Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Čejka (* 1929)

• narozen roku 1929 v Roudnici nad Labem

• politické přednášky v Roudnici n. L., gymnaziální student v letech 1945-1948

• studium na VŠCHT, svědek bolševizace vysokých škol

• s přáteli psal a distribuoval protikomunistické letáky

• roku 1950 vyloučen ze studia, odsouzen pro zločin sdružení proti státu k trestu 8 měsíců nepodmíněně

• vězněn v Mariánských Radčicích, hnědouhelný důl Koh-i-noor

• dostudoval dálkově chemii, vědecká kariéra v Národním muzeu

• v letech 1991-2001 ředitelem Přírodovědeckého muzea Národního muzea

• dodnes aktivní skaut, přezdívka Peguy

Jiří Čejka se narodil 2. září 1929 v Roudnici n.L. v úřednické rodině, jeho matka byla v domácnosti. V rodině ho vždy vedli k zájmu o kulturu, hudbu i výtvarné umění, jeho otec kromě toho, že prošel různými úřednickými posty na roudnické radnici, byl také správcem městské galerie, kterou město Roudnice získalo odkazem od mecenáše umění Augusta Švagrovského.

V Roudnici nad Labem navštěvoval Jiří Čejka obecnou školu a studoval na osmiletém reálném gymnáziu, maturoval v roce 1948. Hlásil se na Vysokou školu chemicko-technologickou, tehdy ještě součást ČVUT, kde studoval asi dva a půl roku.

Není pravda, že se nevědělo

„Protestovali jsme ve škole, že nesouhlasíme s tím, aby ve třídě byla na stěně fotografie jen Beneše se Stalinem, že tam musí být zástupci ostatních spojeneckých mocností. Nebylo nám to povoleno. Kantoři v té době také už drželi hubu. Sichrovali se, aby nepřišli o svá místa.“

Jiří Čejka ještě jako gymnaziální student byl aktivní v mládeži Československé strany národně socialistické v Roudnici nad Labem. Navštěvoval akce všech politických stran. Nesouhlasí s tvrzením, že se o podstatě komunismu a Sovětského svazu nic nevědělo.

„Ač jen gymnaziální studenti, tak jsme s velkým zájmem sledovali politický vývoj naší země po roce 1945 a její prohlubující se orientaci na Sovětských svaz. Navštěvovali jsme tady v Roudnici schůze všech čtyř povolených stran, už to byla ,nedemokracie‘. To, že dříve nebo později dojde k něčemu jako únor 1948, jsme i jako študáci věděli. Když někteří tvrdí, my jsme netušili, my jsme nevěděli, tak to je nesmysl, třeba naši nekomunističtí politici se nechali uspokojit teplými místečky. Všichni drželi s prominutím hubu.“

Co se vědělo o Sovětském svazu?

„My jsme věděli, že je to diktatura, kdo to byl Tuchačevský. Věděli jsme o procesech. Každou neděli jsme tady měli někoho z Prahy, ti nám tu situaci vysvětlovali. Probírali jsme i otázku protiústavní anexe Podkarpatské Rusi. (…) Vynikající byly přednášky Pavla Tigrida, Iva Ducháčka, doktora Chudoby, to byli lidovci. U sociálních demokratů to už bylo slabší. My jsme si dovolili jít i na schůzi komunistů. Někde vzadu jsme seděli, abychom si utvořili názor. Mluvili tu i Petr Zenkl, Ladislav Feirabend, úroveň těch řečníků byla různá, někteří byli jen takoví táboroví řečníci.“

Když se stal Pavel Tigrid ministrem kultury, tak měl pan Čejka příležitost z titulu své funkce s ním v Národním muzeu mluvit a bavili se zejména o roce 1947 a o přednáškách v Roudnici nad Labem. „To se již otevřeně hovořilo o tom riziku, které tady bylo. A on se ptal, kdo vás tak zaujal. Tak jsem mu je vyjmenoval. A on říká: ,Tak vidíte, všichni jsou již pod drnem, jen já tady ještě straším.‘“

