Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Čeňková (* 1926)

• narozena v Plzni ve středostavovské židovské rodině

• od svých čtyř let žila v Praze

• transport do Terezína nastoupila již v únoru 1942

• otec zemřel krátce po příjezdu do Terezína, matka přežila

• pracovala v zahradnictví

• s matkou na konci války pracovaly v terezínské slídárně

• po válce pracovala jako nakladatelská redaktorka

Celoživotní přátelství

Dvě celoživotně nerozlučné kamarádky – Eva Kopecká a Věra Čeňková. Původně jsem oslovil pouze paní Evu Kopeckou s žádostí o rozhovor pro projekt Příběhy 20. století. Paní Kopecké se zpočátku moc nechtělo o svých válečných osudech vyprávět, nakonec souhlasila, ale jako morální posilu si vzala svoji přítelkyni, s níž se zná již 77 let a která s ní v mnohém sdílela podobný osud. Musel jsem se tak vyrovnat se situací, kterou běžně při rozhovorech s pamětníky nezažíváme, a zaznamenal jsem vzpomínky obou přítomných dam. Obě jsou narozené ve stejném roce, obě ženy přežily věznění v ghettu Terezín, na konci války byly ušetřeny transportů na východ díky tomu, že pracovaly na loupání slídy, tehdy důležité suroviny pro německý průmysl. Jejich vyprávění se tak v mnoha případech dobře doplňovala. Původně to měl být rozhovor s paní Kopeckou, ale Věra Čeňková se ukázala jako iniciativnější a hovornější z obou přítelkyň. Její pohled tak ve vyprávění lehce dominuje.

Obě ženy pocházely z původně židovských rodin plně asimilovaných do českého prostředí. Eva Kopecká pochází ze smíšeného manželství. Jejich rodiče bydleli na pražských Vinohradech, děvčata se poprvé seznámila již v předškolním věku v mateřské školce. Na gymnázium spolu nechodily, ale v té době z nich již byly nerozlučné kamarádky, které se vídávaly takřka denně. Jejich rodiče se také navzájem velmi dobře znali.

Eva Kopecká si bere slovo jako první: „Narodila jsem se v Praze 20. března 1926. Maminka byla v domácnosti, otec byl úředník. Zahynul v koncentráku v Mauthausenu. Maminka nebyla Židovka, proto jsem v tom Terezíně byla sama. Ujala se mne maminka mé kamarádky, takže jsme byly jako sestry. Kamarádce v Terezíně zahynul otec. Známe se ze školky, asi 77 let. Bydlela jsem na Vinohradech, pak jsme se přestěhovali do Břevnova. (…) Židovské svátky jsme neslavili. Slavili jsme Vánoce a Velikonoce jako většina lidí. Měli jsme vždy stromeček. Jako míšenka jsem se dostala do Terezína a jako míšenka jsem v Terezíně zůstala, protože míšence neposílali dál. Také jsme loupali slídu pro wehrmacht. Tím jsme také byli chránění, tak se tam udržela i Věra. U nás se nepěstovalo žádné náboženství. Spíš jsme inklinovali ke křesťanství než k židovství.“

Až do roku 1938 o svém židovství obě dívky pořádně ani nevěděly, všichni jejich známí a kamarádi byli z českého prostředí, prožívaly běžné dětství pražských dětí. Postupně na ně však začaly doléhat norimberské zákony. Musely přestat chodit do školy.

