Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kateřina Černá (* 1937)

• narozena 7. srpna 1937 v Praze

• její dědeček byl prvorepublikový politik Ivan Dérer

• v roce 1944 zažila dědečkovo zatčení gestapem

• vystudovala malbu na Akademii výtvarných umění v Praze

• od začátku 70. let pracovala ve školní družině

• poté až do penze jako učitelka v Lidové škole umění

• měla několik výstav, ale vlastní tvorbou se nikdy neživila

• neucházela se o zakázky, které za socialismu rozděloval Fond výtvarných umělců

Jako malá holka hrdě nosila pionýrský šátek a malovala portréty Karla Marxe. Později jí její dětské okouzlení komunistickými myšlenkami připadalo k smíchu. Následný život v sedmdesátých a osmdesátých letech označuje za mizerný. říká, že v letech socialismu nemohla plně rozvinout svůj talent a jako umělkyně se více neprosadila.

Kateřina Černá se narodila 7. srpna 1937 v Praze. Její otec byl úředník ve spořitelně. Její matka se věnovala rodině, avšak byla vzdělaná a ovládala několik jazyků. Kateřininým dědečkem z matčiny strany byl politik Ivan Dérer. Tento slovenský sociální demokrat a přesvědčený čechoslovakista se po roce 1918 výrazně zasloužil o rozvoj slovenského školství. S ním, s rodiči a třemi sourozenci žila v rodinné vilce v Praze – Hodkovičkách. Byla vychovávána k vlastenectví a k lásce k umění. Vzpomíná si, že za protektorátu do jejich domu přišli příslušníci gestapa. „Pamatuji si, že to bylo ráno a dědeček se ještě chtěl oholit. Tak šel do koupelny a jeden z Němců hlídkoval před koupelnovými dveřmi. Pak dědečka odvedli,“ vybavuje si. Ivan Dérer byl v letech 1944 - 1945 vězněn na Pankráci a v terezínské Malé pevnosti a na konci války se vrátil domů.

Všichni jsme se doma učili rusky

Kateřina si vzpomíná, jak s rodiči v květnu 1945 oslavovala osvobození Rudou armádou: „My ty Rusy strašně vítali. Dostala jsem od slovenské tety dětský kroj. Tak jsem si ho oblékla a s maminkou jsme se chodily dívat na ruské vojáky. Dokonce jsme se celá rodina učili rusky, kromě táty, ten nechtěl. Vybavuji si, že jsme sedávali kolem oválného stolu v obývacím pokoji a paní Sárová, kterou si přivezl legionář, nás učila azbuku. Táta si myslel, že bude dobře, když jedna z dcer bude umět rusky a druhá anglicky. Takže já se učila rusky a sestra Soňa anglicky. Pak mě zapsali do ruského gymnázia, které bylo na Pankráci. Bylo to těsně po válce. Učili tam jen ruští učitelé a všechny předměty se vyučovaly v ruštině. Dokonce i tělocvik. Akorát češtinu nás učila Češka. Chodily tam děti ruských emigrantů, děti z komunistických rodin a pak děti jako já, které se tam ocitly náhodně.“

V Kateřinině rodině se často mluvilo o politice. Její dědeček Ivan Dérer osvobození Rudou armádou vítal. Bratr její matky, Vladimír Dérer, který válku prožil v Anglii, měl naopak ze sílícího vlivu komunistů strach. „My jsme mysleli, že se strýc po válce vrátí. Nevrátil se, přestože měl za ženu Češku. Ale dědeček nějak nepochopil, co osvobození Rudou armádou přinese,“ podotýká Kateřina.

Ivan Dérer se stal v roce 1945 prezidentem Nejvyššího soudu v Brně. Po roce 1948 však požádal o odchod do penze, protože u došlo, že by ho komunisté brzy stejně z funkce odstranili. V roce 1954 skončil znovu ve vězení. Byl odsouzen na několik měsíců za neoznámení trestného činu. Šlo o to, že ho nějací lidé oslovili a řekli mu, že s ním počítají. „On jim na to údajně řekl, že už je starý. Nevím, o co přesně šlo, zda to byla provokace. Jen vím, že pak byl znovu zavřený a poté měl minimální penzi. Zemřel začátkem sedmdesátých let,“ popisuje Kateřina osudy svého dědečka.

