Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Čermáková (* 1932)

• narozena roku 1932 v Přibicích na jižní Moravě

• dcera hajného, dětství strávila po hájenkách na samotě uprostřed lesů

• zažila bombardování za druhé světové války

• pamětnice krutostí, které páchali ruští vojáci v roce 1945

• chodila přes zaminovaný les do školy

• po roce 1948 svědkyně problémů s náboženstvím ve škole

Jarmila Čermáková se narodila roku 1932 v Přibicích na jižní Moravě, kde její tatínek dostal místo hajného. Zanedlouho se přestěhovali do Javůrku u Brna. Museli všechno prodat včetně dobytka a přivezli si pouze dva nebo tři králíky do začátku. Nastěhovali se do jednopokojové hájenky bez elektřiny, plné myší a s nefunkčními kamny.

Tatínkovo totální nasazení

„Ze začátku to vypadalo, že ti hajní půjdou až do Polska a tam budou hospodařit. To byly špatné vyhlídky, malé dítě, mně byly dva tři roky.“ V roce 1941 byl tatínek pamětnice totálně nasazen jako hajný v Újezdu u Tišnova, kde pracoval celý týden. Domů se dostal pouze v sobotu večer a v neděli odpoledne už jel zase zpátky. Během tatínkova nasazení začala malá Jarmila chodit do školy. Jenže když už si začínala zvykat na spolužáky a nové školní prostředí, tatínek dostal přípis, že se stěhuje do Lhoty.

Další stěhování

„To byla samota, dost škaredá, byla tam lesovna a byla tam jenom paní, neměla děti a její muž byl v koncentráku zabitý. Ještě si přivydělával tím, že tam sem tam přišli nějací turisti, tak je pohostil, no a protože to nenahlásil, tak byl v koncentráku a tam umřel.“ I přes těžké začátky, kdy si museli Čermákovi celý dům vlastnoručně upravovat k životu, pamětnice prožívala šťastné období. Do školy chodila přes pole, kde potkávala zajíce a srnky, kteří si na ni zvykli a ani se jí nebáli.

Bombardování hájenky

„Asi o desíti hodinách k nám přišli partyzáni, ať okamžitě opustíme hájenku, že nás budou odstřelovat. Takže o desíti hodinách jsme se vzbudili, ještě že to tam měli rodiče trošku nachystaný. Měli takový, zkrátka tatínek tam vykopal takovou díru, že se tam schovají. Naházel tam nějaké větve a tak dále, jenže začínalo už jaro a začala tam téct voda, takže tam bylo asi pět centimetrů vody. Takže to bylo dost těžký pro rodiče, ale o desíti hodinách, co mohli dělat, že? No a ve dvanáct hodin hájenku odstřelovali Rusi kaťušama a padlo jich tam třináct. A to teda byly opravdu díry, no takový možná tři čtvrtě tohoto pokoje, třináct děr, ale bylo to tak, zkrátka jako kdyby nás Pánbůh opatroval. Před barákem jedna díra vedle druhé, ale bylo to pět metrů od hájenky. Takže ani popraskaný jsme to neměli.“ Kromě toho nebylo bombardování výjimkou, ani když byla Jarmila Čermáková ve škole. „Třeba o devíti nebo o desíti hodinách začaly sirény a museli jsme jít ze školy. Takže já jsem šla hodinu a čtvrt do školy, byla jsem tam hodinu, a zase jsem musela jít zpátky. A byla jsem zavřená nebo dvakrát jsme šli do nouzového bydlení a to bylo v dole. Byla tam udělaná šachta a bylo to probitý, takže to bylo hrozný. Byly tam jenom svíčky, ale od lidí, každý si tam donesl svíčku. Takže my jsme samozřejmě jako děcka nic neměly a teď nás tam nahnali a kantoři vůbec nevěděli, kde jsme. Tam jsem byla dvakrát a pak už nás pouštěli. Jenže ze školy se šlo do kopce, byly slyšet sirény a já jediná jsem šla po té cestě a hodinu a čtvrt před sebou.“

Boje na konci války

„U nás hlídali hájenku asi tři neděle dva Němci. Ale to byli mladí kluci, patnáct šestnáct roků, už vojáčci takoví. A chodili dvakrát denně, přišli k nám, prohlídli celej byt, jestli tam teda někdo není. Samozřejmě, sem tam se tam objevil nějakej partyzán, dali nám zprávu, co se děje.“ Čermákovi dostali informaci, že se fronta hýbe a že k nim přijede skupina asi dvanácti ruských vojáků. „Tatínek to řekl těm Němcům, no tak ti se samozřejmě sebrali a u hájenky byl vypuštěnej rybník, tak za tu hráz zašli a tatínek říkal, no konečně už tady ti Němci nejsou. A otočili jsme se a šli Rusi. Takže to bylo takový, během čtvrt hodiny se tam vystřídali Rusi i Němci. A to teda tatínek, to jsem ho viděla poprvý bílýho jak stěna, jak se vylekal, protože tam mohla být přestřelka a mohli jsme být všichni mrtví.“

