Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gustav Černý (* 1936)

• narozen 3. června 1936 v Plzni

• zažil osvobození Plzně americkou armádou v květnu roku 1945

• po válce vstoupil do Skauta

• nastoupil do učení na soustružníka ve Škodovce

• roku 1953 zažil protesty spojené s vyhlášením měnové reformy

• 21. srpna 1968 se stal svědkem srpnové okupace Plzně

• v rámci normalizačních čistek propuštěn ze zaměstnání a zbaven členství v KSČ

• zrekonstruoval dům v Horních Polžicích

• věnoval se obnově památek

• založil Venkovské muzeum Harlosee

• je předsedou Klubu přátel Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic

Gustav Černý se narodil 3. června 1936 v Plzni. Spolu s rodiči a se svým starším bratrem tehdy bydleli na Petrohradě. Všichni se však museli tísnit v jedné místnosti, a tak se brzy přestěhovali do zrestaurované maštale v protější ulici. Moc si ale nepolepšili. Jakmile přišla zima, zamrzaly jim dveře. Po několika letech přežívání v tomto nevyhovujícím bydlení se maminka vydala na radnici a u odboru, který měl na starost bydlení, žádala, aby jim byl přidělen nějaký slušný byt. „Pamatuji si, jak ji ten úředník odbýval, že když je manžel zaměstnán ve Škodovce, ať nám dá byt Škodovka,“ vzpomíná Gustav. Nakonec přece jen dostali byt v centru města, v Havlíčkově ulici č. 18.

Parta z obecné školy a hoši z Hitlerjugend

Ještě na Petrohradě chodil malý Gustav do mateřské školy, v docházce pak pokračoval v novém místě bydliště. Následovala měšťanka v Resslově ulici. Tam už měl svoji partu chlapců, z nichž většina s ním prošla celou obecnou školu. „Jednoho kluka potom zabil granát v Českém údolí, protože tam dělali lumpárnu s municí po vojácích a ten granát mu vybouchl, tak ho to zabilo,“ říká pamětník. Jak šel čas a s ním i absolvování první, druhé a třetí třídy, tak se Gustavovi začali čím dál více protivit Němci. Vadilo mu, že jim snad ve všem bránili. Do určité míry byl ovlivněn i svým protiněmecky smýšlejícím dědečkem. Ten si po válce nechal své německé jméno „Schubert“ počeštit na „Šubrt“. „A když mi strýc vyprávěl, jak byli trampové, skauti, tak já jsem toužil být skaut, a když jsem viděl kluky a holky z Hitlerjugend, jak chodí v těch uniformách a jak se naparují, tak mi to bylo strašně líto a tím víc jsem je také nenáviděl,“ vypráví. Nechápal však tehdy ještě tu ideologickou část, Němci mu vadili spíše jako fyzické osoby, které ubližují Čechoslovákům. Pamětník k tomu dodává: „Když jsme chodili sáňkovat na Plynku, jak se říkalo, jak je dneska zimní stadion na Plynárně, tak nám samozřejmě všelijak tu jízdu kazili.“

Kluk z Hitlerjugend se vzduchovkou a zburcovaná kasárna

V dubnu roku 1945, kdy se blížil konec války, si už Gustavova parta na Hitlerjugend dovolovala víc. Opět se tehdy scházeli na místě dnešního zimního stadionu, v jehož blízkosti bydlela Gustavova babička s dědou a kam si kluci sem tam zaběhli pro jídlo. Dali se také dohromady se zdejší partou, a tak byli proti té z Hitlerjugend mnohem silnější, když na ně zase jednou začali němečtí kluci pokřikovat. „Tak ta naše skupina kolem nich zakroužila a oni byli najednou uprostřed. A teď samozřejmě, že jsme neměli honem odvahu je nějak mlátit nebo tak, to ještě ten čas nenazrál, ale oni se také nedali, byli vycvičení. Stoupli si zády k sobě… Nevím, jestli jich bylo čtyři nebo pět nebo kolik. Ale jeden z nich vyndal z kapsy nebo z pouzdra, nevím, vzduchovou pistoli, kterou natáhl, a začal na nás mířit,“ vzpomíná Gustav. Jeden z kluků z Hitlerjugend pak prorazil jejich kordon a utíkal zburcovat německá kasárna s tím, že je tam nějaká parta kluků obtěžuje. „A bylo vidět, jak najednou vybíhají z těch kasárenských vrat dva oddíly s flintami, s helmami, prostě pohotovost. Že se chystají obklíčit celý ten plac. Tak jsme se rozprchli,“ vypráví pamětník.