Jiří Čejka nesouhlasí s tvrzením, že v letech 1945–1948 byla v Československu demokracie. „Od prvních dnů, kdy SSSR osvobodil Československo, tak se tu sbírali bělogvardějci, sbírali se tu Rusíni z Podkarpatské Rusi, ti šli hned do gulagu. Můj strýc pracoval v Užhorodu, některé z nich jsem tak znal osobně. Ti pak odešli, někteří se vrátili po deseti letech, jiní nikdy. Měli seznamy a podle nich šli.“

Tiskli jsme protikomunistické letáky

Ještě při studiích na gymnáziu v roce 1948 se Jiří Čejka podílel na vytvoření skupiny svých vrstevníků (skautů a sokolů) s tím, že budou psát a vydávat protistátní – protikomunistické letáky, které dále distribuovali mezi lidi, aby se dozvěděli pravdu o podstatě komunistického režimu. „Všechno to bylo motivované tím, že v roce 1948, 1949 byl každý přesvědčený, že to do jara praskne, že to nebude mít dlouhého trvání. Tomu jsme věřili ještě v kriminále. Pak se ukázalo, že to byla naivní představa, že to trvalo o dost déle.“

Jiří Čejka letáky psal, byly tam také převzaté citáty z Masaryka, z deníku plukovníka Švece či jiné aktuálnější věci, například ke smrti Jana Masaryka a podobně. Další ze skupiny letáky přepsal, jiný je zase rozmnožil.

Na jaře roku 1950 zatkli prvního člena z jejich skupiny. Naštěstí se toho mnoho vyšetřovatelé nedozvěděli, takže z jejich skupiny byli zatčeni jen další tři lidé.

Jsem takový „minimukl“

Když přišli zatknout Jiřího Čejku, tak se ukázalo, že pozornost byla soustředěna jen na tři až čtyři lidi, i když jich ve skupině bylo víc. Ani na cyklostyl naštěstí vyšetřovatelé nepřišli. Měli ve skupině dokonce schovaný i nějaký ten revolver, nic z toho naštěstí bezpečnost nenašla.

„Měli jsme základní štěstí, že jsme skončili jen u okresního soudu. Byli jsme souzeni podle §2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb. – zločin sdružení proti republice –, ale byli jsme jen u okresního soudu, tam byly nižší sazby. Byli jsme jen takoví minimuklové, taková nevýznamná skupina, nebyl o nás zájem. Sám prokurátor říkal, že u státního soudu bych místo osmi měsíců dostal osm let.“

Jiří Čejka stejně jako další tři odsouzení (jednoho z nich viděl poprvé až u soudu)  dostali u okresního soudu na tehdejší dobu velmi nízké tresty. Nedostal se na rozdíl od mnoha jiných „politických“ do uranových pracovních lágrů na Jáchymovsko či Příbramsko, ale byl poslán jen do hnědouhelného dolu Koh-i-noor u Mariánských Radčic na Mostecku (libkovické komando litoměřické věznice).

„Když nás přivezli v antonu na lágr, přidělili mne na světnici G6. Ti měli odpolední, nevěděl jsem, jakou postel si můžu vzít, musel jsem na ně čekat. Když se vrátili, ptali se, co jsem provedl, a já říkám, že jsem tady za letáky. Oni na to: ,Tak přiznej, cos ukrad, nevykládej nám, že máš osm měsíců za letáky.‘ Oni byli od státního soudu, kde taxy byly jiné než u okresního. Oproti jiným muklům jsme byli zanedbatelní, takoví pidihajzlíci.“

