Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Čermák (* 1929  †︎ 2011)

• zatčen a internován v táboře pro nezletilé v Německu

• ve třinácti letech u francouzských partyzánů (maquis)

• boje v Normandii s francouzskými maquis

• s francouzskými jednotkami z Paříže do Lince

• osvobozování Chebu a Prahy

• v cizinecké legii, boje v Koreji a Indočíně (1946–1953)

• 1953 služba na německo-české hranici

• únos komunistickými orgány, 13 let v kriminále, poté emigrace

• 1974 návrat do Československa

• špionem pro Deuxième bureau v 70. letech

Některé osudy jsou skoro neuvěřitelné. Kdyby byl životní příběh Jaroslava Čermáka součástí nějakého románu či filmu, tak si řekneme, že autor do jedné literární postavy vložil hned několik životů. Zde byl však scenáristou životní osud. Nicméně je možné, že se události neodehrály přesně tak, jak je zde popsáno, lidská paměť není vždy přesná. Při konfrontaci s historickými fakty i s vyšetřovacími spisy Jaroslava Čermáka vzbuzuje jeho příběh jisté pochybnosti.

Občanské sdružení Post Bellum pro pořad Rádia Česko s názvem Příběhy 20. století zpracovalo v listopadu 2006 příběh Jaroslava Čermáka. V jeho úvodu zazněly následující věty, které mohou být zopakovány i před tímto portrétem vzniklým na základě přepisu rozhovoru: „Příběh Jaroslava Čermáka není nijak zvlášť zapomenutý, zpracovala ho televize, vyšla o něm řada článků, jak v domácích, tak v zahraničních periodikách, vyšly i jeho paměti, které sepsala Marta Bednářová pod názvem ‚Z pekla se neutíká‘. Jaroslava Čermáka také můžete potkat, chodí pravidelně na pietní shromáždění veteránů z války, poznáte ho snadno – světlovlasý stařík ve francouzské uniformě, ověnčený medailemi. Když jsme před zhruba šesti lety začali natáčet vzpomínky veteránů z 2. světové války, obdrželi jsme od jednoho pamětníka, funkcionáře Československé obce legionářské, dopis, abychom si dali pozor, že někteří si své osudy přibásňují. Dokonce jich pěknou řádku vyjmenoval. A je mezi nimi i jméno Jaroslava Čermáka. Na dopis jsme nedbali, podle nás má každý právo svůj příběh vyprávět, tak jak uzná za vhodné. O to větší práci mají potom historikové, novináři a dokumentaristé. My jsme s Jaroslavem Čermákem natočili téměř čtyři hodiny. Vybavoval si naprosté detaily, svůj příběh dokládal autentickými fotografiemi, osvědčením českého ministra obrany o statusu válečného veterána a francouzskými úředními dokumenty. Jeho vyprávění je poutavé a přesvědčivé, přesto ho srovnáme s dostupnými archivními a jinými historickými prameny, abychom je zpřesnili, doplnili, nebo naopak vyvrátili. Je samozřejmě jasné, že něco jde ověřit snadno, něco hůře a něco zůstane jen jako osobní svědectví, těžko ověřitelné. Příběh budou komentovat historikové z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, z Vojenského historického ústavu Armády ČR a z Ústavu mezinárodních vztahů.“

Pan Jaroslav Čermák se narodil v roce 1929 do rodiny legionáře z první světové války. Jeho otec byl absolventem vyšší lesnické školy v Písku a za hospodářské krize získal zaměstnání u barona Rothschilda. Stal se správcem jeho statků na Hlučínsku. Jeho rodina se za ním přestěhovala, žili nedaleko Paskova. V Paskově chodil Jaroslav Čermák do obecné školy, v osmi letech se stal vlčetem v místním skautském oddíle.

Jeho otec byl v roce 1938 povolán do armády jako velitel motorizované jednotky. Po Mnichovu byla jeho jednotka stažena do Místku, patřila k jedné z mála, které bojovaly s Němci při obsazování zbytkového Československa v roce 1938. Otec pak utekl přes Polsko na Slovensko a bojoval v partyzánské skupině Jana Žižky.

