Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Kamil Černý (* 1950)

• narozen 16. listopadu 1950 v Praze

• dětství prožil na pražském Smíchově a v Košířích, následně se vyučil jemným mechanikem

• v srpnu roku 1969 se účastnil protestů proti okupaci a byl při nich na několik hodin zadržen SNB

• během normalizace se živil převážně manuálně jako elektrikář, taxikář či divadelní technik

• na konci 80. let se zúčastnil většiny důležitých pražských demonstrací počínaje 21. srpnem 1988

• ve stejném období působil rovněž v opozičních občanských iniciativách HOS, SVS, MKJL či NMS

• během roku 1989 byl v důsledku svého aktivismu celkem šestkrát zadržen SNB

• v létě roku 1989 podepsal Chartu 77 a aktivně distribuoval petici Několik vět

• po revoluci působil v občanských komisích, které mimo jiné prověřovaly bývalé příslušníky StB

• v polovině 90. let nastoupil do ÚDV a následně pracoval také v ÚSTR

Miroslavova maminka byla v období po porodu v bezvědomí a jeho prarodiče neznali její přání, podle kterého se měl nový potomek jmenovat Kamil. Svému vnukovi proto dali jméno Miroslav. Maminka mu však poté, co přišla k vědomí, začala ihned říkat dříve zvoleným jménem. Dnes si tak říká i on sám a v návaznosti na to jej oslovují i jeho blízcí. Pro účely tohoto příběhu však budeme s ohledem na faktickou přesnost používat jméno, které má vepsáno v občanském průkazu.

Jako Miroslava Černého jej také na konci 80. let legitimovali příslušníci SNB. Jeho obličej se totiž pravidelně objevoval na většině tehdejších protirežimních demonstrací. Téměř čtyřicetiletý chlápek, který se během normalizace živil jako dezinfikátor kravínů, elektrikář, taxikář či divadelní technik, v sobě společně s uvolňující se společenskou atmosférou probudil aktivního občana a začal se vší silou podílet na tom, aby fungování socialistického režimu v Československu skončilo. Během toho byl také celkem šestkrát zadržen. Díky svědectví, podle kterého je vytvořen následující příběh, můžeme znovu oživit i doplnit některé události, které na podzim roku 1989 vyústily v sametovou revoluci.

 

Každý z nich si do mě bouchnul

Miroslav Kamil Černý přišel do našeho studia 10. prosince 2020 – a hned potom, co jsem jej vyzval, aby se na kameru představil, utekl z mého zadání a upozornil na to, že je den věnovaný lidským právům. Následně začal vzpomínat na jednu z prvních demonstrací, která se stejného dne roku 1988 konala na Škroupově náměstí. Po chvíli jsem jej přerušil a vysvětlil, že by bylo dobré, kdybychom se nejprve ještě chvíli věnovali jeho dětství, dospívání i tomu, co dělal celých dvacet let předtím, než totalitní režim v Československu padl.

Na tuto výzvu Miroslav přistoupil a řekl, že se narodil 16. listopadu 1950. Následně vysvětlil zvláštní anabázi se svým křestním jménem a začal vypravovat o svém dětství, které prožil se starším i mladším bratrem ve tmavém smíchovském bytě svých prarodičů. Pivovarští valaši, industriální rachot i další prvky, které jsou pro tuto čtvrť v období 50. let typické, v jeho vyprávění vystřídají obrazy z Košíř, kam se v roce 1957 všichni tři bratři přesunuli, aby se jako rodina konečně trochu propojili a vyrůstali tam po boku maminky i nevlastního otce.

Vliv nově obnoveného rodinného zázemí na Miroslavovo dospívání je z jeho vyprávění patrný. Byla to totiž právě maminka s babičkou, které jej po dokončení základní školy přesměrovaly do náruče podnikového učiliště ZPA Meopta, které jej začalo připravovat na pozdější práci jemného mechanika. V rodině také nebyl brán příliš velký zřetel na snahu, pomocí které se chtěl prostřední syn vymanit z područí technických oborů a nastoupit na univerzitu s humanitním či výtvarným zaměřením. Miroslav tak musel den za dnem docházet do hodin, jejichž obsah jej zajímal pouze okrajově. Své pocity, frustraci i zájem směřovaný k četbě zakázaných knižních autorů sdílel se svým spolužákem Přemyslem Fialkou, který se o mnoho let později stal hlavním kameramanem disentu a založil takzvaný videožurnál.

