Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Čermák (* 1942)

• narodil se 24. prosince 1942 v Praze

• z druhé světové války si pamatuje na hukot spojeneckých bombardérů nad Prahou

• zhruba v 15 letech začal s veslováním v klubu Slavoj Vyšehrad (dříve a nyní Blesk)

• v roce 1961 maturoval na strojní průmyslovce a po měsíci v továrně TOS Hostivař narukoval do Dukly Terezín

• v roce 1962 reprezentoval Československo jako člen osmiveslice na mistrovství světa

• v roce 1964 se prosadil do nominace na letní olympijské hry v Tokiu, kde osmiveslice získala bronzové medaile

• během závěrečné přípravy na olympiádu 1968 v Mexiku zažil v Piešťanech okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy

• v Piešťanech se tehdy seznámil se svou budoucí manželkou

• na olympiádě v Mexiku skončil s osmiveslicí na pátém místě a pak skončil s reprezentací

• v 70. letech se věnoval pozemnímu hokeji ve Slavoji Vyšehrad, kde hrála jeho manželka, dělal funkcionáře

• pracoval v TOS Hostivař a podnik ho ještě za totality vyslal jako konstruktéra na půl roku do Západního Německa

• po návratu odmítl nabídku ke vstupu do KSČ a vyhnul se také členství ve Svazu československo-sovětského přátelství

• před rokem 1989 ho předvolala na výslech StB, důvodem bylo, že doprovázel po Praze bývalého kolegu veslaře, který emigroval do USA

• přivítal pád komunistického režimu na konci roku 1989

• v roce 2023 žil v Praze

Manželé s olympijskou medailí. Kolik jich v Česku a v bývalém Československu najdete? Určitě gymnastka Věra Čáslavská a atlet Josef Odložil. A pak? Že nevíte? Tady je odpověď: V roce 1964, kdy na letních olympijských hrách v Tokiu získala gymnastka Věra Čáslavská tři zlata a Josef Odložil stříbro v běhu na 1500 metrů, dojel si tamtéž pro bronz veslař Petr Čermák. Jeho paní Jiřina vybojovala stříbrnou medaili v pozemním hokeji na letních olympijských hrách v Moskvě 1980.

Petr Čermák uspěl v Japonsku s posádkou osmiveslice v pouhých jednadvaceti letech, Jiřina Čermáková v Sovětském svazu v šestatřiceti. „Měl jsem velké štěstí, že jsem se do Tokia vůbec dostal,“ svěřuje se Petr Čermák. „Reprezentační sestava osmy byla stálá, nejezdil jsem v ní. V roce 1963 měla bronz z mistrovství Evropy a úspěšná posádka se nemění. Před olympiádou se ale vyboural Olda Tikal na motorce a zranění ho vyřadilo z přípravy na Tokio. Zaskočil jsem za něj, a protože se mi první závody povedly, už jsem v osmě zůstal.“

Ze sestavy vypadl také Otakar Mareček, kvůli trénování na olympiádu nestíhal na Vysoké škole stavební v Praze a odevzdal rys, který za něj udělal někdo jiný. Výsledkem byl udavačský dopis na Ústřední výbor Československého svazu tělesné výchovy (ČSTV), že není možné, aby socialistickou vlast reprezentoval člověk, který na vysoké škole podvádí. „Marečka vyřadili z nominace a přišel o medaili. Místo něj jel do Tokia Jula Toček,“ vzpomíná Petr Čermák. 

Sám se vydával na první plavby v meandrech Botiče, u něhož žil v Praze – Záběhlicích. Jeho olympijský parťák Jula Toček v jinošském věku poznal mnohem větší vodu. „V 15 letech ho posadili na šíf z Bratislavy až do Černého moře. Po Dunaji pluli týden tam a proti proudu tři týdny zpátky,“ prozrazuje Petr Čermák. „Jula se o sebe musel postarat sám a k jídlu si s sebou koupil košík vajec. Měl je na Dunaji na všechny způsoby. Když jsme pak jezdili na reprezentační soustředění do Třeboně a k snídani nám dávali míchaná vejce, ani se jich nedotkl.“

Zkrátka ale nepřišel ani Otakar Mareček. Po pátém místě na letní olympiádě v Mexiku 1968 vybojoval bronzovou medaili na čtyřveslici.

