Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Černohorský (* 1935)

• narozen 11. dubna 1935, dětství prožil v Domažlicích

• otec Josef Černohorský byl důstojníkem československé armády, za války vězněn v koncentračním táboře Flossenbürg spolu s dalšími občany Domažlic kvůli útěku Jana Smudka, 1950 zatčen a odsouzen na 23 let vězení za údajnou protistátní činnost – skupina Josef Kučera a spol., vězněn v Leopoldově, propuštěn na amnestii 1960

• vyučen elektrotechnikem ve Škodových závodech v Plzni

• zatčen v červnu 1953 za údajnou účast v plzeňském povstání, odsouzen na rok vězení

• jáchymovské uranové doly – lágr Barbora

• po propuštění pracoval ve Stavebním podniku města Plzně – elektrikář, neonové reklamy, zde zůstal až do zániku podniku po roce 1990

• dodělal si večerní střední průmyslovou školu

• po roce 1990 byl rehabilitován a založil si s kolegy instalatérskou firmu, kde měl na starosti účetnictví, až do odchodu do důchodu

• člen Konfederace politických vězňů, do roku 2008 předseda pobočky v Plzni

Josef Černohorský

+ narozen 11. dubna 1935, dětství prožil v Domažlicích

+ otec Josef Černohorský byl důstojníkem československé armády, za války vězněn v koncentračním táboře Flossenbürg spolu s dalšími občany Domažlic kvůli útěku Jana Smudka, 1950 zatčen a odsouzen na 23 let vězení za údajnou protistátní činnost – skupina Josef Kučera a spol., vězněn v Leopoldově, propuštěn na amnestii 1960

+ vyučen elektrotechnikem ve Škodových závodech v Plzni

+ zatčen v červnu 1953 za údajnou účast v plzeňském povstání, odsouzen na rok vězení

+ jáchymovské uranové doly – lágr Barbora

+ po propuštění pracoval ve Stavebním podniku města Plzně – elektrikář, neonové reklamy, zde zůstal až do zániku podniku po roce 1990

+ dodělal si večerní střední průmyslovou školu

+ po roce 1990 byl rehabilitován a založil si s kolegy instalatérskou firmu, kde měl na starosti účetnictví, až do odchodu do důchodu

+ člen Konfederace politických vězňů, do roku 2008 předseda pobočky v Plzni

Motto: „A tam nás už nemlátili. To už bylo v třiapadesátým roce a to už tolik nemlátili.“

Dětství a studium, příběh otce

Josef Černohorský se narodil 11. dubna 1935. Dětství prožil v Domažlicích, kde jeho otec Josef Černohorský sloužil jako důstojník československé armády. Měl ještě dva sourozence – bratra a sestru. Válku rodina prožila také v Domažlicích, otec byl dokonce dva roky vězněn v koncentračním táboře Flossenbürg, stejně tak jako další obyvatelé Domažlic, kteří byli uvězněni v souvislosti s útěkem legendárního Jana Smudka.

Po ukončení měšťanky studoval mladý Josef Černohorský dva roky gymnázium, které však bylo po roce 1948 zrušeno. Potom se rodina odstěhovala do Plzně, kde otec pracoval na vojenském velitelství a roku 1950 byl zatčen. „Tehdy jsem dělal košíkovou, hrál jsem ji ve Skvrňanech, bydleli jsme takhle u Vídeňky. A jednou jsem přišel domů a otec nebyl. A byli tam nějaký cizí lidi. To byli estébáci, kteří u nás drželi hlídku. Střídali se tam a byli tam asi tři neděle. Nikam jsme nechodili.“

Podplukovník Josef Černohorský st. byl zatčen za údajnou protistátní činnost na Plzeňsku a byl zařazen do protistátní skupiny spolu s dalšími vysokými armádními důstojníky, jimiž byli: Tomáš Sedláček¹, Bohuslav Tyr, Jaromír Nový a později popravený Josef Kučera.²Josef Černohorský st. byl vyšetřován v Domečku na Hradčanech a potom byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 23 let vězení. Vězněn byl na Mírově, ve Valdicích a především v Leopoldově, kde strávil deset let. Roku 1960 byl propuštěn na amnestii. V roce 1968 byl aktivní v organizaci K231, stal se jejím předsedou v Plzni.

