Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V Dachau bylo na bráně napsáno Arbeit macht frei. Říkal jsem si: No pane jo
narodil se 14. dubna 1922 v obci Ptrukša u Velkých Kapušan na východním Slovensku
pobýval jako sirotek v Košicích, odešel do výchovy k české rodině
s nevlastní matkou se přestěhoval do Užhorodu a následně s pěstouny do Prahy
vyučil se obuvníkem
v roce 1939 se zapojil do kolportáže protinacistických letáků
byl varován před možným zatčením
v létě 1942 odešel na práci do Obersalzbergu
prováděl sabotáže
zatčen a vězněn na Obersalzbergu, v Hammerau a v Bad Reichenhallu
vězněn v mnichovském Stadelheimu
11. února 1943 byl odvezen do koncentračního tábora Dachau
29. dubna 1945 tábor v Dachau osvobodila americká armáda
Václav Čechlovský se narodil 14. dubna 1922 ve slovenské obci Ptrukša na hranicích se Zakarpatskou Ukrajinou. Své vyprávění začíná poněkud atypicky. Na otázku ohledně dětství odpovídá, že se jednalo o smutnou kapitolu jeho života. Maminka totiž zemřela, když mu byly dva roky, a otec jej odložil v Košicích do sirotčince a sám odjel do Kanady. Shodou okolností však adoptovala malého Václava rodina Hellerova:
„Vím, že jsem šel a říkal jsem (maďarsky – pozn. ed.): ‚Anya, anya, anya.‘ Říkal jsem: ‚Mami, mami, mami.‘ Tak si mě jako malého klučíka dvouletého vzali. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal (pryč – pozn. ed.). Tam bych jenom pásl prasata, tam bylo dost negramotných lidí. Tady jsem dostal do sebe trošičku kulturního života.“
S Václavem však nevyrůstal jeho nevlastní otec Heller. Adoptivní rodiče se totiž rozvedli a maminka se znovu provdala, tentokrát za člena finanční stráže Radoslava Čechlovského. Nový otec působil v Užhorodu: „Matka tam v hotelu bydlela s nějakou ženskou, která se jmenovala Čechlovská Marie. Spolu kamarádily a pracovaly. Za tou paní chodil její bratr Čechlovský, tak se s ním máma seznámila a vzala si ho. Tam jsme měli baráček a tam jsem vyrůstal.“
Druhý nevlastní otec byl původně legionář, který sloužil u osmého střeleckého pluku v ruských legiích. Rodina se poté odstěhovala z Užhorodu do Nebušic (nyní součást Prahy) a Václav začal roku 1928 navštěvovat základní školu v Dejvicích. Ve stejném roce se jako mladistvý setkal s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem. Se svými adoptivními rodiči se často stěhoval po celé Praze a vzpomíná, že nebyl příliš opatrovaným dítětem: „Oni šli klidně do biografu, nechali mě doma a já jsem dostal záchvat, takový dusivý černý kašel. Já volal: ‚Mami, tati.‘ (…) Pak přišli a viděli, co mně provedli. Tenkrát ta starost o děti nebyla.“
Václav poté vyrůstal v Michli, kde také chodil do školy. Staral se o svého domácího mazlíčka králíka Pepíka. Více času trávil ve Vršovicích, kde se vyučil obuvníkem a kde si také začal poprvé vydělávat. Vyučil se v roce 1938.
„Na začátku okupace, já nevím, kdo s tím tenkrát přišel, přišla z národních socialistů nějaká ženská a přinesla nám štos letáků. Divil jsem se, proč to přinesla, protože to bylo proti nacistům. Tak jsme s letáky chodili od Dejvic až nahoru do Liboce. Někomu jsme to dali to schránky, jinak se to dávalo na sloupy, na baráky, na ploty a tak různě.“
Jednoho dnes však přišel známý Radoslava Čechlovského a radil, aby syn Václav odešel, protože je jeho jméno na listině gestapa. Známý pak zařídil Václavovi schůzku na pracovním úřadě na Kozím plácku. Když se Václav na úřad vydal, poslali ho do Obersalzbergu: „Tam jsem byl asi tři měsíce a vzal si mě šéf Xavera a Wernera. My jsme dělali na silnicích, zametali, tak nevím, proč si zrovna mě vyhlédl a: ‚Půjdeš ke mně,‘ řekl. Tak jsem šel k němu a tam jsem dělal kopírovače plánů a podobně.“
V Obersalzbergu se Václav Čechlovský setkal s nacistickými pohlaváry, vzpomíná na Hermanna Göringa a na jeho psa lva: „Měl takovou flekatou bílou dogu a jeho žena ji ztřískala, když ji neposlechla. Já jsem se divil, že ji nezakousla. Ona se skrčila a vyla. On chodil neustále v bílé uniformě. Ještě než jsem se dostal k té firmě, tak jsme zametali a on nám házel z auta červené krabičky cigaret.“
Nakonec ho pracovní úřad poslal k firmě Angerer do Bertechsgadenu, kde pracoval jako obuvník. Poté s ním již manipuloval pracovní úřad, dostal se do Ramsau a nakonec byl znovu poslán do Bertechsgadenu k firmě Kosian, kde ho neoprávněně obvinili z krádeže podrážek. Byl tak zatčen, ale krátce nato ho propustili, protože se prokázalo, že je nevinný.