Když do Prahy přijely v srpnu roku 1968 sovětské tanky, bylo Miroslavovi téměř osmnáct let a chtěl jít do ulic. I v tomto případě se však ukázaly jako zásadní překážka vlivy opatrné maminky a on musel zůstat doma. K protiokupačním protestům se proto pokusil připojit až o rok později. „Stál jsem u rozbité výlohy Dětského domu a najednou za mnou přišel policajt a voják. Legitimovali mě a ihned mi sebrali občanku. Za chvíli nato jsme prošli ulicí Na Příkopě a pokračovali provizorním podchodem. Pamatuji si, že tam páchnul slzný plyn. Došlo mi, že se v noci asi něco dělo. Později jsme se zastavili na služebně v Krakovské ulici, kde jsem musel projít uličkou policajtů, vojáků a milicionářů. Každý z nich si do mě bouchnul,“ vzpomíná s hořkým úsměvem Miroslav.

Poté, co se napůl zmlácený na okamžik zastavil v prvním patře a lapal po dechu, uslyšel rachot klíčů a následně byl vyzván, aby vstoupil do velké místnosti. Improvizovaná cela předběžného zadržení se během dne postupně plnila demonstranty. Otevírání těžkých vstupních dveří však neznamenalo pouze příchod těch, které policisté na stanici odvlekli násilím, nýbrž i občasný vstup sadistického příslušníka SNB, který se tu a tam objevil, aby náhodně vybraným šťastlivcům naložil pár ran obuškem. Po poledni se na ulici o patro níže začalo rozléhat pravidelné skandování početného davu. „Gestapo! Gestapo!“ bylo střídáno pokřikem „Dubček! Dubček!“

Strážci normalizačního pořádku však udržovali svou převahu a do velké místnosti postupně přibývali všichni, kteří ještě několik chvil předtím žádali propuštění svých kamarádů. V přecpané cele vydržel Miroslav i jeho spolubojovníci až do pozdních večerních hodin. Potom je policisté odváděli ke krátkým výslechům. Tehdy devatenáctiletý učeň vzpomíná, že byl velmi intenzivně dotazován především na svou aktivitu spojenou s předešlou nocí. Ve chvíli, kdy sdělil dostatečné alibi, mu byla vyměřena pokuta sto korun a následně mohl brány stanice opustit.

 

Tupé mezidobí

Stejně, jako byly velké demonstrace v Praze postupně umlčeny politickým vývojem, který si kladl za cíl aktivizovanou společnost co nejvíce paralyzovat, opadla i Miroslavova ambice po aktivní účasti na tom, aby se v Československu něco změnilo. Stejný vývoj je možné pozorovat u většiny těch, kteří na konci 60. let vycházeli do ulic nebo stávkovali v zaměstnání či na univerzitách. Skupina stranických funkcionářů, která do střední Evropy pozvala jednotky vojsk Varšavské smlouvy, se postupně chopila moci a její jednotlivci se vyšplhali až do těch nejvyšších funkcí ve státě.

Samotná KSČ na svém třináctém sjezdu, konaném v prosinci roku 1970, schválila dokument s názvem Poučení z krizového vývoje, který události pražského jara interpretoval jako zásadní odklon z cesty socialistického vývoje. V zaměstnáních se konaly rozsáhlé pohovory a prověrky, v rámci nichž byli jednotlivci konfrontováni s otázkou pátrající po jejich názoru na vojenskou intervenci ze srpna roku 1968. Pro Miroslava tím začalo něco, co ve svém vyprávění nazývá jako tupé mezidobí. Hned v počátku 60. let se mu sice podařilo vystudovat večerní gymnázium a zařídit si tak odklad povinné vojenské služby. Po většinu času z následujících dvou dekád se však živil manuálně a vychovával své dvě dcery. Díky pravidelnému večernímu poslechu Svobodné Evropy se také snažil udržet přehled o tom, co podniká disent a protirežimní opozice.

V roce 1977 se mu rovněž do rukou dostal výtisk Charty, který rozšířil mezi prověřené kolegy na svém tehdejším pracovišti. Sám však z obavy podpis nepřipojil a dalších jedenáct let života strávil čekáním na to, až ztuhlou společnost rozhýbe cosi většího. To se dle jeho názoru začalo dít právě v druhé polovině roku 1988. Energie protestů spojených s dvacátým výročím okupace se postupně přelila také do velkých demonstrací konaných 28. října na Václavském náměstí, či právě 10. prosince na takzvaném Škroupáku. I přes časté silové intervence ze strany SNB se na akcích začalo objevovat stále více lidí a Miroslav nebyl výjimkou. Energii, která jej v té době probrala z občanského spánku, však podrobněji vysvětlit nedokáže. Jeho aktivita ovšem přispěla ke stovkám a tisícům jiných, které pomohly sametovou revoluci uvést do chodu.