Zamřížované dveře za ním dělaly klap klap

Petru Čermákovi nepřineslo veslování jen úspěchy, ale také problémy. Kvůli známosti s Petrem Pulkrábkem, bývalým československým reprezentantem na osmiveslici, ho v roce 1980 předvolali k výslechu na Státní bezpečnost (StB). Petr Pulkrábek totiž emigroval ze socialistického Československa do USA, a když mu vážně onemocněla matka, povolily mu komunistické úřady, aby ji navštívil.

„S Petrem jsem vesloval na vojně v Dukle Terezín. Po příletu do Prahy jsem s ním byl v loděnici a v hospodě U Fleků. Asi za tři čtyři měsíce si mě pozvali jakoby na oddělení pasů a víz. Přišel jsem tam a hned jsem věděl, že jsem někde úplně jinde,“ tvrdí. „Vrátný měl uniformu a vyzvedl si mě kapitán, usměvavý pán, měl klíče. Prošli jsme přes jedny zamřížované dveře – klap, přes druhé – klap.“

Kapitán usadil Petra Čermáka do prázdné místnosti. Zažil pak něco, co mu připomnělo film Kolja. V jedné scéně se hlavní hrdina, hudebník František Louka, jehož hrál Zdeněk Svěrák, dostal kvůli svému ruskému synkovi do kanceláře Státní bezpečnosti.

„Když jsem koukal v kině na estébácký výslech z filmu Kolja, řval jsem smíchy. Viděl jsem se úplně na místě Zdeňka Svěráka. Přišli dva, první hodný, druhý zlý. Chvíli mě tam nechali sedět a jeden se zeptal: ‚Tak co si povíme?‘ Myslel jsem si naivně, že jsem tam kvůli tomu, že mě TOS Hostivař poslal jako konstruktéra do Západního Německa. Začal jsem jim vyprávět, co jsem tam dělal,“ prozrazuje. „Asi v půlce povídání jsem zjistil, že je to vůbec nezajímá. A zlý estébák řekl, myslím, že mi tykal: ‚Už bylo těch keců dost! Hele, co to bylo, ten Američan z Vysočan?‘ Zmáčkli mě. Byl jsem zaražený a přepadlý. Za tři čtyři měsíce jsem na Petra Pulkrábka úplně zapomněl. Nevěděl jsem, jaký Američan z Vysočan a zeptal se, o koho jde. Zlý estébák mi odpověděl: ‚No ten, jak jste se s ním potkal U Fleků.‘ Věděli, že Petr mával U Fleků stokorunami a číšník mu říkal, ať neukazuje prachy, protože je tady nebezpečné prostředí. Nasadili na něj někoho, kdo ho sledoval. A nějakou dobu jim trvalo, než zjistili, že jsem ho U Fleků doprovázel právě já.“

Čistý papír estébákům odmítl podepsat

Na konci výslechu se příslušníci StB snažili Petra Čermáka přesvědčit, aby jim podepsal čistý papír. Odmítl, tak mu nadiktovali asi tři čtvrtě stránky. „Byl jsem zpitomělý, ani jsem pořádně nevěděl, co píšu. Pak jsem si přečetl, že se mnou slušně zacházeli a že nesmím mluvit o výslechu ani s vlastní rodinou, což jsem nesplnil. Na závěr mi pohrozili: ‚Nemyslete si, že zase pojedete dělat někam do ciziny. O tom rozhodujeme my, a ne nějací vaši nadřízení,‘“ vzpomíná.