Plzeňské povstání a zatčení

Zatčením otce ovšem perzekuce rodiny neskončila. Pamětník Josef Černohorský se vyučil ve Škodovce elektrotechnikem, roku 1952 se vyučil a dále pracoval ve Škodovce v „metálce“ (slévárna barevných kovů). V červnu 1953 se Plzeň stala dějištěm povstání hlavně Škodováků, které bylo reakcí na měnovou reformu. Přestože se pan Černohorský událostí kolem plzeňského náměstí přímo neúčastnil, byl za ně zatčen.

„Můj případ začal... Já si myslím, že čekali, až mi bude 18 let. To mi bylo v tom třiapadesátým roce. A za měsíc nato – 1. června byla měnová reforma. Já jsem se té věci téměř nezúčastnil. Já jsem byl ve Škodovce. A přišel jsem normálně z práce domů. A bydlete u náměstí (náměstí Republiky v Plzni – pozn. ed.), když se tam dějou takový věci (plzeňské povstání v červnu 1953 – pozn. ed.). No tak jsem tam šel, ale až asi v pět hodin. A viděli jsme tam... To už bylo po všem, jenom tam byly takový dozvuky. Přijeli tam vojáci, kteří když hráli hymnu, tak se postavili a taky stáli. A ti neudělali nic. Tak proto přijeli z Prahy milicionáři a pozvali tady péesáky i z hranic a ti se potom o to postarali. A tam docházelo k tomu, udělali takový (zátah) a vojáci postupovali a vždycky, kdo zůstal v těch kruhách, tak ty sbírali. A my jsme v podstatě přišli domů, všechno dobrý, ale druhej den v práci mě zavolali a začalo toto. Tak tam mě pozvali milicionáři, ti mi hned tam zmlátili a říkali: ‚No, my ti dáme. Kdybys měl všechny prezidenty, my tě umlátíme.‘ A tak mi tahali. Pak přestali. Já jsem jim řekl: ‚Tak tohleto, to už znám z televize,‘ nebo z filmu, tenkrát nebyla televize. Tak on mě přestal mlátit a odvedli mi na ředitelství, kde slyšeli Černohorský, hned to sebrali a vezli mi na Bory, kam mi teda zavřeli. Bylo nás tam víc. A z toho je vidět, že to měli naplánovaný, že mě zavřou.“

Vyšetřování a soud

Potom byl pan Černohorský držen asi dva a půl měsíce ve vazbě na Borech a probíhalo vyšetřování. Výslechy se konaly v noci. „Zavolali mě. A půl hodiny jsem stál tadyhle, půl hodiny jsem stál zase na jiným místě. Měli jsme pásky na očích. A teď mě tam zavolali. A otázka nebyla vůbec, kde jsem byl. Otázky byly na otce, furt chtěli vědět, kdo u nás byl, kdo k nám chodil... K nám nikdo nechodil. A tam nás už nemlátili. To už bylo v třiapadesátým roce a to už tolik nemlátili.“

Potom se konal soud. Účastníci plzeňského povstání byli souzeni ve skupinách po asi 15 lidech. Obhájci u všech argumentovali hlavně tím, že to jsou dobří, slušní lidé. U pana Černohorského zdůrazňovali jeho členství v Junáku. Když přišla k soudu matka pana Černohorského, říkali jí: „Nemějte strach, ten nemá vůbec nic.“ Ale nakonec byl odsouzen na rok vězení, i když proti němu nebyly důkazy.

Jáchymov – lágr Barbora

Účastníci plzeňského povstání byli po soudu odvezeni do Jáchymova, nejprve do lágru Bratrství, kde byli ostříháni, oholeni, byly jim zabaveny jejich civilní šaty a místo nich dostali staré hadry. Druhý den pak byli odvezeni do tábora Barbora (Vršek). Barbora byl menší tábor, byly tam asi čtyři baráky, v každém bylo asi 150–200 lidí.

