Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Černý (* 1930)

• narozen 14. dubna 1930 v Dobročovicích

• za druhé světová války otec Jindřich Černý kvůli udání skončil v pankrácké věznici

• v roce 1946 nastoupil na čtyřletou Vyšší rolnickou školu do severočeské Kadaně

• zažil odsun sudetských Němců a dosídlování pohraničí

• komunistický režim zabral po roce 1948 Černým jejich rodinný statek a další majetek

• po roce 1948 otce opět zatkli kvůli projevu nad hrobem souseda Prokůpka,

• otec Jindřich Černý se dočkal předčasného propuštění z Jáchymova

• po vojně Jiří pracoval ve stavebním podniku jako přidavač, pomocník elektrikáře a také jako údržbář v Laktosu Brandýs nad Labem

• po roce 1989 spolu se sestrou získal v restituci rodinný statek

• v roce 2020 žil v Brandýse nad Labem

Tatínek Jindřich poslal v roce 1946 syna Jiřího na zemědělskou školu v Kadani, aby jednou převzal úspěšné hospodářství. Za dva roky se chopili moci v Československu komunisté. Jiří místo myšlenek na rozvíjení rodinného statku ve středočeských Dobročovicích chodil na konci svého studia po vsích kolem Kadaně a z nařízení ředitele školy přesvědčoval sedláky, aby vstoupili do jednotného zemědělského družstva (JZD).

Jeho otec na něco takového ani nepomyslel a komunistické diktatuře se nepodvolil. Ještě než Jiří odmaturoval na Vyšší rolnické škole v Kadani, zatkla tatínka Státní bezpečnost a postarala se mu o uvěznění v jáchymovském lágru. Pak rodina přišla o statek.

„Otec byl zavřený, já na vojně, byla tam jen máti a sestra,“ vzpomíná Jiří Černý. „Přišli, že statek zabírají, a vystěhovali nás. Nejhorší bylo, jak máti viděla, jak všechno huntují a rozkrádají všechno, co bylo k ukradení. Hospodařit moc neuměli, neurodilo se jim a chtěli to svést na otce, že zaoral hroudy. Taková pitomost.“

Ze sommeliera sedlákem

Jiří Černý se narodil v Dobročovicích u Úval 14. dubna 1930. Jeho tatínek jako osmnáctiletý narukoval do rakousko-uherské armády a bojoval na Piavě na italské frontě. Z první světové války se vrátil zdravý a se svým tchánem rozvíjel v Dobročovicích hospodářství. „Otec byl ochutnávač vín, sommeliér, ale přeškolil se a jako sedlák byl vzorem pro celou vesnici,“ tvrdí Jiří Černý. „Měli jsme dvacet čtyři hektarů půdy, otec se soustředil na chov krav a libových prasat. Nikdo už nechtěl tlustý bůček. Díky mléku a masu měli příjmy celý rok. Otec také obchodoval s dobytkem, nakoupil malá teleta, vykrmil je a prodával je jako jalovice na porážku.“

Na práce na poli používali Černí dva tažné voly a dva koně. Za čas si pořídili mlátičku a samovaz. „Když byly deštivé roky a kola vozů plná bahna se bořila do země, jezdilo se na pole se sáněmi,“ prozrazuje pamětník. Jako syn bohatého sedláka nemohl na rozdíl od chudších kluků chodit na pomlázku, poněvadž se to prý nehodilo. Totéž pro něj platilo i během tříkrálového koledování.

Soused udal otce gestapu, zachránila ho husa

Ve věku necelých devíti let zažil Jiří obsazení Československa německým wehrmachtem. „Když přijeli Němci, byla průtrž mračen, ošklivé počasí, projížděli kolem nás na sajdkárách,“ poznamenává Jiří Černý. Jeho otec vstoupil za první republiky do agrární strany a v Dobročovicích starostoval. Funkce mu zůstala i za druhé světové války. „Nějakej Blažek poslal dopis na gestapo do Kolína, ale poštmistr viděl napsanou adresu neumělou rukou, tak dopis stopil a navečír nám dopis přinesl a předal,“ prohlašuje. „Bylo tam napsáno, že otec, Prokůpek a Doležal dělají podvratnou činnost a při zatýkání se na ně musí dát pozor, že mají zbraně. Tatínek měl dvě brokovnice, ale velký odboj tatínek nedělal.“

Podle pamětníka napsal udavač znovu a Jindřicha Černého zatkli. „Byl jsem ve škole ve Slušticích, přijel jsem na kole, gestapáci stáli ve vratech,“ upozorňuje Jiří. „Křičel jsem: ‚Tati, tati!‘ Dovolili mi rozloučit se.“  

Tatínka zavřeli na Pankrác. Ve Škorci žila Němka, ale uměla česky a občas pomáhala zavřeným českým lidem. Od Černých dostala husu, za otce se přimluvila a pustili ho. „Máti má takovou zkušenost, že když byl otec na Pankráci, tak tam za ním jela a chtěla mu dát prádlo, aby měl čisté na převlečení,“ říká Jiří Černý.