Úprk kolem německého vojáka se samopalem

Jejich parta si užívala dětství plného většinou nevinných lumpáren. Často a humorně pokřikovali na lidi a pak utekli způsobem, že kolikrát bez rozmyslu přeskakovali hradby jen a jen s cílem rychle zmizet. „A najednou jsme byli na hradbě a před námi byl prázdný dvůr, kde byla zaparkovaná terénní auta německé armády, takzvané trocky, ty KDFky, ale bylo vidět, že je tam z toho dvora průjezd volně na ulici. Tak jsme prostě do toho dvora seskočili – asi čtyři kluci nebo pět, já už přesně nevím – a teď jsme se hnali tím průjezdem na ulici. A tam stál strážný, německý voják se samopalem. My, jak jsme dupali, tak on se prostě jenom otočil, a teď jsme udělali švink-švink-švink, proběhli jsme kolem něj a on nestačil koukat, nic. No, a nestřílel, nic, protože viděl malé kluky, takže byl docela rozumný, že toho nevyužil, aby se proslavil,“ vypráví Gustav. Ten se spolu se svou partou přichomýtl ještě k celé řadě obdobných příhod, na které si dodnes nese jasnou vzpomínku. Jednu z nich mu ještě dlouhá léta připomínala odloupnutá omítka na zdi jednoho domu, kdy už na ně Němci doopravdy stříleli.

Strhávání německých nápisů a provokace s trikolorou

Na přelomu dubna a května 1945 už se veřejně strhávaly německé nápisy. Gustavovi bylo devět let, a ačkoliv situaci kolem sebe příliš nerozuměl, přidat se na správnou stranu se vší provokativností už dokázal. Jak sám říká: „V ulici V Šipce – ta je známá tou známou prodejnou – tak tam měla paní Hyková svůj krámek, kde měla bižuterii. Prodávala nitě. Takže začala okamžitě vyrábět z knoflíků takové trikolory a ty se špendlíkem daly připnout na kabát. Tak samozřejmě, že jsme to okamžitě měli a provokativně jsme v tom chodili.“

Komunisté s věnci buřtů kolem krku

Gustav také vzpomíná na mandl rodiny Palečků v Havlíčkově ulici. Měli dvě děti a jejich tatínka pamětník se svou partou velmi uznával. „A jednou se začalo říkat, že v noci gestapo pana Palečka sebralo. Odvedli ho a nikdo už o něm nevěděl. A když jsem o tom s mámou mluvil, tak ona na to: ‚No jo, on prý byl komunista.‘ A já jsem prvně slyšel to slovo komunista, tak jsem se ptal, kdo to jsou komunisté. A máma řekla: ‚Člověče, to bylo tak, že když byly májové průvody... A pak mi začala říkat, co to byly májové průvody. Že komunisti chodili v tom průvodu taky, měli kolem krku natočené věnce buřtů a křičeli: ‚Dejte nám chleba, dejte nám chleba!‘ Tak později jsem pochopil, že to byla provokace, takže mi to nic neříkalo, co to je komunista. Máma také nerozuměla té politické části toho slova,“ vypráví Gustav.