„My (Židé) jsme nemohli do kvarty. Až do tercie jsme chodili, takže asi o prázdninách jsme se dozvěděli, že nemůžeme do školy. Abychom nebyli úplně bez školy – a tehdy nebyly ještě tak běžné transporty – tak židovští učitelé se shromažďovali v bytech a chodili nás učit v takových kroužcích, kde se hlavní předměty vyučovaly. Na konci školního roku jsme dělali psychotechnické zkoušky, abychom měli v ruce nějaký papír a na něm bylo napsáno, že máme znalosti kvarty. (…) My jsme vlastně formálně byli žáci židovského gymnázia v Brně. To potom pořádalo tuhle zkoušku. Bylo tam napsáno, kolik máme bodů a že znalosti odpovídají čtvrté třídě gymnázia.“

Transport do Terezína

V roce 1942 od sebe byly obě přítelkyně na několik měsíců odděleny. Věra Čeňková se dostala do Terezína 3. února 1942 jedním z prvních transportů, odjela tam celá rodina. Eva Kopecká přišla do Terezína o několik měsíců později, až 12. září 1942. Odjela sama, proto pro ni bylo velmi důležité, že v Terezíně měla někoho, na koho se může spolehnout.

Věra Čeňková vypravuje: „Třetího února jsme museli nastoupit v Praze vedle Veletržního paláce, tam byly takové dřevěné boudy. Tři noci jsme tam museli spát za příšerných podmínek na zemi, tam jsem poprvé viděla, co je to latrína. Odtud v hrozném mrazu jsme jeli z Holešovic, kde dnes shodou okolností bydlím, do Bohušovic. Odtud jsme se museli táhnout pěšky do Terezína. Teprve později se koleje prodloužily. V zimě to bylo trochu jednodušší, protože jsme na sobě měli třeba tři kabáty, směli jsme mít v kufru jen určitou váhu. Já jsem však neunesla ani tolik, co jsem mohla mít. Stále jsme byli muži a ženy dohromady. Teprve v Terezíně nás rozdělili po ubikacích.“ 

Díky táborovým známostem se Auerovi (rodina Věry Čeňkové) dozvěděli včas o tom, že transportem přijela Eva. S notnou dávkou štěstí pro ni vyreklamovali místo ve stejné ubikaci, ve které žila Věra Čeňková s maminkou. „Přijela za hrozného vedra. Na sobě měla několik vrstev, v ruce kufry a úplně zničená. Ani nevím, jak to bylo možné, že jsme jí šli naproti. Měli jsme tam jednoho příbuzného či známého, který se dostal k těm listinám přijíždějících transportů.“

Zasílání balíčků do Terezína

Věra Čeňková vzpomíná také na balíčky, které jim do Terezína chodily, a to především od Kaudersových (rodiny Evy Kopecké). Balíček dostali i při jednom ze vzácných okamžiků, kdy mohli být mimo ghetto, při práci v Křivoklátských lesích. Dostali tehdy suroviny, které však neměli možnost uvařit. Věra ale měla tak velký hlad, že vše přesto snědla. Bylo jí potom tak špatně, že několik dní nemohla pozřít ani ty špatné táborové polévky.

Eva Kopecká v tomto okamžiku zasahuje do rozhovoru a upřesňuje podmínky zasílání balíčků. „Nevím, jak často to bylo, jednou nebo dvakrát ročně jsme dostali takovou známku a tu známku jsme poslali tomu, kdo byl ochotný nám něco poslat. Ten připravil asi tak maximálně dvoukilový balík a šel s ním na poštu.“ Věra Čeňková dodává: „Díky tomu, že měla Eva v Sudetech ty tety, tak jsme mohli něco dostávat. A my jsme jim mohli dát po válce potvrzení, že byly loajální. Po válce se pak nemusely odstěhovat, ale už chtěly pryč. Díky nim a Evině mamince jsme něco dostávali.“ Opět Eva Kopecká: „Maminka měla potravinové lístky jen na jednu osobu. Musela pak shánět různě zboží. Tím se maminka seznámila s mým pozdějším mužem, který pro ni sháněl umělý med.“

Otec Věry Čeňkové byl obchodní zástupce, zemřel v koncentračním táboře. Zemřel docela brzy po příjezdu do Terezína, v červnu 1942. Díky práci, která mu byla přidělena, ho mohla dcera ještě v jeho posledních dnech vídat.

