Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bojan Čermák (* 1941)

• narozen 6. prosince 1941 v Praze

• od roku 1948 členem jachetního oddílu, původně 5. přístav vodních skautů

• v březnu 1961 založili v oddíle softballové sdružení ISBA

• vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• od srpna 1968 působil na univerzitě v Eindhovenu v Nizozemsku

• pracoval jako matematik a fyzik

• celý život se věnoval softballu

Bojan Čermák vyrůstal v legendárním 5. přístavu vodních skautů pod vedením Jaroslava Nováka-Braťky. V době, kdy tam Bojan vstoupil, se oddíl kvůli komunistickému zákazu vzdal skautských znaků a označení, ale skautského ducha si uchoval. S kluky z oddílu stál u zrodu českého softballu v šedesátých letech. Celý život působí Bojan Čermák jako matematik a fyzik a po sametové revoluci jako podnikatel v oblasti sušení uranu.

Dědeček zmizel do Bulharska

Bojan Čermák se narodil 6. prosince 1941 v Praze. Svoje netradiční jméno zdědil Bojan po otci. „Otec byl taky Bojan a bylo to kvůli tomu, že dědeček nechtěl být už potřetí zavřený za rakouskýho mocnářství, tak zanechal svršky na břehu řeky Svratky a zmizel do Bulharska.“ V Bulharsku dědeček působil jako žurnalista a vedl odboj proti Turkům s kamarádem Bojanem, který šel později za kmotra jeho synovi a podle kterého dítě také pojmenoval.

Bojan přišel na svět v letech druhé světové války. „Rodina bydlela dočasně v Dobřichovicích, kde byla vila po dědečkovi.“ Po konci války se Čermákovi stěhovali ke druhému dědečkovi na pražské Vinohrady. Bojan nastoupil do školy na náměstí Míru, kde si okamžitě oblíbil matematiku. „Byl jsem dost často nemocnej a četl jsem si doma Lidé a země, takže jsem byl nabušenej údajema ze zeměpisu třeba.“

Neříkali jsme tomu skauting

Tatínek zavedl Bojana v dětství do skautského oddílu, který se po zákazu v roce 1948 stal jachetním oddílem. Tento oddíl vedl Jaroslav Novák-Braťka a klubovnu měli skauti pod Vyšehradem.  „Už brzo jsem jel na letní tábor. Byl jsem malej, takže jsem byl ve stanu s Braťkou a nebyl jsem přidělen do žádný družiny.“

Členem oddílu byl i Bojanův bratranec Tomáš Pačes-Pacík, který vedl jejich družinu. Oddíl byl původně skautský, ale Braťka si dával pozor, aby se nevyužívaly skautské znaky a symboly. Za důležitou považoval výchovu a tu udržel skautskou i přes komunistický zákaz. „Když jsem nastoupil do oddílu, tak jsme tomu skauting neříkali. Braťka to nechtěl.“

Dělníci napsali ostrý dopis

Po roce 1948 byl Bojanův otec propuštěn z pozice ředitele podniku a měl nastoupit do dolů v Příbrami. „Dělníci ho měli rádi a napsali dost ostrý dopis na národní výbor.“ Nakonec tedy otec odjel na rok čistit kotle k Ústí nad Labem a za rodinou se vracel do Prahy jen na víkendy. Po roce se mohl vrátit do podniku, který původně vedl, a pracoval jako řadový zaměstnanec v laboratoři.

Bojan měl kvůli rodinnému původu ztíženou cestu ke vzdělání. Přimluvil se za něj však třídní učitel, a mohl tak  nakonec nastoupit na gymnázium. Jeho starší sestra vystudovala architekturu a Bojan ji chtěl v oboru následovat, ale neuměl malovat. Nakonec tedy nastoupil na matematicko-fyzikální fakultu, kterou v roce 1963 dostudoval, a dostal umístěnku jako radiotechnik do Kobylis.

Po nějaké době byl Bojan z politických důvodů z podniku propuštěn. „Ředitel mě zavolal, že je strašně nerad, ale že musím odejít.“ Podařilo se mu najít místo ve Státním výzkumném ústavu stavby strojů v Běchovicích, kde působil v oddělení turbín.

Softballu jsem věnoval skoro všechno

Už od padesátých let se v Braťkově oddílu začal hrát softball. Nejprve v upravené Braťkově verzi pod názvem Panák, ale časem se podařilo získat pravidla, a hlavně vyrobit pálky, rukavice a míče a hrát skutečnou hru. Bojan a další jeho přátelé z oddílu pak v březnu 1961 založili sdružení ISBA. Zkratka znamenala International Softball and Baseball Association[1] a jednalo se o recesistické sdružení, které ale jasně odkazovalo k zakázané Americe.

