Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Čepelík (* 1956)

• narodil se 9. května 1956 ve Frýdlantě

• vychodil základní školu v Pertolicích, po ní se začal učit zámečníkem

• vstoupil do Sboru národní bezpečnosti (SNB) a studoval i školu SNB

• nebylo mu umožněno stát se kriminalistou, proto z SNB vystoupil

• pracoval jako závodní lomu v Krásném Lese, posléze jako vedoucí

• po revoluci působil jako výkonný ředitel kamenolomu v Čerčanech

• v roce 2023 žil v Krásném Lese

Krávy, kozy, slepice a pole a lesy. Tak vzpomíná pamětník Zdeněk Čepelík na dětství, které prožil se svou rodinou v pohraničí. Jeho rodiče patřili mezi ty československé obyvatele, kteří po druhé světové válce osidlovali prázdná hospodářství po odsunutých Němcích. Jeho otci připadl pozemek o velikosti čtrnácti hektarů. I proto pamětníka, který se rodičům narodil v květnu 1956, od malička vedli k zodpovědnosti. Po kolektivizaci sice jeho rodiče museli velkou část hospodářství odevzdat, přesto jim část statku zůstala. 

„Byly povinnosti, museli jsme udělat práce, které byly. Vstávalo se ve čtyři hodiny, před školou, já jsem měl už ve druhé třídě kosu a sekal jsem trávu. Celá rodina musela sekat louku, aby to bylo posekané. Pak se to sušilo,“ vzpomíná pamětník na dětství, ke kterému neodmyslitelně patřilo pomáhání rodičům. Spolu se svou sestrou a starším bratrem se také museli starat o zvířata. Krmení jim často chystali i bez rodičů, protože ti byli v práci. Oba už od převratu v únoru 1948 pracovali v jednotném zemědělském družstvu (JZD). Maminka nejdříve jako traktoristka, ale později přešla do živočišné výroby. Otec dělal mechanizátora pro státní podnik. Oba tak v práci trávili spoustu času. A babička, která s rodinou žila, už na většinu práce nestačila. Spousta práce tak padla na bedra malého Zdeňka a jeho sourozenců. Ani na dovolenou nezbýval čas. Občasné cesty tak spočívaly v hromadných zájezdech do divadla. 

„Rodiče dělali v zemědělství, tam neexistuje dovolená. Měli jsme hospodářství, takže se dovolená odbyla tím, že nebyla. Nebo se dělaly domácí práce na baráku. Někam vyjet ven, to neexistovalo. Nebyl na to čas a rodiče ani neměli možnosti,“ krčí rameny pamětník. Tehdejší těžkou dobu komentuje klidně a racionálně. Tak to zkrátka bylo. Přesto na dětství vzpomíná s láskou. „Skončila škola, udělal jsem si úkoly a do večera jsem měl klid. Měli jsme partu, byli jsme venku v přírodě. Zažili jsme spoustu legrace. V létě, když byly prázdniny, měli jsme postavený stan a tam jsme spali celé prázdniny,“ vybavuje si nejsilnější vzpomínky na léto, které strávil se svými kamarády. Ve zmíněném stanu ho zastihl i 21. srpen 1968, kdy došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. 

Psali jsme na cesty: „Ivane, vrať se domů!“

„Spali jsme ve stanu, v noci to hučelo, létala letadla, mysleli jsme si, že je to nějaké cvičení. Ráno ve čtyři nás vzbudila máma, abychom vstávali, že je válka. Jela s babičkou nakupovat do krámu. My jsme s kamarády vzali kola a jeli jsme do Frýdlantu k rozcestí se podívat,“ vzpomíná pamětník na rozhodnutí, jehož nebezpečí si spolu s kamarády ani zdaleka neuvědomovali. Rodiče ale hrozbu vnímali. „Pak jsme přijeli domů a někdo to na nás kecl, že jsme se byli podívat. Tak jsem hned dostal pár facek a sebrali mi kolo. Že nás mohli zastřelit a kdesi cosi. My jsme to tak nevnímali,“ krčí rameny pamětník. Srpen roku 1968 mu ale utkvěl v paměti. Jako dvanáctiletý školák v srpnových dnech spolu se staršími kamarády obcházeli cesty a vápnem na ně psali hesla, která dávala najevo nesouhlas s okupací. „Psali jsme třeba: Ivane, vrať se domů!“ vzpomíná. Ačkoliv malý školák mohl přítomnost vojsk na československém území brát jako součást dětského dobrodružství, vybavuje si i napjatou atmosféru doma. Rodiče totiž byli ve straně a z okupace stejně jako většina tehdejších obyvatel Československa nebyli nadšení. „Myslím, že tehdy zaváhali. Zaslechl jsem, jak se bavili se sousedy. Myslím si, že jim to vadilo,“ shrnuje stručně tehdejší atmosféru pamětník. 

