Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Cermonová (* 1963)

Nemohla jsem studentům lhát, proto jsem ze školy odešla

  • narozena 7. února 1963 v Cerekvici nad Loučnou

  • její otec František Skořepa byl skaut a doma praktikoval skautskou výchovu

  • po maturitě pracovala rok v balírně

  • poté vystudovala češtinu a občanskou nauku na pedagogické fakultě

  • po roce 1989 se zapojila do obnoveného skautského hnutí

  • vedla skautský oddíl v Děčíně

  • působila jako náměstkyně primátora v Děčíně za stranu Volba pro město

  • poté začala učit na střední průmyslové škole v Děčíně

Přestože se v mládí vymezovala proti komunismu, vystudovala na pedagogické fakultě češtinu a občanskou nauku. Když se však postavila před studenty, uvědomila si, že jim nechce lhát. Raději ze školství odešla, než aby měla vyučovat předmět v duchu dobových marxisticko-leninských pouček. Život jí změnila listopadová revoluce v roce 1989, po níž se začala věnovat obnovení skautského hnutí.

Jedna babička zarputilou komunistkou, druhá nosila křížek

Hana Cermonová, dívčím jménem Skořepová, se narodila 7. února 1963 v Cerekvici nad Loučnou. Její matka Zdena Skořepová pracovala jako vedoucí pošty, otec František Skořepa vedl projektovou kancelář v zemědělském podniku. Skořepovi brali Hanu a jejího bratra často do přírody pod stan. František Skořepa byl v letech 1945–1948 skautem a v duchu skautských myšlenek vychovával dceru a syna. „Otec nás vedl k soběstačnosti. Seznámil nás s lidmi ze skautských táborů. Stavěl malou chatku a tam nás bral na dovolenou. Byla jsem typické dítě své doby. Tatínek byl skaut, babička z matčiny strany byla zarputilá komunistka a druhá babička nosila křížek, vodila mě do kostela a na zrcadle měla fotku tatíčka Masaryka. Měla jsem vlivy z obou stran. Nicméně máma ani táta nikdy nebyli v komunistické straně a od babičky jsem věděla, že masarykovské tradice a demokracie jsou věci, které mají být v životě na prvním místě,“ vysvětluje Hana.

Zpětně si uvědomila, že když bylo skautské hnutí v době normalizace v sedmdesátých letech zakázáno, na mnoha místech fungovalo dál skryté pod hlavičkami tehdy legálních institucí. Mnohdy skauti působili pod organizací Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou). Stávalo se i to, že vedoucí táborů prezentovaných jako pionýrské, ve skutečnosti pracovali s dětmi na základě starých skautských principů. 

„Na každé vesnici v té době chlapi byli buď hasiči nebo myslivci nebo skauti. Rodiče byli všechno. Založili u nás oddíl s názvem Malý požárník a pod ním se snažili udržet skautský oddíl. Měli jsme klubovnu v hasičárně. Tehdy jsem pochopila, že bych se skautingu chtěla věnovat, ale nějak se to už sesypalo. Když od nás ze skautu odešel první kluk do pionýra, tak mu tehdy kluci hrozně nabančili,“ vzpomíná. Vybavuje si, že jezdila na tábor pionýrské skupiny Letka, který byl veden na skautských principech. „Jen měl tu nálepku, že je pionýrský,“ vysvětluje.

Neblbněte, oni jsou schopní všeho

Hana si v době dospívání čím dál více uvědomovala, že žije v nesvobodné zemi. Její bratr měl kamarády, kteří mu dodávali samizdatovou literaturu. Hana začala na stroji přepisovat knihy, které komunisté zakazovali a šířila je dál. Hrála na kytaru písničky Karla Kryla a jezdila na festival Porta. „Tam jsem poprvé viděla něco, co nebyl hlavní proud. Byla tam Zuzana Navarová. Já jsem tam poprvé slyšela blues ve veřejném podání. Poznala jsem tam spoustu kamarádů včetně mého muže,“ vypráví. Festival Porta byl sice za komunismu oficiálně povolen, ale zároveň na něm hráli i lidé, kteří čas od času čelili zákazům vystupování. 