Příjezd amerických vojáků a střelba z věže katedrály

Před příjezdem amerických vojáků panovaly v Plzni obavy. Nikdo nevěděl, jestli se nebude opakovat podobná situace jako v Praze. Četníci tak byli povoláni do zbraně. „V sobotu vlastně bylo šestého, takže pátého, to byl pátek, pokud se nepletu. Takže to bylo bez velkých konfliktů, alespoň v té naší čtvrti, v tom centru, se nic tak výrazného nestalo,“ říká pamětník. Jakmile se Američané vydali na cestu ze Stříbra do Plzně, místní už o tom věděli a začali zaplňovat náměstí. „Pravděpodobně se nesetkali s ozbrojeným odporem, takže na to náměstí vjeli. Tenkrát bylo mokro, sychravo. A to si pamatuji, stál jsem, jak je lékárna na rohu nebo pak kino Čas, a tam jsem pozoroval, jak objíždějí náměstí. Všichni vojáci, co seděli v džípech, tak měli karabiny nahoru a hledali, jestli někdo nebude střílet z oken. Nestříleli, tak to objeli, no, a už prostě nastalo to mávání a kytky a pivo,“ vzpomíná Gustav. Sám si vylezl na kola jednoho tanku a sledoval amerického vojáka, který v něm seděl a kouřil. V tu chvíli však bylo po klidu, z věže katedrály sv. Bartoloměje se totiž ozvala střelba. „Tak lidi začali křičet a rozprchli se. Někteří se přitiskli ke zdi katedrály sv. Bartoloměje, protože dolů se nedalo střílet, to je pravda. Vojáci hned někde číhali a ten ‚můj‘ voják, co seděl a kouřil, tak ten zbytek, ten nedopalek, takhle mrsknul tím prstem, jak to oni tenkrát dělali, daleko, a sáhl za sebe pro kulomet, co tam měl.“ Na jeho rozkaz musel Gustav z jeho tanku slézt, stále však mohl pozorovat, jak se voják chystá k opětování střelby z věže. „Potom se říkalo, že tam byli buď Hitlerjugend, nebo to byli nějací kluci, kteří si mysleli, že to ještě mohou nějakým způsobem zvrátit,“ říká pamětník.

Koblihy a pohlednice pro Američany

Pak začala pro Gustava a jeho partu doba obdivování amerických vojáků. Ti rozbíjeli stany hlavně v parcích na trávě. Pamětníkovi nejbližší byl tábor na bývalém Petákově náměstí. Navštívil také velitelství 2. pěší divize, které sídlilo v bývalých technických úřadech ve Škroupově ulici a jehož vojákům se říkalo Indianheads. Jeho maminka jim chtěla prokázat vděčnost, a tak za nimi poslala tehdy devítiletého Gustava s talířem plným koblih. „A tam byl kluk, nějaký strážný. No, tak jsem šel k němu a dával jsem mu posunky najevo, že mu to nesu, aby si vzal. On na mě koukal, na ty koblihy, na mě, na koblihy... a potom ukázal rukou, abych si vzal já první. Tak já jsem tu jednu koblihu vzal, strčil jsem ji do pusy a sežvýkal jsem ji. Načež on si vzal taky a zavolal další kluky a v tu ránu jsem měl prázdný talíř. Tak jsem pádil domů a mámě jsem vyřídil, že jim to moc chutnalo,“ vypráví s úsměvem Gustav. A protože jej napadlo, že by američtí vojáci chtěli napsat domů, nakoupil pohlednice a známky, které pak prodával těm Američanům, kteří je tak nikde nemuseli shánět. „Byli moc rádi, že tu válku ukončili, a měli srandu z toho, že devítiletý kluk už dělá byznys.“

Konečně do Skauta

Když už se v Plzni situace uklidnila, měl pamětník konečně možnost splnit si svůj velký sen, na který jej upomínal skautský opasek, který kdysi dostal od paní Löwy. Ta bydlívala v jejich domě a dala mu jej těsně před cestou,[1] ze které už se nevrátila. Gustav pak začal docházet do oddílu vedeného roverem Granátem, klubovnu měli na Klatovské třídě. „Jako uniformy jsme měli košile od Hitlerjugend, kde jsme si odpárali ty jejich značky a takové ty jejich symboly.“ Poté se přesunul do druhého skautského oddílu, který pro změnu vedl Vladimír Venig s přezdívkou Mungo. „Měli jsme klubovnu nahoře na Borech v těch dřevěných barácích u letiště, které tu byly po Němcích,“ dodává Gustav. Obzvlášť na skautské letní tábory má krásné vzpomínky. O dobrodružství a průpravu do života v nich nebyla nouze. Když byl v době komunistického režimu skauting zrušen, zvolil si jeho oddíl jako krytí vstup do Pionýra.

Nástup do učení

Gustava velice lákal zahraniční obchod s textilem, jenže z jeho nástupu na průmyslovou školu do Jihlavy nakonec sešlo. Pokračuje slovy: „Najednou přišel dopis z úřadu, že zjistili, že nejsem nikde zařazen, a že tedy 1. září musím někam nastoupit. A že půjdu do Škodovky a můžu si vybrat – buď budu soustružníkem, anebo zámečníkem. No, tak po tom prvním šoku jsem řekl: ‚Táta je zámečník, tak já budu soustružník.‘ Vyučil se soustružníkem a práce v tomto oboru jej začala bavit.

