Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ekaterina Černíková (* 1936)

• narozena 23. dubna 1936 v obci Svatá Helena v rumunském Banátu

• v červnu 1951 byla rodina Kovaříkových a příbuzní Klepáčkovi deportováni do oblasti Bărăgan

• na rozlehlých pláních nedaleko města Călărași, kam režim soustředil i další rodiny banátských Čechů, přežili do roku 1956

• deportovaní trpěli nedostatkem potravin, rodiče a sourozenci pamětnice vykonávali práce pro státní podniky a statky

• bratr Alois zemřel v době deportace a byl pochován ve vesnici Cacomeanca; pohřbu se účastnily další deportované rodiny banátských Čechů

• sestra Alžběta po válce reemigrovala do Československa; později se pokusila o útěk do Rumunska a za nedovolený přechod státních hranic byla odsouzena k nepodmíněnému trestu

• na jaře roku 1956 se Kovaříkovi vrátili do Svaté Heleny a začali s obnovou hospodářství

• v roce 1957 se pamětnice provdala a na vystěhovalecké pasy se přestěhovali do Československa

• kvůli pozbytí rumunského občanství nezískala nárok na odškodnění za deportaci

• v květnu 2024 žila v Chebu

Spolu s dalšími stovkami rodin skončili Kovaříkovi a další české rodiny z rumunského Banátu na pět let v oblasti Bãrãgan, pustém a rovinatém kraji na jihovýchodě země u města Călărași. Přestože čeští osadníci byli zvyklí na těžkou práci a nevlídné podmínky, začátky zde měli nesmírně těžké. Deportovaní přežívali v provizorních nevyhovujících podmínkách v zemljankách, bez možnosti uspokojit své základní životní potřeby.

Příběh Ekateriny Černíkové je nejen svědectvím o tyranii totalitního režimu, ale také silným příkladem soudržnosti a nezdolnosti českých krajanů v Rumunsku.

Jakýpak chiabur? Žili z toho, co si sami vypěstovali

Ekaterina Černíková, rozená Kovaříková, spatřila světlo světa 23. dubna 1936 ve Svaté Heleně (Sfânta Elena), vesnici na území rumunského Banátu. Její rodina, která patřila k místní evangelické komunitě, zde žila už od počátku 19. století, kdy se první čeští kolonisté do tohoto regionu přistěhovali. Po rozpadu evangelického sboru v roce 1966 přešli věřící, včetně rodiny Kovaříkových, k baptistům, kteří začali kostel používat jako modlitebnu.

V domě Kovaříkových žila velká rodina – rodiče, sourozenci a prarodiče. Ekaterina vyrůstala se staršími sestrami Rozálií a Alžbětou, později přibyl i bratr Alois. Každý z nich musel přiložit ruku k dílu, protože jejich přežití záviselo na úrodě z polí. „Žili jsme jen z toho, co jsme si vypěstovali. Žádné jiné příjmy jsme neměli. Jen tatínek si občas vydělal zedničinou, aby zaplatil daně,“ vzpomíná Ekaterina Černíková.

Zajímavý pohled přináší dokument z roku 1954. Jedná se o zprávu z šetření deportovaných osob z obce Ezeru (viz dodatečné materiály), kde komise měla za úkol přezkoumat důvody deportace a uvolnit ty, kteří nebyli nebezpeční pro režim. „Václav Kovařík (Ventel Covaric), rolník ze Svaté Heleny, okres Nová Moldava, byl zařazen do kategorie „chiabur“ (kulak, poznámka editora). Ve skutečnosti se jedná o zemědělce střední třídy, vlastnil 6,70 ha orné půdy, dva koně, dvě krávy a čtvrtinu podílu traktoru s dieselovým motorem [...].“

Vystěhování odhlasovali místní komunističtí funkcionáři

Po válce se politická situace ve východním bloku výrazně přiostřila. Když byla v červnu 1948 Jugoslávie vyloučena z Kominformy kvůli odlišným názorům na další vývoj, napětí mezi Jugoslávií a Rumunskem, které sloužilo jako nárazníkový stát Sovětského svazu, prudce vzrostlo. V reakci na to zahájilo rumunské vedení operaci, jejímž cílem bylo „vyčistit“ pohraniční oblasti od politicky nespolehlivých osob. Patřili k nim kapitalisté, odpůrci komunismu, sedláci, kněží, intelektuálové i příslušníci menšin.

