Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Čermák (* 1933  †︎ 2011)

• otec brig. gen. Ing. Jan Čermák

• zatčení otce v roce 1950 a stěhování z Prahy

• studium práv a zatčení

• uranový důl Bytíz

• dokončení studia, pracoval v České pojišťovně, Pražském dopravním podniku a v Útvaru hlavního architekta

Jan Čermák otec byl za první republiky zástupcem velitele ŘOP Karla Husárka. Během války byl pravděpodobně činný v Obraně národa, jeho syn vypověděl, že nabídl své služby Aloisi Eliášovi (předseda protektorátní vlády), ale vzhledem ke svému zdraví nebyl zřejmě využíván. Během Pražského povstání se přihlásil na velitelství Velké Prahy, v jehož čele stál Karel Kutlvašr, stal se jeho zástupcem. Při osvobozování Prahy vyjednával například s K. H. Frankem.

„Byly tady nějaký náznaky, že to možná Frank chtěl nějakým způsobem už zabalit za předpokladu, že ten přechod bude civilizovanej. Že tady na něj nevtrhnou davy nějakých rozzuřených..., jak to bejvá. Tak to vypadalo, že by se třeba na něčem dohodli… Potom to bylo všechno pokládáno za pokusy o kolaboraci, ale nebyla to pravda. Tady šlo o to: Z naší strany byly podmínky bezpodmínečné kapitulace, pouze s určitejma zárukama, že nedojde k nějakému lynčování a takovým věcem… Takže to vypadalo, že mohl zajmout Franka. Ale on by se nenechal zajmout od nějakýho revolučního gardisty jen tak. Nakonec to nedopadlo, protože Frank nepřistoupil na vůbec žádný podmínky…“

V roce 1948 odešel do důchodu, ale i přesto se po únorovém převratu stal nepohodlným a v roce 1950 byl zatčen. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen za ohrožení státního tajemství na 1 rok.

„Oni hledali cokoli, čeho by se chytili, to bylo zcela zřejmé. Říkali, že hledají zbraně, valuty a listinnej materiál. (A kolik jich bylo?) Byli čtyři. (A jak byli oblečený, byli opravdu v těch koženejch kabátech?) Ne, ne, byli v civilu. Vypadalo to spíš na nějaký dělnický kádry. No a ten byt byl velkej, takže si užili hoši… Tam bylo 11 místností, ne 11 pokojů, ale 11 místností, a to nepočítám koupelnu a záchod… (Všechno teda prošacovali a prohledali…) Trvalo to do rána někdy, do čtyř hodin. A nenašli nic, sice odnesli nějaký listiny, ale podle mého názoru zcela nezávadný. To nebyly žádný protistátní ani nic, co by mělo charakter špionážní nebo tajný nebo takovýho něco, takže se chytali kdečeho jinýho, ale nenašli nic.“

Tato situace pro rodinu neznamenala jen odloučení otce od rodiny, nýbrž i povinnost odstěhovat se bez náhrady z bytu, ve kterém bydleli. Generál Jan Čermák byl degradován na hodnost vojína a přišel o penzi.

„Já nevím, co všechno vystřídal v těch legiích. On byl především nejdřív v nějakým lágru, protože ruská byrokracie byla snad ještě horší než ta rakouská a oni se na zajatce, kteří chtěli bojovat na ruský straně, koukali úkosem, protože pro ně to byl zrádce, i když teda se rozhodl bojovat pro ně. Takže v tom lágru se nábor do legií dělal dost obtížně. (…) Jemu se podařilo se tam dostat, když už se ta armáda nějak víceméně rozkládala. Zborova se sice nezúčastnil, protože to tam zrovna nebyl, ale vyžral teda potom kdeco… až do 20. roku.“

Student právnické fakulty

Rodina se odstěhovala z Prahy na venkov do Myšlína nedaleko Hrusic. Pro syna Jana to znamenalo odejít z dejvického gymnázia a přejít na gymnázium do Říčan.

Po jeho absolvování musel nastoupit do práce. První jeho praxí byl státní statek, kde nastoupil jako nekvalifikovaná pracovní síla (zpočátku pracoval u hříbat) v červenci 1952.

„A pak jsem dělal leccos… Nádeníka, závozníka, traktoristu a prostě takovéhle věci… Ale celkem mě to zezačátku bavilo, tak co, mně bylo 19 let, byl jsem celkem tělesně zdatnej, ale bylo to naprosto bez jakékoliv perspektivy. Tak posléze jsem se nechal přemluvit a nechal jsem si opatřit nějaký nový zaměstnání. To zas ségra byla provdaná za inženýra, který stavěl přehrady a byl dost úspěšnej stavbyvedoucí, a ten měl nějaký známý a dostal mě do – jak se tomu tenkrát říkalo – Vodohospodářského rozvojového střediska…“

Ve vodohospodářském družstvu zůstal půl roku, pak byl povolán k branné povinnosti. Po dvou letech vojny se do střediska vrátil, protože neměl jiné zaměstnání. V armádě působil zpočátku u kavalérie, protože měl od mládí rád koně, a posléze byl u pěšího pluku.

Práce ve středisku nebyla nijak zvlášť dobře placená a vyhlídky nebyly nijak lákavé, tak se pokusil o práva. Studium ho velice bavilo. Ze svého vlastního zájmu napsal práci, ve které rozebral způsob fungování socialistického systému obecně i problematiku a specifika Československa, samozřejmě došlo i na kritiku. Práci dal přečíst několika spolužákům a za 14 dní pro něho přišla Veřejná bezpečnost. Byl odsouzen na dva roky, z nichž 16 nebo 17 měsíců strávil na uranovém dole v Bytízu.

„I když jsem nekutal celou tu dobu, taky jsem kutal, ale i když jsem nekutal, tak celý to prostředí je radioaktivní. Tenkrát se jednak o tom tolik nevědělo, jak je to příšerně nebezpečný, to se obecně nevědělo, a jednak se kašlalo i na to, o čem se vědělo. A to, i když se jednalo o civilní zaměstnance, to prostě bylo hrozný… To bylo prostě hrozný hazardování s lidským životem, i na úrovni tehdejších znalostí.“

V roce 1960 ho propustili na svobodu. V roce 1965 nastoupil jako agent do České pojišťovny a dostudoval práva. V pojišťovně zůstal až do 80. let jako právník u likvidátorů (likvidace právních škod).

„To přišla ta Charta a já jsem tam měl jednoho – já jsem pak už byl vedoucí té skupiny likvidátorů – a měl jsem tam jednoho likvidátora a ten podepsal Chartu 77… Tak prostě ta histerie chartistická… Každej tenkrát honem podepisoval kdejakou antichartu a takovýhle věci, to nebyla jen ta v Národním (divadle), ale to byly i na různých podnicích. To se všichni bejvalí reakcionáři chtěli honem zachránit, a tak organizovali anticharty a já nevím co všechno…“

Odešel do Pražského dopravního střediska a v roce 1983 dostal nabídku pracovat jako právník v Útvaru hlavního architekta. Zde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 2002.