Jiřímu Čejkovi je jasné, že srovnávat podmínky s Jáchymovem nebo Příbramskem nelze, uvědomuje si, že tam byly ty poměry nesrovnatelně horší. „Za tu dobu, co já jsem tam byl, jsem neviděl, že by někdo byl bit nebo se dostal do korekce.“ Jídlo bylo poměrně slušné a vztahy s civily na šachtě byly velmi dobré. „V truhlárně přišel za mnou jeden sokol a chtěl, abych mu zajistil kafe kvůli jeho srdci. Řekl mi jméno jednoho civila, abych se ho zeptal. Když jsem sfáral, tak jsem mu to řekl. Nejdřív mi skoro vynadal, že to je nemožné, že je to nesmysl, ale druhý den na konci směny se neměl k odchodu a přišel ke mně a říká: ,Tamhle je sako, levá dolní kapsa, tam máš to kafe.‘“

Vánoce na šachtě

Vzpomíná i na Vánoce strávené ve vězení. „Byl Štědrý den, sfárali jsme, ale nepracovali jsme, jen jsme hlídali, aby tam nebyl někde třeba oheň, když jsem dostal telefonické hlášení, že mám jít k těžní jámě na Koh-i-noor 1. Jeden havíř tam přinesl vánoční cukroví, nějaké ovoce, ořechy… Nutil je snad někdo do toho? Nebyli jsme tam jen političtí, ale i kriminálníci, kolaboranti a bývalí esesmani. Byli tam nějakou dobu muklové od státního soudu, ale došlo tam k pokusu o útěk dvou muklů právě od státního soudu a pak je okamžitě odvezli na Bory a odtud na Jáchymovsko. Situace se zhoršila a už nás tam bylo politických jenom pár.“

Po propuštění měl nastoupit vojenskou službu. Jiří Čejka byl již dokonce u odvodu k PTP, počítal skoro na jistotu, že půjde k PTP, z neznámých důvodů k nim odveden nebyl, snad administrativním omylem. Nastoupil do normálního útvaru do Senice nad Myjavou na Slovensku. Sešel se tam i s dalšími vězni, kteří s ním byli v kriminále na šachtě. Po roce 1990 mu přišla výzva od funkcionáře sdružení pétépáků, aby se přihlásil o odškodnění za dobu strávenou v PTP, podle seznamů odvodové komise v Litoměřicích měl skutečně nastoupit k útvaru PTP a zůstal trvale v jejich evidenci.

Dálkové studium chemie

Po vojně se Jiří Čejka snažil využít své znalosti chemie ze studia na vysoké škole a hlásil se do chemických podniků. Odpověděla mu pouze dnes již neexistující Reagencia v Kralupech nad Vltavou, kde ho byli ochotni přijmout dokonce na post chemika. Do Kralup nastoupil na podzim 1954.

V roce 1956 se pokusil znovu se přihlásit ke studium. Měl velké štěstí, jeden jeho kolega v práci znal profesora A. K. Vlčka z Vysoké školy chemicko-technologické, který měl na starosti dálkové studium, a sjednal mu s ním pohovor. Na základě jeho rozhodnutí byl přijat k dálkovému studiu. Musel ovšem úspěšně vykonat přijímací zkoušky. O dva roky později nastaly komplikace, v podniku probíhaly politické prověrky, Jiří Čejka musel přejít z výzkumné laboratoře do výroby, hrozilo mu opětovné vyloučení ze školy, naštěstí k tomu podruhé nedošlo. Zanedlouho opustil Kralupy, našel si dělnické místo v Glazuře Roudnice (součástí Spolku pro chemickou a hutní výrobu), kde mu však nadále vycházeli vstříc při jeho dálkovém studiu. VŠCHT tak mohl dokončit v roce 1961. Po promoci přešel do výzkumné laboratoře ve stejném podniku.