Poté, co na konci roku 1989 padl komunistický režim, se Petru Čermákovi ulevilo. „Člověk přestal být pod nablblým tlakem a nemusel dělat věci, se kterými nesouhlasil. Máme svobodu a nemusíme se bát říci svoje názory. Pokud nejsou extremistické, tak se nic neděje.“

Židovští sousedé válku nepřežili

Petr Čermák se narodil 24. prosince 1942, a tak se později stal terčem vtipů typu: ‚Vy jste ale dáreček.‘ S rodiči žil v Praze na Zahradním Městě. Ačkoliv mu bylo jen něco přes dva roky, utkvěla mu v hlavě vzpomínka, jak na konci války bombardovaly Prahu spojenecké letecké svazy.

„Na nebi hučela letadla a máma volala, abychom utíkali do sklepa. Bylo to někdy v zimě roku 1945, poněvadž stromy ještě neměly listí,“ dodává. Nálety na Prahu se odehrály 14. února 1945 a 25. března 1945.

„Po osvobození Prahy u nás bydleli dva ruští důstojníci. Válku odnesli židovští sousedi Šmolkovi, v koncentráku zahynula celá rodina,“ podotýká. Vybavuje si útržkovitě i rok 1948, kdy se vlády nad Československem zmocnili komunisté.

Je to v háji, za prezidenta zvolili Gottwalda

„Kamarádili jsme s rodinou Černých. Pan Černý poslouchal doma rádio, dvoulampovku, a řekl mi: ‚Běž k tátovi a řekni mu, že je všechno v háji, že zvolili za prezidenta Gottwalda.‘ Běžel jsem ulicí a řval jsem: ‚Tati, je to v háji, Gottwalda zvolili za prezidenta!‘ Máma na mě celá vyděšená křičela, ať zavřu klapačku a mažu domů. Ze začátku padesátých let si vybavuju, jak rádio vysílalo politické procesy, dodneška slyším skřípavý hlas prokurátora Urválka. Ale nevím, o jaký proces se jednalo.“

Komunista Klement Gottwald se stal prezidentem 14. června 1948 a vystřídal v čele hlavy státu Edvarda Beneše. Josef Urválek působil jako prokurátor obžaloby ve vykonstruovaných procesech proti Miladě Horákové v roce 1950 a proti Rudolfu Slánskému v roce 1952. Oba skončili na popravišti s dalšími členy svých údajných protistátních skupin.

Rodina Čermákova přečkala první polovinu padesátých let bez úhony. V 15 letech se Petr Čermák dostal na strojní průmyslovku a zhruba ve stejné době se pustil do veslování v klubu Slavoj Vyšehrad, dříve Blesk Vyšehrad. Průpravu získal v meandrech Botiče, sjížděl je s kluky na kmenech.

Nevím, co je pačina a co kýl

„V časopisu Junák jsem si četl o hoších na řece a snil jsem, že odjedu někam lodí, postavím si stan, uvařím si u něj jídlo,“ svěřuje se Petr Čermák. „Táta mě poslal na Schwarzenberský ostrov, že se tam mám obrátit na pana Gerharda. Vlezl jsem tam, řekl mi, že potřebují člověka do osmy, posadil mě do ní a křičel: ‚Zmáčkni pačinu ke kýlu!‘ Neudělal jsem nic, tak se ptal, jestli jsem ho slyšel. Řekl jsem, že slyšel, ale že nevím, co je pačina a co kýl. Pak jsme vyhráli moje první závody a už jsem z klubu neodešel.“ Za pačinu se označuje část vesla, kterou veslaři drží v rukou.

V roce 1961 Petr Čermák maturoval a za měsíc narukoval na vojnu. Ve veslařském klubu ho ještě předtím poučili, aby se u odvodu hlásil k ženistům do Terezína. Svou základnu tam totiž měla veslařská Dukla.

