Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Čermák (* 1957)

• narozen 9. dubna 1957

• vystudoval Právnickou fakultu na Karlově univerzitě

• otec Miloslav Čermák náčelník vojenské posudkové komise v Ústřední vojenské nemocnici v Praze

• 1. prosince 1980 – nástup na základní vojenskou službu u 21. tankového pluku v Žatci

• velitelem 1. čety, zástupce velitele 3. roty u 21. tankového praporu

• několikadenní plná pohotovost během operace Krkonoše

• zástupce ředitele městské policie Hradec Králové

• v současnosti žije v Hradci Králové

Hned po nástupu na základní vojenskou službu se Pavel Čermák stal zástupcem velitele roty v 21. tankovém pluku v Žatci. Pět dní poté se 6. prosince 1980 rozjelo cvičení Krkonoše, které mělo demonstrovat připravenost vojsk Varšavské smlouvy zasáhnout v Polsku proti antisocialistickým silám. Představovali je hlavně členové sílícího nezávislého odborového hnutí Solidarita (Niezależny Samorządny Związek Zawodowy, NSZZ „Solidarność“). Mezi vojáky se šuškalo o útoku na Polsko, a ačkoli nakonec hlavní část 21. tankového pluku do operace Krkonoše nezařadili, vojáci zůstali v několikadenní pohotovosti. Pavel Čermák vzpomíná, že se obával ozbrojeného odporu Poláků, několik dní pořádně nespal a vracely se mu myšlenky, jak střílí do nevinných civilistů.

Od bitvy u Sedanu po Korejskou válku

Pavel Čermák se narodil 9. dubna 1957 v Hradci Králové. Jak sám vzpomíná, jeho předkové měli zvláštní schopnost zamíchat se do válečných konfliktů. Pradědeček František Cígler se během tovaryšského vandru dostal až do Francie, která tehdy zrovna vyhlásila válku Prusku. František Cígler prý tehdy dostal na vybranou, že ho buď oběsí jako pruského špiona, nebo „dobrovolně“ vstoupí do francouzské armády. Pradědeček se pak na straně poražených Francouzů zúčastnil 1. září 1870 slavné bitvy u Sedanu.

Dědečkovi Janu Čermákovi zbývalo zase sedm dní do konce dvouleté vojenské služby u rakousko-uherské armády, když vypukla první světová válka. Jan Čermák prošel v rakousko-uherských oddílech boji v Bosně, v Haliči a v Itálii. Přežil, ale v alpských mrazech přišel o několik prstů.

Strýce Oldřicha Čermáka zase sedm dní po odsloužení základní vojenské služby povolali zpět do armády a v červenci 1953 ho zařadili do mise OSN, která měla dohlížet na dodržování dohody o příměří na 38. rovnoběžce po skončení korejské války. Jako pozorovatele OSN si tehdy Čechoslováky vybralo velení korejských a čínských jednotek a mise se zúčastnilo více než tři sta vojáků a diplomatů.

Operace Krkonoše

Otec Pavla Čermáka – Miloslav Čermák – byl vojenský lékař, který svou kariéru ukončil v hodnosti plukovníka. Rodina se kvůli jeho působení v armádě často stěhovala. V roce 1962 otce přeložili na vojenské letiště Žatec, kde bydleli dalších několik let. Pamětník v tomto městě absolvoval základní školu a gymnázium. Otce potom přeložili do Ústřední vojenské nemocnice v Praze, kde dělal náčelníka vojenské posudkové komise. V Praze Pavel Čermák vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

Otec byl jako vysoce postavený důstojník dlouholetým členem komunistické strany a na konci kariéry obdržel Řád rudé hvězdy. Doma se prý ale o politice nebavili a Pavel Čermák vzpomíná, že otce jednou nachytal při poslechu rozhlasové stanice Svobodná Evropa.

Tak jako všichni mladí muži, které vojenská komise neshledala zdravotně nezpůsobilými, musel i Pavel Čermák na základní vojenskou službu. Vysokoškoláci ale měli jiný režim, během studia museli absolvovat vojenskou katedru a na vojně pak strávili místo dvou let jen jeden rok. Pamětník sice tak jako většina mladých lidí netoužil po službě v armádě, ale kvůli otci se jí ani nemínil vyhnout. S šesti kamarády z právnické fakulty tak 1. prosince 1980 stál před vrátnicí kasáren v Žatci, kde sídlil 21. tankový pluk. Vzpomíná, že v kasárnách tehdy vládl zmatek a nikdo si jich moc nevšímal. „Byl to útvar duchů. Nikde nikdo,“ dodává pamětník. Zatímco šest kamarádů následně zařadili mimo bojové útvary, Pavel Čermák se stal velitelem 1. čety a zástupcem velitele 3. roty.

