Anděla Černá

* 1935

  • „V sedmačtyřicátým, když byly takový ohromný sucha, tak jsme neměli dost krmení a táta začal jezdit až na rakouský hranice do Slavonic. Byl tam nějaký sedlák, protože tehdy už Němci odešli, a on tam po nich sebral nějaký statek. Vím, že táta a další sedláci z Vranína tam k němu jezdili s koňma. Třeba ve dvě nebo ve tři vyjížděli a dotáhli třeba dvě velký fůry sena nebo slámy, protože se dobytek už krmil i větvemi z lesa. To bylo takový šílený sucho jak letos, ale úroda žádná. Dobytek si každej držel, aby ho nemusel prodat nebo zabít. Ten Kadrnka (Eduard Kadrnka – pozn. aut.) byl nějakej velkostatkář, který to tam asi zabral nebo to byl jeho majetek, to nevím, a ten převáděl přes hranice a teď už to začalo. Táta měl taky nějaký styky s jeho švagrem. Byl to vojenský lékař ve Znojmě. Tak dostali ven nějaký vyšší vojáky a ten Kadrnaka žil na hranicích a věděl, že je převáděj. Tak to začalo a táta v tom nějak jel.“

  • „Ve čtvrtek přijel předseda okresního národního výboru, že se máme druhej den ráno stěhovat. Odstěhovali jsme se a tím to zvadlo. Všechno to zůstalo ležet a my jsme byli pryč. Všechno to tam zůstalo. A ještě jsme tam měli ten den malíře, protože v neděli tam mělo být posvícení. Jak jsme malovali, oškrabávali zdi, tak jsme to všechno smetli na hromádky. Dostali jsme akorát dvě auta. Když jsme se to dověděli, tak všichni měli strach, že jedeme na Sibiř. Vůbec jsme nevěděli, kam jedem. Hospodařil u nás dědoušek. Já jsem chodila na gymnázium a musela jsem toho po roce nechat, protože přišel nový ředitel, který už byl soudruh. Předtím tam byl doktor Javůrek, který byl výborný a držel mě, protože jsem se dobře učila. A ten říkal: ,No nevím, Nevoralová, jestli budete moci studovat.‘ Maminka zase říkala: ,Někde po Moravě začali stěhovat lidi a musíme dodat všechny dodávky, aby nás nevystěhovali. Tak musíš zůstat doma a pracovat.‘ Tak jsem s dědouškem hospodářství vedla. Orala jsem, jezdila s koňmi, dělala všechno. V šestnácti letech, protože jsem zůstala doma. Dědovi bylo asi pětasedmdesát let, byl rozený v roce 1883. Takže jsme všechno dodali a ještě předali všeho možného. Tak jsme si říkali, že to hospodářství udržíme. Maminka furt jenom, abychom udrželi hospodářství, jenomže my jsme ho neudrželi. Tak on přišel ve čtvrtek, v neděli mělo být posvícení, tak jsme malovali. Ještě všichni sousedi se sběhli a my jsme měli připravený dřevo na stodolu. Táta chtěl stavět stodolu. Tak jsme řezali to stavební dřevo a vezli jsme si ho do hor. Auto dřeva a malý kamínka vincky, protože dědoušek říkal, jestli jedeme na Sibiř... Dědu nevzali, protože u nás nebyl hlášenej. Tak v tom prázdným baráku zůstal sedět sám na židli. Maminka seděla navrchu na autě. Přes Brno jsme jeli 7. listopadu, když tam byla manifestace. Bylo takový špatný počasí, padal sníh, pršelo. Přijeli jsme do Lanškrounu. Bylo tam tolik sněhu, že tam ty auta sotva projely. Jel s náma jeden tajnej. My s bratrem jsme mohli sedět v kabině a maminka navrchu, ale pod plachtou. Dědoušek jí dal ještě kožich, aby nezmrzla. V jedenáct hodin nás dopravili do Hynčic, protože tehdy napadlo tolik sněhu, že nás tahali koňmi. Museli jsme se hlásit ve Starém Městě na statku a už jsme měli baráky popsaný, kde kdo bude bydlet.“

  • „Od čtyř jsem plavala a brácha taky. Byla jsem denně v rybníku. Třeba když jsme makali na poli, tak jsme se šli až v deset koupat. Ještě jsme museli donést džbán vody, zalít na zahradě okurky a všechno, protože naši přijeli z pole, maminka musela dojit, tatínek se postarat o dobytek a koně. Byla to makačka od rána do večera.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 01.09.2015

    (audio)
    délka: 01:38:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měli naučené všechny texty, ale že tam budou tresty smrti, to nikdo nečekal

Anděla Černá (Nevoralová) na gymnáziu
Anděla Černá (Nevoralová) na gymnáziu
zdroj: archiv pamětnice

Anděla Černá, rozená Nevoralová, se narodila 22. června 1935 v obci Vranín u Moravských Budějovic. Uprostřed této malé obce vlastnili rodiče hospodářství s dvanácti hektary polností. Otce Jana Nevorala za války věznili osm měsíců v Jihlavě za černé mletí mouky. Otec hluboce nesouhlasil s událostmi v únoru 1948, kdy moc ve státě do svých rukou převzala komunistická strana, která mimo jiné začala represivními prostředky prosazovat kolektivizaci venkova a s ním spojené zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). Využil první příležitosti a zapojil se do skupiny kolem Gustava Smetany, která připravovala podmínky pro zvrat poměrů. Dne 17. června 1951 ho zatkla StB a ve dnech 19. a 21. května 1952 byl společně s dalšími jedenácti muži kolem Gustava Smetany veřejně souzen v Moravských Budějovicích. Šlo o jeden z patnácti soudních procesů konajících se v rámci případu Babice, v nichž k mnohaletým trestům odsoudili 107 lidí a jedenáct z nich skončilo svůj život na popravišti. Ve skupině kolem Gustava Smetany padly dva tresty smrti a Jana Nevorala odsoudili ke třiadvaceti letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Jeho dcera Anděla musela ukončit studium gymnázia a nakonec ji s matkou a bratrem 7. listopadu 1952 vystěhovali do více než 260 kilometrů vzdálených Hynčic pod Sušinou, ležících v pohraniční oblasti severozápadní Moravy ve východním svahu masivu Králický Sněžník. Otce z vězení propustili na amnestii prezidenta republiky v roce 1962. Anděla Černá až do penze pracovala ve Státním statku Staré Město. Dnes žije v Šumperku.