Jaroslav Čermák s matkou a sourozenci se přestěhovali k prarodičům do Prahy-Nebušic. Rodina pomáhala partyzánům a židovským uprchlíkům na Českomoravské vrchovině, ovšem dozvědělo se o tom gestapo a došlo k zatýkání.

Třináctiletý Jaroslav Čermák byl internován v nápravném zařízení pro nezletilé v pražské Jenerálce, odkud byl poslán do pracovního tábora pro mladistvé v jihoněmeckém Villingenu v Bádensku, nedaleko švýcarských i francouzských hranic. Tam byly internovány děti zatčených a popravených. Kdo se domluvil trochu německy, mohl pracovat i mimo tábor, vykonávali pomocné práce v nedaleké továrně. Někteří dozorci se k nim chovali relativně přátelsky. Sešla se zde skupinka dětí ve věku třináct až patnáct let a začala plánovat útěk.

To je Dunaj

„Nevěděli jsme, kde jsme. Uměl jsem německy, tak jsem se s tím jednonohým bachařem bavil. Říkám mu: ‚Co je to za potok?‘ – ‚To je Donau.‘ – ‚Aha! Dunaj pramení ve Schwarzwaldu,‘ to jsem věděl ze školy. ‚Už vím, kde jsme. Ten lágr je takových šedesát kilometrů od Francie, asi padesát od Švýcarska.‘ Tak jsem se rozhodl, že uteču. Ostatní mi říkali: ‚Člověče, podle čeho půjdeme?‘ Říkám: ‚Od skautů jsme se učili, že mech roste ze severní strany. My půjdeme na jih, tak budeme koukat na ten mech. A furt dolů.‘ Ze sedmi (účastníků útěku) to kleslo na pět. Nejmladšímu bylo třináct roků. Ten se nám chtěl u Bodamského jezera vrátit a přihlásit Němcům. Říkám si: ‚To je konec, to se dál nedostaneme.‘ Tak jsme ho přemluvili a dostali do té Francie.“

Řeka Rýn a Bodamské jezero je odradily od překonání hranic do Švýcarska, rozhodli se pokračovat až do Francie. Hranice překročili nedaleko Mulhouse. Skupinka dětí se setkala s jedním francouzským sedlákem, kterého požádala o jídlo. Dal jim najíst a poradil jim cestu do skal pohoří Jura k partyzánům. Cestou se setkali s židovskou uprchlicí.

„Tak jsme se dali k té řece a podél ní ve skalách nahoru. To bylo příkré. Slyšíme někoho naříkat. Posloucháme a kluci říkají, tam někdo je a naříká, že je mu zima a má hlad. Tak jsme se tam vrátili a tam byla osmnáctiletá Židovka. Utekla ze školy před zatčením a utíkala k partyzánům. Tak jsme ji oblékli do hadrů. My měli hadrů, cestou jsme svlékali strašáky v polích. Boty jsme měli omotané hadry. Šli jsme jak duchové, žádný štěrk, nic nebylo slyšet. Boty se nám rozpadávaly, měli jsme je perfektně obalené. Kabáty jsme měli dlouhé, skoro jsme je jako kluci tahali až po zemi. Bylo to ze strašáků, byly v tom vši, blechy. Tak jsme jí dali jeden kabát tříčtvrťák, aby jí bylo teplo. Vzali jsme ji s sebou, ona to tam znala: ‚Tady musíme nahoru a tam jsou partyzáni.‘“

První setkání s partyzány bylo pro ně překvapením, zjistili, že u partyzánů jsou další Čechoslováci.

Vy mluvíte česky?

