Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Leo Cechel (* 1942)

• narodil se 11. dubna 1942 v Karviné-Ráji

• původně se chtěl stát učitelem, ale po vojně nastoupil do dolů

• v Ostravsko-karvinských dolech nakonec pracoval sedmnáct let

• na začátku 80. let začal pracovat na ministerstvu, kde zůstal až do odchodu do důchodu

• jeho tchánem byl Jaroslav Jirout, který během druhé světové války bojoval na Západě – účastnil se například bojů u Tobruku nebo Dunkerku

• pamětník téměř celý život dálkově studoval, během zaměstnání absolvoval střední průmyslovou školu hornickou, právnickou a filozofickou fakultu

• s manželkou Naděždou mají dva syny

Mládí, škola a vojna

Leo Cechel se narodil 11. dubna 1942 v Karviné-Ráji. Měl dva sourozence – staršího bratra, který bohužel v deseti letech zemřel na záškrt, a o osm let mladší sestru. Když byl malý, bydlela jeho rodina na statku u prarodičů, který se nacházel asi 250 metrů od polské hranice. Na konci války byl Leo sice ještě malý, ale stejně si pamatuje, jak neustále slyšeli frontu, která byla vzdálená jen asi čtyři kilometry, a jak často museli běhat do sklepa, aby se schovali.

Do školy nastoupil 1. září 1948. Byla to vesnická dvoutřídní škola – pan ředitel učil první a třetí třídu, paní učitelka druhou, čtvrtou a pátou. Žádnou tělocvičnu ve škole neměli, a tak když byli všichni unavení, otevřela se okna a cvičilo se mezi lavicemi. Po vyučování si děti venku často hrály třeba na schovávanou nebo míčové hry. Jeho rodina měla malé hospodářství, a proto samozřejmě musel, jak bylo v té době běžné, doma také pomáhat.

Ve dvaceti letech nastoupil jako učitel do základní školy a sám říká, že to „nebyla žádná legrace“. Učil také třeba svoji mladší sestru, a když jí jednou dal trojku, tak mu maminka vynadala a řekla: „Příště už to nedělej!“ Po dvou a půl letech nastoupil na vojnu s tím, že až ji dokončí, půjde studovat pedagogickou fakultu. Nakonec ale všechno dopadlo jinak.

Vojna a práce v dolech

Leo Cechel měl štěstí, protože na vojnu narukoval do nedaleké Ostravy. V té době také začal chodit se svou budoucí manželkou Naděždou. Její rodinu vlastně znal už od dětství, protože se všichni občas navštěvovali, pak přerušili na nějaký čas kontakt a v Ostravě se pamětník s Naděždou znovu setkal. Když končil vojnu, začali plánovat, že se vezmou. Budoucí tchyně jim k tomu řekla: „Ano, nic proti tomu nemám, ale chtěla bych, abyste měli nějaké bydlení.“ A právě to určilo zbytek životní kariéry Leo Cechela. V roce 1965 se rozhodl nastoupit do Ostravsko-karvinských dolů. Tato práce mu totiž zajistila nejen byt, ale i slušný výdělek.

K práci v dolech dnes říká: „Jsem rád, že jsem to přežil.“ Dobře totiž věděl, že mu stejně jako ostatním hrozí nebezpečí silikózy, čili onemocnění, při němž se usazuje oxid křemičitý na plicích. Chtěl proto mít později možnost změnit zaměstnání a začal dálkově studovat střední průmyslovou školu hornickou a ve třiceti letech nastoupil na filozofickou fakultu. V dolech nakonec zůstal sedmnáct let – intenzivně fáral asi devět a půl roku, pak pracoval jako vedoucí závodní školy práce, kde organizovali různé kurzy pro horníky, a končil jako vedoucí odborů. Atmosféra v dolech podle něj byla taková, že „jeden za druhého by nechal život. A tam šlo o život.“ A vzhledem k tomu, že nastupoval až v polovině šedesátých let, nevzpomíná si, že by potkával nějaké politické vězně.

