Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Naše obec držela při sobě za každého režimu
narozen 2. července 1930 v Majetíně na Hané
od mládí se věnoval kopané
jako učeň na dráze se v lednu roku 1945 v Přerově stal svědkem evakuace vězňů z KT Osvětim
v roce 1944 prožil v Přerově bombardování
v květnu roku 1945 se stal svědkem postřelení německého důstojníka v Majetíně
po druhé světové válce zůstal zaměstnancem železnice
v letech 1951 až 1953 absolvoval vojenskou službu
po doplnění vzdělání se stal samostatným inženýrem a působil v Olomouci
během úspěšné kariéry se s ním několikrát pokusila navázat styk StB
stal se uznávaným odborníkem na železniční svršek
působil v komunální politice na obecní úrovni
Majetín, kde se narodil a také prožil celý život Josef Čechák (*1930), je malá vesnice na půl cesty mezi Přerovem a Olomoucí. Narodil se zde i pamětníkův otec Josef (*1896), krejčí, který za první světové války narukoval na vojnu společně se svým dvojčetem bratrem Františkem, obuvníkem, k týlovému vojsku na ruskou frontu. Maminka Marie (*1900) pocházela ze sousední Krčmaně, která vešla ve známost roku 1947 kvůli tzv. krčmaňské aféře nebo také krabičkovému atentátu. I její rodinu poznamenala první světová válka. Bojovat odešel jak její otec František Novák, tak i nejstarší bratr Josef. Dochovala se řada dopisů, které otec posílal z ruské fronty. Bohužel tam ale onemocněl a zemřel. Zůstalo po něm osm dětí.
Josef žil a vyrůstal s kopanou. Od devíti let hrál za žáky a majetínskému fotbalovému klubu nakonec věnoval celý svůj život. Druhou vášní se pro něj stala železnice. 1. srpna 1944 nastoupil v Přerově jako stavební dorostenec na dráze. „Z budovy traťové stavební správy, která je u pošty a dnes už opuštěná, jsem musel do zácviku – přímo do provozu na trať. Nad tím tenkrát vládl traťmistr v Přerově na hlavním nádraží. Otec mě tam zavedl, měl jsem tenkrát čtrnáct roků,“ vzpomíná Josef a pokračuje: „Často byly nálety. A jak byl vyhlášen, houkaly sirény, tak jsme nečekali v kanceláři nebo ve skladišti, okamžitě jsme opustili budovu a šli jsme do polí.“ Nejhůře byl Přerov zasažen 20. listopadu 1944, kdy na následky spojeneckého bombardování zemřelo třináct lidí. Ve stejnou chvíli jako v Přerově padaly bomby i na Hodonín, Zlín nebo Brno. „Obvykle přiletěli a stočili se na polské území, kde byla průmyslová výroba. Ale tehdy naletěli nad Přerov a najednou začaly padat bomby. Lehli jsme k betonové podezdívce u plotu a za tím jsme se krčili. Spadla jich spousta – část do lesíka Žebračka a část na druhou stranu Bečvy do obytné části. Jedna zatoulaná bomba spadla kousek od nás. Šli jsme se pak dívat na tu hrůzu, kolik bylo mrtvých, zahynul také můj spolužák (pozn. Jiří Chaloupka),“ říká pamětník.
Brzy nato, 17. prosince, se ve vzdušném prostoru nad Přerovem udála letecká bitva. „Spousta amerických letců zahynula. Z nebe popadaly americké bombardéry i německé stíhačky. Na hranici území Majetína s Kokorami byl těžký bombardér. Také u Troubek, Tovačova, a německé letadlo spadlo kousek i za naší zahradou. Zabořilo se do země, jakoby tam spadla bomba. Když jsme to pak prohlíželi, viděli jsme jen kousky střívka a masa na stěnách té velké díry. Protože tam máme spodní vodu, tak za chvíli se to zaplnilo vodou,“ vypráví Josef. Druhé letadlo spadlo nedaleko do lesa. Když se tam šli podívat, narazili cestou na německého pilota, který se z havarovaného letadla nejspíš katapultoval pozdě.