Hana si vybavuje, jak se v jejím okolí odrazila normalizace, tedy doba následující po srpnu 1968, kdy bylo Československo okupováno sovětskou armádou. Lidé dostali strach veřejně projevovat své názory, mnozí přišli kvůli nesouhlasu s okupací o práci. „Kamarád táty oknem pustil celému Brandýsu projevy z pražského jara roku 1968, kdy politici slibovali svobodu. Říkalo se mu Kim. A on pak zmizel. Prostě ho zašili. Jezdilo se také na tajné skautské ohně a po těch akcích šlo pár lidí k výslechu. Byl mezi nimi i můj táta. Sebrali ho, odvezli. On byl statečný, ale tehdy se vrátil úplně nalomený. Říkal: ‚Prosím, neblbněte, oni jsou schopni opravdu všeho.‘ A ten Kim opravdu zmizel ve vězení. Byl to náš přítel. Táta se toho třeba lekl. A tak jsem od té doby věděla, že až tak úplně statečný není,“ říká Hana.

Po maturitě do balírny

Hana studovala na gymnáziu „Celá třída jsme byli v SSM. Když jsme chtěli něco dělat, partyzánsky to na gymnáziu nešlo. Tak jsme to vždy do něčeho zabalili. Pro mě byla moje třída inspirativním hnízdem. Měli jsme tři časopisy, které jsme složitě vydávali. Naše členství v SSM znamenalo, že jsme se občas někde objevili v modré košili. Měli jsme k tomu spíše odpor. Zároveň ale, když někdo říká, že byl za totáče hrdina, tak já mu tak úplně nevěřím. To se dalo někde v Praze. Mrzelo mě, že neznám někoho z undergroundu, ale v malých městech nic takového nebylo. Tam jsme měli ty svazácké košile.“

Po maturitě ji nevzali na vysokou školu a tak rok pracovala v balírně podniku Vertex. Byla to pro ni velmi cenná zkušenost. Ocitla se mezi lidmi, kteří běžně používali vulgární slova, těžká práce je připravila o radost ze života a ztratili víru, že se situace ve společnosti zlepší. „Byla tam strašná dřina a špatné podmínky. To horko se nedalo vydržet. Slyšela jsem tam taková sprostá slova, která jsem ani neznala. Říkala jsem si, že se tam nikdy nevrátím,“ vzpomíná.

Hana se nakonec na vysokou školu dostala a vystudovala pedagogickou fakultu, konkrétně obory češtinu a občanskou nauku  Zpočátku si  neuvědomovala, jak je právě občanská výchova poznamenána dobovými doktrínami marxismu-leninismu. „Něco jiného je to poslouchat a něco jiného dál šířit. Já si uvědomila, že nemůžu studentům lhát,“ tak vysvětluje, proč krátce poté, co začala učit na Střední škole dopravní v Děčíně, ze školství odešla. Bylo to v říjnu 1989. Měla malé děti a plánovala, že se bude živit příležitostnými pracemi, například šitím. Bylo to pro ni přijatelnější, než učit v duchu ideologie, která jí byla cizí

Skautskou vedoucí a náměstkyní primátora

Život jí změnila listopadová revoluce v roce 1989. Získala novou chuť do života. Jednoho dne si v Děčíně všimla plakátu, že tam vzniká skautský oddíl. Uvědomila si, jak pro ni byly skautské myšlenky, které jí předával otec, důležité a přišla na skautskou schůzku. Stala se vedoucí dívčího oddílu. Od roku 1990 se účastnila všech skautských sněmů a stala se výraznou postavou skautingu na severu Čech.

Zažila ale také konflikty mezi skautskými činovníky různých generací a životních zkušeností. „Když jsem dělala první tábor v Poříčí u Litomyšle, všichni lidé si pomáhali a vládla tam přátelská atmosféra. Na severu Čech jsem ale vnímala takovou zvláštní štábní kulturu. A to jsem neměla ráda. Trochu se to pak vyostřilo v některých střediskových radách. Já jsem byla trošku rebel, a tak jsem řekla: ‚Vy nevíte, jestli s dětmi celý rok nefetuju, a teď mě chcete kontrolovat?‘ Oni mi totiž řekli, že mě budou kontrolovat na táboře. Chtěli přesný rozpis, co tam kdy s dětmi dělám, a trvali na tom, aby byl na čtverečkovaném papíře. Já mám prostě svůj styl,“ vypráví. Kromě práce se skautskou mládeží se začala věnovat také komunální politice. Uspěla ve volbách za stranu Volba pro město a působila jako náměstkyně primátora Děčína. Poté se vrátila do školství a vyučuje na střední průmyslové škole v Děčíně.

Říká, že skauting je pro ni životní styl, a věří, že skautské myšlenky mohou být společnosti užitečné v každé době. Nepřestává si uvědomovat, jak výraznou změnu v jejím životě znamenala listopadová revoluce v roce 1989. „Pro mě to bylo, jako když se otevřou dveře a začne proudit čerstvý vzduch. Tolik věcí se začalo měnit,“ říká.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Scarlett Wilková)