„Dva ti partyzáni beze zbraní šli k nám. ‚Odkaď jste?‘ Mluvili plynně česky. ‚Já jsem z Hradce Králového.‘ Byl četař, legionář a vycvičoval partyzánský oddíl. ‚Pojďte dál, kluci, dáme vám jídlo a přijdou si pro vás kluci z tábora.‘ Druhý byl Polák, Duda, z Varšavy, taky legionář, sedm let měl už odslouženo. Tak jsme šli, dali nám najíst a do vojenské vysílačky hlásili francouzsky naše jména. Najednou bednička začala česky: ‚Hele, dej ty kluky sem, my se jich zeptáme, kde jsou, a řekneme jim, že pro ně jdeme.‘ My to obdivovali, nevěděli jsme, že mají vysílačky. Šli jsme asi čtyři až pět hodin pěšky do hlavního štábu. Skaliska jsme slézali. Odvedli nás tam, hned všechno svléknout a spálit do ohně, postříkali nás dezinfekcí a byli jsme v karanténě asi čtrnáct dní.“

Partyzáni je zrazovali od cesty do Švýcarska, že prý je Švýcaři předají zpět k Němcům. Mohou však zůstat u partyzánů, nebudou dostávat žádný žold, ale partyzáni se o ně postarají. Francouzští partyzáni v té době měli dodávky potravin, zbraní a munice z Británie. Partyzánský štáb byl vybaven relativně komfortně, v bývalém kamenolomu při francouzsko-švýcarských hranicích byl i vybavený operační sál, říká Jaroslav Čermák.

To jsou pytláci … Stříleli jsme na tři sta metrů

Do armády (FFI – Forces Francaises Intérieures/ francouzské vnitřní síly) oficiálně nesměli být přijati, protože nikomu z nich nebylo ani šestnáct let. Za rok snad, když se zfalšují doklady, říkali jim. Pomáhali tak v kuchyni, účastnili se sběrů materiálů z padákových shozů z Británie. Polský partyzán Duda jim nabídl možnost účastnit se výcviku, když pro něj občas odlijí víno.

„No a dělali jsme v kuchyni, sortovali víno a Duda nám povídá: ‚Hele, já budu zbrojířem. Za čtrnáct dní budu pro jednotku připravovat zbraně, které přišly z Kanady. Kdybyste byli chytří a nebyli blbí, a jak vidím, tak chytří jste. Vždy trochu vína ulijete do plechovek a dolijete to vodou, zamícháte to a oni to nepoznají. Pět litrů ze sudu vytáhnete, oni to nepoznají. Já vás za to naučím se zbraněmi. Granáty, miny, všechno rozebírat a dávat dohromady a střílet.‘“

„Tak nás bral na odmašťování zbraní, co přišly z Kanady. No vyučoval nás. Tři čtvrtě roku jsme k němu chodili. Střílet nás naučil, ale z kanadských dvacetiranných odstřelovaček. Byl na automatický nabíjení, zásobník, 13 až 20 ran měla. Na tři sta metrů nás naučil střílet. Chytil nás při tom kolonel. Přijel tam na kontrolu. ‚Kde je Duda?‘ – ‚Je na střelnici. Odmašťují zbraně, co shodili před čtrnácti dny.‘ A my tam stříleli. ‚Kde máte ty dělníky?‘ – ‚Někteří se támhle učí střílet. Když přijdou Němci, tak Francouzi se na ně vyserou. Poláků je tady pár, Češi jsou tady asi čtyři, my je neuchráníme. Tak se musí naučit...‘“

„‚To jsou pytláci vyloženě. Ani vaši odstřelovači tak střílet neumějí jako oni. Dejte mu tam pět ran.‘ Tak mi tam dali pět patron. ‚Střílej tam, kolonel chce vidět, jak střílíš.‘ Takže ťuk, ťuk, ťuk. Do pěticentimetrového kolečka pět ran. Duda povídá: ‚To střílí ještě lépe.‘ Kolonel: ‚Takhle střílejí na tři sta metrů? Perfektní. Hned přikazuji vydat jim zbraně.‘ Tak nám vydali zbraně a už jsme museli chodit na stráže.“

Jaroslav Čermák tak chodil s partyzány na stráž, účastnil se též útoků na nedalekou silnici vedoucí k jihu Francie, na zásobovací auta, která po ní jezdila. Dostal falešné doklady, které ho učinily starším. Celkem sloužil u partyzánů dva roky a čtyři měsíce. V lednu 1944 se přihlásil jako dobrovolník k přesunu do Normandie, v rámci posílení francouzského vnitřního odboje před očekávanou invazí spojeneckých vojsk. Ještě před svými patnáctými narozeninami přešel do Normandie. Byl z něho nyní zkušený partyzán, který již dostal válečný kříž.

