Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Čepelová (* 1935  †︎ 2023)

• narozena 3. března 1935

• jediné dítě manželů Vokatých z Lidic

• vyhlazení Lidic

• otec popraven, matka internována v koncentračním táboře

• Věra vybrána na převýchovu, vyrůstala u adoptivní rodiny

• roku 1946 v rámci repatriace lidických dětí nalezena v Německu

• návrat do Lidic

• zemřela 25. listopadu 2023

Věra Čepelová se narodila 3. března 1935 v Lidicích jako jediné dítě manželům Vokatým. Otec, původem z Buštěhradu, byl horníkem v blízkých dolech. Maminka, která pocházela z Lidic, byla v domácnosti, starala se o drobné domácí zvířectvo a také chodila pomáhat místním statkářům na pole. Manželé si koupili v Lidicích malý domek s číslem popisným 95. Domek byl dvoupokojový, kuchyň šetrní manželé zřídili z původní chodby.

V době, kdy je postihla lidická tragédie, šetřili na přestavbu domku, už měli koupené nové střešní tašky. „My jsme měli jen malý domeček, dvě místnosti, jedna místnost byla jako kuchyň, předtím to byla asi větší chodba, a tam byl vchod do sklepa a vedle byl jeden pokoj. Maminka, ta uměla teda šetřit, protože chodila na ty pole a sháněla a byla šetrná, a chtěli právě přistavovat, něco už měli našetřené na knížce. Koupili to prostě jako starší a malý domek a chtěli přistavět.“ Tatínek byl fotbalista, kopal za Buštěhrad, byl známý tím, že kopal levou nohou.

Věře Vokaté bylo v době heydrichiády sedm let, chodila právě do první třídy. Situaci kolem války vůbec nevnímala, hrála si s dětmi venku, s Milkou Chválovic, Vendou Hanfovic, Dášou Veselých... Chodila na návštěvu ke Kubíkovým, kteří měli mezi dveřmi houpačku. Zajímaly ji běžné věci, jaké zajímají prvňáčka. „Taky si pamatuju, že byl někde krám Maštalířovic, že tam byl takový velikánský kámen, oni říkali, že to byl nějaký takový ten bludný kámen. Nevím už přesně, ale byl to takový velikánský krám, takhle na rohu, a toho jsem se vždycky bála, když jsme sáňkovali tam seshora, tak jsem se vždycky bála, že do toho kamenu nabouráme.“

Blížily se první prázdniny, ke konci školního roku, 2. června 1942, se ještě třída nechala vyfotografovat, Věra Vokatá stála vedle pana učitele Šimandla. Fotografii však viděla až dlouho po válce a měla štěstí, že ji vidět ještě mohla.

Dne 9. června 1942 ji spolu s rodiči nacisté vyhnali z domova, tehdy naposledy spatřila otce. Její otec Jan Vokatý zemřel spolu s ostatními muži včetně jejího dědečka, nejstaršího lidického muže, u zdi Horákova statku.

Na tragickou noc a umístění žen a dětí v kladenském gymnáziu zřejmě díky šoku, který jako děvčátko utrpěla, si Věra Čepelová nepamatuje. Ani na následný pobyt v koncentračním táboře v Lodži. Možná že paní Čepelová byla právě jedno z těch dětí, které nechtěly od maminky, kvůli kterému se pro výstrahu střílelo v gymnáziu. První její vzpomínky jsou až z dětského domova v Puschkau: černé pletené punčocháče hladce-obrace, palanda, ze které byl hezký výhled.

Věra byla jedno z těch dětí, které poslali na převýchovu. Spolu s dalšími vybranými dětmi z Lidic se dostala do domova v Puschkau, mezi nimi i její kamarád Václav Hanf se svými dvěma sestrami. Většina lidických dětí však takové štěstí neměla, 81 dětí bylo z Lodže převezeno do Chelmnu a tam byly zavražděny. Poněmčování nebylo nijak drastické, děti mezi sebou nesměly mluvit česky, pracoval čas a děti zapomínaly. Navíc děti postupně rozdělovali do rodin a do jiných domovů. Tak se pamětnice dostala ještě do domova v Blütenau (stále ještě na polském územi) a tam si ji vyzvedl v roce 1943 bezdětný manželský pár.

Odvezli ji na nedaleký statek, ten byl zřejmě zabraný, protože oba byli Němci. Nevlastní rodiče se chovali k děvčátku dobře, nebili ji, netrestali krutě. Byli přísní, ale hodní. Nevlastní otec byl zřejmě členem nějaké nacistické organizace, v pracovně visel hákový kříž, pod ním si malé lidické děvčátko rádo hrálo.Věra nesměla mluvit česky a postupně si zvykala na nový život, na novou identitu, z Věry Vokaté se stala Vera Melnik.