Tehdy neměl tušení, co se v kasárnách děje, a neměl informace ani o událostech v Polsku, kde koncem června 1976 vyvolalo zvýšení cen stávky v Radomi a ve varšavské továrně na traktory Ursus. Vznikl Výbor na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników, KOR) a intelektuálové a dělníci v něm začali spolupracovat. Polští obyvatelé se postupně aktivizovali, vznikaly opoziční skupiny a pravidelně vycházel samizdat. V roce 1980 se po celé zemi konala dobře organizovaná vlna stávek a poslední srpnový den došlo k podpisu Gdaňských dohod, kdy komunistický režim uznal nezávislý odborový svaz a následně s ním podepsal řadu smluv týkajících se ekonomických i politických otázek. V září téhož roku vznikl nezávislý odborový svaz Solidarita, který se následně stal rozhodujícím opozičním hnutím v Polsku.

Situaci v Polsku se znepokojením sledovali sovětští představitelé a jako nátlakovou akci zvolili cvičení armád Varšavské smlouvy poblíž polských hranic. V Československé lidové armádě tato akce dostala název Krkonoše a zapojilo se do ní 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelectva a velké množství automobilové techniky.

První fáze cvičení proběhla u hranic s Polskem v době od 6. do 9. prosince 1980, ale přípravu vojáci zahájili již 1. prosince, v den, kdy Pavel Čermák nastupoval do kasáren. 21. tankový pluk v Žatci patřil do 1. tankové divize. V každé tankové divizi nahradili vždy jeden tankový pluk během cvičení Krkonoše dělostřeleckým plukem. Nahrazen byl právě 21. tankový pluk, v jehož složkách působil pamětník. Ten ale neměl tušení, že se cvičení nezúčastní, zvláště když se do něj zapojilo týlové zabezpečení jejich pluku. Dostal se do velmi těžké situace. Hned po nástupu převzal četu a stal se zástupcem velitele roty, v níž se prý nacházeli mladíci, z nichž naprostá většina prošla před vojnou trestním stíháním. Celý pluk měl také bojovou pohotovost. „Pro mě to bylo, jako když vás hodí do studené vody. Jste naprosto vytržen z civilního života a v podstatě vůbec nevíte, jak to tam chodí. Kvůli původu mých podřízených vojáků tam vládl zákon kriminálu, a když vám slíbili, že vás v noci zlikvidují, tak jste jim mohl věřit. A ještě k tomu to Polsko. Spali jsme oblečení, obutí a před každou postelí plná polní. Tanky vytažený, plný palební průměr, ať už kanonového, nebo kulometného střeliva,“ vzpomíná Pavel Čermák a dodává, že žili ve velké nejistotě, protože netušili, jaké budou jejich úkoly. „Ani důstojníci nic nevěděli nebo nám to nechtěli říct. Myslím si, že byli stejně vystrašení jako my, protože se naprosto nic nevědělo. Rádio bylo zakázaný, televize, jindy povinná, také. Takže jsme byli v určitém vakuu. Akorát jsme věděli, že potáhneme na Polsko.“

Pamětník několik dní pořádně nespal a stále dokola uvažoval, jak se v případě napadení Polska zachová. „Měl jsem samozřejmě strach. Stejně tak moji podřízení. Vždycky jsem si vymyslel nějaké město. Dejme tomu Poznaň. V mých očích to bylo takové křivolaké, starobylé městečko. Jedeme tam s tanky a já jako velitel sedím na věži. Najednou zpoza rohu vyběhne třináctiletý kluk, bude mít v ruce Molotovův koktejl a bude ho chtít hodit na náš tank. Několik nocí jsem řešil, co udělám. Podotýkám, že hypoteticky šlo o normálního třináctiletého kluka, který neudělal nic špatného. Jenom bránil svou zem proti okupantům a vetřelcům, což je svým způsobem povinnost každého chlapa. A co udělám já? Přemýšlel jsem o tom z mnoha stran. Dospěl jsem k názoru, že ho zastřelím, a to z jednoho prostého důvodu. Pod sebou mám tři vojáky, kteří mně věří, a za sebou moje další tanky, jejichž posádky na mě také spoléhají. Když jsem došel k tomuto poznání, tak se moje trauma ještě rozšířilo.“

I představitelé Varšavské smlouvy očekávali ozbrojený odpor Poláků, a tak nakonec druhou fázi cvičení, která se měla konat přímo na území Polska, zrušili a do kasáren v Žatci se vrátilo i týlové zabezpečení pluku. „Do konce vojny se o Polsku nikdo nebavil. Osobně si myslím, že ta věc byla tak dramatická, že všichni dělali, že se to nestalo.“ Rok poté, 13. prosince 1981, Wojciech Jaruzelski vyhlásil v Polsku výjimečný stav a násilně potlačil opozici v zemi. Sovětský svaz tak už neměl důvod v Polsku zasahovat.

Po vojně

Po ukončení vojenské služby Pavel Čermák nastoupil jako podnikový právník v národním podniku Mlýny a těstárny Pardubice. V roce 1982 se oženil s Evou Konczovou a někdy v této době nastoupil jako vedoucí oddělení do Okresního ústavu národního zdraví v Hradci Králové. Po pádu komunismu nějaký čas podnikal a poté se stal tiskovým mluvčím, šéfem přestupkové komise a zástupcem ředitele městské policie Hradec Králové. Pro neshody s vedením ale odstoupil. Dnes stále žije v Hradci Králové.