Přesun do Normandie byl zdlouhavý, větší část cesty se muselo jít pěšky. Na některých úsecích pomáhalo francouzské četnictvo, byli pak převáženi auty.

„My jsme třeba leželi v lese celý den, v noci jsme přeběhli třeba deset kilometrů a zase jsme museli ležet, nemohli jsme dál, čekali jsme, až se to tam uvolní, my jsme šli již vyzbrojení. Měli jsme německé zbraně, co jsme za ty dva roky ukořistili. Americké a anglické jsme vyhazovali, to byly zastaralé a pomalé zbraně. Náboje se do toho špatně dostávaly, akorát co jsme dostali letecky. Kdežto německých jsme měli hodně.“

Bojoval jsem i za vylodění v Normandii

Do Normandie se dostal jen několik dní před vyloděním. Vyhazovali pak do povětří trafostanice a útočili na německé pozice zezadu. V jednom momentě to s oddílem, ve kterém byl Jaroslav Čermák, vypadalo velice špatně, byl mezi německými jednotkami. Těmi, co bránily Normandii, a nově příchozími posilami. Velký parašutistický výsadek spojenců je však zachránil.

V červenci 1944 došlo k rozpuštění FFI, Jaroslav Čermák vstoupil do jednotek francouzské armády. Sloužil ve francouzské zásobovací jednotce. S ní se účastnil osvobozování Paříže, Ulmu a koncentračního táboru Dachau. Ve Štrasburku byl v únoru 1945 Janem Masarykem a prezidentem Benešem vyznamenán Československým válečným křížem.

Na jaře roku 1945 si zažádal o přeřazení k bojovým jednotkám, díky svým partyzánským zkušenostem a znalostem němčiny byl zařazen jako pyrotechnik do průzkumné jednotky 4. regimentu cizinecké legie. S touto jednotkou došel až  na demarkační linii do rakouského Lince. V Linci jim na sklonku války velitel řekl, že Čechoslováci a Poláci se mohou i s výzbrojí oddělit a přidat se k Američanům v Bayreuthu. Dostali se k Američanům a rozhodli se postupovat dál.

V Chebu jsme byli o tři hodiny dříve než Američani

„Ten náš kapitán říká Američanům: ‚My vám jdeme pomoct, protože jste blbí.‘ Tak to řekl tomu generálovi. ‚V Chebu jsou československé obranné bunkry. Ty neprostřílíte ničím, to je z kvalitního betonu. Jestli je kompletní, i s tou věží, tak se ani neuserete. Já tady mám dva kluky, kteří sloužili v Chebu, podporučík a nadporučík, ti to tam znají, ti to stavěli.‘ Naskákali jsme do aut a jeli jsme. Přijeli jsme do Landsberku a zastavili jsme. A ten říká: ‚Tady dolů doprava a tady po té vozové cestě. Zastavíte u rybníků, to je ještě Německo. Za těmi rybníky jsou bunkry, ty budou obsazené SS, na ty půjdeme benzínem.‘ To byly bunkry bez klimatizace. Jen jsme tam cákli benzín, hned Němci ruce nahoru a lezli ven. Kdyby to chytlo, to by byl jejich konec. Odvezli jsme je do Chebu a říkáme: ‚Tady počkáte, až přijdou Američani.‘ V Chebu jsme byli o tři hodiny dříve než Američani.“

„Přijeli jsme do Chebu, na náměstí bylo plno rozsypaného skla od bombardování. Na náměstí byl ‚Burgmeister‘ s klíči od města, aby nám je předal. My mu říkáme: ‚Nechceme je, nechte si to pro ty ostatní, co přijdou za námi.‘ Museli jsme se akorát zapsat do knihy.“ 

