Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Hana Čechová (* 1954)

• narozena 13. dubna 1954 v Plzni

• vystudovala gymnázium v Plzni

• obory teorie kultury a estetika absolvovala na FF UK v roce 1978

• pracovala v Československé televizi v redakci pořadů ze zahraničí

• zde se setkala s cenzurou, s níž nesouhlasila, a musela redakci opustit

• v Československé televizi pak působila v dramaturgii Studia Kamarád a Televizního klubu mladých do roku 1988

• v dospělosti začala pátrat po osudu svého dědečka, čs. legionáře Jaroslava Komorouse, který dvakrát unikl trestu smrti

• Jaroslav Komorous byl nakonec popraven nacisty v Drážďanech

• Hana Čechová poskytla přepis dědečkova ručně psaného deníku Paměti národa

Na hlavním nádraží v Plzni visí pamětní deska obětem druhé světové války. Mezi desítkami jmen najdete také jméno Jaroslava Komorouse. Jeho neuvěřitelný hrdinný příběh by zcela upadl v zapomnění, kdyby jeho vnučka Hana Čechová neobjevila dědečkovy zápisky a neozvala se Paměti národa. „My jsme na rozdíl od mého dědečka nebyli velcí hrdinové, v tom celospolečenském smyslu. Žili jsme dobře, ale já jsem až v mém prvním zaměstnání plně pochopila, v jaké nesvobodě žijeme,“ začíná vyprávění Hana Čechová.

V rodině se o dědečkovi moc nemluvilo

Hana Čechová, za svobodna Hornová, se narodila 13. dubna 1954 v Plzni a vyrůstala na jejím předměstí, v takřka venkovském prostředí. Jak říká, dětství byl zlatý věk, i když se narodila do éry nejtužšího totalitního režimu. Jako dítě pochopitelně politický kontext nevnímala, ale vzpomíná, že rodiče neprojevovali protirežimní názory, ale ani nebyli režimem nadšení.

Do základní školy nastoupila počátkem 60. let. „Byla jsem typické dítě té doby, ‚uvědomělá žačka‘, nadšená Jurijem Gagarinem, tehdejším největším sovětským hrdinou, a chodila jsem do Pionýra, ale to nebylo to hlavní, co mě zajímalo. Tím byl zpěv, hraní v pěveckém a divadelním souboru, gymnastika nebo speleologie,“ líčí spokojenou dobu svého dětství.

Netušila tehdy ještě, co si ještě před jejím narozením vytrpěli její předci. V rodině se o tom příliš nemluvilo, po válce se snažili zapomenout a žít dál. Strastiplný, hrdinný příběh matčina otce Jaroslava Komorouse odhalila Hana až v dospělosti, když se jí do rukou dostaly dědečkovy deníky z první světové války s podrobnými popisy jeho válečných eskapád.

Dvakrát odsouzen na smrt, než se dostal do legií

Jaroslav Komorous, původním povoláním kovář, ve svých 22 letech, v roce 1912, narukoval na vojnu. Po dvou letech služby místo odchodu do civilu hned opět narukoval na ruskou válečnou frontu s plzeňským 35. pěším plukem.

V Rusku pak byl během válečných let dvakrát odsouzen k trestu smrti. Ještě coby voják rakouské armády v Haliči odmítl poslušnost a nezbylo než dezertovat. Dostal se do zajetí, přežil mučení hlady, žízní i bití, pronásledování kozáky. Potom měl namále kvůli incidentu, když se napil vody, a byl za to nespravedlivě nařčen z neposlušnosti. Opět utekl.

Podruhé ho k smrti odsoudili jako údajného německého špiona, když ho chytli ve vlaku jako černého pasažéra. Tehdy se pokoušel dostat do Kyjeva, kde se chtěl přihlásit do československých legií. Byl vězněn a i z vězení, kde čekal na smrt, se mu podařilo neuvěřitelným způsobem utéct a zachránit si tak život.

Mimochodem, příběh o tom, jak se Jaroslav Komorous dostal do legií, vypráví také Václav Valenta, autor povídkové knihy Do legie! z roku 1924. Pro Hanu bylo velkým překvapením, když příběh i s dědečkovým jménem v knize při svém pátrání po jeho osudu objevila.

Jaroslav Komorous se domů vrátil s českou družinou přes Vladivostok a Panamu v roce 1920. Jak je dobře známo, legionáři vracející se po souši i po moři cestovali domů přes půl světa, podstoupili velké útrapy, při nichž mnozí podlehli nemocem a fyzickému vyčerpání, někteří páchali sebevraždy.

„Můj dědeček cestu zvládl. Byl mladý a měl statnou postavu; však byl také kovář, a něco tedy vydržel. Byl také dobrodružné povahy, už před válkou snil o dálkách a cestování. Nepřipouštěl si, že by se domů nevrátil, těšil se na normální život,“ vypráví Hana Čechová, co vyčetla z jeho vzpomínek, které dědeček sepsal ještě s čerstvou pamětí hned po návratu domů v roce 1920.

