Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lidmila Černá (* 1936)

• narozena 22. února 1936 v Praze

• v roce 1945 zažila bombardování Prahy

• na konci války zažila násilnosti na německém obyvatelstvu

• po únoru 1948 se účastnila převádění osob přes hranice, které organizoval její otec František Skurka

• v roce 1954 maturovala na střední škole grafické

• v roce 1968 se stala členkou Klubu angažovaných nestraníků (KAN)

• v roce 1989 se účastnila listopadových demonstrací

• v roce 2020 bydlela střídavě v Praze a Nové Bystřici

Lidmila Černá, za svobodna Skuhrová, pochází z rodiny, pro kterou velké změny 20. století znamenaly přesuny, zásadní snížení životní úrovně, ale také vyhazování z práce nebo problémy se studiem. Zároveň ale jejím rodičům, stejně jako jí samotné, pomáhalo několik konstant, jakými byla víra nebo také úcta k masarykovské demokracii.

 

Služba Masarykovi, Benešovi i Háchovi

Dědeček pamětnice z matčiny strany, Jan Pavlásek, se za Rakouska vydal do Sarajeva stavět opevnění. Tady relativně zbohatl, ale po vypuknutí první světové války musel zpět. Vrátil se do Týna nad Vltavou, do kraje, ze kterého pocházel, a později odešel do Nové Bystřice na Jindřichohradecku. Tady rodina zapustila své kořeny a přes různé peripetie zde sídlí dodnes.

Otec František Skuhra působil ve 30. letech v Lánech v osobní stráži prezidenta Masaryka. Toho si nesmírně vážil a svým nekompromisním demokratickým přesvědčením nakazil zřejmě celou rodinu. Méně kladný vztah už měl k jeho nástupci. „Beneše moc v lásce neměl, říkal, že to je slabá povaha. Že je strašně úřední.“ V blízkosti prezidentů zůstal František Skuhra až do roku 1945. Podle slov Lidmily Černé prý dokonce doprovázel Edvarda Beneše do emigrace, ale krátce nato se vrátil a sloužil u jeho nástupce Emila Háchy.

Toho velmi uznával, doma zdůrazňoval, že protektorátní prezident byl velmi čestný a měl nezáviděníhodnou pozici. Z prezidentských služeb pan Skuhra definitivně odešel krátce po válce, údajně i kvůli tomu, že navrátivší se Beneš se nezastal ostouzeného a zároveň nemocného Háchy. Otcova služba ovlivňovala rodinu ideově i zcela prakticky. V době jeho působení v Lánech žila jeho žena Ludmila s dětmi v pražských Hlubočepech, kam za nimi František Skuhra dojížděl jen na víkendy. Otcovo zaměstnání jim ale zároveň zajišťovalo poměrně pohodlný život. „To jsme měli i služku, a přitom tam byly dvě ženy v rodině, maminka a babička, a chodila nám paní prát.“

 

Maminka chtěla, abychom všechno viděli

V době vypuknutí druhé světové války byly Lidmile Černé tři roky, a jen z rodinného vyprávění zná proto např. historii odsunu 12 českých rodin z Bystřice po mnichovském diktátu v roce 1938. Ten probíhal chvatně a nemilosrdně, přestože do nástupu nacistů žili příslušníci obou národností vedle sebe bez větších problémů. V průběhu války se rodina Skuhrových zřejmě dokázala vyhnout dramatickým událostem, naprosto běžný však život pamětnice nebyl. Vypráví, že nastoupila do školy při ruském gymnáziu, které v Praze na Pankráci existovalo od dob první republiky a které fungovalo i ve válečných letech. Proč se rodiče rozhodli pro tuto školu, nedokáže dnes Lidmila Černá s určitostí říct. Pamatuje si, že studium se orientovalo na ruské reálie, měla později problémy s českým pravopisem, ale také si mohla užít tříměsíční prázdniny.

S koncem války zaznamenala pamětnice tragické vyústění životů některých ruských emigrantů, vesměs uprchlíků z období občanské války v Rusku. Uvádí, že několik jejích učitelů v květnových dnech roku 1945 spáchalo sebevraždu, ve strachu ze zatčení představiteli bolševického režimu. „Galina Chalumanová, na tu se pamatuju dobře, tam jsem chodila i do rodiny. Ona nás měla ráda. Pak chudinka skočila z okna. Stará dáma. A manžel se zastřelil. To byly hrozné tragédie.“

Některé události konce války, který prožívala již jako devítiletá, si pamatuje intenzivněji zřejmě i proto, že matka se jí a jejímu bratrovi snažila některé věci přímo ukazovat. Vzala je např. k troskám rozbombardovaných domů v Jinonicích, ze kterých byli vynášeni mrtví a ranění. Lidmila Černá si také pamatuje, jak tlumočila vlasovcům, jelikož z ruského gymnázia uměla dokonale rusky, nebo jaký strach šel někdy z vojáků vítězné Rudé armády. „Z Bystřice mám hrozné zážitky s Rusy. Nějaký vojáček tam střílel do vzduchu u jedné babičky, chtěl vajíčka. Ta se tam hrozně bála, tak my jsme tam s bratrem šli. A ten voják prostě říkal, že chce ta vajíčka. Asi měl něco upito.“

Zvlášť silně na ni zapůsobila situace z pražského Zlíchova. Spolu s matkou a bratrem viděla, jak naši lidé nechali těsně po skončení války kopat Němce vlastní hrob, a ještě jakémusi starému pánovi přibili na záda napínáčky do tvaru hákového kříže. Odsun samotný jí přitom nevadil, hrálo v tom roli pomnichovské vyhnání její rodiny z pohraniční Bystřice. Ale krutost, s níž se na Zlíchově setkala, odsuzovala již jako dítě.

