Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Čellárová (* 1940)

• narozena 25. listopadu 1940 v pražských Čakovicích

• otec vlastnil řeznictví, které komunisté po roce 1948 znárodnili

• po osmileté základní škole nastoupila do firmy Avia, bylo jí 13,5 roku

• poté absolvovala hospodářskou školu

• pracovala jako písařka a sekretářka

• po studiu se vdala, s manželem vychovali dvě děti

• po mateřské pracovala v podniku ZPA Čakovice

„O válce jsme se doma nebavili,“ vzpomíná Zdena Čellárová, za svobodna Janatová, která se narodila 25. listopadu roku 1940 v Praze Čakovicích. Maminka se jmenovala Jarmila Jabůrková a pocházela z Veleně. Tatínek Václav Janata byl původem z obce Lovčice, která leží mezi Poděbrady a Chlumcem nad Cidlinou. Jako dospělý se přestěhoval právě do pražských Čakovic, kde se nejen vyučil řezníkem, ale potkal i svou budoucí ženu Jarmilu.

„Tatínek měl vlastní obchod. Na jatkách nakupoval maso a vyráběl z něj uzeniny. Všechno zařízení v obchodu, váhy, různé nože a sekery, bylo jeho. Potom přišlo znárodnění a všechno to padlo státu,“ vzpomíná Zdena s tím, že přestože už obchod rodině nepatřil, tatínek s maminkou v něm zůstali pracovat. Zdena si dále vzpomíná, že jako malá musela všechny lístky z přídělového systému od tatínkových zákazníků každý den lepit na velké archy papíru. „To jsem dělala nerada,“ vybavuje si dnes.

Vzpomínky na válku

Ačkoli koncem druhé světové války bylo Zdeně pouhých pět let, část událostí popisuje z vyprávění rodičů, část si ale také vybavuje ona sama. Když byl například na Květnou neděli vyhlášen velký nálet na Prahu, její rodiče se báli bombardování místa, kde rodina žila, protože šlo o lokalitu určenou pro strojírenský průmysl. Rodiče proto Zdenu a o její čtyři roky starší sestru Věru převezli do obce Veleň, která se nachází ve východní části hlavního města.

„Jenomže babička, stará žena, si neuvědomila, popadla nás obě dvě a odvedla za Veleň do takového háje, kde se všichni shromažďovali. Měli možnost nás seshora zasypat a bylo. A ač hodně malá, pamatuju si, že jsem na poli, než jsme došli k háji, viděla zastřeleného pána,“ vzpomíná Zdena.

Ze školy do továrny

V rodných Čakovicích vychodila osm let základní školy a poté si její tatínek přál, aby pokračovala na takzvanou školu rodinnou. „Tam si se připravila na život, umět vařit, jak se obstarávají děti a také základy, kdybych šla do kanceláře, účetnictví a psaní na stroji. Jenomže tohle přání se tatínkovi nesplnilo,“ popisuje dnes Zdena. Školu totiž zrovna v té době zrušili, a tak po prázdninách její tatínek rozhodl, že jeho dcera půjde pracovat do továrny.

„Jenže neměl představu, co to je, a já vůbec ne. Nebylo mi ještě ani čtrnáct roků a nastoupila jsem do Avie do kanceláře, kde jsem na psacím stroji opisovala takzvané technologické postupy,“ vypráví Zdena a přiznává, že ovládání stroje jí moc nešlo. Její tehdejší výdělek činil 1,50 korun. „Nebylo to moc příjemné,“ hodnotí dnes skutečnost, že pracovat začala už ve třinácti a půl letech a své čtrnácté narozeniny oslavila už jako pracující.

Přes překážky ve studiu i v práci

Její tatínek si také později uvědomil, že by jeho dcera přece jen vzdělání mít měla. Zdena se proto přihlásila na hospodářskou školu, což byla tehdejší obdoba ekonomické střední školy. „Jenomže jsem narazila,“ vzpomíná Zdena. Než se totiž mohla zúčastnit přijímacích zkoušek, musela mít posudek nejen z podniku, ve kterém pracovala, ale také ze Svazu mládeže. V mládežnické organizaci ale nebyla. Na schůzi, kam o razítko přišla žádat, jí tehdy řekli, že se u nich hlásí z prospěchářství. „Svým způsobem ano, protože jsem od nich posudek potřebovala,“ přiznává Zdena. Nakonec souhlas skutečně získala. 

Další drobná peripetie nastala přímo v podniku na kádrovém oddělení. „Zavolali si mě a řekli mi, abych si uvědomila, že jsem dcerou živnostníka a abych vděčila této straně, že mi umožní dál chodit do školy,“ vzpomíná Zdena, která přijímací zkoušky a stejně tak i celou školu úspěšně, skrze večerní program, absolvovala. I poté pracovala nadále v Avii jako písařka na stroji, později byla zaměstnaná v podniku ZPA (Závody průmyslové automatizace) Čakovice.

Historie se opakuje

S manželem se Zdena seznámila u své tety ve Vinoři. Vzali se poté, co Zdena vystudovala střední školu, její manžel však zemřel v roce 1987 v 52 letech. „Společný život byl krásný,“ hodnotí dnes. Společně vychovali dvě děti, dceru Danu a syna Pavla.

„Ano, ovlivnil,“ odpovídá Zdena na otázku, zda minulý režim v podobě komunistické totality měl vliv na její život. Manžel byl členem strany, po invazi v roce 1968 a okupaci vojsk Varšavské smlouvy ze strany vystoupil. Obě děti se pak potýkaly s tím, s čím sama Zdena. Kvůli odchodu jejich otce ze strany měly problém dostat se na vysokou školu. Dceři to nejprve zamítli, povolení dostala až po odvolání. A po čtyřech letech se situace opakovala, to když gymnázium končil také syn a i on se chystal ve studiu pokračovat. „Asi na dvě odvolání se dostal a školu dodělal,“ vzpomíná Zdena.