Pana Černohorského přivezli ve skupině asi 80 lidí uvězněných za plzeňské povstání. Tito vězni byli ze začátku obzvlášť přísně hlídaní, byli umístěni do dvou velkých místností v krajním baráku, kde byli zamčeni, na rozdíl od ostatních vězňů se nemohli volně pohybovat ani po táboře.

Za plzeňské povstání bylo odsouzeno více lidí, na lágr Barbora byli posláni ti s kratšími tresty (do 7 let). Pan Černohorský zdůrazňuje, že se jednalo o lidi z různých společenských vrstev – dělníci, úředníci, obchodníci, inženýři. Nejvíce tam bylo dělníků.

Práce na lágru

Hned druhý den fárali do dolu, bez jakékoli instruktáže. „Já jsem fáral na čtvrtým patře. Čtvrtý patro bylo asi 400 metrů pod zemí. A dělali jsme odbíhače. Odbíhač – to byl člověk, kterej tlačil vozejky. Svezli vozejky dolů, vozejky tlačil od šachty až na to dílo, to bylo třeba dva kilometry daleko. No a zase plný vozíky se svážely po tý koleji k šachtě.“

Strava

Podle plnění normy byly rozděleny čtyři stupně stravy. Pan Černohorský a odbíhači patřili do třetího stupně – ten byl za stoprocentní plnění normy. V praxi to znamenalo tři až čtyři knedlíky k neidentifikovatelné omáčce. Vězni měli nejraději jídlo, kterému říkali „krupeto“, k základní surovině patřily kroupy a výhodou bylo, že toho bylo hodně a trochu se najedli. Většinou měli hlad i vězni v nejlépe stravované skupině. Lidé, kteří měli ještě méně jídla, na tom byli hůř. Kromě toho se na týden fasovala asi půlka chleba. To byla veškerá potrava.

Kultura

Na lágru v některých výjimečných okamžicích existoval i kulturní život. Pan Černohorský vzpomíná, že „když byli vězňové hodní, tak mohli mít hudební nástroje a byl tam orchestr. Zase když nebyli hodní, tak se jim to sebralo“. Asi jednou nebo dvakrát proběhl koncert, než byla kapela zrušena.

Tresty

Jednou za měsíc byli vězni nahnáni do tzv. společenské místnosti a mezitím prováděli dozorci na pokojích prohlídky, tzv. šťáry, filcunky. Probíhalo to tak, že zcela rozházeli pokoje, pár věcí, které mohli vězni mít, jim naházeli na jednu hromadu, rozsypali sůl i drahocenný cukr, chleba, různé suvenýry, věci, které se podařilo propašovat, dozorci zabavili.

Pan Černohorský se také jednou ocitl ve „vězení ve vězení“, v korekci. „Za co jsem to dostal? Přišel velitel cimry na Velikonoce, jeden den se nedělalo, přišel, něco povídal. A když se zavolalo: ‚Pozor!‘, odcházel. Tak já, jak byly ty postele na sobě, tak já jsem se o ně opřel, kleplo to a – už jsem šel, na týden, nebo na čtrnáct dní, už nevím.“ Pan Černohorský se pokusil protestovat proti nespravedlivému trestu alespoň hladovkou.

Brigády

Volný čas na lágru neexistoval. Když skončila směna v dole a vězni vyfárali, dostali oběd a šli na tzv. brigádu. „Na tom dole, jak se vyvážela ta zemina, tak se vyvážela na ty haldy. Byly v tom ty kameny. A protože ty kameny dole se kutálely, tak jsme tam z nich my stavěli takovou zeď. A to jsme zase dělali do nevidim.“

Poslední tři měsíce v lágru se pan Černohorský dostal k elektrikářům. Jako brigádu pak vyměňoval žárovky na strážných světlech, která byla na plotě tábora. „Ten tábor byl (střežen), zvenku tam bylo minové pole, potom byl plot, na něm byly ty svítidla, pak byl druhej plot a potom bylo zase takový pole, kam se nesmělo. A já jsem tam chodil, žebřík jsem měl, se mnou šel jeden, měl samopal. A kolem dokola byly dvě věže, vždy jsem byl mezi dvěma věžemi. Ty taky dávaly pozor. A to (pole) bylo bezvadně uhrabaný. A já jsem si tam postavil žebřík, vylezl jsem na něj. A teď ten žebřík se začal bořit. Já jsem si říkal: ‚Teďka se to boří, spadnu a oni mě tu rozstřílí na kousky.‘ Ale nestalo se to.“