Když Josef vzpomíná na poslední měsíce druhé světové války, nezapomene vyprávět hrůzný zážitek, kdy na přerovském nádraží zastavil zkraje roku 1945 nákladní vlak. „Byl jsem u traťmistra kousek od kolejí, které vedou na Vídeň a Břeclav, když nám přišli chlapi ze skladiště říct, ať se jdeme podívat. Přijel nákladní vlak. V polovině ledna, byl mráz, a tam v otevřených vozech stálo nejmíň 50 vězňů. Přes hlavu měli deku a bylo vidět jen očka. Když jsme se přiblížili, volali na nás: ‚Brot, brot!‘ To je chléb... Traťmistr se na mne obrátil: ‚Pepo, máš nějaké jídlo, svačinu?‘ (...) Přinesl jsem chleba namaštěný sádlem (...). Vzal to, šel kolem vozu. Němci to hlídali, ale vhodil to mezi ně. Co to bylo dva krajíčky chleba pro padesát vězňů?“ ptá se. Jeden z vězňů, když slyšel, že jsou v protektorátu, se dal do řeči s posunovači a poprosil je, ať vzkážou do Brna, že žije. Po válce pak Josefovu známému z Brodku u Přerova, který vzkaz rodině do Brna předal, přišel děkovný dopis.
Vlak, který tehdy v Přerově zastavil, vezl osvětimské vězně. Už od srpna 1944 se německé velení tábora snažilo ničit důkazy o hrůzném zacházení a systematické likvidaci jeho nedobrovolných obyvatel. Z Osvětimi vyšly pochody smrti, byly vypraveny evakuační transporty a část tábora včetně několika krematorií vyletěla do vzduchu. Likvidovali se svědci nakládání s mrtvými, němečtí důstojníci v houfech prchali. Vlak, který byl z Osvětimi vypraven a projel Přerovem, směřoval s velkou pravděpodobností do koncentračního tábora Mauthausen na území dnešního Rakouska nedaleko Linze. Ti, co přežili krutou cestu bez jídla a vody v mraze, čekalo na jejím konci jen opakování téhož. Zatímco 27. ledna 1945 byla Osvětim osvobozena Rudou armádou a zbylí vězni se dočkali vykoupení z pekla na zemi, ti, co doputovali do Mauthausenu, strádali dál ještě dlouhé měsíce. Mauthausen byl osvobozen jako jeden z posledních až 5. května 1945 americkou armádou.
Když se Josef vrací ve vzpomínkách k vlaku z Osvětimi, vybavuje se mu vzápětí i zkušenost, díky které teprve pochopil, v jakých podmínkách lidé v Osvětimi přežívali a jakému zlu čelili. „Hrál jsem (po válce) za Přerov za železničáře fotbal a naši šéfové si vyjednali zápas v Katowicích v Polsku. Bylo to asi v roce 1949, bylo mi devatenáct. Když jsme tam byli, tak jsme také chtěli navštívit tábor Osvětim a Birkenau, polsky Březinka. (...) V Osvětimi jsme to všechno viděli. Teď je z toho muzeum, ale já to ještě viděl v začátcích, když se to teprve budovalo. V jedné místnosti byly jen ruksaky, jména, v jiné zase hřebínky nebo čelisti mrtvých... Viděli jsme i tu automatickou spalovací pec..., “ popisuje.
Válka spěla ke konci a poražené Německo nakonec kapitulovalo. To se ale stalo až 7. května 1945.
30. dubna zemřel v obklíčeném Berlíně Adolf Hitler a 1. května vypuklo Přerovské povstání. Na základě mylné zprávy o konci války, kterou vyhlásil neznámý člověk rozhlasem, se aktivizovalo civilní obyvatelstvo i odbojáři. Pokus však skončil popravami pro výstrahu a ztrátami na životech v řadách Přerovanů. Bojovalo se v ulicích kolem nádraží a ve městě se postavily tři barikády. Pokus odzbrojit příslušníky německé a maďarské armády a policie selhal. Když dorazily posily z Olomouce, Holešova a Bystřice pod Hostýnem, karta se obrátila a povstání bylo tvrdě potlačeno. Československé vlajky z domů opět mizely a mizeli také lidé, kteří byli bráni jako rukojmí. Dvacet jedna ze sta zatčených povstalců pak bylo popraveno hned následující den v Lazcích u Olomouce. Poslední obětí se stal Josef Beneš, který zemřel o den později na následky zranění způsobených během výslechu.