„Viděla jsem ho den před smrtí. Náhodou dostal takovou práci, že na dvoukoláku objížděl kasárna. Tehdy byla ženská a mužská kasárna a nesměli jsme vůbec ven. Dostal takovou práci, že objížděl po těch pozůstalých a sbíral po zemřelých, co po nich zbylo, pár šatů či kufr, a pak to odvážel do nějakého skladu. Tak se u nás mohl stavět v těch kasárnách. Odpoledne se u nás stavěl a ráno už byl mrtvý. Byl to plicní edém, takže se vlastně udusil v té mužské ubikaci. Než přišel nějaký doktor, tak už konstatoval smrt. Je v nějakém hromadném hrobě. Tehdy ještě v Terezíně nebylo krematorium, takže se pohřbívalo na neznámé místo. Mamince bylo třicet osm let, mně šestnáct.“

Život a láska v Terezíně

Věra Čeňková se při práci v zahradnictví na šancích seznámila s asi o tři roky starším chlapcem z Brna. „Chodili“ spolu asi dva roky. Spolu dokonce řešili budoucnost po válce, jen se nemohli shodnout, zda budou žít v Praze či v Brně. Osud však rozhodl za ně a hoch na konci roku 1944 nastoupil do transportu na východ, odkud se nevrátil.

Věra Čeňková od něj dostávala z lásky kresby k různým výročím. Má je dodnes schované v památníku z Terezína. Jedna malůvka je zvlášť výmluvná. Je zde vyobrazen odjíždějící vlak, z něhož alegoricky odletují nenáviděné věci z Terezína.

„Tady jsme si představovali, jak vlak odjíždí z Terezína. V roce 1944 jsem to dostala k narozeninám od hocha, s kterým jsem tehdy chodila. On v roce 1944 odjel s transporty na východ a už se nevrátil. Sám to asi ani nekreslil, ale nechal to za kus chleba někoho nakreslit, aby mi to mohl dát na památku. Vyhazujeme všechny terezínské věci a představujeme si, jak jedeme v roce 1945 vlakem domů. Ale on, chudák, jel vlakem na smrt. Tyhle obrázky byly dříve v jiném sešitku. (…) K těm výročím mi to namaloval. Dostávala jsem kresby do památníčku. Měla jsem také různé šperky z kůže za kus chleba. Nebo mu dal něco ze zahrady. Jeden uměl trochu kreslit, jiný uměl dělat něco z kovu. Takové dárky se tam dávaly.“

Bylo to samozřejmě velmi složité, scházet se v Terezíně o samotě s lidmi opačného pohlaví. Zpočátku to prý nebylo vůbec možné. Záleželo však na postavení a typu práce, který ten dotyčný, příp. ta dotyčná, vykonával.

Přítel paní Věry byl vedoucím úseku zahrady na šancích. „On byl z Židenic, z Brna. Nemohl studovat, tak se vyučil zahradníkem a stal se tam z něj vedoucí zahradník. Měl na starosti ten skleník. Dali jsme si rande před osmou. V září 1942 jsme spolu začali chodit. On tam někdy přespával v tom zahradnickém domku. Tak jsme tam začali randit. Mohli jsme být o něco déle venku, do těch osmi. Bohužel, on šel do jednoho z říjnových (1944) transportů, kdy jich odcházelo hodně. A nevrátil se. Byl to hodný kluk, o pár let starší než já. Dva roky jsme spolu chodili.“

Poválečné osudy

Také po válce zůstaly osudy obou žen provázané. Stejně jako paní Auerová, maminka paní Čeňkové, pomohla mladé Evě Kopecké (Kaudersové) v integraci v podmínkách Terezína, pomohla po válce maminka Kaudersová matce a dceři Auerovým. Jako Nežidovka ze smíšeného manželství nešla do Terezína a mohla stále bydlet ve svém pražském bytě. Poskytla jim proto v prvních dnech a týdnech přístřeší, než si samy zařídí bydlení.

