Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Čepelová (* 1924  †︎ 2021)

• narozena 25. dubna 1924 ve Slemeně

• v roce 1944 se vdala

• v roce 1946 se jí narodila dcera a v roce 1948 syn

• šikana „kulaků“, snaha o jejich likvidaci

• roku 1957 – převzetí majetku státním statkem

• roku 1957 – přemístění z Rychnovské Lhotky na statek v Libli

• v roce 1983 – úmrtí manžela

• roku 1991 – vrácení hospodářství ve velmi špatném stavu

• zemřela 1. ledna roku 2021 v Rychnovské Lhotce

Úpravný statek na vršku u Rychnova nad Kněžnou, obklopený sady a polnostmi, vypadá idylicky. O to více překvapí posluchače příběh jeho staré obyvatelky a jejího syna.

Anna Čepelová, dívčím jménem Veverková, se narodila ve Slemeně 25. dubna 1924. Její tatínek Václav pocházel z rodu bratranců Veverkových, kteří vynalezli ruchadlo. Anna Čepelová vzpomíná, že její děda stál modelem sochaři Josefu Strachovskému pro pomník slavných bratranců-vynálezců, který stojí v Pardubicích. 

Dědeček pracoval dlouhá léta na jedlinském statku hraběte Kolowrata jako deputátník (šafář) a z odbytného při pozemkové reformě zakoupil hospodářství na Rychnovské Lhotce. Otci pamětnice připadlo po dědických vyrovnáních toto hospodářství značně zadlužené. A tady začíná příběh úporné práce, velkých obětí a boje s nepřízní komunistického režimu. Malá Anna musela spolu s ostatními sourozenci tvrdě pracovat na poli, ale přitom stačila absolvovat s výborným prospěchem Švehlovu lidovou školu hospodářskou – speciální studium pro dívky.

Doba válečná

Za války dolehly na zemědělce povinné dodávky produktů pro Němce. Je však třeba říci, že okupantům šlo především o to, aby bylo zajištěno dostatečné zásobování, a nesnažili se nějak přetvářet fungující systém zemědělského hospodaření, natož hospodáře likvidovat. „Zajímavé bylo, že přišli Němci na špejchar, tam jsme museli mít obilí, kolik nás bylo, na zásoby, a říkali – to musíte mít. Pak jsme jeden rok měli špatnější brambory, přišel Němec do sklepa – a on uměl česky – a říkal: ‚Pane Čepela, můžete dát třicet metráků, když tady máte patnáct?‘ Tak tu dodávku odepsal. Za těch Němců to hospodaření dost podporovali.“ Dodávky se upravovaly tak, aby rodině zbylo pro vlastní spotřebu a na setbu pro další sklizeň.

Osudové porcinkule

Opočenské porcinkule je pouť dobře známá široko daleko. Pro mladou Annu se stala šťastným zásahem osudu. „Byla jsem v Opočně na porcinkulích s kamarádkou, to byla jeho neteř, stavily jsme se u jeho maminky. Od té doby mi psal a pak jsme se v mých dvaceti vzali,“ vypráví pamětnice, jak se poznala s budoucím manželem. Věnem dostala od otce statek. Ženich Josef Čepela měl rovněž hospodářství, které však prodal, aby přispěl k likvidaci dluhu, jenž na nevěstině statku spočíval. Dluh byl ještě umenšen rodiči nevěsty, kteří za tím účelem také prodali svoje hospodářství. Kromě toho se ženich ukázal jako zdatný a zodpovědný hospodář, takže zdánlivě nic nestálo v cestě úspěšnému rozvoji.

Po skončení války se na československém území nacházely desetitisíce německých zajatců. Ti pracovali především v zemědělství a hornictví. Stávalo se, že němečtí zajatci nebo sudetští Němci určení k odsunu byli dáni jako výpomoc sedlákům. „Byli tady dva hoši z Německa, ale jen pár dní, pak je zase museli vzít do Pardubic [do vězení, pozn. aut.]. A z Pardubic šli na dva roky do Ruska. Pak nám psali. Jeden měl velký hotel a druhý hospodářství... Po deseti letech – teď už to můžu říct – jsem si vzpomněla a napsala. Obratem přišla odpověď, že tam můžeme přijet. Ale nejeli jsme, protože to za komunistů nešlo.“

V roce 1946 přibyla do rodiny Čepelových dcerka a za další dva roky syn, po otci Josef. 