V centru protestů proti měnové reformě

Když končil učení, přišel rok 1953 a s ním i vyhlášení měnové reformy. Gustav měl tehdy odpolední směnu, takže se chtěl ještě dopoledne zastavit u babičky. „A jak jsem jel po té Doudlevecké, tak jsem najednou v prostoru asi Benešovy školy potkal poměrně velkou skupinu seřazených lidí v modračkách, oblečených jako do práce, a ti volali: ‚Pojďte na ně, vysvětlíme jim to, jdeme na radnici, to si nenecháme líbit!‘“ vypráví pamětník. Ten se k davu přidal a všichni se pak společně vydali do Škodovky, kde byli zamčení škodováci, aby se nemohli připojit k protestům. Neobešlo se to bez těžkostí, ale nakonec je osvobodili. Gustav se odpoledne přichomýtl i k „protiprůvodu soudruhů“, kteří se vydali na malé prostranství U Práce. „V prostředku tam byla obrovská rudá hvězda udělaná z kytek, takový záhon. A tam začala pranice mezi příznivci a odpůrci komunismu. A šli vojáci... Oni do toho namontovali i vojáky! A ti šli od kasáren pětatřicátníků, několik řad přes celou šířku vozovky s tím, že ty demonstrující vytlačovali dál a dál. No, a my jsme nějak chtěli taky přispět, kluci mého věku. Takže jsme začali vytrhávat rudé květy, které symbolizovaly tu rudou hvězdu,“ vzpomíná Gustav. A měl štěstí, protože policista nad ním tehdy přimhouřil oko.

Zklamání v srpnu 1968

„Jako obyčejní lidé jsme si nemysleli, že by se to stalo. Že by nás naši bratři chtěli nějakým způsobem, zbraněmi, usměrňovat do jejich způsobu myšlení,“ říká Gustav. Po Pražském jaru, které jej spolu s ostatními naplnilo nadějí, tak přišlo obrovské zklamání. O tom, co se doopravdy přihodilo, se dozvěděl až ráno. Noc totiž trávil v příjemné společnosti jedné dívky. Když těsně po půlnoci zaslechl podivné hučení, ani ve snu jej nenapadlo, že by to mohly být tanky. To zjistil, až když si u Škodovky odkládal kolo. „A když jsem tam kolo postavil a šel jsem si pro známku, tak portýrka, která tam měla to hlídání, brečela. Hodně brečela. Tak jsem se zeptal: ‚Kristepane, paní, copak se vám stalo?‘ Ona říkala: ‚Vy nic nevíte?‘ Já jsem říkal: ‚Co mám vědět?‘ – ‚No, že nás obsadili Rusáci.‘“

Vyhazov ze strany i z práce

Pamětník byl v té době funkcionářem odborů, z této pozice a ze svého přesvědčení se tak spolu s dalšími spolupracovníky ze Škodovky snažil o vyvolání akcí, které by ukázaly nesouhlas s okupací. Ačkoliv to zpočátku vypadalo, že se u nich v podniku všichni semkli a měli jednotný názor, nakonec všechno dopadlo jinak. Gustav musel složit funkci „odborového předáka“. „Strana mě vyloučila a dala mi jméno Rebel,“ říká. „Tenkrát byl takový termín, který byl zaveden od soudruha Husáka, že jsme byli pomýlení. Já jsem pomýlený nebyl. Já jsem chtěl – třeba přes tu stranickou činnost – zlepšit život v republice. Protože tenkrát nás nenapadlo, že by se to všechno mohlo zrušit, aby komunisti byli bez vlivu a země se zase stala demokratickou,“ dodává. Z práce dostal výpověď a celkově pro něj nadcházející doba normalizace byla velice smutná. „A já jsem si vybral, že půjdu do dílny za soustruh, protože jsem byl naštěstí vyučen.“

Čtyři bratři

Svobodného stavu si pamětník užíval zhruba do svých šestadvaceti let. S první ženou bydlel v rodinném domě na Doudlevecké třídě. Brzy se jim narodil syn, který dostal také jméno Gustav. Krásné časy však jednoho dne potemněly, manželka si našla někoho jiného a pamětník zůstal sám. Odreagovával se při svých pobytech na šumavském Špičáku, kde pracoval jako obsluha vleku a kde si našel celou řadu kamarádů. Podruhé už se oženil mnohem šťastněji. A k synovi z předchozího manželství přibyli v letech 1977 a 1978 ještě tři kluci. Bylo tedy co živit, a tak si pamětník přibral další zaměstnání v oboru technologií. A protože chtěl svým dětem dopřát i pěkné bydlení, z bývalé rozpadlé stodoly v Horních Polžicích si postavil dům. Do tohoto místa bývalých Sudet jezdil už jako chlapec brzy po válce a velmi se mu tam zalíbilo. U opraveného stavení pak začal chovat také koně.