V červnu 1951 bylo pohraniční pásmo o šířce 25 kilometrů zcela uzavřeno a nikdo ho nesměl opustit. Deportace ve Svaté Heleně začala v noci o Letnicích, kdy vojenské jednotky a milice dorazily do vesnice. Akce probíhala rychle a podle předem připravených seznamů rodin. O vystěhování rodin Kovaříkových a Klepáčkových do Bărăganu rozhodli místní komunističtí funkcionáři. Mezi těmi, kteří měli být původně také deportováni, se ocitl i bývalý starosta Ferdinand Křivánek, jehož rodina však deportaci unikla na poslední chvíli.

Vojáci postupně vtrhli do domů a oznámili, že rodiny musí své domovy opustit během několika hodin. Syn místního obchodníka Josef Hána vzpomínal: „Scházeli dolů k Dunaji a Lojza Kovařík vedl krávu. Pamatuji si, jak plakal. Na voze měli naložené peřiny, postele a další věci,“ uvedl v rozhovoru pro Paměť národa.

Vojáci místo německé vdovy odvedli mě

V době deportace nebyla patnáctiletá Ekaterina doma, protože pracovala jako služebná u ovdovělé německé ženy v Nové Moldavě. I tady projížděly armádní vozy a na vojenské jednotky se dalo natrefit na každém kroku. „Paní se jednoho dne vrátila z města a řekla mi: ‚Káti, ve městě je vojsko! Odvedou Němce a mě také!‘ Poté si začala balit věci, šátek si rozložila na postel a zabalila do něj důležité dokumenty. Byla si jistá, že vojáci přijdou v noci právě pro ni,“ vzpomíná Ekaterina na události z června 1951.

Její obavy měly své vysvětlení. O pár let dříve, v lednu 1945, bylo z Rumunska odvlečeno na 70 000 Němců – banátských Švábů, Sedmihradských Sasů a Švábů ze Satu Mare – do pracovních táborů v Sovětském svazu. Propuštení na svobodu se dočkali až koncem roku 1949. Nová vlna deportací Němců, plánovaná rumunskou komunistickou stranou, měla jiný cíl: posílit kolektivizaci zemědělství, zvýšit osídlení oblasti Bărăgan a přeměnit stepní půdu na vhodnou pro zemědělské využití.

V noci skutečně přišli vojáci do domu, kde Ekaterina pracovala. Ale místo německé vdovy odvedli ji. „Přišli s tím, že hledají služku. Paní mi rychle sbalila věci, dala mi peníze a já s vojáky vyšla ven. Venku jsem na voze uviděla bratrance Petra a sestřenici Alžbětu Klepáčkovy. Měli s sebou jen peřinu a deku. Ptaly jsme se nejstaršího Petra, kam nás vezou a co nás čeká. Ale ani on nic nevěděl. Nikdo z nás netušil, co bude dál.“

„Tady si složte věci!“ Spali jsme hladoví, špinaví a žízniví

Vojáci zavezli Ekaterinu, jejího bratrance Petra a sestřenici Alžbětu za vesnici Coronini, kde se setkali se svými rodinami ze Svaté Heleny. S osobními věcmi je pak armáda naložila do nákladních vozů, které se pomalu sunuly podél klikatých břehů Dunaje až na vlakové nádraží v Oršavě. Tam už na ně čekaly tisíce dalších deportovaných, kteří vytvořili improvizované shromaždiště. Z Oršavy pak hromadnými transporty pokračovali dál na východ.

Po několika dnech jízdy vlak zastavil až v nehostinných stepích Bărăganu, oblasti známé jako „Rumunská Sibiř“. Byla to pustina, kde v létě vládne nesnesitelné horko a v zimě kruté mrazy a vánice. Deportované jednoduše vyhodili na širé pláně i s jejich věcmi, aby tam strávili několik následujících let. V té prázdné krajině neměli nic – žádné stromy, keře ani vodu. Přesto tam museli postavit nové vesnice. Celkem zde vzniklo osmnáct takových osad, z ničeho a v neuvěřitelně těžkých podmínkách.

„Po příjezdu nám vojáci zatloukli kolík do země a řekli: ‚Tady si složte věci!‘ Bylo to někdy odpoledne nebo navečer,“ vzpomíná pamětnice. „Ani si nepamatuji, kde jsme ten večer spali. Byli jsme hladoví, špinaví a žízniví.“

Začátky deportace jsme přežili jen s pomocí Boží

Banátské Čechy spolu s dalšími stovkami deportovaných rodin vysadili přibližně 10 kilometrů východně od města Călărași, kde začala vznikat nová vesnice. V úředních dokumentech existovala pod názvem Ezeru, ale přeživší ji ve svých vzpomínkách označují jako Cacomeanca Nouă. Podle dostupných zpráv zde mělo pobývat až 400 rodin.