Kolektivizace a boj proti kulakům

Po roce 1948 v Československu začala v důsledku socialistické zemědělské politiky vznikat jednotná zemědělská družstva (JZD) za účelem vytvoření co největších orných ploch. Vzorem pro to se měly stát sovětské kolchozy. Řada rolníků byla nucena vzdát se svého majetku pod různými formami nátlaku.

Ani v Jedlině nemohli zůstat stranou. Padlo rozhodnutí založit JZD, kam měli přijít menší rolníci, kteří by společně s podstatnou podporou státu dokázali, že kolektivní hospodaření je mnohem efektivnější než samostatné. O velké hospodáře neměli zájem, vůči nim uplatňovali zákeřnou a hanebnou taktiku: ukládali jim dodávky ve výši často přesahující možnosti jejich hospodářství, přičemž neplnění bylo považováno za čin ohrožující republiku. „Dennodenně chodil esenbák, jak se pracuje a co se udělalo. To bylo hrozný... Za to mohl prokurátor, Hudek se jmenoval. Ten už je po smrti,“ říká pamětnice. Z okresního národního výboru posílali také kontroly z továren – prosté dělníky, nebo dokonce milicionáře. Řada z nich se však v této roli necítila dobře. „To byla nějaká paní Volfová z továrny, chodila tam po Slemeně a říkala: ‚Oni to nechápou, ale já to nemůžu dělat, já vidím, že ti lidé dělají, a já to ani nemůžu říct na okrese...‘“

Zdánlivě bohulibé bylo posílání „pomocníků“ z továren, kteří však byli spíše na obtíž. „Z Vamberka přišli asi čtyři lidi, že nám jdou pomoct mlátit. My jsme je nepotřebovali, my jsme si mlátili sami. Seděli tady a zase pro ně přijeli...“ Za tuto „práci“ jim ovšem náležela odměna, kterou si neopomenuli od hospodáře vybrat.

Jedné takové skupině nezvaných pomocníků řekla Anna Čepelová něco pěkně od plic. „Oni to udali, a tak jsem byla volaná na esenbárnu a měla jsem z toho soud. Hudek říkal – trest peněžitý, nebo i zavření. Tak to šlo na Hradec a krajský soud v Hradci řekl, že to není nebezpečné vůči státu, a tak jen pět set korun pokuty.“  

Došlo také na křivá obvinění: „Měli jsme svini a ta měla sedm prasátek. A ze Slemena přišli a říkali: ‚Jé, oni tady mají prasátka, a nejsou hlášená!‘ A přišli na kontrolu a říkali: ‚Tak, nemáte hlášená prasátka.‘ A já říkám: ‚Mám, všechno je to v pořádku.‘ A říkám manželovi: ‚Pepo, vem motorku a jeďte do Slemena, ať se ten esenbák podívá, že to je v pořádku.‘ Přijeli pod kopec, a on [příslušník SNB – pozn. aut.] říká: ‚Tak, jedem dál.‘ A jel dál a už ho zavřeli, už ho nepustili. A pak sem přišli dva, mlynář a nějakej Dostálek. Sedli si ke stolu, ať si sednu proti nim, abych mluvila pravdu. A já povídám: ‚Aby moje pravda nebyla lží a vaše lež pravdou‘, a zůstala jsem, kde jsem chtěla. A ten mlynář říkal: ‚Podepište to!‘ Já povídám: ‚Nepodepíšu...‘“

Zatím finanční odbor místního národního výboru zabavil motocykl a hospodáře zadrželi. Ztráta motocyklu byla tíživá, protože se jednalo o důležitý prostředek pro styk s okolím. Bez něj bylo hospodářství prakticky odříznuto od světa.

Traktor

„A s traktorem bylo... já jsem řekla, že můžou dělat, ale maminka na ně křičí: ‚Za Hitlera jsme se měli lepší, ten nám nechal aspoň nažrat, ale vy všechno seberete!‘ A prokurátor říkal, že to nebylo [tak závažné – pozn. aut.], že už je to stará paní. A pak zase traktor, vždycky přišli ze strojní stanice pro traktor a my ho taky nechtěli dát. Maminka říkala: ‚Já si před něj lehnu, a když tak mě zajeďte.‘“

Nakonec byl traktor „vykoupen“. Samozřejmě výkupní cena byla směšná, „prodeji“ museli asistovat funkcionáři z okresu a hlavně příslušníci SNB. Stejný osud postihl i další stroje. Všechno následně převzala STS (Strojní a traktorová stanice) a dávala stroje k dispozici zemědělským družstvům, která tak mohla dokazovat výhody kolektivního hospodaření.