„Ženisti byli odpad armády a důstojník u odvodu nechtěl uvěřit, že chci s průmyslovkou opravdu k nim. Když jsem ale trval na svém, otočil se k zapisovatelce a prohlásil: ‚Je úplně blbej! Tak ho do toho Terezína k ženistům napište.‘ Odvezli nás tam z Bohušovic na vejtřasce a shodili nás z ní na dvoře v tereziánských kasárnách,“ uvádí Petr Čermák. „Krátce předtím se tam točil ‚Transport z ráje‘, film z prostředí židovského ghetta. Kasárna byla popsaná švabachem, viděl jsem zkroucené německé nápisy Block 1A, Block 4. Říkal jsem si, jak tady asi dva roky vydržím.“

V Dukle jim tekla ve žlabech jen studená voda

Do Dukly přešel od klasického ženijního vojska s ostatními veslařskými bažanty až před Vánoci 1961, tedy zhruba tři měsíce po nástupu do armády. S ostatními ženisty stavěl zpočátku soulodí, ve čtyřech nosili věci těžké až 160 kilogramů. V Dukle si už užíval výrazných úlev od výcviku, poněvadž trénovali dvakrát denně. „Jako veslaři jsme bydleli v kasárnách na zvláštní cimře, ale žádné extrabuřty jsme neměli. Stravovali jsme se s praporem a do žlabů v umývárně tekla jen studená voda,“ popisuje. „Teplou jsme se myli jen v zimě při přípravě na suchu v terezínské tělocvičně.“

V Terezíně poznal dvě veslařské legendy, trénovali ho Vojtěch Hvězda a Václav Kozák. První se podílel na velkých úspěších svých svěřenců v padesátých a šedesátých letech, druhý vyhrál na olympiádě v Římě 1960 dvojskif s Pavlem Schmidtem a v roce 1963 získal na skifu titul mistra Evropy.

Svědkem na svatbě mu byl olympijský vítěz

Václav Kozák propadl po konci závodnické a trenérské kariéry alkoholu a stal se bezdomovcem. Petr Čermák na něj nicméně vzpomíná rád a vzal si jej dokonce jako svědka na svatbu. „Kozák byl skifař, o kterých se mezi veslaři říká, že jsou trochu postižení z toho, jak jsou na vodě pořád sami. Venca měl taky občas divné manýry, ale rád jezdil i v posádce,“ poznamenává. „Vencovi se udělaly jako většině veslařů z obrovské dřiny změny na srdci. Občas vám prostě vynechá. Venca bral na to prášky a občas se na ně napil, což se nesmělo.“

Vojtěch Hvězda, který v Dukle vychoval řadu skvělých veslařů, byl podle Petra Čermáka svérázný člověk. „Po olympiádě v Mexiku jsem si v oddíle ještě asi na půl roku půjčil skif, abych nevypadl ze zátěže naráz. Začínali jsme jezdit většinou kolem 15. března, když odešly ledy z Berounky. Vlezl jsem do skifu, neutáhl jsem pořádně matičku u havlinky a u Barrandova jsem chytil vlnu. Vyrazila mi veslo a skončil jsem ve vodě,“ prozrazuje. „Měla tak čtyři pět stupňů. Kolem jela loď Dukly a za ní ‚dědek‘ Hvězda. Myslel jsem, že mě vytáhnou a zapřáhnou za svou loď. ‚Dědek‘ ke mně přijel a říká: ‚Ty bejku, co děláš?‘ Strčil loket do vody jako teploměr, a když jsem řekl, co se stalo, odpověděl: ‚Když je někdo blbej, tak je blbej.‘ Musel jsem v ledové vodě dostrkat sám skif ke břehu.“

Na vojně jedl z ešusu, v Holandsku stříbrnými příbory

Během vojny se Petr Čermák prosadil do reprezentace a na čtyřce bez kormidelníka skončil na mistrovství světa v Luzernu na osmém místě. Ještě jako voják základní služby se dostal na velké mezinárodní závody do nizozemského Amsterdamu. Zájezdy do vyspělé západní Evropy ostře kontrastovaly s životem v kasárnách. „V Terezíně nám házeli kuchaři do ešusů špek, spíš uvařený než usmažený. V restauraci v Amsterdamu jsme jedli stříbrnými příbory, u piana seděl chlap a hrál prvorepublikové písně.“