 

Pieta a Svátek práce

„Když jsme se blížili ke Všetatům, tak nás jeden ze stejných žigulíků zastavil znovu: ‚Vy jste lhali! Jdete do Všetat. Tam vás nepustíme.‘ Na začátku obce byla opravdu policejní závora a dál už pokračovat nešlo,“ říká Miroslav, který se během Palachova týdne vydal se svým kamarádem do rodného města zesnulého studenta. Jejich pěší pochod však opakovaně narazil na hlídky policistů v civilu, kteří si opsali údaje z jejich občanských průkazů. Vlak, který je následně odvezl zpět do Prahy, byl přecpaný lidmi, kteří chtěli přijít k Janovu rodnému domu a položit u jeho dveří svíčku, fotku či vzkaz pro jeho rodinu. Mezi cestujícími byli dle Miroslavova svědectví k vidění i známější tváře disidentů. On osobně se dal do řeči s Danielem Kroupou a Pavlem Bratinkou.

Zmařená pietní snaha z poloviny ledna motivovala Miroslava k výraznějšímu činu, který začal plánovat s ohledem na tradiční oslavy květnového komunistického svátku práce. „Oblíknul jsem si sáčko s kravatou, jako bych byl jeden z těch soudruhů, a vmísil se do průvodu. Došel jsem až k tribuně a tam jsem to roztáhnul,“ říká se vzrušením v hlase Miroslav a roztahuje při vyprávění ruce, jakoby chtěl ukázat do kamery svůj dávný transparent s nápisem Svobodu politickým vězňům. „Nenáviděl jsem Štěpána, a proto jsem koukal přímo na něj. Stihnul jsem si všimnout, jak vzteky zbělel. Potom mi transparent vzali, zkroutili ruce a odvedli mě někam stranou,“ vzpomíná dále aktivista, kterého hned po zadržení policisté odtáhli do řídícího střediska průvodu. Tam si na přenosech z bezpečnostních kamer všimnul, že se podobné nápisy objevují i v rukou jiných, kteří pod tribunou plnou stranických papalášů procházeli.

„Po revoluci jsme zjistili, že nám naše transparenty mohou vrátit. Kučera, Wolf a já jsme tedy zašli do Školské ulice, kde je všichni dostali. Ten můj asi zmuchlali a zahodili. Dodneška jej nemám,“ ukončuje historku Miroslav, který byl ještě toho večera propuštěn a společně s ostatními tvůrci protirežimních hesel vyrazil na pivo. Ve stejné době se shodou okolností setkal student teologie Petr Payne s nočním hlídačem Lubošem Rychvalským a herečkou Barborou Štěpánovou u jednoho stolku v kavárně Slavia. Výsledkem jejich konverzace bylo založení nové aktivisticko-recesistické iniciativy s názvem Společnost za veselejší současnost, která ještě toho večera uspořádala běh ulicí Politických vězňů za propuštění všech disidentů, které režim v té době držel za mřížemi.

„Dnes běžíme my za vás, zítra poběžíte vy za nás.“ To bylo heslo akcí, které se v ulici začínající Petschkovým palácem konaly pravidelně až do listopadu. Miroslav se o nich dozvěděl hned poté, co přišel domů a naladil na svém rádiovém přijímači Svobodnou Evropu. Následujícího dne už stál na smluveném místě připraven k běhu. Společně s dalšími účastníky zakončil svou manifestaci u budovy hlavní pošty, kde do schránky vhodil předem připravený korespondenční lístek pro jednoho z těch, které režim neoprávněně držel za mřížemi. „Ať byl déšť, zima, či vedro, byl jsem u toho,“ vzpomíná a dodává, že akce výrazně nabíraly na popularitě a v létě se jich účastnilo i přes sto běžců najednou.

 

Spousta iniciativ

SVS ovšem nebyla jedinou nezávislou občanskou iniciativou, ke které se Miroslav na konci 80. let připojil. Velmi aktivní byl také na akcích Battěkova Hnutí za občanskou společnost, manifestacích Mírového klubu Johna Lennona či při schůzkách pořádaných Nezávislým mírovým sdružením. Díky angažovanosti se také objevoval u soudních stání s jejich některými členy. Nejvýrazněji vzpomíná na chvíli, kdy byla na jaře roku 1989 zproštěna obžaloby Hana Marvanová. Záznam tehdejšího dění v soudní síni se díky aktivitě jeho bývalého spolužáka Přemysla Fialky a součinnosti kolemjdoucí maminky, která kameru nepozorovaně odvezla v kočárku, dostal mezi všechny diváky videožurnálu i zahraniční novináře.