Z Chebu pak jednotka cizinecké legie jela do Františkových Lázní, kde odzbrojili místní posádku, a jeli dál na Plzeň. V Plzni, nedaleko plzeňské Škodovky, narazili na odpor Němců, jelikož bylo zapotřebí letecké podpory, boje v Plzni přenechali Američanům. Rozhodli se nerespektovat sovětsko-americkou demarkační linii Karlovy Vary–Rokycany–České Budějovice a ve skupině zhruba 120 lidí pokračovali dále na severovýchod ku Praze. V Hostivicích a Jenči se setkali s ruskými vlasovci. Jaroslav Čermák překvapivě tvrdí, že byli první spojeneckou jednotkou v Praze. Tvrdí, že průzkumná jednotka legionářů, pod velením pplk. Beneše a kpt. Huka čítala až několik set lidí převážně Čechoslováků a Poláků. Čechoslováci, okolo stovky lidí, kteří překročili linii, se měli dostat až k Praze. Do centra Prahy měla dojet jen předsunutá jednotka na dvou či třech džípech.

Demarkační linie nás nezajímala

„Třetího května jsme přijeli do Berouna. Čtvrtého května jsme byli v Praze. Smrkovský nás vyhnal. Přijeli jsme do Hostivic a Jenče. V Jenči zůstalo dvacet vojáků, v Hostivicích dalších třicet a ve dvou džípech jsme jeli dál do Prahy. Věděli jsme goniem útvaru, kde je československá vysílací stanice. Že je vzdálená dvacet nebo třicet metrů od Muzea.“

„(Němci) nám chtěli složit zbraně. Ale my jsme ke složení zbraní měli mít oprávnění revolučního národního výboru. A to nám Smrkovský nedal. Volal generála, že jsme porušili demarkační čáru, a ať jsme pryč. Náš velitel mu říká: ‚Víte, co budete mít mrtvých, takhle by nic nebylo.‘ – ‚My musíme udělat povstání.‘“

„Museli jsme zpátky do Holoubkova, Američané se nám smáli, jak nás Češi vyhodili. Do Holoubkova přijela tanková brigáda generála Lišky. Všichni se báli jet dál přes demarkační čáru. Mysleli, že platí. Pro nás (pro Čechy) neplatila. Vždyť nám to řekli Francouzi, pro vás nic neplatí, vy jste Čechoslováci. Tak jsme se vrátili, dali nám jídlo, benzín. Byli jsme tam deset dní a za deset dní jsme teprve jeli znovu do Prahy.“

V Praze se Jaroslav Čermák krátce účastnil zatýkání kolaborantů a Němců. Říká, že byl i při zabírání Barrandova, proto také nesouhlasí s restitucí majetku rodiny exprezidenta Václava Havla. Po konci války se dozvěděl o osudu své rodiny. Jeho matka zahynula v koncentračním táboře, otec zahynul na sklonku války v partyzánské brigádě Jana Žižky. Zajímal se též o rodinný majetek, ten mu však nebyl vydán. Jelikož z jeho nejbližší rodiny nebyl již nikdo naživu, tak se ještě v létě roku 1945 rozhodl k návratu do Francie.

Původně si chtěl jen zjišťovat, jaké podmínky by získal po odchodu z cizinecké legie, neměl však odsloužený dostatečný počet let, tak se nakonec nechal přesvědčit k další službě v armádě. Z Marseille odjel do velitelství cizinecké legie v alžírském Sidi Bel Abbés. V Asii válka pro Francii na sklonku léta 1945 ještě neskončila. Kapitulaci Japonska zažil ještě ve výcvikovém táboře cizinecké legie v Alžírsku, v únoru příštího roku však proti Japoncům bojoval. V lednu 1946 odjel lodí Pasteur na Dálný východ. I v roce 1946 se ve vietnamské džungli schovávali někteří z japonských vojáků. V tomto roce ještě Jaroslav Čermák bojoval na jedné straně se svými budoucími protivníky – vietnamskými komunisty. Čermák tvrdí, že při této příležitosti osobně potkal velitele čínských nacionalistů Čankajška.