Závody v západním kapitalistickém světě znamenaly šanci obstarat si zboží, k němuž se obyčejný člověk v socialistickém Československu jen tak nedostal. „Ve švýcarském Lucernu jsem si koupil dvouhlavý holicí strojek, peníze z kapesného mi na něj vyšly přesně na frank. Z olympiády v Tokiu 1964 jsem si dovezl magnetofon, tranzistorový, asi kilo těžký. V Japonsku jsme měli kapesné čtyři dolary na den. Hecovali jsme se s Poláky, ptali jsme se jich, kolik jim dal Gomulka dolarů na den. Prý čtyři dolary. Tak jsme se smáli a vymysleli si, že nám dal Novotný pět.“

Vladislav Gomulka byl tehdy nejvyšší představitel komunistického Polska, Antonín Novotný první tajemník KSČ a československý prezident.

V Kambodži bylo jak v prádelně

Příprava na tokijskou olympiádu začala už na podzim 1963, kdy se Petr Čermák vrátil z armády do civilu. „Z dvanácti měsíců jsme trénovali asi šest, uvolňovali nás z práce a Československý svaz tělesné výchovy nám proplácel mzdu. Dělal jsem konstruktéra v TOS Hostivař a po vojně jsem bral ani ne tisíc korun měsíčně,“ podotýká.

Z předolympijské dřiny nejvíce nesnášel výběhy na Kavčí hory, především proto, že stoupaly po schodech do extrémního kopce. „Nahoru jsme se dostali asi za minutu, uprostřed schodů bylo zábradlí a při čtvrtém pátém výběhu jsme po něm už ručkovali,“ tvrdí.

Cesta letadlem do Tokia trvala i s mezipřistáními skoro tři dny. „Náš trenér Standa Lusk už měl zkušenosti, když letěl v roce 1956 přes Singapur na olympiádu do australského Melbourne. Zdrželi jsme se v Phnompenhu v Kambodži, kde bylo strašně vedro a vysoká vlhkost vzduchu. Standa nám říkal, ať jen odpočíváme a nic neděláme. Poslechli jsme ho, zatímco kluci ze čtyřky si šli zaběhat a vrátili se celí fialoví. V Tokiu se nedostali do finále, možná i kvůli běhání v Phnompenhu.“

V Tokiu se československá osma probojovala s přehledem do finále. Před ním se ale zranil na noze Jula Toček, zapomněl, že v Japonsku se jezdí vlevo jako ve Velké Británii a při jízdě na kole narazil do auta. Šlapal vpravo a poněvadž pršelo, měl před sebou rozevřený deštník. V nemocnici mu sešili ránu osmi stehy. Závod o medaile nicméně odjel díky obstřikům.

Ředitel mu dal za bronz prémii pět set korun

„Celou dobu olympiády bylo krásné podzimní počasí, jen na finále se zvedl prudký vítr. Museli finálové závody zastavit asi na dvě hodiny, dokud se vítr alespoň neotočil a nezačal foukat proti lodím,“ vzpomíná. „Jeli jsme na start a viděl jsem, jak za obzorem zmizelo rudé slunce. Okamžitě se setmělo. Abychom nezávodili za totální tmy, jela po silnici na břehu auta se zapnutými reflektory. Tak jsme aspoň trochu viděli, jak jsou na tom naši soupeři. A v cíli stříleli pořadatelé světlice.“

Čechoslováci skončili v potemnělých kulisách olympijského finále třetí, za suverénními Američany a nepříliš daleko za Němci. Porazili Sověty, Jugoslávce a Italy. Olympijský bronz získali Richard Nový, Bohumil Janoušek, Luděk Pojezný, Josef Věntus, Julius Toček, Jan Mrvík, Jiří Lundák, Petr Čermák a Miroslav Koníček.

