„Já jsem musel, po dohodě s Ludvíkem Vaculíkem a Jiřím Müllerem, když jsme se tedy dohodli, jaké ty tituly budeme v Brně dělat, zajistit tu organizaci. To znamenalo papír, psací stroje, písařky. Zorganizovat vazbu, protože jsme nechtěli, aby z toho byl nějaký salát. Alespoň nějakou jednoduchou základní vazbu. Pak jsme zjistili, že klasická vazba do tvrdých desek je vlastně v amatérských podmínkách nejsnazší. Takže se to všechno vázalo do tvrdých desek. Zprostředkovával jsem komunikaci mezi těmi lidmi, protože nebylo dobré, aby se všichni znali osobně. Taky bylo nutné to někam dopravit, kde si to vzal někdo další, nevím deset dvacet výtisků, a zase to rozdal. To jsem již jezdil u Červeného kříže a nadrzo jsem využíval služebních cest do Prahy. Vzadu jsem vozil dvě autolékárničky pro případ dopravní nehody, měl jsem zdravotnický kurz, přidal jsem třetí autolékárničku, od které jsem údajně neměl klíče. V té jsem vozil třicet čtyřicet výtisků, podle toho, jak byly velké. Vozil jsem to do Prahy, kde si to ode mě převzali manželé Roubalovi. Pavel Roubal si taky něco odseděl, nevím, jestli vazbu, nebo natvrdo. Oni bydleli na okraji Prahy, převzali si to a zařídili tu distribuci po Praze. To byly zase ty cesty a body, kam dodával i Vaculík se svým týmem.“
„Když Charta vznikla, tak můj podpis byl takzvaně deponovaný. Před dvěma svědky jsem ji podepsal a oni to zalepili do obálky, už nevím, jak byla označená. Moje jméno se na seznamy chartistů vůbec nedostalo, protože já jsem byl pověřen takovou poloilegální činností. Měl jsem připravovat programové materiály, jak zlikvidovat komunismus a jak by potom měla Československá republika fungovat. Dostal jsem speciální úkol od Václava Havla, se kterým jsem se již tehdy seznámil a který říkal: ‚A prosím tě, podívej se taky na to, zda by mohla republika fungovat bez politických stran.‘ Protože samozřejmě byla jen jedna strana – komunistická, ta byla ta nejhorší, nikomu se to nelíbilo. Tak my jsme zkoušeli, jestli by to bez těch politických stran šlo. Na základě studia jsem došel k tomu, že nešlo.“
„Asi ve čtyři hodiny ráno mě vzbudil strašlivý hluk. Vyletěl jsem k oknu, co se děje. Po té hlavní porubské třídě, tedy té, co vede do staré Poruby, jely polské tanky, to polské logo tam bylo zcela zřetelné. A já jsem si říkal, je to možné, oni budí lidi takhle brzo ráno a jedou vagonovat do Svinova na nádraží. Každou chvilku bylo nějaké cvičení. Pak jsem si uvědomil, že hlavně jsou dopředu v bojové poloze. Hned jsem běžel k telefonu a volal na krajskou vojenskou správu. Představil jsem se, uvedl hodnost a odbornost a ptal se, kdy, kde a s čím se mám hlásit. Chvilku bylo ticho a pak se ten důstojník ozval: ‚Soudruhu, co otravuješ? Strana dobře ví, co dělá.‘ A bylo vymalováno. Já naiva jsem byl přesvědčený, že bude mobilizace. Byli jsme napadeni.“
Albert Antonín Černý se narodil 4. února 1937 v Bratislavě. Záhy se musel s tatínkem Augustinem i maminkou Marií a jejími rodiči odstěhovat do Prahy. Bydleli na Žižkově v Jeronýmově ulici. Otec si otevřel pekárnu a podporoval potravinami partyzány, v roce 1943 ho však zatklo gestapo a dostal pětiletý trest. Pamětníka a jeho mladšího bratra Petra živila maminka Marie s dědečkem Antonínem. Otci se na konci války podařilo uprchnout z vězeňského transportu a zapojit se do Pražského povstání. Albert Černý onemocněl tuberkulózou a na konci roku 1945 odjel spolu s dalšími dětmi na ozdravný pobyt do Švýcarska. Rodiče se rozhodli odstěhovat do pohraničí, kde očekávali lepší podmínky pro podnikání. Přestěhovali se do Krnova, kde Augustin začal provozovat autodopravu, taxi službu a stal se podílníkem velké pekárny a cukrárny. Po komunistickém převratu všechno Černým znárodnili a Augustin začal pracovat jako skladník. Taxíky v Krnově chyběly, a tak dostal úřední povolení na provoz jednoho taxíku. Jeho syn Albert odmaturoval v roce 1955 a nastoupil na studium herectví na pražské AMU. Po čtyřech semestrech musel studium ze zdravotních důvodů přerušit. Před dalším pokračováním studií se rozhodl odsloužit základní vojenskou službu. Nastoupil do Klimentova a stal se členem vojenského divadelního souboru Palcát. Přestože studium pouze přerušil, musel znovu složit přijímací zkoušky a z politických důvodů ho na školu nepřijali. V šedesátých letech působil jako inspicient a herec v Opavě, Českém Těšíně a Státním divadle v Brně. Aktivně se zapojil do vzniku Klubu angažovaných nestraníků. V roce 1970 při státních prověrkách odsoudil okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy a musel opustit brněnské divadlo. Až do pádu komunistického režimu měl problémy se získáním pracovního místa, živil se jako řidič a pět let jako zřízenec brněnského krematoria. Věnoval se vydávání samizdatové literatury v Brně. Podepsal Chartu 77 a zapojil se do činnosti Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1979 Alberta Černého zatkla Státní bezpečnost a dostal nepodmíněný trest 3,5 roku vězení. Po propuštění pokračoval v činnosti ve VONS. V roce 1989 stál u vzniku Občanského fóra ve Zlíně a účastnil se jednání s předlistopadovými městskými i krajskými státními orgány. V roce 1990 kooptoval a následně byl zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, působil v branně bezpečnostním výboru. Stal se členem Asociace sociálních demokratů a v roce 1992 neúspěšně kandidoval na předsedu sociální demokracie. Roztrpčen z celkového pojetí socialistické politiky zanechal politického působení a zastával úřednická místa na ministerstvu vnitra a zahraničních věcí.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