V roce 1948 se vracel z Indočíny do Francie přes Džibuti, legionáři náhle dostali rozkaz přeplavit se na Madagaskar. Jejich loď, starý italský parník, najela u somálských břehů na útes a ztroskotala. Mezi italskými obránci somálského pobřeží a francouzskými legionáři hrozil ozbrojený konflikt. Jejich vylodění v Somálsku také prý rozpoutalo diplomatickou roztržku mezi Francií a Itálií. Na Madagaskar nedojeli, jejich velitelé je ani neposlali zpět do Francie. Mužstvo rozeslali na různá místa, pan Čermák byl odeslán na Cejlon a odtud zpět na Dálný východ do Indočíny.

Většinu času během služby v cizinecké legii sloužil Jaroslav Čermák v Indočíně v rámci 1. REP (Régiment Étranger des Parachutistes) – parašutistického regimentu. Nicméně udává bez bližších detailů, že během let služby v cizinecké legii sloužil i v Alžírsku, Maroku, Senegalu a Kongu.

Utopili jsme na dvacet tisíc Vietnamců

Jaroslav Čermák bojoval zejména na severu Vietnamu proti Ho Či Minovým povstalcům, krátce bojoval i v korejské válce v rámci kontingentu 1. a 2. REP. Není však schopen přesněji datovat či popsat jeho bojové nasazení v Koreji. Ve Vietnamu se naučil podrobně zacházet s minami, prošel i dalším parašutistickým výcvikem. Jaroslav Čermák se účastnil i akce, při které skupinka legionářů vyhodila do povětří přehradu.

Při této akci, jak tvrdí bývalý legionář Čermák, zahynulo přes dvacet tisíc vietnamských civilistů. Pohybovali se v pohoří poblíž čínských hranic, v oblasti nedaleko měst Tat Ke a Lang Song. Podle vyprávění pana Čermáka tuto akci provedlo komando asi patnácti vojáků, kteří využili již dříve zaminované přehrady. O zaminování této přehrady věděli francouzští legionáři, nikoliv však vietnamští povstalci. K odpálení náloží se odhodlali bez rozkazu vyšších velitelů. Vyrobili si provizorní vory a na nich unikli z Vietnamci již obsazené oblasti. Využili povodňové vlny a na voru se po řece prý dostali až do hlavního města Hanoje. Podle Jaroslava Čermáka na následky akce zahynulo na 20 tisíc vietnamských vojáků a civilistů. Velitelé nebyli touto partyzánskou akcí příliš nadšeni, Jaroslav Čermák a jeho další spolubojovníci byli s okamžitou platností převeleni do Alžírska. Pan Čermák dnes tvrdí, že Francouzi to tajili, a není to tak možné ověřit. (Po dotazu na přesnější dataci této akce říká, že to bylo zhruba tři čtvrtě roku před Dien Bien Phu – březen 1954 – to znamená asi na začátku roku 1953.)

Po návratu do Alžírska pan Čermák vystoupil z jednotek cizinecké legie a díky svým jazykovým schopnostem se přesunul do Německa, kde zprvu sloužil na odposlechové stanici u českých hranic, aby se pak stal instruktorem rodícího se Bundeswehru.

StB mne uneslo přes hranice

Sloužil také přímo na hranicích, kde vedl předběžné výslechy s uprchlíky z Československa.  Zprvu sloužil ve Furth im Waldu, v roce 1953 byl převelen do městečka Bayerische Eisenstadt přímo na německo-českých hranicích. Odtud ho členové bezpečnostní složky komunistického Československa unesli přes hranici do Železné rudy, v době kdy šel zrovna do služby. Estébáci se vydávali za uprchlíky, kteří právě překročili hranici (květen 1953).

„‚Už jsme v Německu?‘ Ptali se mne. Oni asi byli přesně instruovaní, že bydlím támhle v hotelu a v deset hodin chodím do služby. Akorát vešli do té uličky. Tam je závora, zábradlí a rozděluje to Československo a Německo. Dráty od toho byly takových dvě stě metrů.“

„‚Už jsme v Německu?‘ Já povídám německy: ‚Odkaď jste?‘ – ‚No Češi jsme.‘ – ‚No tak pojďte, já vás vezmu na stanici.‘ Jak jsem promluvil česky, tak říkají: ‚To je on. Ruce vzhůru.‘ Hned mě strhli za ten plot. ‚Už je náš, už na něj Němci nemůžou.‘ Odvezli mě do Strakonic a z nich do Prahy.“