Baráky a cimry

„Nás tam bylo, řekněme, dvakrát čtyřicet lidí na tý cimře. Ale čtyřicet lidí se tam nevešlo. Tak to bylo počítáno, že jedna směna je furt v práci. A když se vrátili, tak spali po dvou. A když se nedělalo v neděli, tak jsme spali teda tři na dvou postelích.“

Po propuštění

Po propuštění z vězení v roce 1954 získal pan Černohorský práci ve Stavebním podniku města Plzně, kde pracoval jako elektrikář až do zániku podniku po roce 1990.

V letech 1955–1957 plnil povinnou vojenskou službu u Technických praporů, což byly následovníci Pomocných technických praporů (PTP) ze začátku 50. let. Nejprve prošel přijímačem v Bohumíně a potom sloužil v Dubnici na Slovensku, kde vojáci pracovali na stavbách. Dalším působištěm bylo Ostravsko, kde budovali letiště – betonovali přistávací plochy, rozváděli kabely apod.

Po návratu z vojny nastoupil pan Černohorský znovu do Stavebního podniku města Plzně. Při práci si také dodělal večerní průmyslovku. Když se začaly vyrábět neonové reklamy, měl je v Plzni na starosti, byl v tomto úseku vedoucím – ovšem jen do prověrek v roce 1969. Jeho kariérní postup byl kvůli jeho minulosti a kriminálu zastaven.

Také jeho dcery měly kvůli jeho minulosti problémy, hlavně s přijetím na střední školu. Proto starší dcera odešla pracovat do podniku, který ji potom vyslal na studium střední průmyslové školy, nakonec se jí podařilo i vystudovat vysokou školu. Mladší dcera také vystudovala střední průmyslovou školu a vysokou školu. To již bylo v 80. letech, kdy jí režim již nedělal takové problémy.

Po celou dobu komunismu byl pan Černohorský hlídán a sledován Státní bezpečností. Nikdy mu však nebyla nabídnuta spolupráce, nebyl přesvědčován ke spolupráci s StB.

Sametová revoluce a konec komunismu

Jak se pan Černohorský stavěl k událostem v listopadu 1989? Jak prožíval tento rok a co si o událostech myslel?

„Tak ze začátku jsme si mysleli, že to dopadne jako v tom 1968. Protože v šedesátým osmým roce ty původní (události) vypadaly dobře, ale pak se to všechno za několik měsíců otočilo. Tak jsme mysleli, že takhle to dopadne, tak jsme do toho moc (nešli). Ale za několik dní se to zvětšilo a pak už jako někteří lidi šli. V Praze to bylo (demonstrace), tak se to trošku jako (rozjelo). A bylo to naše, pak už jsme do toho šli. Já jsem byl v Plzni, na náměstí jsme chodili. Ale pak už to bylo jasný.“

Pan Černohorský byl po pádu komunismu rehabilitován a také si po roce 1990 s kolegy založili instalatérskou firmu, ve které se staral o účetnictví. Potom firmu prodali a odešli do důchodu.

Pan Černohorský je členem Konfederace politických vězňů. Až do minulého roku, kdy musel ze zdravotních důvodů odstoupit, byl také předsedou pobočky v Plzni.

Jak pamětník hodnotí současné poměry? „Já osobně jsem spokojený. Protože jsem si vědom toho, že není možné všechno najednou chtít. Ale někdo asi chce, aby to hned šlo. Dále jsou v tom lidi – komunisti. Ale ti musí vymřít.“

V roce 2009 natočila a příběh pamětníka zpracovala Eva Palivodová.

1S gen. Sedláčkem byl natočen rozhovor, který je i s dalšími materiály uložen ve sbírce Paměti národa. Dostupné online: <http://www.pametnaroda.cz/admin/witness/detail/witness__id/87>.

2Viz MALLOTA, P. Josef Kučera (1916–1952). [online] (cit. 21. 10. 2009). Dostupné online: <http://www.ustrcr.cz/cs/josef-kucera>.