My tě na tom pionýrském šátku uškrtíme

Kateřina na sílící moci komunistů neviděla nic špatného. „Já jsem byla vášnivá pionýrka. Do školního časopisu jsem kreslila Marxe a Engelse. Vzpomínám si, že jsem byla na prvomájovém průvodě. Byla strašná zima a my jsme museli mít bílé trenérky a tričko. Nesla jsem šílený prapor. Ta tyč byla tak těžká, že jsem měla mozoly. Tak jsem byla uvědomělá. V naší rodině nikdo nebyl komunisticky orientovaný, tak zřejmě nevěděli, co se mnou dělat,“ vypráví. Zpětně si vybavuje, že s ní rodiče na toto téma nemluvili a zřejmě čekali, až ji to přejde. Říká, že její období dětského nadšení komunistickými ideály naštěstí trvalo jen krátce a sama si začala uvědomovat, že vztahy mezi lidmi jsou složitější, než jak jí bylo vštěpováno ve škole.

Její zájem se čím dál více upínal k výtvarnému umění. V blízkosti jejího domova žili manželé Landovi, kteří pořádali pro veřejnost výtvarné kurzy. Kateřina na ně velmi ráda docházela. Vybavuje si, že když tam přišla s pionýrským šátkem na krku, vyučující Zdena Landová si z ní dělala legraci a říkala: „My tě na tom pionýrském šátku uškrtíme.“

Kurzy výtvarné výchovy Kateřinu ovlivnily natolik, že se rozhodla pro studium střední umělecké školy. V ní dostala přihlášku do Socialistického svazu mládeže, ale doba jejího nadšení komunismem už byla pryč. „Dostali jsme přihlášku, kterou jsme měli vyplnit. Mně se to nějak nezdálo. Dost dobře jsem ji vyplnit nemohla. Byly tam otázky, které mně nevyhovovaly. Tak jsem nakonec ve svazu mládeže nebyla,“ vzpomíná.

Na akademii už začala doba uvolnění

Po maturitě se přihlásila na Akademii výtvarných umění v Praze. Nebyla přijata. Za rok se jí tam dostat podařilo. Začala studovat v roce 1957. Věnovala se malbě, nejdříve u profesora Vlastimila Rady, poté u profesora Karla Součka. Nevnímala, že střední i vysokou školu studovala v době, kdy moc komunistů byla na vrcholu a nevybíravě si vyřizovali účty se svými odpůrci. „Tehdy už na akademii začínalo období uvolnění. Prý tam byly strašné poměry po roce 1948, kdy tam komunisté řádili. To já nezažila. Mně nikdy nikdo nic nezakazoval. Jen jednou, to jsem začala dělat koláže. Dělala jsem velkou koláž, jmenovala se Jaro v Paříži. Už to bylo skoro hotové a Souček za mnou přišel. Říkal: ‚A nechtěla byste, aby se to spíš jmenovalo Jaro v parku Julia Fučíka?‘ Já řekla, že ne, že to v žádném případě nejde. Tak u toho zůstalo. Pak mě už nikdo do ničeho nenutil,“ vypráví.

Po ukončení akademie byla členkou Fondu výtvarných umělců. Neucházela se však o zakázky, které tato organizace umělcům zajišťovala, nedovedla se prosazovat tak, aby se svou tvorbou živila. Občas jí známý umožnil udělat nějaké ilustrace, výjimečně prodala nějakou kresbu. V roce 1962 měla autorskou výstavu v klubu Mánes. Vdala se, narodil se jí syn. Její manželství se však krátce poté rozpadlo. Aby uživila sebe i dítě, začala pracovat jako vychovatelka ve školní družině. Po dvou letech nastoupila jako učitelka v Lidové škole umění v Praze – Modřanech a učila děti kreslit.

