Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Vladislav Cejtchaml (* 1927  †︎ 2015)

• narodil se v roce 1927 na Volyni v obci Hlinsk

• v 16 letech vstoupil do československé armády na území SSSR

• zúčastnil se karpatsko-dukelské operace a bojů na Slovensku

• na konci války vyvázl z přestřelky v Břestu u Kroměříže

• 17. května 1945 došel pod velením generála Karla Klapálka do Prahy

• mohl zůstat v Československu na základě mezinárodní dohody o přesídlení

• přidělili mu hospodářství v Libině

• do konce života se účastnil oslav konce války v obci Břest

• zemřel v roce 2015

Vladislav Cejtchaml se v době druhé světové války jako šestnáctiletý mladík rozhodl spolu s kamarády dobrovolně vstoupit do armády. Od jara 1944 bojoval s československou armádou na východní frontě a zúčastnil se bojů v karpatsko-dukelské operaci a na Slovensku. Na konci války málem přišel o život při bojích v Břestu u Kroměříže. Do Prahy došel pod velením generála Karla Klapálka 17. května 1945.

Volyňští Češi narukovali, aby se vrátili do staré vlasti

Na území Sovětského svazu vznikla armáda složená nejen z uprchlých československých občanů, ale i z Rusínů, Ukrajinců či volyňských Čechů. V roce 1942 se v Buzuluku zformoval 1. československý samostatný polní prapor pod velením tehdy ještě plukovníka Ludvíka Svobody. Prapor vybojoval první bitvy u Charkova či Sokolova. V Novochopersku vznikla 1. československá samostatná brigáda. Po dalších bitvách o Kyjev či Bílou Cerekev obdržela různá vyznamenání a mohla se pyšnit Hrdiny Sovětského svazu.

Po osvobození Volyně se ve městě Rovn prapor rozšířil o dobrovolníky z řad volyňských Čechů, Rusínů či československých občanů propuštěných z gulagů, a tak se mohl vytvořit 1. československý armádní sbor. Působil v rámci Rudé armády a jeho velitelem se stal generál Jan Kratochvíl. „Češi zanechali své statky a šli do Rovnu narukovat. Viděli v tom příležitost, jak se vrátit domů do Čech,“ vysvětluje pamětník motivaci mnohých branců.

V šestnácti letech vstoupil do armády

Pamětník se narodil na Volyni na Ukrajině v obci Hlinsk. Navštěvoval místní základní školu a poté se rozhodl jít pracovat do železničního depa ve městě Zdolbunov. V březnu 1944 Vladislav Cejtchaml požádal svého mistra o povolení ke vstupu do armády. Spolu s dalšími mladíky stejného ročníku odešel k vojenskému štábu ve městě Rovn k zápisu. Když se dostali do kanceláře kapitána Svatopluka, pochopili, že nebude zase tak jednoduché se do armády dostat. Když je totiž kapitán spatřil, okamžitě je zase vyhodil. Chlapci opustili jeho kancelář, ale pořád se nevzdávali. Čekali před jeho kanceláří do té doby, dokud je kapitán nezavolal zpět.

Dozvěděli se, že pokud chtějí jako nedospělí vstoupit do armády, musí jejich rodiče podepsat souhlas. Pamětníkův otec s Vladislavem odjel do Rovna, podepsal souhlas a tím dal synovi svolení bojovat. „Řekl jsem jim, že mě po válce nemají čekat, že na Volyň se už nikdy nevrátím a zůstanu v Československu,“ vzpomíná pamětník.

Zpráva o banditech

Armádní sbor se pak přesunul do Rumunska k městu Černovice, kde proběhl základní výcvik. Vladislav Cejtchaml se dostal do 3. spojovacího praporu, jenž později převzal generál Karel Klapálek. Ten se až na samém sklonku války stal velitelem celého prvního armádního sboru v SSSR. Československá armáda poté přešla ke Krosnu v podhůří Karpat, kde ji začlenili do 38. armády generála Moskalenka.

Po vypuknutí Slovenského národního povstání na konci srpna 1944 následovala karpatsko-dukelská operace, při níž měla Rudá armáda a československý armádní sbor projít na Slovensko. Nicméně z plánované několikadenní operace se stalo zdlouhavé a urputné dobývání německých pozic. V průběhu akce odvolal maršál Koněv generála Jana Kratochvíla, velitele československé armády, jež utrpěla těžké ztráty. Místo něj nadále velel generál Ludvík Svoboda.