Návštěva sudetských Němců

„Samozřejmě, že jsem měl celá ta léta názor na Němce negativní, který byl podporován mým dědou.“ Tento názor však Gustav změnil, když začal roku 1976 jezdit do Horních Polžic, které se za časů německých obyvatel jmenovaly Harlosee. Tato vesnice byla postavena za vlády Josefa II. na místě ovčína a bývalé palírny potaše. Pamětník se v Horních Polžicích seznámil s celou řadou německých obyvatel. Působili na něj velmi přátelsky, a tak se není čemu divit, že se jeho názor na Němce změnil. „Tak jsem pozval tu rodinu… Ta mladá se jmenovala Marianne Saidl a její matka Julia Wanka,“[2] říká Gustav. „Máma udělala kafe a měli jsme i nějakou placku, tak jí nabídla. A najednou ta stará paní – to jsme se vlastně ještě oťukávali – tak najednou začala brečet. A já jsem říkal: ‚Proč brečí?‘ Mladá pokrčila rameny. Tak jsem jí řekl: ‚Zeptej se.‘ Tak se zeptala. A ona se tak smutně usmála, ta stará paní, a řekla, že je strašně překvapená, protože by si nikdy nepomyslela, že by ještě jednou seděla u nich na seníku a pila kafe.“ Vztah s touto rodinou, která zde před minulým majitelem domu bydlela, se pak velmi prohloubil a i nadále za sebou jejich členové dojížděli.

Gustav postupem času poznával další a další sudetské Němce. K tomu se váže nejedna veselá historka: „A Tonda chodil s klackem a píchal do takového zarostlého travnatého placu. A soused potom říkal: ‚Jo, on hledá, kde mají zakopané to zlato!‘ Tak já jsem se ho pak podruhé zeptal: ‚Copak tam pořád hledáš? Lidé si myslí, že tam hledáš zlato, co jste ukryli.‘ A ten se začal řehtat: ‚Ne, já hledám, kde je ta zeď, kde ten barák vlastně stál.‘“

Zachránce zapomenutých míst

Gustav začal pracovat také jako průvodce po Bezdružicích. „Protože tam byl problém, že nikdo nedokázal s těmi Němci promluvit tak, aby byla spokojenost na obou stranách,“ vysvětluje. Problém byl také s bezdružickým hřbitovem, na kterém byla řada německých hrobů odstavena nebo zničena. „To byla také jedna z věcí, kterou jsem s těmi Němci řešil. Protože mi řekli, že by uvítali, kdyby na tom kříži – tam je vždycky centrální kříž s Ježíšem – mohli mít desku, která by několika větami vzpomenula na ty předky, kteří jsou tam pochováni a už tam ty jejich hroby nejsou,“ říká pamětník. Ten to pak projednal se starostou a za spolupráce Němců brzy došlo k nápravě. Gustav pomáhá zachovat historii polozapomenutých míst i díky svému muzeu, které zbudoval v bývalé hasičárně, rovněž v Horních Polžicích. Velkou roli přitom hrálo i jeho předsednictví v Klubu přátel Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.

[1] „Říkala, že bohužel musí odjet. A že mi to dává na památku s tou nadějí, že jednou budu ten opasek moct svobodně nosit. Že tomu prostě věří. Odjela. A samozřejmě, že se potom říkalo, že jela do koncentráku. A dál už jsme o jejím životě nevěděli.“ Gustav pak dál pátral po jejím osudu. Dohledal o ní základní informace přes židovskou obec a našel i její kamínek s jejím jménem v zahradě u Staré synagogy.

[2] Její manžel Josef Wanka zahynul ve válce v pouhých jedenatřiceti letech. „Zahynul jako voják Wehrmachtu, kdy musel narukovat, protože se stal říšským příslušníkem. Tak musel narukovat do armády, i když předtím sloužil v československé armádě a byl příslušníkem pluku pětatřicátníků.“ O jeho osudu rodina ještě nějakou dobu po válce neměla žádné zprávy.