Ačkoliv mu události roku 1968 do života zasáhly, nijak výrazně jeho směřování neovlivnily. Dál trávil čas se svými kamarády a pomáhal rodičům. Učil se dobře, ale stejně jako každému dítěti mu do vzorného chování občas proklouzla nějaká lumpárna. „Pamatuju si pána, který byl protivný a hnusný, a tak jsme šli a otrhali jsme mu všechny okurky nebo jahody. Dělali jsme takové výpravy. I na třešně jsme chodili,“ vzpomíná Zdeněk s úsměvem na své záškodnické roky. Zmíněný soused se ale s odplatou nenechal zahanbit. „Jednou nám namazal kmen exkrementy a my jsme to nevěděli, a pak jsme podle toho vypadali,“ připomíná jednu z obzvláště povedených pomst nerudného souseda. 

Chtěl jsem být kriminalistou, ale udělali ze mě pochůzkáře

Když po absolvování frýdlantské základní školy došlo „na lámání chleba“ a tehdy dospívající pamětník si měl zvolit školu, na kterou půjde, ve hře byly hned dvě. Jedna se týkala opravování železničních lokomotiv a na druhé by studoval zámečnictví. Ta nakonec vyhrála, a Zdeněk Čepelík tak ve svých patnácti letech odešel studovat na učňovské středisko pod firmou Totex. Po vyučení ale místo zámečníka nastoupil na práci nástrojaře. Nic to ale neměnilo na tom, že stále toužil po práci kriminalisty. Dostat se na pozici kriminalisty ale nebylo nic jednoduchého. Rozhodl se proto nastoupit do Sboru národní bezpečnosti (SNB), kam tenkrát ostatní příslušníci dělali nábor. Kromě samotného SNB musel ale absolvovat i jejich školu, aby měl vůbec šanci se kriminalistou stát. Výuka se týkala spíš teoretických oblastí, jako bylo například právo. Praktický výcvik do ní moc nepatřil. V rámci působení v SNB také dostával platové ohodnocení, ale podle jeho slov to nebylo nic moc. „Bylo to okolo tisíce korun, takže spíš takové kapesné,“ vysvětluje. V rámci výcviku u SNB procházel kolečkem, sloužil v Liberci, v Brně, na Lipně, ale i v pražských Hrdlořezech. Během služby v Brně došlo k přepadení poštovního vozu a zmizení asi šesti milionů korun. Peníze ani lupič se nikdy nenašli. 

Školu ukončil s vyznamenáním, ani to mu ale neotevřelo dveře k tomu, stát se kriminalistou. Příslušné orgány mu daly na čtyři roky umístěnku do Prahy. Měl „šlapat Karlín“, tedy pracovat jako klasický pochůzkový policista. Kriminalistická kariéra se nekonala... „To mě svým způsobem dožralo a rozhodl jsem se, že s nimi ukončím pracovní poměr. Což pro mě přinášelo diskriminaci. Časem se projevovalo, že jsem se nějakým způsobem postavil režimu a nešel jsem s ním, tak se mi to samozřejmě v dalším životě vracelo a nebylo to příjemné,“ vysvětluje pamětník. V jednom má ale jasno. Dodnes je rád, že službu ukončil. „Když jsem odcházel, bylo mi řečeno, že si na ně mockrát vzpomenu,“ dodává. 

Kdyby někdo řekl, že pěstounství bylo o penězích, dal bych mu pár facek

Zdeňku Čepelíkovi se sice nepodařilo rozjet kariéru v policejní práci, pomáhat lidem v něm ale zůstalo silně zakořeněno. Možná i proto se po svatbě s manželkou a vychování vlastních dětí rozhodli adoptovat několik dalších a dát jim tak šanci na lepší start pro život, než jaký by je čekal v dětských domovech. Proto když tři vlastní synové odrostli, Čepelíkovi si do pěstounské péče přibrali holčičku Květu. Tu vychovávali až do dospělosti, ale pamětník zpětně přiznává, že to pro manžele nebyla žádná procházka růžovým sadem. „Květa byla týraná, měla různé afekty, a než se to odstranilo, bylo to složité. Kdyby někdo řekl, že to bylo o penězích, tak bych mu dal pár facek, a to nikoho nebiju. Jestli si myslí, že je to legrace, tak ať si to zkusí,“ vrtí hlavou pamětník nad komentáři některých lidí, které se týkají osvojování dětí do pěstounské péče. 