Z doby Přerovského povstání si Josef vzpomíná na jednu událost, která se odehrála přímo u nich v Majetíně. „Z naší obce nikdo u partyzánů nebyl. Ale v Brodku byli ve styku. Když bylo povstání, 1. května, tak jeli z Brodku autem na Tršicko, kde ti partyzáni byli, a vzali je autem na pomoc do Brodku odzbrojovat německé vojáky a jeli přes Majetín. Díval jsem se z okna, jak jeli. Měli malé otevřené nákladní auto. Naproti ve vratech obchodu stál německý důstojník a jeden z nich z auta na něj vystřelil a zasáhl ho. Vyvalil se, ale nezemřel. Kousek dál byl statek a tam byl velký počet německých vojáků. (...) Jak vystřelili, Němci začali ihned ze samopalu do toho auta střílet. Přímo na autě byl zastřelen jeden brodecký občan a jeden partyzán ze Stříbra a dva ruští zajatci partyzáni (...) byli ranění,“ vypočítává a dodává také, že majetínský starosta se ihned snažil situaci uklidnit, aby nedošlo k odvetě ze strany německé posádky. „Měli jsme velké štěstí, že když toho německého důstojníka postřelili, tak náš starosta uměl německy. Okamžitě za nimi šel a upozornil, že naši občané za to nemohou. Jinak by to mohlo dopadnout jako Lidice, Zákřov, kdyby se zjistilo, že to udělali majetínští občané,“ připomíná Josef tragédii blízké obce z 20. dubna 1945, kdy kvůli podezření z podpory partyzánů bylo upáleno devatenáct zákřovských mužů.
„Když se blížila fronta, tak ještě než vyhodili (Němci) mosty mezi Majetínem, Brodkem a Dubem, tak před večerem přišli němečtí vojáci – nevím, co to bylo za šarže – a napsali nám na dveře 4 M,“ vypráví Josef, jak se k nim domů na základě znamení na dveřích na jednu noc do krejčovské dílny nastěhovali čtyři němečtí vojáci, kteří následující ráno táhli dál. Jeden z nich si začal v noci pohrávat s ručním granátem, jak z hovoru z vedlejší místnosti odposlechl Josefův bratr, který uměl německy. Německý voják byl svými druhy naštěstí hned usměrněn a k žádné tragédii u Čechákových nedošlo. Mosty ale do vzduchu hned ráno letěly. Stejně jako v Přerově a jinde. Díky duchapřítomnosti a odvaze dvou přerovských železničářů se ale podařilo uchránit alespoň část ocelové konstrukce železničního mostu, kde byly čtyři koleje. „Dostali se tam a některé nálože odpojili, takže nebyly poškozeny všechny konstrukce. Hned jak přijela Rudá armáda, přijeli i Rusáci od Ostravy s těžkým jeřábem. To už jsem pak viděl. Měli na něm čárky, kolik jakých mostů s jeřábem opravili. Umožnili v krátké době přejezd vlaků z Přerova na Olomouc a za mostem dali výhybku, tak i na Ostravu. Byl to dosti odvážný čin těch železničářů, že tak zachránili (ty mostní) konstrukce..,“ říká pamětník.
Poslední okamžiky druhé světové války strávili Čechákovi kvůli střelbě v poli za plotem zahrady ve vykopaném bunkru. Teprve když jim soused přišel oznámit, že jsou osvobozeni, nastala úleva. K žádným procesům s kolaboranty v Majetíně nedošlo, ačkoliv několik jeho obyvatel bylo tzv. vlajkařů. Podle pamětníka se jim ale žádná vina neprokázala. Jen jednoho údajně tížilo svědomí, a proto, když si po válce sáhl na život sám, byl poté označen za udavače a viníka zatčení majetínského učitele Karla Musila, který zemřel roku 1942 v Osvětimi.
Po válce se Josef vrátil na železnici, absolvoval odborné zkoušky a přešel na technickou správu do Olomouce, kde se stal technikem pro železniční svršek a později také nejmladším plánovatelem traťového hospodářství. Na vojně mu bylo coby přidělenci týlového vojska umožněno studovat na finanční škole, ale v té době také bohužel ztratil otce. „V březnu přišel dopis, že je můj otec vážně nemocný, potvrzený od doktora. Ale u našeho útvaru říkali: ‚To by mohl říct každý,‘ protože se dělaly takové podvody... Tak mě nepustili. A za čtrnáct dní nato přišel další – otec mrtev... Potvrzeno od obecního úřadu. Tak se mi moji důstojníci omlouvali, protože mě měli jinak rádi. Hrál jsem i za útvar fotbal, hokej... Tak se omlouvali a okamžitě mě pustili domů,“ vzpomíná Josef na neradostnou rodinnou událost. Za úspěšné reprezentování ve fotbale a hokeji byl pak za odměnu a i kvůli mamince, která zůstala s mladší sestrou na malé hospodářství doma sama, přeložen na zbytek služby do Olomouce.