Po návratu do rodné vesnice na Plzeňsku se oženil, postavil dům, na který si vzali se ženou hypotéku, a narodily se jim tři dcery.

Za nacistů už trestu smrti neunikl

Rodinu ale za druhé světové války zasáhla tragická událost, která je dodnes zahalena tajemstvím. Jisté je jen to, že Jaroslava Komorouse v roce 1941 zatklo gestapo a poté byl vězněn v Drážďanech.

„Za první světové války byl dvakrát odsouzen k smrti a vždy jí unikl. Za druhé světové války už ale trestu smrti neunikl. Nacisté ho v roce 1944 popravili gilotinou a jeho tělo skončilo v hromadném hrobě. Bylo mu teprve 54 let,“ vypráví Hana Čechová. Ta byla i několikrát v Drážďanech, aby vypátrala důvod dědečkovy popravy, avšak bezvýsledně. „Nedověděla jsem se ale nic konkrétního. V klíčovém dokumentu byl důvod jeho popravy přeškrtaný. Indicie vedly k tomu, že snad mohl pracovat pro nějakou odbojovou skupinu,“ vysvětluje.

Babička prý o této válečné tragédii mluvit nechtěla. Po válce se snažila zapomenout a žít dál. Dědečkův osud tak zůstal v rodině bolestivou ranou. „K dědečkovi jsem cítila zvláštní blízkost. Myslím, že po něm mám cestovatelskou náturu. A je zvláštní, že ještě než jsem se dověděla, kudy dědeček cestoval, já jsem se na mnohá z těch míst dostala,“ říká Hana Čechová, která v 80. letech s Cestovní kanceláří mladých projela země východního bloku, od 90. let pak cestovala jako turistická průvodkyně a i soukromě procestovala přes 50 zemí světa.

My jsme nemuseli bojovat o život, ale o svobodu slova

Hana vystudovala gymnázium v Plzni a poté se přihlásila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor teorie kultury. „Obor teorie kultury byl velmi poplatný režimu, a tak jsem si přibrala ještě estetiku, což bylo pro mě objevné,“ říká. Vysokou školu absolvovala v roce 1978.

Po mateřské dovolené jí na Filozofické fakultě nabídli místo asistentky, ale nechtěla jít hned učit bez pracovních zkušeností. Nastoupila do svého prvního zaměstnání do Československé televize, redakce pořadů ze zahraničí, kde měla za úkol zpracovávat filmy zahraniční produkce.

„Byly tam obrovské politické tlaky. Zejména v polské produkci se tehdy objevovaly tituly, které byly u nás zakázané,“ vysvětluje Hana Čechová, jak narážela na různá cenzurní opatření. „Dostala jsem přihrádky zakázaných a povolených titulů. Bylo potřeba podívat se na film, napsat k němu noticku, popsat technické parametry a určit účel – tedy do jakého vysílacího času by mohl být film zařazen. Bylo tam ale strašně moc limitů,“ vysvětluje. „Filmy, které nebyly striktně zakázané, se hodnotily na dramaturgických projekcích a zvažovalo se, zda už je smí divák vidět. To jsem tedy zažila cenzuru natvrdo.“ 

Brzy se dostala do nepříjemných konfrontací, neboť prosazovala filmy, které měly podle šéfdramaturgyně Tatiany Adamcové zůstat v trezoru.

Cenzura v Československé televizi

Hana Čechová jako příklad uvádí historický film Faraon od režiséra Kawalerowicze. Jde o příběh egyptského faraona, který měl za manželku Egypťanku a za milenku Židovku. „Já jsem se na to dívala a neshledávala jsem na tom nic závadného. Proč by tak krásný historický film neměl jít v Československé televizi?“ Jak se prý ovšem dověděla od své nadřízené, film byl problematický proto, že milenkou byla žena z Izraele. „Tenkrát se na Izrael nahlíželo negativně, protože my jsme byli proarabský stát,“ vysvětluje Hana Čechová jeden z příkladů cenzury. Jak říká, na tomto místě nemohla dlouho vydržet. Pro názory byla různě znevýhodňována, až byla zhruba po roce z oddělení zahraniční tvorby tzv. odejita s odůvodněním, že je politicky nevyhovující. „Měli tam seznam lidí, kterých se měli z politických důvodů zbavit.“

Z televize ale neodešla úplně. Až do roku 1988 působila v dramaturgii Studia Kamarád a Televizního klubu mladých. Jak říká, práce v Československé televizi pro ni byla srážka s realitou. „Ještě když jsem studovala, měla jsem možnost určité volby – utíkala jsem do neoficiální kultury. Milovala jsem polské filmy, které byly hodně protirežimní, měla jsem kontakt s polským kulturním střediskem. Připadalo mi to normální. Ale pak, mimo školu, jsem pochopila, že v běžném životě za tohle musel člověk bojovat, a už to ovlivňovalo jeho existenci. Bylo to najednou mnohem tvrdší. Za svobodu a demokracii se ale musí bojovat stále, i v dnešní době,“ uzavírá své vyprávění Hana Čechová.