V Berteschgadenu se seznámil s budoucí přítelkyní Wilmou a s jejím mladým synem. Wilma měla štočky z odboje a zřejmě kvůli tomu byl Václav Čechlovský zatčen, i když důvodem mohla být i domnělá sabotáž v práci. Přišlo si pro něj gestapo. „Svačinu jsem nakrájel, polovičku jsem snědl a najednou někdo klepe na dveře. Slyším paní Winklemannovou, že jsem doma. Tak jsem se podíval ze zamříženého okna, už jsem čuchal, že se něco děje, a oknem bych utekl ven. Ale to jsem nemohl, protože tam byl muž v tom světlemodrém kožeňáku. Tak jsem řekl: ‚Herein.‘ Vešel. Počkal, až jsem řekl: ‚Dále.‘ Přišel opravdu slušně. Ptal se: ‚Sind Sie Wenzel Čechlovský?‘ ‚Ja, das bin ich.‘ ‚Mitnehmen, kommen Sie mit.‘ Tak jsem si všechno spakoval a jeli jsme na Obersalzberg, kde bylo gestapo.“
Na Obersalzbergu však již přestalo slušné zacházení, člen gestapa Václava popadl, shodil ho na lavici a vrazil mu facku. Hodinu seděl a čekal, když kolem něj pronesli kluka ošklivě pomláceného v obličeji. Ani Václavův výslech se neobešel bez násilí. „Já dostal hned ránu a bylo to hotové. Mě tak zmlátili, zkopali, že jsem ztratil vědomí. Pak jsem se vzbudil a byl jsem celý mokrý. Oni mě asi polili kýblem. Tak mě transportovali do vězení.“
Následně byl s doprovodem odvezen do Hammerau: „Tam byl starý bavorský soud a měl věznici. Když jsem chodil jako na procházku ven, to bylo celé zdmi oplocené, tak byl pořád za mnou vlčák. A oni mi říkali, abych nelezl na trávu. Oni tam měli takovou pěknou travičku udělanou.“ V Hammerau se vyráběly náboje pro děla a místní dozorce Fleischman nosil Václavovi z továrny ajntopfy i nějaké lepší jídlo. Václav byl následně převezen do Bad Reichenhallu, kde pobýval asi tři měsíce, a pak do mnichovského Stadelheimu.
V této neblaze proslulé věznici - „sekyrárně“ se denně popravvalo. Václav pobýval na pátém patře a zažil tady bombardování, které věznici zasáhlo: „Akorát to odbouralo stěnu do dvora. Jak to dobouchlo, tak Italové (skočili – pozn. ed.) hlavami do jednoho rohu a já jsem koukal jako blbej, co se stalo. Stěna se otevřela a najednou bylo všude vevnitř hodně prachu.“
Dne 11. února 1943 přijelo auto a Václav Čechlovský byl spolu s ostatními vězni převezen na mnichovské nádraží. Zde byly přistaveny vagony zamřížované z obou stran. Pamětník vzpomíná, že po cestě nemohl ležet ani sedět: „Vezli nás do Dachau. Vystoupili jsme hned po pěti a já byl uprostřed. Přede mnou byli dva kluci svázaní, se mnou byl jeden svázaný, tento se mnou a tamten také. Měli jsme pouta na rukách. Když nás vedli, tak jsem dostal kamenem do hlavy a byl jsem celý zakrvácený. V Dachau bylo na bráně napsáno Arbeit macht frei.“
Vězni vešli do umývárny, kde je ostříhali a umyli. Následně šli stát nazí na první apel a byly jim dodané vězeňské hadry, dřeváky a označení. Václav Čechlovský dostal červený trojúhelník s číslem 100 606 a byl umístěn do bloku číslo dvacet pět. Spolu s dalšími čtyřmi lidmi spal na jednom patru palandy. Později ho přesunuli na blok číslo 27 a pak 29.
„Také odváželi mrtvé. Když kluci umřeli, tak se vždycky v noci sebrali. Mně se stalo jednou, že jsem cítil, jako když mám (vedle sebe – pozn. ed.) kámen. Vzbudil jsem se a vedle mě byla studená ruka. Tak jsme ho nesli do waschraum, ráno jsem mu dal na palec číslo, které měl, svlékl se do naha a byl umístěn do řady. Na tom baráku se mrtví dávali jeden vedle druhého.“
Václav Čechlovský vystřídal v Dachau několik pracovních pozic a ke konci války dělal badenmeistera. To přišly Polky z pochodu smrti: „Přišlo asi třicet nebo čtyřicet ženských různého věku a šly se vykoupat. Také jim ostříhali všechno a šly se vykoupat. Tam padly ženské a některé staré zemřely přímo pod teplou vodou. A já jsem tam pouštěl vodu, která měla čtyřicet stupňů. Co to je?“
Dne 29. dubna 1945 byl tábor osvobozen americkou armádou. „To jsme létali, chtěli jsme přes bránu, ale ještě nás nepouštěli. Pak se vyvalila brána, šli jsme na apellplatz a tam jsme vítali kluky americké,“ říká pamětník.
Po válce měl Václav potíže s játry, a tak byl přibližně půl roku invalidou. Poté pracoval na poště a odesílal potrubní poštu a telegramy. Pak odešel pracovat ve svém oboru a vyráběl nové boty. Po svatbě v roce 1947 získal práci u Sboru národní bezpečnosti: „Nakonec jsem odešel, protože jsem viděl, že je to zpolitizované. To byli jen komunisté a nikdo jiný. Tak jsem šel pryč a šel jsem jezdit jako řidič. Až do důchodu.“
Václav Čechlovský také po válce pomáhal spoluzaložit Svaz osvobozených politických vězňů na Praze 19, ale na organizaci postupně zanevřel. Do důchodu odešel v roce 1976, pracoval ještě o pět let déle. V současnosti (2015) žije v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)