Pan Čermák se dostal k vojenskému soudu, kde mu prokurátor navrhoval trest smrti, nakonec dostal „jen“ sedmnáct let. Po pokusu o útěk dostal další roky. „Tam mě odsoudili, já jsem pak přepadl eskortu. Odzbrojil jsem bachaře. Jiný mi rozbil hlavu, omráčil mě, tím mě dostali, dali mi pouta a odvezli mě do Leopoldova. Přidali mi pět let.“

Na svobodu byl Jaroslav Čermák propuštěn až v roce 1966, odseděl si na Mírově a Leopoldově 13 let. Pan Čermák říká, že v izolaci na samotce strávil skoro sedm let. Jeho trest byl prý zkrácen nikoliv z důvodu amnestie, ale protože se seznámil přes jednoho spoluvězně s ředitelem Adamovských strojíren, které vyráběly kopírovací stroj K100. Tyto čpavkové kopírovací stroje byly holandsko-francouzského původu, Jaroslav Čermák s nimi měl zkušenosti z armády. Za pomoc při opravách těchto strojů si vymohl obnovu svého procesu, propuštění a příslib možného vyhoštění z republiky.

V roce 1968 odešel opět do zahraničí, přes francouzskou ambasádu v Berlíně odešel do Německa, kde žil pod stejným jménem, ale maličko pozměněnou identitou – jako Cermak, Němec odsunutý z Československa. V sedmdesátých letech se v emigraci oženil s Češkou, která též utekla. Jeho žena byla dcerou komunistického funkcionáře, její rodiče ji přesvědčili k návratu do vlasti.

Opětný návrat do Československa

Jaroslav Čermák se za ní přestěhoval, zpočátku v Praze pracoval pro německou firmu jako cizí státní občan, později na sklonku sedmdesátých let normalizoval svoji situaci vůči československým komunistickým úřadům, usadil se zde a začal v Praze pracovat jako československý občan.

Pan Čermák říká, že díky svým kontaktům dodával zpravodajské informace pro francouzskou výzvědnou službu Deuxième bureau – section 4.  Jaroslav Čermák pracoval v centrále Československých energetických závodů, dodával tak prý plány týkající se československé energetické soustavy. Československé úřady jeho činnost jako zpravodajce neodhalily, sice byl jednou zatčen v Rumunsku s podezřením na spolupráci s francouzskou tajnou službou, ale nebylo mu nic prokázáno. Byl údajně přes dva měsíce vězněn. Jaroslav Čermák říká, že byl částečně kryt rodiči své manželky. Cestoval do Maďarska a setkával se svým kontaktem v Rumunsku či Jugoslávii, kam údajně cestoval pod krytím s německými dokumenty, s francouzskými agenty se setkával na německém či francouzském velvyslanectví. Svoji minulost špiona veřejně přiznal až po roce 1989.

Jaroslav Čermák silně nesouhlasí s politikou současného vedení Československé obce legionářské, tvrdí, že ho z Obce vyloučili. Vedení československého vojska na Západě vyčítá zbabělost, protože prý zanechali ve Francii při evakuaci do Británie v roce 1940 mnoho mužů a rodin napospas Němcům.

U kartářky

 „Jednou kdysi v Marseille jsme šli ke kartářce. Ta předpovídala: ‚Vy padnete, vy padnete, vy se nevrátíte…‘ Teď přišel Míla Masopust a řekla: ‚Vy se oženíte ve Francii a nic s legií nebude chtít mít.‘ Když jsem přišel já, tak povídá: ‚Člověče, v kterým roce vy jste narozený? Vy to přežijete všechno.‘ Taky když mě podřezali ve Vietnamu, tak mě přivezli do nemocnice, už jsem měl žíly červený… (Doktor říká) ‚Ten se z toho dostane. V jakém roce jste narozený?‘ – ‚Dvacet devět.‘ – ‚Vy jste poprvé raněný?‘ – ‚Ne, já už jsem sloužil za války.‘ – ‚Ten chlap to přežije, ten je na šťastné planetě.‘ A přežil jsem všechno. I kriminál.“