Němci se mnou jednali lépe než naši lidi

Dodává, že ze strany německých věznitelů bylo chování k mamince v pořádku. „Ale když byl otec zavřený na Pankráci za komunistů, chovali se k ní při návštěvě jako k vyvrhelovi. Říkala: ‚Němci se mnou jednali lépe než naši lidi‘.“

Po propuštění z Pankráce se rodina dočkala konce války v klidu. „Při povstání jsem chtěl taky jít bránit Prahu, ale rodiče mě tam nepustili,“ podotýká pamětník. Na sovětské osvoboditele nevzpomíná s velkou láskou. „Rusové jen chlastali, pili denaturovaný líh a nás nutili taky,“ konstatuje. „Chodili po obci a říkali: ‚Daváj časy‘ (dej sem hodinky – poznámka autora), ale ženy neznásilňovali.“

Po válce vypravila rodina Jiřího na studia na Vyšší rolnickou školu  v Kadani. Potkával se tam se sudetskými Němci, kteří čekali na odsun. „Nesměli s sebou nic vzít, viděli jsme jejich hospodářství, museli tam všechno nechat a všechno se jim zničilo,“ tvrdí. „Většinou jsme je litovali, celý život se snažili něco našetřit. Umíte si představit, že by vám někdo řekl - a teď vás odsouváme skoro bez ničeho?“

Potřebovali sedlákovu řezačku, tak mu ji vzali

Něco podobného zažili i Černí, když přišla do Dobročovic násilná kolektivizace zemědělství. Sklízeli právě vojtěšku, výfukovou řezačkou se foukala nahoru. Přišli chlapi s papírkem z traktorové stanice, že řezačku potřebují,  a vzali si ji. „Nedivím se, že někteří hospodáři hnali komunisty pryč vidlemi,“ uvádí pamětník.

Kadaň, kde strávil Jiří čtyři roky, nabízela mnoho volných domů a bytů po odsunutých Němcích. „Ve městě byla spousta Romů, obsadili Lázeňskou ulici, tam bylo o strach vyjít,“ tvrdí. V paměti mu utkvěl také 25. únor roku 1948, kdy komunistická strana definitivně převzala vládu nad Československem. „Museli jsme poslouchat rádio a jeden spolužák řekl: ‚A je to v pr….i!‘“

Jiří Černý tvrdí, že původcem založení JZD v Dobročovicích byl stejný člověk, který udal otce za druhé světové války gestapu. Tatínka komunisté zavřeli kvůli projevu nad rakví souseda Prokůpka. Jako starosta prohlásil, že Prokůpek trpěl za Němců a trpěl i současném – tedy komunistickém – režimu.

Pane doktore, ještě trochu vody do malty

„Otce odsoudili na tři roky, zas byl na Pankráci a pak v Jáchymově,“ říká Jiří. „Fáral do dolů, dostal souchotiny a pustili ho dřív domů jako nemocného. V dolech si političtí vězňové pomáhali s horníky, nekoukali na ně jako na mukly, ale jako na lidi, kteří tam dolují rudu.“ Po propuštění ze žaláře dělal Jindřich Černý u stavitele Dvořáka, proslulého zaměstnáváním lidí, považovaných totalitními funkcionáři za nepřátele lidově demokratického státu. Seznámili se na budování přeložky silnice v Úvalech. „Lidi s tituly si tam ze sebe dělali blázny, říkali -  Pane profesore, podejte mi cihlu nebo Pane doktore, ještě trochu vody do malty,“ prozrazuje pamětník.

Po střední škole pracoval nějaký čas v zemědělství a nastoupil na vojnu. Tam ho přemlouvali, ať vystuduje důstojnickou školu. Byl sice synem kulaka, protože však tatínek právě pracoval na stavbě, objevil se v kádrových materiálech syna jako dělník. Kariéru v Československé lidové armádě nicméně Jiří odmítl. Šel jen na poddůstojnickou školu, když ji ukončil, zůstal na ní jako provianťák a prožil pohodovou vojnu. Z kasáren se o víkendech dostal, kdykoliv se mu zachtělo. Domů jezdil na motorce.

Po vojně ubíhal jeho život bez větších zvratů. Po svatbě vyženil dceru Markétu, s manželkou Eliškou měl ještě syna Petra. Šok pro něj znamenala okupace v srpnu 1968, během následující normalizace se mu potíže vyhýbaly. V roce 1989 se účastnil velké demonstrace 25. listopadu v Praze na Letenské pláni. „Na cinkání těma klíčema na Letnou jsem se dostal přes bratrance z Brandejsa,“ vzpomíná. „Jeli jsme tam jednou, prokřičeli jsme to a vrátili se domů. Bylo to úžasné, po letech komunismu z člověka všechno spadlo.“

Ve vráceném statku byly v oknech igelity

Po roce 1989 zažádala rodina o vrácení majetku zabaveného při kolektivizaci zemědělství. Pamětník ho dostal společně se sestrou Jindřiškou Dlaskovou. „Na statku jsem první řadě jsem opravoval střechy, předali nám ho v dezolátním stavu,“ tvrdí. „Když třeba rozbili okno, natloukli igelit do okna hřebíky. Podlahy byly shnilé.“

Do zpustošeného statku se nastěhoval Jiřího syn Petr. Rodina obdržela dva traktory, starší německý kombajn, secí mašinu a ještě nějaké vybavení, Petr ještě chodil do zaměstnání. Ve dvě přišel domů a čekala ho druhá šichta. „Ve ztrátě jsme nebyli a hospodaření mě celkem bavilo a na uživení to stačilo. Petr naše pozemky pronajal,“ uvádí Jiří Černý.

Ačkoliv rodina získala zpátky majetek, pamětník si myslí, že ministři zemědělství neprosazovali po roce 1989 zájmy zemědělců a stát nedělal dobrou zemědělskou politiku. Když se ohlíží za svými devadesáti lety na světě, napadá ho jedna důležitá věc: „Hlavně bejt pravdomluvnej a poctivej, aby si člověk mohl svého života vážit.“