 

Pohraniční pásmo

Poválečné období přineslo rodině řadu změn. Vrátili se sice do Nové Bystřice, ale otec brzy odešel z hradních služeb. Několik měsíců strávil na městském národním výboru v Nové Bystřici, ale po konfliktu s místním komunistickým funkcionářem musel opustit i tuto pozici a začal pracovat jako lesní dělník. Přestože nejprve věřil Sovětům, ze svých sympatií brzy vystřízlivěl a únorový převrat pro něj znamenal velké zklamání. Zřejmě brzy poté začal převádět ohrožené přes hranice do Rakouska. Podrobnosti si však Lidmila Černá nepamatuje a nejspíš je ani jako dítě neznala. Převádění bylo podle všeho pečlivě organizováno, František Skuhra prý měl za hranicemi spojky, kterým odcházející předával. S lidmi odhodlanými k útěku přes hranice se setkávali již v Praze a do Bystřice se dostávali společně. Pamětnice si vzpomíná na obavy a přípravu těch, kteří se chystali za hranice. Na přechod se často vydávali s bandaskou, na jejímž dně, překryté borůvkami, spočívaly šperky a peníze. Zdůrazňuje však, že otec za převádění žádné peníze nikdy nevzal.

Na Bystřicko, s nímž rodina v té době již po několik generací spojovala své osudy, brzy dolehla všechna omezení pohraničního pásma. Některé osady, z nichž bylo po válce odsunuto německé obyvatelstvo, zažily jen krátký pokus o obnovu a zanikly na začátku 50. let v důsledku snahy nového režimu o naprostou kontrolu hranic. Takto si Lidmila Černá vzpomíná např. na zhruba dva kilometry vzdálenou osadu Mnich. Nervozitu vládnoucího systému pociťovali ale obyvatelé Bystřice i v každodenním životě. Zvlášť silně to platilo právě pro rodinu Skuhrových, protože tak trochu pendlovali mezi Prahou, kde žili a studovali, a pohraniční obcí, kam neustále jezdili za babičkou. Do města se dostali jen s povolením, na procházkách museli být připraveni na časté legitimování, a když při houbaření zabloudili v lese, zajistila je hlídka. „K nám jezdili Kuthanovi, očař, jeho žena byla zubařka. Byli to evangelíci. Mamička je tam vzala vždy na léto. Jednou šli do lesa na houby, přešli trochu dál a bafnul je nějaký voják, přivedl je k nám, a že půjdou na stanici.“

 

Církev pro mě udělala hrozně moc

Nepříjemnosti nesvobodného zřízení dolehly na rodinu i v jiných ohledech. Otcova služba u demokratických prezidentů přinesla pamětnici problémy se studiem. Nemohla pomýšlet na vysokou školu a rozhodla se pro střední školu grafickou. Po maturitě v roce 1954 pracovala v tiskárně Svoboda, kde připravovala vzhled stránek v časopisech, jako byly Signál, Vlasta nebo Sport. Poměry ve společnosti jí nevyhovovaly, ale soukromý život jí naopak přinášel štěstí.

Po celý život ji posilovala víra, možná zvlášť v nelehkých 50. letech, kdy dospívala. Při evangelickém sboru na Spořilově, kam rodina docházela, fungovalo totiž živé společenství mládeže. „Tuhle dobu pro mě církev udělala hrozně moc, protože my jsme chodili na Střelecký ostrov hrát volejbal a třeba do divadla se sehnaly lístky. Já jsem hodně žila v tom sboru.“ Z evangelického prostředí pocházel také její manžel Josef, s nímž prožila naplněný, spokojený život. Ten ji ale také podle jejích slov držel zpátky, když se chtěla nějak více angažovat proti režimu. Pražské jaro v roce 1968 nadšeně přivítala a stala se členkou Klubu angažovaných nestraníků (KAN), ale v období normalizace se do prostředí disentu nedostala, ačkoli kontakty znala a zřejmě by jí nevadilo alespoň trochu se do protikomunistické činnosti zapojit. Vedle manželových obav hrála podle ní roli i ostražitost disidentů samotných.

 

O demokracii mám obavy

Na konci 80. let se zúčastnila povolené demonstrace na Škroupově náměstí v roce 1988 a také listopadových demonstrací v roce 1989. Protestovala také proti premiéru Babišovi na Letné v roce 2019, jelikož o demokracii má, jak sama říká, obavy. Vadí jí spojení proruského prezidenta a premiéra podezřelého z nekalých obchodů, ale demokracie jí zároveň stále přináší radost. Například jí umožňuje cestovat, což po manželově smrti velmi často využívala.