„Někdo říkal, že je dobré policajtům zamotat hlavu a zakládat co nejvíc iniciativ to půjde. Takže to byl spíš takový fanklub,“ komentuje s úsměvem členství v tehdy nově vzniklé Společnosti přátel Marty Kubišové. Stejně radostně mluví i o chvílích, kdy na Svobodné Evropě poslouchal jména lidí, kteří díky němu připojili svůj podpis pod nově vzniklou petici Několik vět. Pro její distribuci si tehdy vyhradil dva tisíce korun, které investoval do xeroxových kopií. Samotný batoh s podepsanými archy mu pak při jedné z dekonspirovaných schůzek HOSu zabavili policisté. I přes to, že mu hrozili vysokou pokutou, se Miroslav rozhodl obejít většinu oslovených lidí a vysbírat podpisy znovu. V létě téhož roku pak i on sám udělal to, k čemu se v předchozích letech nedokázal odhodlat a signoval prohlášení Charty.

 

Plastové štíty

Popisované okamžiky ukazují, kterak tehdejší společenská situace akcelerovala a události, jež ještě před několika lety nebyly myslitelné, se v Praze objevovaly na denním pořádku. Léto spojené s ekologickými manifestacemi ve Stromovce se přehouplo do podzimu. Jejich dozvuk vyústil v diskuzi aktivistů s pražskými politiky, která se odehrála na Mariánském náměstí 15. listopadu 1989. Po jejím skončení se část davu přesunula na výzvu disidenta Johna Boka směrem k rumunské ambasádě, aby sobě i diplomatům připomněli výročí brašovských událostí. Cestu přes Karlův most jim však přehradil kordon policistů s plastovými štíty.

„Chvíli jsme tam tak stáli a mě napadlo vzít za ruku kamarádku Hanu Matějkovou, předstírat, že jsme zamilovaný pár a vyrazit napříč té hradbě. Policejní štíty se před námi jako zázrakem otevřely a nechaly nás projít. Na druhé straně jsme se otočili a vyrazili zpět za kamarády. Hradba se otevřela podruhé a my se dostali bez problémů zpět,“ vzpomíná Miroslav a o chvíli později tento okamžik zmiňuje i v souvislosti s tím, co se o dva dny později odehrálo na Národní třídě: „Saša Vondra tam s námi seděl na zemi. Náhle se zvednul a chtěl odejít. Říkal jsem mu, ať to nedělá, že prý budou hodní a nezbijí nás. Měl jsem pořád v mysli to, jak se zachovali na Karlově mostě. On přesto odešel a pak začalo to peklo.“

Z Miroslavova vyprávění se dnes dá jen těžko rekonstruovat, v jaké části dění se při tom, když začala policejní auta s radlicemi a štíty těžkooděnců stlačovat dav do jediného místa, nacházel. Ve vzpomínce mu utkvěl sugestivní praskot připomínající tříštění lebek a kostí. Ve vteřině se mu zastavil dech a přepadla jej slabost. Rozhodl se, že musí pryč. V davu našel svoji starší kamarádku Jarku Polákovou, kterou znal dobře z angažmá v několika opozičních iniciativách. Rychle se dohodli, že bude hrát raněnou a on ji vyvede ven. To se také stalo a Miroslav se o několik pozdějších okamžiků ocitl ve vedlejší uličce. Cestou z epicentra dění potkal budoucího ředitele Československé televize Jiřího Kantůrka s videokamerou, který běžel opačným směrem celou situaci zdokumentovat. Zbytek večera pak pomáhal jednomu ze zraněných kamarádů cestou do nemocnice a nakonec jej odvedl do bytu disidenta Tomáše Dvořáka.

 

Občanská komise

Nit Miroslavova životního příběhu je napnutá mezi dvěma uzlovými body. Iniciačním zážitkem se mu nepochybně staly události spojené s příjezdem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Velkou část dospělého života pak lemovala každodenní tupost normalizace, která zabránila tomu, aby se výrazněji projevila jeho občanská aktivita. S uvolněním společenských poměrů na konci 80. let pak osamocený sympatizant disentu zjistil, že nemusí stát na bitevním poli sám a začal aktivně pomáhat silám, které později ukončily totalitní zřízení v Československu.

Pokračování jeho příběhu po roce 1989 se nese v duchu toho, co v předchozích měsících započal. Na přání disidenta Stanislava Devátého, který byl kooptován do Federálního shromáždění, zaujal Miroslav jeho místo ve Společnosti přátel USA. Po jejím rozpadu začal v polovině 90. let pracovat jako referent na Úřadě dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a z něj o několik let později přešel do Ústavu pro studium totalitních režimů. Hned v porevolučních měsících však také zasedal v komisi, která prověřovala bývalé příslušníky StB na Praze 4. Samostatná služebna tajné policie zde nebyla funkční příliš dlouho. Jednalo se proto celkem o dvanáct mužů, kteří museli svá dosavadní místa opustit. „Všechny jsme je tehdy vymetli. Někteří se ovšem odvolali a nový ministr je vzal zpět,“ říká Miroslav a z jeho slov je mimo jiné cítit nevyslovené tázání po tom, co dnes dělají všichni ostatní, kteří tehdy mlátili a provokovali pokojné demonstranty.