Soud

Jako nepřátelé lidu byli soukromě hospodařící manželé Čepelovi pod bedlivým dohledem. Povinné dodávky byly nastaveny tak, že je bylo téměř nemožné splnit i za příznivých podmínek, natožpak při zhoršených okolnostech. A tak se hromadila obvinění, často neoprávněná, či dokonce zcela falešná, až věc vyvrcholila soudem.

Lidový soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 12. října 1953 uložil manželům vysoké peněžité tresty, a dokonce několikaměsíční odnětí svobody s odkladem na zkušební dobu dvou let. Úryvek z rozsudku je dobrou ilustrací přístupu k soukromým zemědělcům i celkové úrovně soudnictví té doby:

„Podle svědectví Václava Říhy obvinění mají hospodářství se starými budovami, byl jim vykoupen traktor, obviněný pak jest povahy panovačné a nemá dobrý poměr k členům lidosprávy, nedbá jejich pokynů, vliv pak obvinění vykonávají na některé zemědělce, zejména na příbuzné. Zaměstnávají také cizí pracovní síly, tudíž vykořisťovali námezdně člověka. Obviněný má také pověst jako skutečný nepřítel lidově demokratického zřízení, o čemž svědčí výrok, který obviněný pronesl zjara 1953, totiž, že u nás bude revoluce, že bude dostatek pracovních sil, čímž myslel, že u něho budou pracovati nynější funkcionáři. Naproti tomu podle svědectví Bohuslava Beránka jsou obvinění dobří a pilní hospodáři a nevykonávají žádný vliv na občanstvo v obci. Podle jeho svědectví obvinění také, přestože jsou práce schopni, nabízeli své pozemky obci. Obviněný také podle obsahu trestního oznámení se přičinil o to, aby jeho soused Vaněček, který podal přihlášku do JZD, aby z něho vystoupil, tudíž nemá ani kladný poměr k budování JZD. Obviněná, která vlastně hospodářství zdědila, se politicky nijak neprojevuje a ve svém hospodářství pracuje, je mírné povahy a jako matka se stará o dvě nezletilé děti. Hospodářství vede obviněný, i když obviněná mu ve všech pracech pomáhá. Jest však úplně pod vlivem obviněného.“

Vystěhování

Dlouhodobé šikanování nakonec donutilo manžele Čepelovy k rezignaci a postoupení celého hospodářství státnímu statku. Rok a půl ještě zůstali na Lhotce, ovšem již jako zaměstnanci státního statku. Nakonec dostali dne 25. 4. 1957 doporučený úřední dopis:

„Věc: přemístění na farmu státního statku Libel.

Odvoláváme se na osobní jednání s Vámi a sdělujeme Vám, že Vás tímto přeřazujeme z Vašeho pracoviště na Rychnovské Lhotce na farmu státního statku v Libli, oddělení Kostelec n. Orl.
Na novém pracovišti máte připraven byt pro Vás i Vaši rodinu.
Žádáme Vás, abyste přestěhování provedl nejpozději do soboty 4. 5. 57.
Pokud jde o určení práce, kterou na farmě státního statku v Libli budete konat, dohodnete se o tom po přestěhování s vedoucím oddělení statku Kostelec nad Orlicí s. Dragounem, kterého současně opisem tohoto přípisu vyrozumívám.
Současně s tím přeřazujeme na farmu státního statku v Libli Vaše rodiče, Václava Veverku a Boženu Veverkovou.

Pětiletce zdar!

Podepsán ředitel statku.“

K oficiálnímu převzetí hospodářství došlo teprve v roce 1961, a to finančním odborem okresního národního výboru v Rychnově. Celá rodina včetně rodičů obou manželů měla být tedy vystěhována z hospodářství, které jim v té době úředně náleželo. Nad tím se v té době ovšem nikdo nepozastavoval.

Mezitím však došlo k průtahům. Hospodářství bylo z důvodu dlouhodobé zoufalé nouze majitelů již v takovém stavu, že pro případné zájemce nebylo atraktivní. „To už sem poslali nějakého Moraváka, nevím teď, jak se jmenoval, a už si přivezl uhlí. My jsme říkali: ‚Vždyť my tady ještě jsme!‘ On říkal: ‚Já nechci, aby někoho kvůli mně vystěhovali. Jestli chcete, tak si to uhlí kupte.‘ Tak jsme to od něj koupili a on se stísnil u bratra na Jedlině. Ale pak sebrali všechen dobytek, všechno pryč, do Karolína.“ Tam by ovšem manželé byli přiřazeni na rostlinnou výrobu, kde by výdělky byly opravdu bídné. Proto považovali za štěstí, když potkali jistého Ing. Duška, který jim pomohl k práci u dobytka v Rohoznici.