„Bronzová medaile se nečekala, byly na ni docela slušné ohlasy. Dostali jsme odměnu 1 500 korun. Když jsem se vrátil do práce, zavolal si mě ředitel Kalousek, medaili potěžkal a ptal se mě, na kolik si ji cením. Pak řekl: ‚Já si ji cením na 500 korun.‘ A přidal mi je k výplatě.“

Období mezi olympiádami Petr Čermák hodnotí ze svého pohledu spíše jako neúspěšné. Dostal se nicméně mezi uchazeče o místo v osmě pro letní olympiádu v Mexiku 1968. Třítýdenní zimní přípravu vymyslel trenér Bohumil Janoušek v Nízkých Tatrách.

V Tatrách se myli rozpuštěným sněhem

„Bydleli jsme v Chatě hrdinů Slovenského národního povstání pod Ďumbierem, teď se jmenuje Štefánikova. Z dnešního pohledu to tam bylo hrozné,“ upozorňuje. „První týden nesvítilo světlo a netekla voda. Přes závěje jsme se nemohli dostat k pramenu. Rozpouštěli jsme sníh a při mytí se polévali velkou sběračkou. Druhý týden se rozběhl agregát na výrobu elektřiny a do konce soustředění jsme měli nádherné počasí.“

Na jaře trenér Petru Čermákovi poradil, ať si doma nad postel přivaří lešenářskou trubku. Nemyslel však, že by na ní jeho svěřenec posiloval. „Prý jsem ji tam měl dát, abych si měl na čem po trénincích chladit puchýře,“ prozrazuje. „Ale mně se nikdy moc nedělaly.“

Nominaci do Mexika jistou neměl, nakonec se však do sestavy protlačil. Poněvadž Mexico City leží v nadmořské výšce přes 2200 metrů, odjela osma na vysokohorské soustředění do Rakouska. Trénovala na přehradním jezeře Silvretta Stausee v nadmořské výšce zhruba 2000 metrů.

„Byli jsme tam v létě tři neděle. Voda teče do jezera z ledovce a museli jsme do ní, když jsme dávali loď na hladinu. Po minutě a půl ve vodě nás chytaly křeče do lýtek. Jezero končilo skálou a v mlze jsme nevěděli, kde je, a báli se, že do ní narazíme. Kormidelník se stopkami v ruce odhadoval, jestli už nejsme moc blízko,“ popisuje. „Trenér nás sledoval ze skály, protože na jezero v přírodní rezervaci nesměl motorový člun. Vysílačkou dával pokyny kormidelníkovi Jirkovi Ptákovi, který si při jednom tréninku nesednul se starším z bratrů Svojanovských. Kormidelník na něj křičel, že nemá být v předklonu. Svojanovský měl přes 190 centimetrů a 95 kilo, Jirka 50 kilo. Svojanovský na něj po skončení tréninku řval, že ho rozetře po kamenech. Jirka se bránil: ‚Neříkej to mně, ale tomu na skále.‘ Svojanovský ale zuřil dál: ‚Nejde o to, cos říkal, ale jak jsi to říkal!‘ Nakonec jsme ho přesvědčili, ať neblbne a kormidelníka nechá na pokoji.“

Okupace je zastihla na soustředění v Piešťanech

Poslední příprava před Mexikem se odehrávala ve slovenských lázních Piešťany, veslaři trénovali na přehradě na Váhu a zastihla je okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.

„21. srpna jsem brzy ráno slyšel v rádiu, jak tanky obsazují Prahu. Nejdřív jsem si myslel, že vysílají nějakou blbou rozhlasovou hru. Pak jsme viděli, jak se po silnici na Žilinu valí tanky. Piešťany okupovali Maďaři,“ vzpomíná. „Během pražského jara, kdy se u nás uvolňovala politická situace, jsme doufali, že se věci zásadně změní k lepšímu. Okupaci jsme nesli těžce, což si jasně pamatuju. Do Piešťan s námi odjel taky skifař a trenér Venca Kozák a pronesl památnou větu: ‚Dejte mi zbraň, já jsem důstojník a půjdu bojovat.‘ Samozřejmě že to byla blbost, ale vyjádřil pocity nás všech.“

Soustředění v okupovaných Piešťanech si Petr Čermák nespojuje pouze s obrovským zklamáním a bezmocí, vyvolanými vpádem pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa. V lázeňském městě potkal poprvé svou budoucí manželku Jiřinu, která si tam léčila nohy potlučené z pozemního hokeje. „Slovo dalo slovo a za dva roky jsme měli svatbu,“ dodává.