„Když nás přivezli na pole za Călărași, tatínek se podivil, že už bylo po žních. ‚Kdypak asi budou žně u nás na Heleně?‘ povzdechl si,“ vypráví Ekaterina Černíková. Na otevřené pláni rumunští inženýři vyměřovali prostor pro budoucí osadu. Češi dostali svou vlastní ulici – vedle Kovaříkových tu žili Bradáčovi, Němečkovi, Cizlerovi, zatímco Panešovi a Walterovi bydleli na protější straně.

Lidé si zpočátku museli vykopat primitivní zemljanky, které později nahradily chatrče z hlíny. „Do Vánoc jsme už měli domy postavené z truplovaného zdiva,“ popisuje pamětnice. „Všechno bylo ale ještě mokré. Bratranci Jakub a Petr, já a sestra jsme vzali koně a jeli do bažin, kde rostl rákos. Sekali jsme ho srpy, abychom měli čím pokrýt střechu. Začátky byly nesmírně těžké, ale přežili jsme s pomocí Boží.“

Během několika měsíců se ve vesnici podařilo vybudovat nejen domy, ale také školu nebo kulturní dům. Bohužel, žádné podrobné archivní materiály se nedochovaly, protože vesnice Ezeru byla v 60. letech srovnána se zemí. Její podobu si dnes pamatují jen ti, kteří tu žili, a na základě svých vzpomínek Ekaterina vypracovala i náčrt s půdorysem vesnice (viz dodatečné materiály).

Úděl vyhnanectví jsme nesly společně jako dvě sestry

Deportovaní se museli řídit přísnými pravidly: nesměli opustit vesnici ani výrobní objekty, nesměli komunikovat s cizími osobami, přijímat návštěvy, korespondenci ani balíčky. Povolení k opuštění vesnice se udělovalo pouze kvůli práci, a to jen v okruhu 15–20 kilometrů.

Ekaterina Černíková se brzy po příjezdu zapojila do pracovních čet. Práce trvala od jara do zimy, šest dní v týdnu, a nucené práce pro státní statky vykonávali deportovaní mimo vesnici Ezeru. Ekaterina prošla různými pozicemi – pracovala v kuchyni, sbírala len nebo se podílela na zahradnických pracích. S ostatními přespávala v hromadných ubikacích a za svou práci dostávala jednou měsíčně mzdu. V těchto těžkých podmínkách se sblížila s českou dívkou Johanou Rothovou, kterou s rodinou vysídlili z Gerníku.

„Byly jsme jako dvě sestry. Jedna bez druhé jsme se neobešly. Když jí byla v noci zima, vzala jsem ji pod svou deku. Nesly jsme ten úděl společně, protože to nebylo lehké. Když jsme musely plnit pracovní normy, jedna pomohla druhé,“ vzpomíná Ekaterina Černíková.

Denně se pracovalo deset hodin. Toho, kdo nesplnil předepsanou normu, v noci vyslýchali milicionáři. Deportovaní pracovali za každého počasí – v parném létě, v dešti i sněhu – a mnohdy si nevydělali ani na jídlo. Nedostatek potravin byl jedním z největších problémů v Bărăganu. Pokud nešli pracovat, nedostali ani příděl jídla.

My deportovaní Češi drželi v Bărăganu při sobě

V únoru roku 1953 zemřel na následky nemoci Ekateriny mladší sourozenec Alois. Nejprve se léčil v Bukurešti, jenže jeho zdravotní stav se nelepšil a chlapce tak propustili v závěru roku za rodinou. Nemoci ale nedlouho poté podlehl. Na poslední cestě je doprovázel baptistický kazatel Sorescu ze Síkovic. Rodinu Kovaříkových znal již z dřívějších dob, neboť do Svaté Heleny dojížděl za tamním sborem. I jeho komunisti s celou rodinou vystěhovali do Bărăganu.

„Bylo to nejtěžší loučení. Dávali jsme si za vinu, proč bylo zapotřebí projít všechny ty zkoušky?  Přišli i Lojzovi spolužáci a přinesli mu kytici. Všechny rodiny s námi soucítily,“ vzpomíná pamětnice na bolestnou chvíli. Její otec nechal pro Aloise postavit pomník a společně s dalšími českými rodinami v kruté zimě prošli vesnicí až na hřbitov.