Válečná situace se obracela, paradoxně proti malé Věře. Nevlastní otec musel narukovat do války na podzim roku 1944, na Vánoce se ještě dostal domů. Po Vánocích opět nastoupil do řad německého werhmachtu. V lednu 1945 však východní fronta natolik postoupila, že Němci začali z Polska utíkat. Matka narychlo nechala zabít prase, naložilo se do sudu, na žebřiňák peřiny a koberec a rychle z Polska, pryč před rudoarmějci. Podmínky na cestě byly hrozné, mrazy kruté, po cestě bylo vidět umrzlé koně, vozy, které jejich majitelé nechali ve spěchu stát opuštěné.

„V lednu (1945) jsme museli najednou rychle (utíkat), to mi ještě ani nebylo deset let, až v březnu, byl šrumec, zabilo se prase, naložilo se do sudu a na žebřiňák, na ten se dal klacek a na něj nahoru se dal koberec a teď se nakládaly hlavně peřiny, protože to bylo v lednu a byly veliké mrazy.“ Utéct se jim však nepodařilo, Sověti je zadrželi, vzali jim všechno. Zůstalo jim jen to, co měli na sobě. V průvodu šly pěšky stovky Němců na hranice.

Válka skončila. Rodina Melnikových se v Německu setkala. Bydleli v bytě nedaleko Brém. Tam Věru našel v září roku 1946 britský důstojník. Držel v ruce školní fotografii. Manželé Melnikovi museli holčičku odevzdat, jinak by je čekaly nepříjemnosti. Lze se jen dohadovat, zda věděli o její skutečné identitě, možná že ano, protože maminka pamětnice vzpomínala, že na Věřino dětství a nemoci se jí ptali až v koncentračním táboře v Ravensbrücku, kde ji také ujistili, že je Věra v pořádku a v dobrých rukou.

„Tak mi všechno zabalila, měla jsem takový pytel z takového silného plátna, tam mi všechno dala, udělala mi copánky, abych měla trošku vlnitý vlasy, já jsem tehdy měla takové delší vlasy. Na kohouta, tak se to dřív nosilo. Dala jsem si tam jednu prošívanou deku a jednu takovou šedivou klasicky. Druhý den pro mě přijeli a brečeli jsme teda jak oni, tak já.“

Důstojník ji odvezl do sběrného tábora, byly tam děti z celé Evropy. Po 14 dnech pro ni přijela paní Židová, lidická žena a členka repatriačního týmu. Okamžitě Věru poznala, vždyť to byla spolužačka jejího synka, odvezla ji k její skutečné mamince. Paní Židová ji po cestě domů učila česky. Malá Věra rodnou řeč zcela zapomněla. Stihla ji naučit pouze jednu větu. „Moje milá maminko, už mě tady máš.“ 

Věra Čepelová si pamatuje přesně den, kdy se vrátila – bylo to 22. září roku 1946, maminka ji přivítala talířem žloutkových věnečků, které měla nejraději. „Tam to bylo přichystaný jak na veselku, maminka sehnala všechno, co mohla, a tam bylo takových sedm schodů a ty ta maminka úplně jako přeskočila a popadla mě a klečela u mě a povídala něco. Já byla úplně jako vyšinutá, protože jsem nerozuměla ani slovo, vlastně jsem ani nevěděla, co se děje.“

Pamatuje si také strach, že ji vrátí, označí za nepravou, jako se to několikrát stalo. Vzpomínala a začínala si vybavovat, kudy chodili k dědečkovi, s kým si hrála venku, co měla na sobě z domova. Začaly se jí také zdát nekonkrétní sny o tatínkovi. To byly všechno vzpomínky, které potvrzovaly její pravou totožnost.

„Třeba tatínka si také nepamatuji, ale když jsem se vrátila, tak vím, že se mi hodně o něm zdálo. Ale tu podobu, tu nevím, tu si vybavuji jenom z fotografie, jinak já si ho těžko vybavuji. Vždyť mi bylo sedm let a maminku, když bych ji potkala, tak bych ji taky těžko poznala, to jenom že jsem věděla, že se k ní vracím, tak jsem ji poznala. Jenom že jsem věděla, že to je ona, jinak asi těžko.“

Po návratu z Německa žily s maminkou na Kladně v Kročehlavech. Byla doma sotva měsíc, když začala chodit do školy, tam jí velice pomáhal učitel Šimandl, který byl jejím učitelem v první třídě, vyhnul se vyvraždění proto, že bydlel v Buštěhradu. „To taky bylo, teďka já česky pořádně neuměla a oni se už učili rusky...“

S adoptivní německou rodinou udržovala písemný styk, manželé byli bezdětní, a jak šel čas, komunikace slábla, také její znalost němčiny značně poklesla. Paní Věra se vyučila švadlenou, v roce 1951 se nastěhovaly s maminkou do nových Lidic. V roce 1953 provdala a narodily se jí dvě děti. Žila s manželem v Lidicích a v roce 1961 tam dostala svůj domek. Její maminka Božena zemřela v roce 1993. Věra Čepelová nebyla členkou žádné politické strany. Lidice už neopustila, žila tam i v době natáčení rozhovoru v roce 2010. Dne 25. listopadu roku 2023 Věra Čepelová zemřela ve věku 88 let.