Na olympiádě v Mexiku dojížděly posádky udušené

Do Mexika odletěli veslaři skoro měsíc před závody, aby si zvykli na řídký vzduch ve velké nadmořské výšce. „Dva kilometry jsme tam jezdili stejně o půl minuty pomaleji než v Luzernu. Posádky dojížděly do cíle udušené. Z naší osmy se Milan Hurtala v rozjížďce vnitřně udusil, otekla mu játra a ledviny. Pro finále se už nedal dohromady, čili jsme nastoupili s náhradníkem,“ prohlašuje Petr Čermák. „Musím podotknout, že jsme nebyli jediní. Ale třeba západní Němci se zdravotními problémy z nedostatku kyslíku počítali a přivezli si do Mexika náhradníky pro oba luby, háčky i štroky.“

Luby jsou konce lodí, štrok vesluje vzadu, háček na čele.

„Poněvadž jsme nepřijeli s náhradníkem, museli jsme sáhnout pro toho, kdo byl k mání. Vzali jsme si Kolesu z dvojky s kormidelníkem, která do finále nepostoupila. Nemůžu na něj házet, že do osmy nezapadl, ale dvojka s kormidelníkem je nejpomalejší veslařská disciplína a osma nejrychlejší disciplína,“ vysvětluje. „Veslo se u osmy protahuje vodou úplně jinak než u dvojky s kormidelníkem. Tréninky jsme s ním jeli v pohodě, ale byly to jenom pětistovky nebo dvoustovky. A nikdy ne dva kilometry.“

Československá osma skončila pátá, což Petr Čermák přičítá rovněž nezkušenosti posádky. V Tokiu 1964 byl ve 22 letech nejmladší, v Mexiku 1968 v šestadvaceti nejstarší. „Na olympiádě hraje velkou roli psychika, nejde o závody někde v Brandýse nad Labem. Myslím, že měl trenér vzít místo mladého kluka aspoň jednoho staršího, třeba Julu Točka,“ konstatuje. „Páté místo mě dodneška mrzí.“

Nejsem Rus, jsem Litevec, křičel sovětský trenér

Mexická olympiáda neznamenala pro Čechoslováky pouze sportovní svátek, ale také obrovský výraz solidarity s okupovanou zemí. „Diváci nám hodně fandili, ukazovali nám churchillovské véčko. Ale když jedete na osmě, dav a povzbuzování moc nevnímáte. Skořepina lodi hučí jak rychlíková lokomotiva, zásek vesla je jak rána do tympánu,“ říká.

Sovětští veslaři se podle něj v Mexiku drželi stranou od Čechoslováků, ale jeden kontakt utkvěl Petru Čermákovi v hlavě navždy. „Centrum sovětského veslování bylo v Litvě, v Mexiku jsme přišli na plac ke kanálu a běžel k nám jejich trenér. Křičel, že není Rus, ale Litevec,“ podotýká.

Po mexické olympiádě opustil Petr Čermák reprezentaci a přesedlal na pozemní hokej. Avšak ne jako hráč, začal dělat funkcionáře a podporoval svou manželku Jiřinu. V sedmdesátých letech byla nejlepší československou pozemní hokejistkou. „Vynikala výbornou fyzičkou a s holí uměla zacházet výjimečně. Vyhrála anketu o nejlepší českou pozemní hokejistku dvacátého století,“ dodává. „Nechtěl jsem ji omezovat, a tak jsem jí pomáhal s rodinou i s našimi dětmi. Hrála ve Slavoji Vyšehrad s dalšími matkami. Z ženského pozemního hokeje jsem byl nejdřív v šoku, třeba při mistráku volala jedna hráčka z hřiště: ‚Andulo, dej Mařenku vyčůrat, už má nohy křížem a mám tady jen jedny kalhotky!‘“

Manželka uspěla na olympiádě, manžel na práci v Německu

Rok 1980 přinesl manželům úspěch ve sportu i v práci. Jiřina Čermáková získala s československým pozemkářským družstvem stříbrnou medaili na letní olympiádě v Moskvě. Petra Čermáka vyslal TOS Hostivař na půl roku do Západního Německa, kde se dvěma kolegy konstruoval stroj na broušení průmyslových diamantů. 