Aby paradoxy českých dějin byly úplné, matka paní Kopecké byla původem ze Sudet a při sčítání lidu v roce 1930 se přihlásila k německé národnosti. Po válce se proto na ni vztahovaly Benešovy dekrety. Evu Kopeckou (Kaudersovou) tak stálo velké úsilí, aby jí zařídila československé občanství.

Věra Čeňková zase těsně po válce pomohla příbuzným Evy Kopecké tak, že se stala nakrátko národním správcem jejich zabaveného majetku v Sudetech v Račicích u Chomutova. Tím jim ulehčila těžké poválečné poměry. „Starali se o nás tak, že jsem se pěkně ‚vykrmila‘ a musela jsem potom hubnout,“ směje se dnes nad fotografiemi Věra Čeňková. Nejbližší příbuzní by snad mohli být vyreklamováni z odsunu, ale nechtěli zůstávat na místě, kde již nemohli žít jejich původní sousedé, kam se nastěhovali noví sousedé z vnitrozemí, z nichž někteří byli rabující rychlokvašení odbojáři, kteří se k Němcům nechovali zrovna nejlépe. Naprostá většina příbuzných se proto odstěhovala, z nich větší část do bývalé NDR. Díky tomu se Věra Kopecká a její matka mohly s příbuznými vídat, dodnes si Věra Kopecká nepravidelně telefonuje se svým německým bratrancem.

Soukromé životy

Po válce měly obě ženy podobný osud. Na studium čas nebyl, po návratu z Terezína si musely pořídit oblečení, veškeré zařízení domácnosti, začínaly od nuly, musely okamžitě začít pracovat. „Měla jsem jen maminku, která měla nějakou mizivou penzičku po otci. Přišla jsem z Terezína a prakticky jsem nic neměla. Nemohla jsem si dovolit, aby mne živila. Bylo mi devatenáct, tak jsem šla do zaměstnání. Školu jsem nedodělala.“

Obě se brzy provdaly a snažily se na válečná léta zapomenout. Využily své jazykové schopnosti a udělaly si jazykovou zkoušku z angličtiny. Eva Kopecká pracovala většinu času jako úřednice v různých podnicích zahraničního obchodu, jako je Kovo, do důchodu odcházela z Tuzexu. Věra Čeňková začala jako písařka a postupně se vypracovala na sekretářku a referentku v nakladatelství Orbis a později Panorama. Obě ženy mají dvě děti a čtyři vnuky. Věra Čeňková dvě a Eva Kopecká jedno pravnouče. Ani jedna z nich nepomýšlela na emigraci, obě pocházely z rodin plně asimilovaných v českém prostředí a emigrace by pro ně znamenala opuštění něčeho, co mají velmi rády.

Věru Čeňkovou čekalo po roce 1989 jedno překvapivé setkání. V devadesátých letech předala některé své věci z Terezína do tamního muzea. Mezi nimi i věci, které patřily jejímu milému Otovi z Brna, který skončil v plynu. Do Terezína se pak vypravila jeho sestra, která se zachránila před válkou emigrací a která dodnes žije v Izraeli. Věra Čeňková neměla sebemenší tušení o jejím osudu, byla tak velmi překvapená, když se s ní po bezmála padesáti letech spojila. Od té doby jsou obě dámy v kontaktu, pravidelně si píší či telefonují.

Antisemitismus pamětnice v českém prostředí nepociťovaly. Věra Čeňková říká: „Až zpětně člověk vnímal, že i v komunismu byl přítomný antisemitismus.“ Nebyly vychovány k praktikujícímu židovství. „Když jsme musely po okupaci jít na židovské hřiště na Hagiboru, tak nám naopak byly protivné takové ty kolové tance apod. My jsme to vůbec neznaly.“

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec