„Já jsem hrál u Rubeše v momentě, kdy vtrhli Rusové do Čech. My jsme byli úplně v šoku, my jsme plakali, nešťastní, celá kapela. No a ještě ten večer bylo velké protestní shromáždění v Bernu. Sto tisíc lidí šlo na náměstí demonstrovat solidaritu s Československem. A tehdejší švýcarský prezident vzkázal Rubešovi, jestli chceme, že nám okamžitě poskytne azyl. Že nám dá občanství. Na to se čekalo třináct let. Rubeš, ten se mohl přerazit. Utíkal tam. Ten jediný toho využil. Stal se z něj Švýcar. No a já, plačící, se slzami v oku, jsem se vracel do Prahy. Kolony Čechů utíkaly a já jsem se prodíral jako blbec opačným směrem, do Prahy, kde mě čekala žena a malé dítě. Tak jsem se vrátil domů.“
„To bylo pro mě trochu složité, protože Jirka Schelinger se stýkal tenkrát s nějakým Faktorem. To byl bratr jeho ženy. A ten Faktor se angažoval. Vrátil se z Kanady, vydával časopis Lázeňský host, to byl samizdat. Jirka Schelinger byl pod jeho vlivem. On měl pořád snahu podepsat Chartu a nějak bojovat. My ho celá kapela od toho zrazovali a říkali jsme mu: ‚Jestli chceš zlikvidovat sebe, tak se zlikviduj, ale zlikviduješ nás všechny. I ty kapelníky, ty muzikanty s těma rodinama, s malýma dětma. Tak se na to vykašli.‘ No tak Schelinger se vždy snažil něco udělat a kapela ho udusila. On by bejval do toho rizika šel, ale díky mně jsme se tomu vyhnuli.“
„Středem pozornosti byla celá ta silná pětka. To jsme byli... to byli lidi, kteří měli nejlepší pozici v populární hudbě včetně rocku. A to byl: Gott, Štaidl, Slováček, Svoboda, Roháč a já. Bylo nás šest (sic). My jsme měli největší vliv. Já měl velký záběr, já jsem se kamarádil s činohercema, já jsem byl kamarád s Menšíkem, s Lipským, s Brzobohatým. Prostě žili jsme kulturně všichni, jako společnost. A oni tak pravidelně jednou za rok za vámi poslali estébáka, který přišel, představil se, ukázal průkaz a: ‚Pojďme si sednout do hospody.‘ Tak nebylo možné s ním do té hospody nejít. Tak jsem šel. Mlžil jsem, nic jsem neřekl, vykrucoval jsem se. Já jsem potom našel na to klíč. Říkal jsem: ‚Soudruhu, já bych vám strašně rád pomohl, ale já vás nechci dostat do problémů, protože já prostě piju. To vám říkám. Já jsem prostě alkoholik. Nikde to neříkejte. Ale já prostě se ožeru a všechno vykecám. Řeknu, že jste u mě byl, co jste mi říkal, jak se jmenujete. Já nejsem partner, soudruhu, pro vás. I když s váma ve všem souhlasím.‘“
Narodil se 9. července 1943 v Praze. Matka Milada byla švadlena v domácnosti. Jeho otec byl hudebník a vystupoval po barech pod jménem František Čech Pražský. Pamětník se vyučil televizním mechanikem a pracoval v podniku Kovoslužba. Poté vystudoval Státní konzervatoř v Praze, protože jeho největším zájmem byla hudba. V roce 1963 se stal jedním ze zakladatelů hudební skupiny Olympic. V roce 1965 byl vyhlášen nejlepším českým bubeníkem a s Černým divadlem Jiřího Srnce odjel vystupovat do Las Vegas. Po návratu založil skupinu Shut Up, která hrála v divadle Semafor. Otextoval písně pro řadu interpretů, hrál spolu se zpěvákem Jiřím Schelingerem. V roce 1985 založil Čechovo prozatímní divadlo. Po roce 1989 se zapojil do politiky a v roce 1996 byl za ČSSD zvolen do Poslanecké sněmovny. Po neúspěšné kandidatuře do Senátu se z politiky stáhl. Je aktivní na internetu a na svých webových stránkách se vyjadřuje k aktuálním událostem. Věnuje se malbě. V roce 2015 mu prezident Miloš Zeman udělil Medaili Za zásluhy.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