Překročit hranice se sice nakonec podařilo, ale až po dlouhých a obtížných bojích a velkých ztrátách na životech vojáků. Karpatsko-dukelská operace poté ztratila na síle a spojené sovětské a československé síly přešly do obrany. Další postup slovenským územím trval až do dubna 1945. „Měl jsem službu u radiostanice a slyšel jsem tehdy ve vysílání pražského rozhlasu ženský hlas, který říkal, že českoslovenští bandité u Dukelského průsmyku ztroskotali. Křičel jsem, která česká máma tu nestvůru porodila,“ vzpomíná pamětník na toto období.

Málem se utopil v zákopu

Vojáci postupovali vpřed slovenským územím jen velmi pomalu. V říjnu 1944 dobyla československá armáda Vyšný Komárnik. Vladislav tehdy málem zemřel, ale nikoli v boji. Celou dobu s sebou nesl kromě plné polní výbavy i radiostanici vážící 22 kilogramů. Po dlouhé vysilující cestě a vykopání zákopu byl vyčerpaný tak, že tvrdě usnul. Neprobudil ho ani silný déšť. Během spánku se voda v zákopu hromadila, až nakonec dosahovala k jeho hlavě. Zachránil ho voják, kterému zrovna skončila služba a šel ho probudit. A přestože byl Vladislav na kost promočený, musel nastoupit do služby. Teplota v noci klesla pod nulu a zmrzlý kabát se mu lámal a opadával z něj led.

Když vojáci došli až do Vysokých Tater, byla tak velká zima, že se modlili, aby sněžilo, protože pod sněhovou přikrývkou jim bylo v zákopech o něco tepleji. Nicméně Vladislav našel i kladné stránky pobytu ve zdejších nádherných horách. „Vysoké Tatry, to byly hory, poprvé jsem viděl takové kopce. Měsíc se za nimi vždycky v noci vyhoupnul a zdálo se, že na mě spadne,“ zamýšlí se pamětník nad dávnou vzpomínkou.

Německý voják střílel z věže kostela

Po dlouhém dobývání slovenského území konečně na počátku května 1945 dorazili přes Javorníky na Moravu. V obci Břest u Kroměříže se 7. května odehrál poslední boj s Němci. „Přišli jsme ve dvě hodiny ráno. Po rozednění jsem se šel podívat do vesnice, když na mě začal Němec střílet z kulometu na kostelní věži. Měl jsem štěstí od Boha, že mě nedostal,“ říká s přesvědčením pamětník. V Břestu padlo nakonec několik desítek vojáků.

Když pak pokračovali směrem na Prahu, najednou viděli a slyšeli střelbu a světlice. Dostal rozkaz, aby zapnul radiostanici, a z londýnského rozhlasu se dozvěděli, že Němci kapitulovali. Válka skončila.

Poprvé viděl Prahu

Armáda nadále táhla co nejrychleji přes Boskovice, Chotěboř a Kostelec nad Černými lesy. Dva dny odpočívali v okolí Měcholup a svoji dlouhou cestu zakončili 17. května 1945 v Praze. 

Slavnostní přehlídka začala před budovou rozhlasu a pokračovala až na Staroměstské náměstí. V čele armády jel generál Karel Klapálek na bílém koni. „Když jsme tudy mašírovali, tak jsem poprvé viděl, jak Praha vypadá,“ vzpomíná dojatě pamětník. Vojáci se nejprve ubytovali ve Francouzském gymnáziu na Malé Straně. Později je přesunuli do Žatce.

Stal se rolníkem v Československu

Na základě mezinárodní dohody o repatriaci mohli volyňští Češi bojující v československé armádě zůstat v Československu. Jejich příbuzní za nimi dorazili později. Pamětníkovi přidělili hospodářství v Libině u Uničova o rozloze 27 hektarů. Nejprve zde jako osmnáctiletý jinoch hospodařil sám, ale brzy za ním přijeli rodiče. Nicméně někteří místní obyvatelé je nepřijali s otevřenou náručí, naopak je častovali opovržením. „To mě nejvíc mrzelo, že jsme pro ně byli přivandrovalci,“ zakončuje pamětník své vyprávění.

Vladislav Cejtchaml získal několik vyznamenání za odvahu, například Československý válečný kříž či Dukelskou pamětní medaili, a také ho po válce povýšili na majora. Do své smrti se účastnil slavnostních akcí ve vesnici Břest konaných na památku konce války.