Styky s nepřátelskou cizinou

Ještě jeden vroubek měli „kulaci“ ze Lhotky: otcova sestřenice Helena z Pardubic odešla do Německa a odtud do Ameriky. Když navštívila rodinu v Pardubicích, jeli se za ní Čepelovi podívat. To však nebylo jednoduché: „Vypůjčili jsme si motorku a druhý den už přišel esenbák: ‚Čí je motorka?‘ Kopecký říkal: ‚Moje.‘ ‚Byl jste v Pardubicích?‘ – že ne... Když přijela z Ameriky na návštěvu, tak ji hlídali.“

Cejch styku s kapitalistickou cizinou se samozřejmě přenesl i na syna. Naštěstí se mu podařilo dostat na vysokou školu zemědělskou, kterou úspěšně absolvoval. Na škole si také odsloužil jeden rok základní vojenské služby na vojenské katedře a potom byl zařazen k bojovému útvaru, jak bylo v té době běžné. Tito takzvaní „absíci“ ještě na vojenské katedře při vysoké škole skládali poddůstojnické zkoušky. Potom byli podle výsledků povýšeni do hodností svobodník až četař „se zlatými kolejničkami“. U útvaru byli zpravidla dále povyšováni a do civilu odcházeli jako nižší důstojníci.

Absolvent Josef byl přidělen k tankovému pluku v Týně nad Vltavou jako řidič. Když se po dlouhé době osmělil při inspekčním pohovoru zeptat, proč dosud nebyl povýšen, dozvěděl se, že žádná armáda si nemůže dovolit povyšovat vojáky, kteří mají styky s nepřátelskou zemí. Nicméně mu nakonec udělili milost: „Celou dobu jsem byl svobodník absolvent a pak, čtrnáct dní před civilem, za mnou přišel jeden kapitán a říkal: ‚Tak jsme se dohodli večer u piva, že tě povýšíme.‘ A tak jsem dostal desátníka.“

Další osudy rodiny

Po vystěhování ze Lhotky vystřídala rodina několik pracovišť. Na některých byly podmínky slušné, jinde byli vystaveni šikaně a křivým obviněním. V roce 1977 se syn oženil a usadil se v Pileticích, kde žili rodiče jeho ženy. V roce 1983 zemřel manžel pamětnice Josef Čepela. Obě děti zdědily po rodičích pracovitost a svědomitost, takže se dobře uplatnily. Syn Josef pracoval koncem osmdesátých let na krajské správě statistického ústavu pro zemědělství jako vedoucí analytického odboru.

„Ono to vlastně bylo pořád, nikdy jste nevěděl, co bude příští den,“ odpovídá Anna Čepelová na dotaz, kdy jim bylo nejhůř. Ale pak líčí příhodu, kdy vyplatili pomocníky při sklizni a manžel se rozhodl použít nějaké zbylé peníze na zakoupení věcí potřebných pro hospodářství. „A já mu říkám: ‚Počkej, počkej, budeme bez peněz.‘ A přišly Vánoce. Manžel říkal: ‚Udělej chlupaté knedlíky.‘ Já říkám: ‚Já nemám ani mouku!‘ Děti se tedy přiživily u našich. To byla asi nejhorší doba.“

Po listopadu 1989

S příchodem nové doby se syn Josef rozhodl pro návrat k práci v zemědělství. Přestože byl v té době již zástupcem krajského ředitele na statistickém úřadu, vzdal se této vysoké funkce a odešel do zemědělského družstva v Bukovině jako vedoucí mechanizace, stavebnictví a přidružené výroby. Současně začal podnikat kroky k navrácení rodinného statku. Po dlouhých bojích s úřady bylo konečně hospodářství dne 1. října 1991 navráceno, ovšem ve zbědovaném stavu. Synu Josefovi se podařilo vysoudit určitou finanční kompenzaci, takže mohl obytné stavení uvést do takového stavu, že se tam mohl nastěhovat i s matkou.

Dnešní podoba statku svědčí o obrovském množství práce, která do něj byla vložena. Kromě Anny Čepelové se synem v něm má krásný domov i rodina jedné z jejích vnuček.