Byla to blbá doba

Říká, že se v té době nezajímala o politiku a dění ve společnosti. Kvůli starosti o syna neměla čas chodit s kolegy umělci do společnosti a vysedávat po večerech v restauracích. Zároveň se tím připravila o kontakty, o možnost vystavovat a ucházet se o lukrativní zakázky. „Byla to blbá doba. Nemohlo se cestovat. Nevycházely knížky, které by se daly číst. Nemohla jsem vystavovat. Zároveň mě to netrápilo. Nebyla jsem součástí oficiálního proudu, ani jsem jí být nechtěla. Nestýkala jsem se ani s disidenty. Neměla jsem k tomu příležitost. Byla jsem mimo. Neucházela jsem se o zakázky, ani jsem se o ně nepokoušela. Můj způsob výtvarného vyjadřování by stejně byl brán spíše jako výsměch. Táta mi jednou chtěl dohodit kšeft. Ve spořitelně potřebovali plakátek k 1. máji. Nakreslila jsem dělníka. Ale tátovi pak řekli, ať to ani nikde neukazuje. Já jsem věděla, že v mém případě nemá smysl se o něco snažit,“ vysvětluje svůj postoj, s jakým přežila 70. a 80. léta. Tvořila především pro svou radost, občas nějaké menší dílo prodala: „Měla jsem nějaké obdivovatele, ale myslím, že problém byl v tom, že jsem se neuměla prosadit. Umět se prodat je pro umělce dobrá vlastnost. Tu já nemám.“

Na jedné straně si uvědomovala, že život za socialismu jí nedovoluje se rozvíjet, tvořit a cestovat, na straně druhé svou nespokojenost nedávala najevo. Jen jednou získala dojem, že už dál mlčet nemůže. „Já jsem nikdy nebyla řečník, který by vystupoval na veřejnosti. Ale jednou jsem se k tomu chystala. Už nevím, který to byl rok. Tehdy Rusové sestřelili nějaké civilní letadlo. Bylo to někde na Kamčatce, zemřelo tam mnoho lidí. A v novinách psali, že zastavili let. To mě rozčílilo, ten výraz: zastavili let. Byla jsem členkou Revolučního odborového hnutí, tak jsem se rozhodla, že až bude schůze, řeknu, že z něj vystupuji. A když se zeptají, proč, řeknu, že kvůli tomu, co se stalo v Rusku a tomu, jak o tom informovali. Tak jsem byla na schůzi. Přišla vedoucí, já jí řekla, že chci vystoupit z ROH. Ona se ani nezeptala proč. Řekla jen: ‚Tak jo.‘ Takže moje vystoupení, na které jsem se duševně dlouho připravovala, nebylo. Nikoho vlastně nezajímalo,“ vypráví.

Říká, že jí silně vadily různé schůze, na které musela jako učitelka chodit. „Pořád nám tam vyprávěli nějaké blbosti,“ podotýká s tím, že se pak doma odreagovávala kreslením a psaním různých textů. Šlo především o ironické pamflety, které občas posílala známým jako novoroční přání.

Cestou z práce jsem viděla průvod a tak jsem se k němu přidala

V roce 1989 sledovala demonstrace a vítala skutečnost, že moc komunistů slábla. 17. listopadu 1989 cestou z práce viděla průvod, který mířil do centra Prahy a tak se k němu přidala. Došla až do míst, kde začínala tlačenice, ale protože se necítila dobře, rozhodla se odbočit a jít domů. „Takže jsem unikla mlácení, které poté nastalo,“ říká.

Společenské změny po listopadu 1989 do jejího života žádné převratné události nepřinesly. Dál pracovala až do penze jako učitelka výtvarné výchovy v lidové škole umění a tvořila především pro svou radost. Měla několik výstav, její díla jsou zastoupena v Národní galerii v Praze i v dalších sbírkách. Na otázku, zda jí někdy nebylo líto, že coby akademická malířka strávila život učením dětí v lidové škole, odpovídá: „A co jsem měla dělat? Něčím se člověk musí živit. Měla jsem pár výstav, ale k čemu to je? Výstavy jsou jen taková sláva, nic víc.“