V té době se stále „na černo“ věnoval svému výzkumu minerálů a syntetických sloučenin uranu. Využil „oteplování“ šedesátých let a někdy na přelomu let 1966 a 1967 si podal přihlášku na externí aspiranturu. V roce 1970 obhájil kandidátskou práci, na poslední chvíli, kdy to bylo ještě možné před plným nástupem normalizace. V rámci kandidatury v roce 1969 bylo třeba složit zkoušku z marxistické filozofie, z níž měl pan Čejka veliký strach. Naštěstí zkouška ještě mohla být čistě formální, zasáhlo v jeho životě štěstí jako již několikrát v minulosti.

„Zkouška“ z marxismu

„Mně bylo jasné, že se to nemohu naučit. To už byl u moci Husák, docházelo ke změnám, katedry marxismu byly rozpuštěné (reorganizované?). Najednou jsem dostal od (doktora) Bauera dopis: ,V pondělí v jednu hodinu skládáš zkoušku z marxismu.‘ Byl jsem vyděšený, věděl jsem, že to už vůbec nezvládnu. On mne však uklidnil, že to není problém. Šli jsme za examinátorem, nějaký docent Pinkava, mluvil hlavně on. Pinkava říkal Bauerovi: ,Vysvětli mu, ať není nervózní, vždyť jsem ti to slíbil.‘ Pak nám řekl, že zkoušky se konají s vědomím rektora, kdyby se teď nedělaly, tak už mnozí kandidaturu nikdy neudělají. Když uděláte teď marxismus, tak to stihnete obhájit. V té době tam ještě přežívala atmosféra roku 1968, za rok to bylo úplně jiné. Já jsem ji udělal, za normálních okolností bych ji nezvládl. Samozřejmě se pak ta zkouška antedatovala.“

V roce 1972 přešel do Národního muzea, kde pracoval jako vedoucí Výzkumné chemické laboratoře Přírodovědeckého muzea a věnoval se muzejní chemii a výzkumu minerálů uranu. Do komunistické strany nikdy nevstoupil. Za komunistického režimu nepřicházelo v úvahu, že by se pokusil o velký doktorát. Pádu komunistického režimu k tomu využil. V roce 1992 předložil disertační práci pro nejvyšší vědeckou hodnost doktora věd (DrSc.), kterou v roce 1994 obhájil. V roce 1991 byl jmenován ředitelem Přírodovědeckého muzea Národního muzea, v této funkci působil až do odchodu do důchodu v roce 2001. Ještě dnes spolupracuje na mineralogických projektech s bývalými kolegy z Národního muzea a s vědci jedné australské univerzity. Oba jeho synové jsou též chemici, starší syn je vysokoškolským profesorem, působí na Akademii věd ČR, mladší syn pracuje jako odborný asistent na Vysoké škole chemicko-technologické.

Skaut

Jiří Čejka se celý život hrdě hlásil k tomu, že byl skautem, se skauty se stýkal i v době věznění. Skautskému hnutí se věnoval i po jeho obnovení v roce 1989, do roku 1993 byl tiskovým mluvčím Junáku, dvakrát byl zvolen do ústřední rady Junáku. Ve skautském hnutí je stále aktivní, je také členem Skautského oddílu Velena Fanderlíka, složeného z politických vězňů a skautů komunistickým režimem perzekvovaných; po určitou dobu byl i jeho vůdcem. Věnuje se historii a filozofii skautského hnutí se zřetelem na duchovní podstatu skautingu.

„Celý můj život byl založený na tom, že člověk nějaké ty průšvihy měl, ale setkal jsem se s několika lidmi, kteří byli ochotní za mne ztratit slovo, kteří byli schopní pomoci.“

Životní krédo?

„Já jsem věřící člověk a myslím si, že moje krédo vyjadřují tři principy skautingu. To je aktuální dnes i pro budoucnost. Služba a povinnost k Bohu, služba a povinnost k bližním a služba a povinnost k sobě. Povinnost k Bohu je jasná, povinnost k bližním je služba společnosti a trvalá práce na sobě. Stále na sobě musíme pracovat, nikdy nejsme dokonalí.“