Češi v Bărăganu drželi při sobě, pomáhali si a sdíleli své trápení i radost. Deportace je spojila. Existuje i dobová fotografie ze hřbitova v Cacomeance (dnes Comuna Grădiștea), kde pískovcový náhrobní kříž se jménem Aloise Kovaříka obklopují české rodiny. „Byli jsme jako jedna rodina. Nedokázali jsme si představit, že bychom v Bărăganu zůstali navždy. Byli jsme Češi a mluvili jsme mezi sebou česky,“ vzpomíná na silnou soudržnost krajanů, která jim pomáhala přežít.

Nerozumím tomu, proč utekla zpátky do Rumunska

Kalvárie banátských Čechů po deportaci do Bărăganu neměla konce ani po několika letech, což oslabovalo jejich naději na návrat domů. O jejich osudu nakonec rozhodlo až rumunské ministerstvo vnitra 20. prosince 1955. Některé rodiny se okamžitě poté vydaly na zpáteční cestu. „Tatínek ale nechtěl spěchat. Tvrdil, že doma na zimu nic není připravené – žádné dříví, nikdo nás tam nečeká, a proto jsme počkali až do jara,“ vysvětluje pamětnice.

Kovaříkovi si v Călărași zažádali o vystěhovalecké pasy, protože plánovali odejít natrvalo do Československa, kde po válce našli nový domov jejich příbuzní včetně dcery Alžběty. Žádost však československé úřady zamítly, což rodina nesla velmi těžce. Otec Václav Kovařík to vnímal jako zradu a prohlásil, že do Československa už nikdy nevkročí – a své slovo dodržel.

Rodina se také dozvěděla, že Alžběta se svým manželem a dítětem se pokusili nelegálně překročit hranice zpět do Rumunska, za což byla Alžběta odsouzena k trestu odnětí svobody. Ekaterina dodává: „Nevím, proč utekli zpátky. Její manžel měl dobrou práci v dolech a vydělával slušné peníze. Sestře dal peníze, které schovala synovi do peřinky, ale když je na hranicích chytili, peníze zabavili a ji zavřeli. Dali jí asi dva nebo tři měsíce. Stalo se to v roce, kdy jsme se vraceli z Bărăganu.“

Družstvu už se nebránil, deportace ho pokořila

Po návratu do Svaté Heleny museli Kovaříkovi začít téměř od nuly. Jejich dům byl po letech neobývání zchátralý a museli jej rychle opravit. Pomohli jim sousedé, darovali slepice a rodina si našetřila na nového koně z peněz, které získali prodejem majetku před odjezdem z Bărăganu.

V druhé polovině 50. let pokračovaly v Rumunsku snahy o kolektivizaci zemědělství. Ve Svaté Heleně se podařilo založit kolchoz, i když nevydržel dlouho. „I my jsme vstoupili do družstva, když tatínek získal koně,“ vypráví Ekaterina Černíková. „Ale družstvo brzy zkrachovalo a pole se nám vrátila. Tatínek se vstupu nebránil, protože po zkušenostech s deportací do Bărăganu už věděl, že není cesty zpět. Byl pokořený a rezignoval – věděl, že se nemá kam odvolat.“

Dělila se s ní o chleba, teď jí za to nabízí část odškodnění

Rok po návratu do Svaté Heleny se Ekaterina Černíková provdala. S manželem chtěli začít nový život, a proto požádali o vystěhování do Československa, což jim úřady povolily. Usadili se v Chebu, kde získali byt a pamětnice si našla práci. Nejprve pracovala ve škole, později v nemocnici, kde zůstala až do odchodu do penze. „Po příjezdu jsme získali československé občanství a o vše se postaral národní výbor. Začal pro nás nový život, plný práce a rodiny. O Bărăganu jsme už nemluvili,“ komentuje pamětnice život v Československu.

Po pádu komunistického režimu v Rumunsku v roce 1989 přišla na řadu možnost rehabilitace obětí deportací. Většina deportovaných získala finanční odškodnění, ale Ekaterina Černíková, která se vzdala rumunského občanství, na kompenzaci nárok neměla. Její přítelkyně Johana Rothová, s níž sdílela těžké chvíle v Bărăganu, jí nabídla část svého odškodnění. „Řekla mi: ‚Ty, Katko, dám ti alespoň něco, protože tehdy ses se mnou dělila o krajíček chleba.‘ Ale já to odmítla,“ uzavírá pamětnice své vyprávění.