fakultě nabídla politickou kariéru. Toto však Václav Čeřovský odmítl z důvodu svého křesťanského přesvědčení a také proto, že jeho otec byl po únoru 1948 sesazen z ředitelské pozice a skončil jako dělník v továrně Vertex.

Jeho odmítnutí si ale komunisté přebrali jako gesto namířené proti státu a straně. Václava z ČVUT vyloučili a poslali budovat přehradu Slapy. Tam se setkal s kamarádem a studentem stejné fakulty Slavojem Salfickým. Ten se do nemilosti úřadů a strany dostal za lásku k zahraniční studentce, se kterou chtěl odjet do Švýcarska.

Na Slapech měli skupinu deseti vysokoškoláků, která se snažila o sabotáže: porucha na betonáži, výpadek elektřiny, potíže v závodní jídelně. V Praze si vytiskli letáky, které pak rozdávali. Koncem roku ze Slap odjeli do Prahy, věděli, že po nich jde Státní bezpečnost. Bratranec Slavoje Salfického jim nabídl, že je dostane za hranice, jenže za Stříbrem je předal Státní bezpečnosti – sám pro ni pracoval. Spis pojmenovala StB symbolicky – Odbojář. Václav Čeřovský dostal za velezradu sedm let vězení, pět let ztráty občanských práv a po propuštění nucený pobyt v Broumově.

 

Jediné jídlo v korekci - dvě polévky za šest dnů

V roce 1951 se Václav Čeřovský dostal do lágru, který mu před lety ukazovala učitelka na prázdninové brigádě. Byl to tábor 12 a Václava Čeřovského čekaly těžké roky. Jako horník těžil uranovou rudu. Byla to mokrá šachta, kde voda stékala ze stěn a všichni byli neustále ve vodě. Později ho přeřadili na stavební práce, kde organizoval terénní úpravy. Závisely na něm příděly jídla pro dvě stovky vězňů. Byly tam také dva buldozery a díky umnému přemisťování hromad hlíny dosáhl Václav Čeřovský toho, že se normy plnily na sto procent.

„Lidi dostali normálně najíst. Ale na mě si pak stěžoval jeden z buldozeristů a šel jsem na šest dnů do korekce. Za celou dobu jsem tam dostal jen dvakrát polévku a byla tam strašná zima,“ vzpomínal Václav Čeřovský.

Následně putoval do tábora Mariánská na Jáchymovsku v Krušných horách. Bylo tu po kolena sněhu. V minus pětadvaceti stupních odvážel vozíky hlušiny, každý den nachodil kolem dvaceti kilometrů a nejhorší to bylo, když vánice zavála koleje. Když v březnu 1953 zemřel sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin, museli nastoupit, sundat si boty a stát čtvrt hodiny bosí ve sněhu. Za čtrnáct dnů opět nastupovali a poslouchali z táborového rozhlasu další sdělení. Kdosi křikl: „Umřel Kléma.“ A tak si boty sundali znovu, tentokrát sami, jako projev vzdoru proti režimu poté, co slyšeli zprávu o skonu prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda.

Jednoho dne zavolali vězně Václava Čeřovského se všemi věcmi k bráně. Putoval do uranového tábora číslo 7 Rovnost. To byl nejhorší tábor, kde se třídila ruda bez jakýchkoli ochranných prostředků. „Říkal jsem si, že teď je vše ztraceno. Jenže mě vyvolali do kanceláře a táborový na mě: ‚Jsi Čeřovský?‘ Odpověděl jsem, že ano, co jako? A on pokračoval: ‚No jsi přece Čeřovský? My o tobě už všechno víme, budeš bydlet s měřiči!‘“ vzpomíná pan Václav na přijetí.

Zafungoval totiž „vězeňský telegraf“ a kolegové se dozvěděli o jeho počinech z tábora číslo 12, za které zaplatil korekcí a přemístěním. Na Rovnosti ale bylo 80 procent vězňů politických, drželi při sobě a dokázali se odvděčit. Dostal snesitelnou práci závozníka u vláčků s rudou a potom pracoval jako pomocník měřičů, s nimiž i bydlel. Při měření jednoho výstupu byl zavalen, několik týdnů ležel na marodce.

Václav Čeřovský strávil v lágrech celkem pět let. Po propuštění žil v Broumově, kde měl soudně přidělený pobyt. Dělal většinou manuální práci, navíc ho ještě na půl roku poslali k silničnímu praporu do Krnova odsloužit vojnu. Velel jim major, který měl stejné partyzánské vyznamenání. Napsal si tedy o medaili domů manželce a připnul si ji na svou uniformu vojína. „Velitel se divil, co to mám, a tak jsem mu odpověděl: ‚Bojovali jsme, soudruhu majore, ne? Vy taky?‘ Od té doby jsem měl klid a za dva měsíce mě poslali domů,“ říká Václav Čeřovský.

Na podzim 1964 dostal vyrozumění, že byl odsouzen na základě nepodložených obvinění a rozhodnutí Státního soudu z roku 1951 se ruší. Měl čistý trestní rejstřík a konečně dostal lepší práci projektanta. Krátce po sovětské okupaci Československa v roce 1969 odpromoval a stal se inženýrem architektem. Do konce života žil v Hradci Králové se svojí druhou ženou, která jej podporovala ve všech jeho aktivitách a pomohla mu sepsat dosud nevydané paměti. Václav Čeřovský zemřel 7. března roku 2021.