Dodnes je s ženou mrzí, že Květa v dospělosti odešla z domu, a pěstouni tak o ní nemají žádné zprávy. Přesto se nenechali odradit a v průběhu dalších let si do péče vzali další tři děti – Mirečka, Jarouška a Aničku. Možná i proto, jak musel pamětník v dětství pracovat a pomáhat rodičům, se u svých dětí snažil vytvořit přesně opačné podmínky. S vlastními dětmi ještě bohužel neměli dost prostředků na cestování, s dětmi v pěstounské péči ale procestovali celou republiku. „Koupili jsme si karavan a jezdili. Jsem rybář, takže se většinou jezdilo tam, kde se daly chytat ryby. Babička vždycky nadávala, že jedeme jen tam, kde se dá chytat, a jinam nejdeme,“ směje se při vzpomínkách na nejčastější manželské sváry. 

Ani čtyři děti v pěstounské péči ale Čepelíkovým nestačily, a proto časem na dálku adoptovali i děvče z Afriky. „Do osmnácti let jsme ji podporovali, posílali jsme jí měsíčně tisíc korun. Vyžili z toho všichni, celá rodina, očkování a tak. Nedalo nám to, když to vyhlašovali na obecním úřadě,“ krčí pamětník rameny, jako by byla naprostá samozřejmost věnovat tolik péče a finančních prostředků dětem, které biologicky nejsou jeho. S africkou rodinou ale po čase ztratili kontakt. „V jejích osmnácti letech to nadace, která adopci zřizovala, prostě ustřihla. Mrzí mě to. Dnes nevíme, jak žije. Ale víme, že do osmnácti let se vyučila, dostala vzdělání. Tak předpokládám, že jí to pomohlo, aby se mohla dostat do nějakého normálního života. Rád bych věděl, jak to dopadlo. Zkusíme ještě nějaký čas pátrat,“ slibuje Zdeněk Čepelík během nahrávání. 

Tlačili, abych vstoupil do KSČ. Nezlomili mě

I když Čepelíkovi ve svém životě udělali spoustu dobrého, pamětník přiznává, že na slova, která ho doprovázela při odchodu ze Sboru národní bezpečnosti, si občas vzpomněl. Pracoval jako závodní kamenolomu v Krásném Lese a mimo jiné vnímal i tlak na to, aby vstoupil do komunistické strany. Z vyšší pozice také často přišla pozvánka na účast na politickém školení, čemuž se pamětník vyhýbal, seč mu síly stačily. Nectil ani komunistické svátky a už vůbec s rodinou nevylepovali vlaječky do oken. „Na Prvního máje jsem nechodil, devátého května jsem sázel brambory. Když v Báječných létech pod psa tepali Vetchého, že něco nedělá, tak přesně to jsem zažíval já,“ pomáhá si při vyprávění odbočkou k dnes už kultovnímu porevolučnímu filmu. „Ale nezlomili mě, nikdy jsem se nenechal zlomit. Nechtěl jsem chodit na Prvního května, abych na povel mával a smál se. Nesnášel jsem to. Nikdy mě nepřesvědčili, i když mi vyhrožovali. Neměli nikoho jinýho, takže byli rádi, že tam jsem,“ vysvětluje pamětník, proč navzdory své tvrdohlavosti nepřišel o vedoucí pozici v kamenolomu. I tak byl ale pro mnohé trnem v oku. Udání a výslechy na policii pro něj před revolucí nebyly nic neznámého. Na jeden výslech zavzpomínal i při nahrávání se studenty. 

„Posadili mě, nechali mě tam šest hodin sedět, nikdo si mě nevšímal. Pak přišli dva maníci, jeden hodnej, jeden zlej, jak to měli nacvičené, a začali… Takže jsem samozřejmě říkal, ať mě vezmou domů, že si vezmu desky a všechno jim řeknu. Já jsem si to nepamatoval,“ krčí Zdeněk Čepelík rameny s tím, že policisté kontrolovali, jestli doklady v deskách souhlasí s úbytkem kamene v lomu. „V jedenáct hodin večer mě vykopli, nikdy se mi nikdo neomluvil,“ dodává.

Revoluci tak vítal s nadšením. Mstít se nechtěl, nicméně jednu podřízenou po listopadu 1989 přece jen propustil. „Měl jsem jednu zaměstnankyni, která mi dělala za komunistů problémy. Nechodila do práce, tak jsem jí dal důtku a sebral odměny. Stěžovala si na mě výš, oni mě sejmuli a musel jsem jí všechno vrátit. Měl jsem se jí omluvit, což jsem neudělal. A tahle zaměstnankyně byla první, kdo zvonil klíčema. Tak ta do čtrnácti dnů šla. To byl jediný člověk, po kterém jsem cíleně šel,“ vzpomíná. Na následné roky plné privatizací vzpomíná jako na obrovský chaos. Roku 2023 žil Zdeněk Čepelík v Krásném Lese.