Bojan se do softballu nadchl a hrál na pozici nadhazovače. „Já jsem tomu softballu věnoval skoro všechno.“ Neuvěřitelné je, že v šedesátých letech, kdy se komunistický režim začal uvolňovat, se podařilo navázat spolupráci se softballovým týmem ze Spojených států amerických a přes americkou ambasádu přijeli američtí hráči do Prahy. Bojan vzpomíná nejen na zápasy, ale i na bujaré večírky. „Oni měli prachy a velmi brzy se začalo tancovat na stolech.“

Přes americké hráče se čeští softballisté také dostali k prvním oficiálním pravidlům hry. „To bylo už právnickým jazykem, jako když čtete patenty.“ Bojan si pravidla nastudoval a dbal na jejich dodržování. I když bylo založení asociace amerického sportu v komunistickém Československu recesí, tak mohlo být snadno vnímáno jako provokace a z hlediska režimu jako protistátní činnost. Perzekuce však žádná nenásledovala. „Nikdo po nás přímo nešel. Nevěřil bych, že z té základní skupiny byl někdo nastrčený.“

Bojan vzpomíná, že ve výboru ISBA byli nejprve tři členové. „Pak k nám byl přidaný čtvrtý člen jako pokladník, ale my jsme žádnou pokladnu neměli, tam nebyly žádný výdaje.“ Pokladník na ně pravděpodobně podával hlášení policii, ale podle všeho byla velmi strohá a jejich činnost tím neomezil.

Věděl jsem, že se musím vrátit

Během Pražského jara se v ústavu, kde Bojan působil, ustanovil Klub angažovaných nestraníků. Kolegové nabídli účast i jemu. „Chtěl jsem se tam přihlásit, ale pak jsem přišel domů a otec mi říkal: ,Ať tě to ani nenapadne, tohle nemůže dlouho trvat!“  Díky uvolnění režimu se Bojanovi podařilo zařídit si povolení ke studijní cestě do Holandska. Než tam odjel, tak do země vtrhly armády Varšavské smlouvy. Bojan se rozhodl využít toho, že v nastalém zmatku po invazi mu výjezdní doložku nikdo nezrušil, a hned 25. září do Holandska odjel. „Odjel jsem k nějakým Čechům do Amsterdamu. Spal jsem tam v kuchyni ve spacáku.“

Bojan Čermák si zajistil stipendium pro vědeckého pracovníka na univerzitě v Eindhovenu. Během pobytu v Holandsku podnikl i výlet stopem do Francie na vánoční prázdniny. „Na hranicích se mě ptali, jestli mám vízum do Holandska, a já jsem si uvědomil, že jsem si ho zapomněl prodloužit, ale přivřeli oči.“

Na podzim 1969 Bojanovi vypršelo povolení a musel se vrátit do Československa. „Když jsem se měl vracet domů, tak mi říkali, ať neblbnu. Pak se mi ozvala maminka a já jsem věděl, že se musím vrátit… Nechtěl jsem tu nechat rodiče a taky nejsem ten dravej typ, abych se tam prosadil.“

Po návratu se Bojan vrátil ke své dřívější práci v ústavu, ale na další cesty na Západ mohl zapomenout. „Paušálně všem, kdo byli v cizině, zmrazili plat.“ V roce 1973 se Bojan oženil s Alenou Postlerovou a brzy se jim narodil syn Jan a později dcera Magdaléna. Po narození dětí skončil s hraním softballu.

Za normalizace se Bojan snažil získat aspiranturu ve svém oboru. „Bylo to možný jen za nějakých speciálních podmínek.“ Musel vstoupit do občanského výboru a připravovat Dětský den a díky tomu časem aspiranturu získal. O Chartě 77 Bojan věděl, protože se přátelil s evangelickým farářem a písničkářem Sváťou Karáskem, ale prohlášení nepodepsal. „Nejsem ten typ, co by obětoval přespříliš mnoho, když nevidí výsledek, a to bylo přesně tohleto.“

Tušili jsme, že to musí padnout

Během normalizace byl Bojan několikrát na pracovních výměnných pobytech v Sovětském svazu. Vzpomíná, že tam bylo proti Československu zoufalé zásobování a že sovětští inženýři se u nich snažili zajistit pozvání do Prahy. Po sametové revoluci si založil vlastní firmu na sušení uranu a v roce 2014 ho oslovil ruský Rosatom s nabídkou spolupráce, a do Ruska tak letěl znovu. „Ten rozdíl mezi sedmdesátými lety a teď mi nepřišel nijak velký.“

Sametovou revoluci v listopadu 1989 Bojan přivítal.  „My jsme měli na stáži jednoho z východního Německa, takže jsme tušili, že to musí padnout, když to padá všude okolo.“ V devadesátých letech pak mohl svobodně cestovat i mimo východní blok a hned v roce 1992 odletěl do Ameriky.

[1] Mezinárodní softballová a baseballová asociace.