O své polnosti Čechákovi přišli v procesu kolektivizace. Náhradní pole získali tak daleko, že se na nich nevyplatilo hospodařit. „Prvně, když odváděli naše kravky z domu, tak máti plakala. Ale pak, za pár roků, si zvykla. Chodila do kravína uklízet nebo dojit a byla spokojená, že se nemusí starat,“ přibližuje pamětník.
Během 60. let si Josef dálkovým studiem doplnil odborné vzdělání nejprve na Průmyslové stavební škole v Letohradu a později v rámci tzv. Podnikového institutu. Po třech a půl letech získal titul inženýr a postupně se vypracoval na uznávaného odborníka. Jak říká, politika ho vždy míjela. Vstupu do KSČ se úspěšně vyhnul ještě na vojně. Krátce před rokem 1968 ale do komunistické strany nakonec kvůli agitaci nadřízeného Ing. V. Blažka, pozdějšího ministra dopravy, vstoupil. V rámci prověrek po invazi vojsk Varšavské smlouvy byl ale záhy vyškrtnut. K tomu říká: „Nastala prověrka členů KSČ, a protože jsem byl asi dva nebo tři roky předtím přijatý, tak jsme byli prověřováni. Mě, že jsem byl činný s mládeží a v tělovýchově, tak jsem měl takový pěkný posudek. To byla jedna prověrková komise. Ale za dva měsíce byla zvolena nová prověrková komise, protože se říkalo nahoře v OV KSČ, že musí být nejméně třicet nebo kolik procent těch, kteří bojovali proti okupaci, nesouhlasili, že ti musí být vyloučeni. Tak nastoupila nová prověrková komise, jiní členové, a ti pak mě se stejným posudkem, že vedu mládež a jsem poslancem v obci ve finanční komisi jako jednatel, mi nedali souhlas k výměně nových legitimací.“ V praxi to pro něj neznamenalo žádný postih, dál působil v tělovýchově a pokračoval i ve funkcích na obci.
V průběhu let si ve svém oboru vydobyl čestné uznání a stal se také ceněným zlepšovatelem a nakonec i majitelem patentu. V osmdesátých letech se o něj ale zajímala i StB.
Jak vyplývá z Josefovy složky, kterou si na něj pod krycím jménem Pražec Státní bezpečnost založila roku 1981 a vedla do roku 1989, snažila se ho získat pro spolupráci především z důvodu, že se „v rámci svých pracovních povinností stýká s širokou bází pracovníků ČSD, převážně provozního oddílu Přerov, mezi nimiž jsou i StB zajímavé osoby. Důležitý je i jeho dosah na lokomotivní depa a také na další odvětví (...) Získáním však sleduji hlavně pokrytí oblasti mimořádných událostí na železnici, kde jsou možnosti jmenovaného hlavně co do preventivní činnosti velké (...) Jmenovaného hodlám využívat jako ‚D‘ ke zpravodajské ochraně čs. ekonomiky v okr. Přerov v problematice ‚Železniční doprava‘,“ píše ppor. Josef Chmel, referent O-StB roku 1983.
Josef si z té doby vzpomíná na dvě setkání s důstojníky StB, jejichž jména si již nepamatuje. V obou případech byl vyzván, aby v podstatě donášel na kolegy, což kategoricky odmítl. Kvůli neúspěšnému zverbování byl tedy spis založen v létě roku 1989 do archivu StB.
Díky své odbornosti se Josef účastnil cvičení civilní obrany a rukami mu procházela dokumentace kvalifikovaná jako přísně tajné. Řadu let také působil v komisi, která vystavovala technické posudky v případech havárií na železnici. Ocenění se mu dostalo jak v oblasti profesní, tak i z fotbalového ústředí za dlouholeté vedení mládeže. Na odpočinek odešel roku 1990. I poté se ale věnoval dál komunální politice. Pod jeho vedením proběhla rekonstrukce majetínské sokolovny, zbudovalo se ohrazení a zázemí majetínského fotbalového hřiště a v posledních letech se dal i na činnost kronikářskou a sepsal historii majetínské kopané a Sokola.
Své vyprávění v roce 2020 zakončil přáním, „aby si v rodinách lidé spolu vyprávěli. Aby se špatné zkušenosti neopakovaly a děti o své staré rodiče pečovaly. A také aby všichni měli možnost pracovat v dobrém kolektivu a dobrém prostředí.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Helena Kaftanová)