Srpen 1968 a pozdější doba

Dne 21. srpna 1968 byl pamětník s manželkou na dovolené na Lipně. Když se vraceli domů, vzali nějakého člověka s kufrem a až při kontrole polskými vojáky si uvědomili, že vůbec nevědí, co ten člověk v kufru má, a že by mohli mít problém. Protože se s nimi ale Leo Cechel domluvil polsky, řekl jim, že jedou z dovolené, vojáci nedělali problémy a v pořádku se dostali domů. Následující normalizační čistky ho pracovně nijak nepostihly, ale ví, že na to hodně lidí doplatilo, muselo odejít z práce a jejich děti měly zakázáno studovat.

V roce 1970 se jim s manželkou narodili dva kluci – dvojčata. O jedenáct let později, v roce 1981, sháněli na federálním ministerstvu paliv a energetiky někoho se vzděláním, které shodou okolností Leo Cechel měl. Rozhodl se proto odejít z dolů, s rodinou se odstěhovat do Prahy a nastoupit na ministerstvo. Na různých ministerstvech pak pracoval až do důchodu, do kterého odešel v roce 2005. V Praze navíc vystudoval ještě právnickou fakultu: „Byl jsem opravdu věčný student. Měl bych pro vás ale, mládeži, takové doporučení – neberte si ze mě vzor. Teď už by to bylo i komplikovanější. Radím vám – studujte mladí a v denním studiu.“

Rodina Jiroutových

Leo Cechel často vzpomíná na svého tchána Jaroslava Jirouta, který bojoval ve druhé světové válce. Ten se narodil v roce 1913 a zemřel ve svých padesáti letech po operaci mozkového nádoru.

Jaroslav Jirout se v létě 1939 rozhodl utéct do zahraničí. Dne 2. července 1939 opustil republiku a hned druhý den se hlásil v Krakově. Za měsíc byl přijat do cizinecké legie v Alžírsku a připojil se k československé armádě. Dále se účastnil bojů ve Francii, evakuace vojáků od Dunkerku a v červenci 1940 byl v Anglii zařazen k 1. pěšímu praporu československé brigády. Dále absolvoval parašutistický a speciální výcvik, při kterém se mimo jiné seznámil s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem, od října do prosince 1941 bojoval u Tobruku. V říjnu 1944 byl součástí operace o znovudobytí Dunkerku, odkud pak vyrazil v oddíle pod vedením Aloise Sítka směrem k americké armádě. S tou 1. května 1945 překročili předválečnou hranici Československa u Chebu. Vojska zůstala stát na domluvené demarkační linii Karlovy Vary – Rokycany – České Budějovice, a do Prahy se tak nakonec dostal až 12. května 1945. Během bojů byl několikrát raněn, například ho střepina zasáhla do hlavy nebo měl prostřelené rameno od Dunkerku.

Manželka Jaroslava Jirouta se jmenovala Cilka, pocházela z Křemže v jižních Čechách a po smrti své maminky pracovala u židovské rodiny Helerových, kde se starala o výchovu jejich dvou dcer. S nimi také v roce 1938 emigrovala do Anglie. Tam během války pracovala nejdříve pro kanadský a později pro československý Červený kříž.

Jaroslav s Cilkou se vzali v Anglii 13. června 1944 ve Whitchurchi a ještě v Anglii se jim narodila dcera Naděžda. Návrat Cilky a Naděždy Jiroutových do Československa jen náhodou neskončil tragicky. Měly totiž již koupené letenky do Prahy, ale Cilka se nechala umluvit jednou pražskou herečkou, aby jí lístek přenechala, že ony poletí později. A právě letadlo, ve kterém měla Cilka s malou Naděždou letět, se zřítilo nad kanálem La Manche.

Po válce dostal Jaroslav Jirout řadu vojenských vyznamenání a ještě v roce 1947 byl poslán na Slovensko bojovat proti banderovcům. Po roce 1948 byl naopak za svou odbojovou činnost na Západě trestán. Po únorovém převratu musel odejít od policie a poté se všelijak protloukal životem – přestože měl maturitu v ekonomickém směru, pracoval za málo peněz. O válečném utrpení se nerad bavil.

K poválečnému osudu svého tchána Leo Cechel říká: „Byla velikánská chyba, že vojáci, kteří bojovali na západní frontě, byli utlačovaní. To se nemělo stát.“