Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Černá roz. Rathová (* 1935)

• narodila se 17. února 1935 v Pečkách

• otec živnostník provozoval v Pečkách obchod smíšeným zbožím

• po únoru 1948 o živnost přišli

• Emilie se z politických důvodů nemohla hlásit na školu

Emilie Černá, rozená Rathová, se narodila 17. února 1935 v Pečkách. Její otec Vladimír Rath byl živnostník, matka Emilie byla v domácnosti. Měla o osm let mladšího bratra.

Obchod byl dřina

Odmalička byla svědkem toho, jak se musí otec ohánět, aby uživil rodinu. Měl pronajatý obchod a v něm prodával smíšené zboží. „Později nás komunisté odsuzovali jako buržoazii, ve skutečnosti jsme ale žili tak říkajíc z ruky do pusy. V Pečkách bylo hodně živnostníků a velká konkurence, takže jsme se moc dobře neměli,“ vzpomíná Emilie.

Rodinný obchod ale rodinu držel nad vodou i za války, která podnikání zkomplikovala kvůli přídělovému systému. Veškeré zboží směli prodávat jen tomu, kdo měl na ten který druh zboží lístek. Lístky dostávaly všechny rodiny na obecním úřadě. Každá rodina měla kmenový list, kde bylo napsáno, kolik má dětí a kolik dospělých. Každý měl nárok jen na určité množství potravin, ale také na oblečení, mýdlo, boty... Každý měsíc se chodily na úřad fasovat lístky,“ vysvětluje pamětnice. Otec jako obchodník musel lístky od nakupujících vybírat, ustřihávat a lepit na archy, které odevzdával zpět na úřad. Lístky byly malé a byla to titěrná a zdlouhavá práce, kterou dělal dědeček a později také Emilie.

Čím byla pamětnice starší, tím více musela pomáhat a viděla, kolik je za takovým malým obchodem dřiny. Obchodník si nedovolil nechat odejít zákazníka nespokojeného, takže když zrovna něco nebylo, Emilie běžela do jiného obchodu a zboží sehnala. Některé suroviny mohli prodat jen Němcům – například kávu nebo čokoládové bonbony.

„Přišla jsem ze školy a už jsem měla povinnosti: dojít k tomuhle obchodníkovi a pak k dalšímu a zase k jinému, byli roztroušeni po celých Pečkách. Pak jsem také musela rozvážet prázdné pytle, jezdila jsem na nádraží pro uzeniny, lepila jsem potravinové lístky, a ráno než jsem šla do školy, ještě jsem musela doběhnout k pekaři pro malé housky, které se pekly až naposledy. Táta je v obchodě nasáčkoval a já ještě běhala po lidech a nosila jsem jim k snídani čerstvé housky. Měli jsme obchod a hned další dveře byla kuchyň. Takže když jsem si chtěla dělat úkol do školy, stalo se, že zaklepala nějaká panička z lepší rodiny a chtěla přednostně obsloužit, aby nemusela čekat v obchodě frontu. A už jsem zase kmitala. Byla to dřina, dřina, dřina,“ vypráví pamětnice.

Děti se schovávaly za komín

Od léta 1944 proběhly čtyři nálety na Kolín, v jehož blízkosti se Pečky nacházejí. Nikdo nevěděl, kam bomby dopadnou, takže poplachy vyháněly rodiny do polí, aby se ukryly před nebezpečím. Emilie vzpomíná, že každá rodina měla připravený vozík s trvanlivými potravinami a s ním doběhla na pole a schovala se do škarpy. Pro děti to ale byla spíš legrace a dobrodružství než skutečný boj o přežití. Některé prý měly tolik kuráže, že se při náletech neschovaly do krytu nebo na pole, ale za komín.

Ruština místo němčiny

Pamětnice zahájila školní docházku v roce 1941, kdy nastoupila do dívčí obecné školy v Pečkách. Už od první třídy měli povinnou němčinu. V druhém pololetí školního roku 1944/45 obsadili školu němečtí vojáci a děti se musely učit po hospodách nebo individuálně doma u učitelů. „Vyučovaly se základní předměty, jako je matematika, český jazyk a němčina. V květnu 1945 jsme se přestali učit německy a začali jsme se učit rusky. Za ten poslední školní měsíc jsme se naučili asi tak jednu ruskou říkanku, ale červnové vysvědčení už jsme měli napsané česky a místo němčiny jsme tam měli ruštinu,“ vypráví Emilie.

Likvidace živnostníků

Po komunistickém puči v roce 1948 se rodina Rathových, stejně jako všichni, kteří provozovali živnost, stala „třídním nepřítelem a vykořisťovatelem dělnického lidu“. Živnostníci byli nuceni své živnosti zavřít a soukromé podniky si přivlastnil stát. Tento osud neminul ani Vladimíra Ratha, ani jeho bratra, který zdědil obchod po svém otci. Vladimír pak pracoval jako prodavač v Jednotě, družstvu, které vzniklo na základě přivlastnění si majetku živnostníků.

Na školu se přijímalo podle kabátu, ne podle vysvědčení

Emilie, ač byla jedničkářka, neměla jakožto „nepřítel pracujícího lidu“ šanci dostat se na školu. Měšťanku vychodila v roce 1950 a poté mohla nastoupit pouze do učení, k řemeslu. Stejně jako její spolužačky, které byly také jedničkářky, šla do internátního učiliště v Poděbradech.

„Kdo na jakou školu půjde, jsme si vybrat nemohli. To určovala škola podle kabátů, a ne podle vysvědčení. My jedničkáři jsme naopak dostali od ředitele papíry, pozvánky ke studiu, a s nimi jsme navštěvovali rodiny komunistů, jejichž děti měly třeba čtyřky odshora dolů. My jsme je museli chodit přesvědčovat, jak to bude dobré, když jejich děti dostanou vzdělání, a ať je přihlásí do školy. My, kteří jsme nesměli na školu..“ vypráví pamětnice.

Co nás naučila válka

Jak říká, životem se dokázala protlouci díky „válečné“ výchově. „Byli jsme zvyklí žít skromně, nenáročně a vystačit si. Mně se to vyplatilo celý život. Když jsem se pak dostala na studia a byla měnová reforma, tak se mi to vyplatilo, když jsem se vdala a neměli jsme peníze, a každý měl v kapse jen tu výplatu, dovedla jsem si za každé situace poradit. Válečné období bylo tedy úžasně výchovné pro děti a mladé lidi. To nebylo: ‚Tati, dej mi, mami, dej mi.‘ Žádný ‚dejmy‘ nebyly…“ uzavírá své vyprávění Emilie Černá.