„Poznal jsem tam, že se ekonomika v Československu musí položit. Rozdíl byl v tom, že kdybych u nás něco namaloval a použil ložisko ze západní Evropy, potřeboval jsem podpis nadřízeného a souhlas technického náměstka. Pak se čekalo na stanovisko antidovozní komise ve fabrice, antidovozní komise na koncernovém podniku a na souhlas ministerstva. Nákup ložiska pak šel přes podnik zahraničního obchodu, třeba Strojimport,“ vypráví. „Trvalo by půl nebo tři čtvrtě roku, než bychom ložisko dostali. V Západním Německu jsme řekli: ‚Potřebujeme tahle ložiska, tyhle šrouby a zásobovač nám je za pár dní sehnal. V únoru jsme začali stroj na broušení diamantů konstruovat a v září se už vystavoval na veletrhu v Hannoveru. Pokud vznikl problém, u nás se řešilo, kdo za něj může. V Západním Německu se nejdřív řešil problém a až potom, kdo ho zavinil.“

Práce v Západním Německu byla mnohem lépe placená, trojice z TOS Hostivař dostávala marky hotově a doma je vyměnila za tuzexové bony. „Něco málo jsem si přidal a koupil si novou škodovku stopětku,“ svěřuje se Petr Čermák. Nový vůz stál kolem 50 tisíc korun. Do rodinného rozpočtu přispěla slušně rovněž Jiřina Čermáková. Za druhé místo na olympijských hrách získala odměnu 30 tisíc korun a v bytě Čermákových přibyla nová obýváková stěna.

Aby se vyhnul přátelství s okupanty, vlezl pod stůl

Po návratu z Německa dostal Petr Čermák nabídku, aby vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Vymluvil se, že se na něco takového necítí. Kdo ale nebyl v KSČ, čelil tlaku, aby šel alespoň do Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP).

„Konstruktéři kreslili v dlouhé místnosti na prknech a jednou tam přišla hlavní partajnice. Proběhla místností a na konci zamkla. Pak šla s dalšími chodbou a dávali všem přihlášky do SČSP. Vlezl jsem pod pracovní stůl s uzavřeným čelem a zezadu ho přiklopil sklápěcím prknem,“ vzpomíná. „Mysleli si, že jsem někde pryč na montáži. Unikl jsem a už za mnou nepřišli. Bylo mi čtyřicet a připadal jsem si jako uličník. Nevím, co bych jim řekl, kdyby mě našli. Asi že mi upadla na zem guma a hledám ji. Právě proto jsem byl rád, že přišla sametová revoluce a nemusel jsem už nikdy nic podobného dělat.“

Petr Čermák považuje svůj život za pestrý. Díky sportu se dokázal prosadit rovněž ve své profesi. „Hodně mě formovala loděnice, jako bažant jsem si nemohl moc vyskakovat a dával jsem pozor, co kolem mě dělají starší. Ve fabrice jsem zase koukal na nejlepší konstruktéry,“ bilancuje. „Od parťáka z Tokia a mého pozdějšího trenéra Boba Janouška jsem si vzal k srdci, že nemá cenu špatným věcem uhýbat. Stejně vás totiž dostihnou a vrátí se k vám mnohdy ještě v horší podobě. Je lepší jít jim naproti a postavit se jim hned. Inženýr Blažek říkal: ‚Blbost se musí potlačit, když vzniká. Jak ji necháme být, už ji nikdo neubrzdí.‘“