Násilí ruských vojáků v roce 1945

„Když přišli Rusi na Moravu, tak tady byly lihovary, kde byl schovaný líh, vodka a tak dále. Říkali: ‚Prosím vás, vylijte to všechno, protože jak na to přijdou Rusi, tak je konec, oni vám to vypijou a fronta nepůjde.‘ No a tak to tak dopadlo. Takže se to tam zdrželo tři neděle. Tři neděle, jenže chudáci ženský kolem, no protože ožralí chlapi... a ženský musely být hodný, no... takže tam i znásilnili dvanáctiletá děvčata...“

Příchod Rusů

Když přicházeli Rusové, přespávali u českých obyvatel. Čermákovým vyjedli veškeré zásoby a chtěli jim vzít i krávu. „Tak to tatínek říkal, no ale krávu a já nevím, z čeho budeme žít. Vždyť už je to to jediný, co máme.“ Krávu však stejně sebrali, a dokonce pro výstrahu stříleli nad hlavami těch, kteří se odvážili protestovat. „Pak už to bylo horší, protože když už to bylo zabraný, tak jsme jim dali napít, no a přišli teda, já jsem samozřejmě, tatínek to přede mnou... ale byli tam dva Rusi, jeden starší, ten sbalil maminku, a ten mladší si dělal chuť na mě, no. Ale tatínek se ode mě nehnul, takže potom odešel, no...“

Konec války

„Nezapomenu na to, jak tatínek říká, jak jsem byla zvyklá, letělo letadlo, tak honem honem jsem utíkala do sklepa, že. A taťka mně říká: ‚Nemusíš už utíkat, je mír.‘ Takže pro mě jako mír, to bylo, to znělo, ale to jsem tomu moc nerozuměla, co to znamená, ale nemusíš mít strach z letadla... že se už nemusím bát.“ Také ve škole se všichni radovali z konce války a učitelé s dětmi zpívali české písně.

Do školy přes zaminovaný les

„Když jsem pak už začala chodit do školy, tak samozřejmě že v lese byly granáty a miny. Tak tatínek akorát prohlídl mou cestu a řekl: ‚Nesmíš z té cesty vyjít, protože tam to ještě prohlídnutý není. Aj kdybys potřebovala jít na záchod, tak mně nesmíš z té cesty sejít.‘ Tak to jsem takových čtrnáct dní, tři neděle nesměla ani na krok, existovala jenom ta cesta.“ Tatínek mezitím prohlížel les a označoval barevnými látkami místa, která byla zaminovaná, aby se dala odborně odstranit.

Stěhování do hájenky s prostřílenou střechou

V roce 1946 se Čermákovi stěhovali do Lukovan, kde našli hájenku v dezolátním stavu. „Byl to dřívější větrnej mlýn. Stavba byla stará, ještě z kamene, a byla to maštal a k tomu byl přidělanej pokoj a tam jako opravdu během týdne byla lopatka plná plesniviny, protože tam bylo vlhko. A tam jsme teda žili. Byl tam ještě jeden pokoj, ale tam spadla obrovská mina nebo granát a zůstalo to viset za ten strop. Takže když jsme tam přišli, tak to byl pokoj, kterej měl velkou díru, a tam se nedalo žít. A prostřílená střecha, to byla jedna díra, protože ta byla prostřílená kulometem nebo co to bylo. Zkrátka, díra na díře. Tak jsme začali. No tak to tatínek musel opravit, abychom tam mohli trošku žít.“ Později se přistavěl nový dům, kde bylo čisto a útulno, ale otec v té době zápolil s nemocí. „Tatínek měl astma, a nebyly léky. Za války přece jenom ještě léky byly, z Německa se to dováželo, ale hlavně po čtyřicátém osmém léky pro astmatiky vůbec nebyly. Takže tatínek byl pět roků bez léků. Víte, co to znamenalo? Záchvaty, záchvaty, záchvaty... A bez pomoci.“

Komunistický převrat v roce 1948

„To bylo špatný. Z takovýho náhlýho, zkrátka Němci byli pryč, radovali jsme se, že jsme zase Češi, všechno, a pak najednou zničehonic... nejvíc jsme to poznali v náboženství. Celá třída chodila do náboženství. Byl tam akorát jeden chlapec, který nechodil, protože byl, já nevím, nějakého jinýho náboženství, a nechodil.“ Hodina náboženství byla naschvál posunuta až na odpoledne po vyučování a děti na ni musely hodinu čekat. „Byl tam jeden škaredej případ, zkrátka komunista v první třídě, já už jsem byla ve druhým ročníku té měšťanky, a on přišel do prvního a že kříže musí jít dolů. Školník řekl, že on poslouchá ředitele. Až mu ředitel řekne, že to musí jít dolů, tak půjde. Bylo mu deset jedenáct a poroučel tady tomu. [Školník] to nakonec musel udělat, a jak mu podal ten kříž, tak ho [malý komunista] rozbil. Byl to takovej postrach třídy.“ Později se Jarmila Čermáková přestěhovala do Brna, kde vystudovala obchodní akademii, a rodiče se odstěhovali na venkov do svého rodiště v Šakvicích. „Takže tím jsme vlastně skončili s hájenkama.“ Na prosbu o porovnání minulosti a současnosti Jarmila Čermáková říká: „Dnešní doba je určitě lepší. Můžete mluvit... já nevím, já bych to neměnila.“